ECLI:CZ:NS:2015:11.TDO.1112.2015.1
sp. zn. 11 Tdo 1112/2015-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný P. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 61 To 188/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 214/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 6 T 214/2014, uznal obviněného P. K. vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 40 měsíců. Současně byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí věci.
Proti citovanému rozsudku podala státní zástupkyně odvolání v neprospěch obviněného, na jehož podkladě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 61 To 188/2015, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložen trest propadnutí věci.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že obviněný „ od přesně nezjištěné doby cca léta roku 2013 do března 2014 na území hl. m. P., zejména v P. prodal nejméně v 10 případech drogu pervitin svědkyni H. D., dříve N., a to v množství 0,5 gramu – 1 gram, vždy za částku 500 Kč, přičemž drogu pervitin neoprávněně za účelem prodeje přechovával v bytě č. … v obci J., ulice S. …, kdy v tomto bytě bylo při domovní prohlídce dne 19. 3. 2014 nalezeno celkem 142,466 g pervitinu, s celkovým obsahem 108,903 g metamfetaminu base, kdy metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, jako látka psychotropní, zařazena do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách“
Uvedené rozhodnutí napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel totiž zásadně nesouhlasí s posouzením protiprávnosti jeho jednání na podkladě stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, pokud odvolací soud dospěl k závěru o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. ve spáchání činu „ve značném rozsahu“. Je zřejmé, že v době, kdy se dopouštěl posuzované trestné činnosti, tedy v období od léta roku 2013 do 19. března 2014, toto stanovisko nejenže neexistovalo, ale především vůbec nebyla známa kritéria posuzování, určování a stanovení zákonného pojmu „značný rozsah“ u trestného činu podle §283 tr. zákoníku. V této souvislosti obviněný připomíná ustanovení §1 tr. zákoníku upravující zákaz retroaktivity a poukazuje na princip předvídatelnosti právního řádu a princip právní jistoty. Nalézací soud se dle dovolatele uvedeným stanoviskem správně zabýval, když dospěl k závěru, že v době páchání trestné činnosti nebylo ještě zveřejněno, a proto se jeho použití v době rozhodování jeví nepřiměřeným. Odvolací soud oproti tomu vůbec nezkoumal časovou působnost judikatury a zcela ignoroval „ pro toto období aplikovatelnou judikaturu pramenící z výkladového stanoviska Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1103/2011“, a to s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, který dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (tj. dne 23. 8. 2013 pod č. 259/2013 Sb.) zrušil ustanovení §289 odst. 2 tr. zákoníku a §2 a přílohu č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb. Ústavní soud přitom současně vyslovil předpoklad, že mohou nabýt na významu dřívější judikáty definující malé a větší než malé množství psychotropní látky. Odvolací soud však při rozhodování pominul časovou působnost trestního zákoníku ve spojení s časovou působností výkladu jeho pojmů, a na rozdíl od nalézacího soudu vzniklé pochybnosti neodůvodnil, a trestní odpovědnost obviněného za čin spáchaný v době od léta 2013 do 19. 3. 2014 výhradně hodnotil z hledisek opírajících se o tehdy ještě neexistující výkladové stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013, a ignoroval výkladové stanovisko Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1103/2011. Městský soud v Praze tak při právním posouzení skutku nerespektoval další obecné zásady trestního řízení, zejména zásadu in dubio pro reo, a tedy rozhodl nesprávně, nespravedlivě a ve svém důsledku protiprávně. Obviněný proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání obviněného se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že námitky dovolatele uplatněnému „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají, neboť obviněný jím zpochybňuje správnost subsumpce soudy zjištěného jednání pod přisouzenou právní kvalifikaci zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Státní zástupce se však s těmito námitkami obviněného neztotožňuje, když má za to, že Městský soud v Praze zcela správně v daném případě aplikoval závěry vyplývající z uvedeného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ve spojení s metodologií propočtu konkrétního rozsahu nedovoleného nakládání s psychotropními látkami ve smyslu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. V prvé řadě státní zástupce nesdílí názor obviněného, že by v posuzovaném případě existoval prostor pro aplikaci úpravy časové působnosti trestních norem a z toho vyplývající zákaz retroaktivity v neprospěch obviněného. Z příslušných soudních rozhodnutí a z časového vymezení jednání obviněného totiž vyplývá, že v průběhu páchání jeho trestné činnosti nedošlo k žádné relevantní změně trestních norem vztahující se k předmětné trestné činnosti a pravidla posuzování časové působnosti trestních norem se jednání obviněného nedotýkají. V posuzované věci jde o otázku respektování judikatury, přičemž o jakémsi „zákazu retroaktivity“ nové judikatury by bylo možno uvažovat pouze v případě, že judikaturou nově přijatý závěr by byl naprosto opačný než doposud převládající názor soudní praxe. V prostředí trestněprávní praxe lze hovořit zejména o nově přijatém výkladu toho, co je či není trestným činem. O takovou situaci se však v nyní předkládaném případě obviněného Kolmana zjevně nejedná, neboť jeho jednání bylo trestné jak za předchozího výkladu právní normy, tak i podle výkladu novějšího. Odlišné je pouze vymezení hranic okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby v judikatuře uvedeným stanoviskem, kterým byla v tomto směru ujednocena aplikační praxe soudů, což ovšem nelze považovat za judikaturu „opačnou“. Obviněným uváděné stanovisko reagovalo na situaci v rozhodovací praxi soudů v důsledku nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, a odstranilo nejednotnost v posuzování zákonných pojmů vztahujících se k množství omamných a psychotropních látek. Pokud se dovolatel s odkazem na shora uvedený nález Ústavního soudu domáhal aplikace usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1103/2011, je třeba předně zdůraznit, že Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu na toto rozhodnutí vůbec nepoukázal. Pokud se v něm uvádí některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 4 Tz 142/2010, rozsudek sp. zn. 2Tz 203/99), tak jde o judikáty, které podle státního zástupce představují přísnější judikaturu tvořenou za účinnosti dřívějšího trestního zákona. Současně však Ústavní soud akceptoval metodologická východiska propočtu jednotlivých úrovní rozsahu omamných a psychotropních látek ve smyslu usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, v němž také byl překonán právní názor dříve zastávaný v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1103/2011. Lze tak mít za to, že právní posouzení jednání obviněného jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to za využití judikatury relevantní v období rozhodnutí odvolacího soudu, bylo zcela správné a zákonu odpovídající. Státní zástupce tak dospěl k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný postavil své dovolání opírající se o výše označený dovolací důvod na námitce, podle níž odvolací soud při právním posouzení skutku nesprávně dospěl k závěru o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, spočívajícího ve spáchání činu podle odstavce 1) ve značném rozsahu. Podstatu pochybení odvolacího soudu v právním posouzení věci spatřuje v nezákonné aplikaci stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, které v době, kdy se dopustil posuzované trestné činnosti, ještě nebylo uveřejněno, a proto s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, bylo třeba ve vztahu k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívajícího ve „spáchání činu ve značném rozsahu“ použít pro něj příznivější judikaturu „účinnou“ v době spáchání činu, zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1103/2011. Nesprávné právní posouzení jeho jednání odvolacím soudem se pak projevilo i v porušení některých procesních zásad zaručujících právo na spravedlivý proces, zejména zásady in dubio pro reo. Dovolací námitky obviněného lze sice podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, Nejvyšší soud je však shledal zjevně neopodstatněnými.
V obecné rovině nutno připomenout, že podle §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o soudech a soudcích“) Nejvyšší soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů v občanském soudním řízení a v trestním řízení a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu. Tato stanoviska jsou publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a to především v zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů a ostatních orgánů činných v trestním řízení.
Ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, na které dovolatel poukazuje, došlo k vymezení orientačních hodnot určujících „množství větší než malé“ u omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících, od nichž se následně odvíjí další stupně rozsahu (úrovní) spáchání drogových deliktů ve smyslu naplnění znaků jejich kvalifikovaných skutkových podstat (§283 a násl. tr. ř.). K tomu srov. Přílohu tohoto stanoviska uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., a výše již zmíněné rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jež bylo uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.
Soudní výklad sice není pramenem českého práva, avšak Nejvyšší soud je podle čl. 92 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (s výjimkou záležitostí, o nichž rozhoduje Ústavní soud nebo Nejvyšší správní soud) a jeho základním zákonným posláním je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomoci soudů mimo jiné v trestním řízení (§14 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Právě za tímto účelem Nejvyšší soud vydává Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, v níž se v zájmu jednotného rozhodování soudů uveřejňují vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a ostatních soudů [§24 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. Tím Nejvyšší soud zajišťuje takovou interpretaci a aplikaci práva, která je předvídatelná a respektuje rovnost v právech a právo na spravedlivý proces (čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.). Uvedenou roli Nejvyššího soudu a jeho judikatury navíc opakovaně a v různých souvislostech zdůrazňuje i Ústavní soud ve svých rozhodnutích (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. III. ÚS 470/97, publikovaný pod č. 163 ve svazku 16 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. III. ÚS 280/03, publikované pod č. 31 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Zmíněnou potřebu jednotného rozhodování soudů reflektují i soudy nižších stupňů tím, že v konkrétní věci zakládají či opírají svou právní argumentaci na již publikovaných soudních rozhodnutích a stanoviscích vztahujících se k jimi posuzované věci.
Je třeba též uvést, že Nejvyšší soud vyložil znaky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku, pokud jde o určitý rozsah jejich spáchání, v rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.). Konstatoval, že dostatečným východiskem pro stanovení příslušných rozsahů uvedených v této skutkové podstatě je určitý násobek množství omamné či psychotropní látky nebo přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, které je, resp. do 23. 8. 2013, tj. do vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12 ve Sbírce zákonů, bylo podle nařízení vlády č. 467/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., označeno jako „množství větší než malé“ (příloha č. 2 k citovanému nařízení vlády). Přiměřeným násobkem „množství většího než malého“, od něhož je třeba odvíjet vymezení pojmů „větší rozsah“, „značný rozsah“ a „velký rozsah“ je pak považován vždy desetinásobek mezi uvedenými pojmy. Tímto odpovídajícím odstupem je dostatečně diferencovaně vystižena gradace těchto znaků charakterizujících rozsah spáchání tohoto činu, a tím i jeho závažnost. Současně je však třeba podpůrně respektovat též další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel nakládal s uvedenými látkami, dobu, po kterou tak činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal nebo pro ně přechovával, výši peněžní částky, kterou za jejich prodej získal či získat mohl, případně i jiné skutečnosti (k tomu srov. též rozhodnutí pod č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr.).
Ve vztahu k posuzované věci obviněného P. K. se podle Přílohy stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 g pervitinu, které musí obsahovat 0,5 g účinné psychotropní látky, resp. 0,6 g, pokud se jedná o hydrochlorid. Odvolací soud proto při právním posouzení skutku obviněného nijak nepochybil, pokud v trestní věci dovolatele vycházel z těchto hodnot a na ně navazujících rozsahů vyplývajících z rozhodnutí č. 44/2013 Sb. rozh. tr., a respektoval tak aktuální soudní judikaturu.
Pokud dovolatel poukazoval na nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, podle něhož dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (dne 23. 8. 2013, pod č. 259/2013 Sbírky zákonů) pozbývá platnosti §2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., které problematiku množství většího než malého upravovalo, tak z jeho odůvodnění (bod 36.) vyplývá, že účinky nálezu se odvíjí ex nunc – nosné důvody lze proto uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o skutcích, k nimž došlo za trvání zrušené právní úpravy. Ve shodě s tímto právním názorem také Nejvyšší soud přistupuje k posuzování drogové trestné činnosti spáchané před účinností uvedeného nálezu Ústavního soudu ve věcech srovnatelných s posuzovanou trestnou činností obviněného P. K. Např. srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 373/2014, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 7 Tdo 180/2014, ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 495/2014, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 690/2013, a další. Nejvyšší soud ani v posuzované věci neshledává sebemenšího důvodu se odchýlit od dříve již vyslovených právních závěrů k této problematice.
Odkazuje-li obviněný na §1 tr. zákoníku, který upravuje zákaz retroaktivity, je nutno pokládat tento odkaz nepřípadným, neboť z hlediska posuzované problematiky nedošlo ve znění §283 tr. zákoníku, popřípadě v jiných, pro věc relevantních ustanoveních, k žádné změně. Stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu došlo k určení hodnoty „množství většího než malého“ jako zákonného znaku skutkových podstat dotčených drogových deliktů, a to s ohledem na uváděný nález Ústavního soudu. Přitom i Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že stanovení hodnot zakládajících rozsah množství většího než malého není potřeba upravovat zákonem, nýbrž je vhodné, aby takto bylo učiněno judikaturní cestou, když v deklarovaném nálezu (bod 34.) uvedl, že „Jak dokládá aplikační praxe, nová úprava, tak jako ta minulá, potřebuje následné dotvoření skrze výklad provedený mocí soudní při rozhodování o konkrétních případech (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 830/2010 ze dne 13. 10. 2010, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 ze dne 27. 2. 2013 aj.). Derogací tak znovu mohou nabýt významu dřívější judikáty přiměřeně definující malé a větší než malé množství psychotropní látky [srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 142/2000 ze dne 12. 7. 2000 (in: Právní rozhledy, 2000, č. 10, 469), rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tz 203/99 ze dne 16. 2. 2000 (in: Soudní judikatura, 2000, č. 5, IV-13), rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 56/2001 ze dne 19. 4. 2001 aj.], případně pro ranou fázi přípravného řízení i orientační tabulky orgánů veřejné žaloby, tak jak byly vymezeny např. v příloze 2 již zrušeného pokynu obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 1/2008 ze dne 29. ledna 2008. Z ústavněprávního hlediska proto není zapotřebí přijetí nové právní úpravy,….“.
Zásada zákazu retroaktivity trestních zákonů, resp. principy jejich časové působnosti (§1 až §3 tr. zákoníku) se vztahují k používání trestněprávních norem, a nikoliv k soudní judikatuře. Jestliže dovolatel s odkazem na zákaz retroaktivity a na zásady časové působnosti trestních zákonů, resp. „časové působnosti judikatury“ napadá posouzení svého činu podle ustálené judikatury v době rozhodování soudů, pak v tomto směru lze plně odkázat na právní názor vyslovený již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 373/2014, podle něhož „ Nelze akceptovat argumentaci …, že je nutno vycházet toliko z judikatury vykládající zákon v době spáchání činu, když tento názor odporuje ustálenému výkladu práva i soudní praxi… ustanovení §2 tr. zákoníku o časové působnosti…se ale týká časové působnosti trestních zákonů a nikoliv soudní judikatury. Je obecně známé, že judikatura se vyvíjí a v případě nutnosti některé nejasné otázky a rozhodování v aplikační praxi soudů sjednotit a jednoznačně vysvětlit, Nejvyšší soud takovéto případy řeší např. vydáním výkladového rozhodnutí velkého senátu…Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom časově předchází i rozhodnutí soudů obou stupňů…, tudíž tyto jej mohly relevantně zohlednit při svém rozhodování a úvahách o znaku spáchání činu „ve značném rozsahu“… Z výkladu znaku rozsahu spáchání projednávaného trestného činu, uvedeného v…usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu, lze vycházet i po publikaci nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, jak vyplývá z jeho odůvodnění stran intertemporálních účinků a také z důvodů zrušení přílohy č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb.“. Lze jen doplnit, že ve shora uvedené věci se rovněž jednalo o posouzení trestné činnosti (spáchané před účinností citovaného nálezu Ústavního soudu) podle ustanovení §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na základě kritérií obsažených v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.).
Stanoviskem je zpravidla řešena nejednotnost v aplikační praxi, když jednotlivá rozhodnutí soudů posuzují stejnou otázku rozdílně, případně určitá otázka vzbuzuje při rozhodování soudů aplikační potíže. Právě stanoviskem je mimo jiné též obnovena právní jistota, když se poskytuje návod k jednotnému posuzování problematiky, při jejímž řešení se soudy rozcházely. Dále je nutno zdůraznit, že judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. V tomto smyslu se k možnosti změny judikatury opakovaně vyjádřil i Ústavní soud (viz např. nálezy ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. III. ÚS 3221/11) a rovněž tak Evropský soud pro lidská práva (např. rozsudek velkého senátu ze dne 20. 10. 2015 ve věci Vasiliauskas proti Litvě, č. 35343/05). V posuzovaném případě bylo odvolacím soudem aplikováno stanovisko, kterým došlo „pouze“ k ujednocení předtím rozdílného rozhodování soudů, a nikoliv k tomu, že by byl přijat naprosto opačný či překvapivý právní názor, který by soudy předtím nikdy nezastávaly.
Nejvyšší soud s ohledem na obsah dovolání obviněného považuje rovněž za nutné zdůraznit, že uvedeným stanoviskem (sp. zn. Tpjn 301/2013) byly stanoveny orientační hodnoty určující množství větší než malé u jednotlivých drog, přičemž kritéria k založení jednotlivých rozsahů (větší množství, značný rozsah, velký rozsah) byla stanovena v rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. Jen pro úplnost lze podotknout, že v tomto rozhodnutí stanovené odstupňování množství drogy v podobě „desetinásobku“ pro účely kvalifikovaných skutkových podstat podle §283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c), d) tr. zákoníku se týkalo trestné činnosti spáchané již v roce 2010 a že ani v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 13/12, se tomuto postupu ničeho nevytýká (viz bod 34. jeho odůvodnění). Tímto rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu došlo také částečně k překonání právního názoru obsaženého v usnesení (nikoliv ve „výkladovém stanovisku“, jak v dovolání nepřesně uvádí obviněný) Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1103/2011, a k přiklonění se k jiným soudním rozhodnutím (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 7 Tdo 945/2011).
Promítnou-li se výše rozvedená obecnější východiska na posuzovanou věc, tak obviněný P. K. se dopustil trestné činnosti v podstatě tím, že od přesně nezjištěné doby cca léta roku 2013 do března 2014 prodal nejméně v 10 případech drogu pervitin v množství 0,5 gramu – 1 gram, vždy za částku 500 Kč, přičemž drogu pervitin neoprávněně za účelem prodeje přechovával v bytě, kde bylo při domovní prohlídce dne 19. 3. 2014 nalezeno celkem 142,466 g pervitinu, s celkovým obsahem 108,903 g metamfetaminu base.
Aplikací již zmiňovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, které stanovilo jako množství větší než malé 0,5g účinné látky metamfetamin-base a usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, ve kterém bylo odstupňování jednotlivých množství stanoveno jako desetinásobek mezi každým z rozsahů, je za značný rozsah ve smyslu zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku považováno množství nejméně 50g účinné látky metamfetamin-base, jestliže lze zjistit přesné množství účinné látky tak, jak tomu bylo v posuzované věci. Jestliže na základě domovní prohlídky bylo u obviněného zajištěno 108,903 g účinné látky metamfetaminu-base, kterou podle zjištění soudů přechovával za účelem prodeje, tak už tímto jeho jednáním došlo k více než dvojnásobnému překročení výše uvedené úrovně hranice značného rozsahu. Okolnost, že nejméně v deseti dalších případech pervitin prodal jiné osobě a že jej přechovával po delší dobu, jen podporují závěr o správnosti odvolacím soudem použité právní kvalifikace (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a č. 12/2011 Sb. rozh. tr.). Jen na okraj, pokud se obviněný dovolával dřívější judikatury Nejvyššího soudu, je třeba připomenout, že kvalifikační znak značného rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl i dříve shledáván též při podstatně nižším množství pervitinu, než tomu bylo v posuzovaném případě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 463/2010, uveřejněné pod č. 12/2011 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud proto postupoval zcela správně, když na nyní posuzovanou věc aplikoval zmiňované stanovisko v kombinaci s rozhodnutím velkého senátu, a Nejvyšší soud se proto zcela ztotožňuje s jeho právní kvalifikací skutku také podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a tedy spáchání trestného činu podle §283 odst.1 tr. zákoníku ve značném rozsahu. Obiter dictum lze také dodat, že nalézací soud naproti tomu postupoval nesprávně, když neaplikoval zmíněné stanovisko a rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu a nenaplnění znaku značného rozsahu odůvodnil hodnotami stanovenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1103/2011, a to za situace, kdy existovala i rozhodnutí, v nichž tento znak byl shledán i při podstatně nižších hodnotách (viz citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 463/2010, navíc publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12/2011).
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K žádosti obviněného na odklad výkonu rozhodnutí Nejvyšší soud pouze uvádí, že již s ohledem na obsah tohoto rozhodnutí o dovolání obviněného nebyly shledány důvody k jejímu vyhovění.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu