ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.3493.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 3493/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce MUDr. J. J. , zastoupeného Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované MUDr. D. M. , zastoupené JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi IV, Rooseveltova 335, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 94/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. března 2015, č. j. 27 Co 40/2015-75, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. března 2015, č. j. 27 Co 40/2015-75, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. října 2014, č. j. 3 C 94/2012-46, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, jejímž předmětem byl podíl ideální 1/8 na pozemcích parc. č. 137/1, 137/2, 138 a 139/2, vše v katastrálním území S. za kupní cenu 50 500 Kč. Žalované soud uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 18 427,50 Kč.
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované povinnost uzavřít s ním kupní smlouvu, kterou by mu žalovaná prodala svůj spoluvlastnický podíl ve výši ideální ⅛ na nemovitostech uvedených ve výroku rozhodnutí, na který řádně uplatnil své předkupní právo, za kupní cenu 50 500 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce i žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky s podílem každý id. ¼ uvedených pozemků v katastrálním území S., dalšími spoluvlastníky výše uvedených pozemků jsou manželé V. s podílem id. ¼ ve společném jmění manželů a MUDr. L. J. s podílem id. ¼. Žalovaná učinila spoluvlastníkům oprávněným z předkupního práva nabídku na převod svého spoluvlastnického podílu, každému ve výši id. 1/4 za částku 101 000 Kč; vůči žalobci tak učinila dopisem ze dne 22. 10. 2010. Žalobce sdělil 7. 12. 2010 žalované, že nabídku přijímá. Následně složil požadovanou kupní cenu 101 000 Kč, a to tak, že ji žalované zaslal 17. 12. 2010 složenkou a dále 20. 12. 2010 bezhotovostním převodem ve prospěch účtu zástupce žalované.
Nabídku předkupního práva však akceptovali i manželé V., kteří již 23. 10. 2010 zaplatili k rukám žalované částku 101 000 Kč a poté, co se dozvěděli, že nabídku přijal i žalobce, svoji původní nabídku zvýšili na 301 000 Kč.
Žalovaná dopisem ze dne 16. 12. 2010, doručeným 17. 12. 2010, sdělila žalobci, že od původně zamýšleného prodeje za 101 000 Kč odstupuje a vyzvala ho k využití předkupního práva za kupní cenu 301 000 Kč. Zaplacené částky žalobci vrátila. Na novou výzvu žalobce reagoval složením původně požadované ceny. Žalovaná pak 20. 4. 2011 prodala svůj spoluvlastnický podíl za cenu 301 000 Kč manželům V. Právo nabyté na základě této kupní smlouvy dosud nebylo vloženo do katastru nemovitostí.
Soud prvního stupně postupoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) účinného v době vzniku právních poměrů účastníků. Žalobci i manželům V. jako podílovým spoluvlastníkům předmětných pozemků svědčilo k žalovanou nabízenému spoluvlastnickému podílu předkupní právo (§140 obč. zák.). Nabídku žalobce i manželé V. přijali a zaplatili požadovanou kupní cenu v zákonem stanovené lhůtě dvou měsíců od učinění nabídky (§605 obč. zák.). Soud prvního stupně posoudil nabídku na realizaci předkupního práva, učiněnou žalovanou 22. 10. 2010, jako jednostranný adresovaný právní úkon, který splňuje náležitosti požadované v §605 obč. zák., a to jak požadavky obecně kladené na právní úkony, tak na náležitosti návrhu na uzavření kupní smlouvy. Nelze ji chápat jako nezávaznou výzvu k jednání o prodeji nebo jako výzvu k předkládání cenových nabídek, ale jde o závaznou nabídku prodeje spoluvlastnického podílu za podmínek, které prodávající spoluvlastník požaduje. Tuto nabídku není prodávající spoluvlastník oprávněný po zákonem stanovenou dobu dvou měsíců měnit. Soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy žalobce řádně a včas uplatnil své předkupní právo, je žalovaná povinna na něj svůj spoluvlastnický podíl převést. Vzhledem k tomu, že předkupní právo řádně a včas uplatnili i manželé V., mají žalobce a manželé V. právo vykoupit spoluvlastnický podíl žalované v poměru podle velikosti svých podílů, tedy každý ve výši ideální 1/8. Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 11. března 2015, č. j. 27 Co 40/2015-75, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud na základě stejných skutkových zjištění dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně. Poukázal na postupný posun současného výkladu práva od pozitivistického k výkladu, který požaduje interpretovat právní normy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod účastníků. Vycházel z následujících úvah: Spoluvlastník, který nabídl k prodeji svůj spoluvlastnický podíl, by neměl být při prodeji svého podílu na základě předkupního práva poškozen a měl by mít právo na dosažení tržní ceny. Pokud by tomu tak nebylo, došlo by k narušení jeho zákonem i Listinou základních práv a svobod chráněného práva s věcí svobodně disponovat. Takový výklad by byl neústavní. V tomto světle dospěl odvolací soud k závěru, že nabídku předkupního práva nelze považovat za nabídku ve smyslu §43a a násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tedy za návrh na uzavření kupní smlouvy, od něhož se nabízející strana nemůže ani ohledně výše kuní ceny odchýlit. Je ji třeba považovat pouze za výzvu k budoucímu jednání o uzavření kupní smlouvy. Zdůvodnil, že smyslem zákona nemohlo být ani uložit prodávajícímu spoluvlastníku povinnost uzavřít kupní smlouvy na spoluvlastnický podíl se všemi případnými zájemci. Za nejvýznamnější však považuje to, že výklad zákona učiněný soudem prvního stupně omezuje prodávajícího spoluvlastníka v dosažení reálné tržní ceny. Na podporu svého názoru odkázal na úpravu v §606 obč. zák., podle kterého oprávněný z překupního práva je povinen zaplatit cenu nabídnutou někým jiným. Na základě výše uvedených úvah dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná, která dostala nabídku vyšší kupní ceny, byla oprávněna změnit podmínky, za kterých původně věc nabídla k prodeji. Tuto změnu byla povinna adresovaným právním úkonem oznámit oprávněnému spoluvlastníku – žalobci, což také učinila. Za situace, kdy žalobce nereagoval na její novou výzvu, jí nic nebránilo uzavřít kupní smlouvu s manželi V. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to ve věci posouzení charakteru nabídky předkupního práva podle §605 ve spojení s §140 obč. zák. Dovolací soud v řadě svých rozhodnutí judikoval, že nabídku na odkoupení spoluvlastnického podílu je třeba považovat za jednostranný právní úkon, který kromě obecných požadavků na právní úkony musí obsahovat náležitosti návrhu na uzavření kupní smlouvy (§43a obč. zák.) včetně veškerých podmínek, za nichž povinný spoluvlastník nabízí věc ke koupi. Pokud oprávněný spoluvlastník v zákonem stanovené dvou měsíční lhůtě přijme nabídku, vyplatí kupní cenu a splní případně další podmínky, vznikne mu právo na uzavření kupní smlouvy. Od uvedených závěrů se odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) vědomě odchýlil, když nabídku předkupního práva považoval pouze za neformální výzvu adresovanou dalším spoluvlastníkům věci směřující teprve k budoucímu jednání o uzavření kupní smlouvy, kterou je možné během zákonem stanovené dvou měsíční lhůty měnit ohledně výše kupní ceny. Žalovaný má za to, že závěry odvolacího soudu, argumentujícího porušením ústavně zaručených práv a svobod žalované, nemohou ve světle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu obstát (viz např. věci sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, 25 Cdo 2764/99, I. ÚS 156/05). Žalovaná svobodně a vážně učinila nabídku na využití předkupního práva a sama dle své úvahy stanovila podmínky přijetí nabídky. Sama stanovila výši kupní ceny, za kterou chtěla spoluvlastnický podíl prodat. Pokud chtěla dosáhnout vyšší ceny, měla tak učinit v nabídce. Je nepochybné, že první nabídkou, kterou žalobce akceptoval a v zákonné lhůtě vyplatil kupní cenu, byla žalovaná vázaná a nemohla po dobu zákonné lhůty měnit její podmínky. Z toho důvodu druhá nabídka předkupního práva nemohla být považovaná za řádnou a žalované vznikla povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu.
Rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Odvolací soud účastníky nepoučil o svém odlišném právním náhledu na věc ani znovu neprovedl důkazy, které hodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé. Žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak tvrdí žalobce, neboť totožný případ dosud nebyl dovolacím soudem řešen. Nelze jí upírat právo, aby mohla věc prodat za výhodnější nabídku; poukazuje na úpravu smlouvy budoucí (§50a odst. 3 obč. zák.). Nesouhlasí ani s tvrzením žalobce, že jde o nepředvídatelné rozhodnutí, neboť odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný a odvolací soud se přiklonil k argumentům žalované, které uplatnila. Žalovaná namítá, že jsou dány i další důvody pro zamítnutí žaloby. Žalovaný není aktivně legitimován k podání uvedené žaloby, protože občanský zákoník počítá s ochranou práv opomenutého spoluvlastníka tak, že může namítat relativní neplatnost kupní smlouvy s možností domáhat se po nabyvateli, aby mu věc nabídl ke koupi či aby mu předkupní právo zůstalo zachováno. Nedává mu možnost, aby se jako spoluvlastník mohl domáhat prodeje spoluvlastnického podílu po původním vlastníkovi. Pokud by byl návrh považován za nabídku na uzavření kupní smlouvy, pak by k uzavření muselo dojít již přijetím tohoto návrhu a projevy vůle by musely být na téže listině a navíc by vznikl absurdní stav, kdy by byla dvakrát uzavřena smlouva na týž předmět. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Žalobce v replice k vyjádření žalované uvádí konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se vyjadřují k charakteru nabídky předkupního práva. Rozhodnutí zmíněné žalovanou považuje za nepřípadné. K ústavní rovině argumentace uvádí, že jí odvolací soud užil nepřiléhavě a nesprávně, neboť proti sobě stojí dvě stejně silná věcná práva. Trvá na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné, neboť soud neupozornil žalobce na svůj nový náhled na charakter nabídky předkupního práva a nedal tak žalobci možnost se k tomu vyjádřit. Je přesvědčen, že se správně domáhá svého práva po žalované, protože pokud by předkupní právo bylo realizováno podle druhé nabídky (kterou žalovaná však nebyla oprávněná učinit), musel by se domáhat plnění za podmínek, za kterých nabyvatel spoluvlastnické právo nabyl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s judikaturou dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („ o. z.“) také dovolací soud posuzoval věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění k 31. 12. 2013 - dále opět „obč. zák.“.
Podle §140 obč. zák., převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
Podle §605 obč. zák., není-li dohodnuta doba, do kdy má být prodej proveden, musí oprávněná osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců po nabídce. Uplyne-li tato doba marně, předkupní právo zanikne. Nabídka se vykoná ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být nabídka písemná.
Podle §43a odst. 2 obč. zák. působí návrh od doby, kdy dojde osobě, které je určen. Návrh, i když je neodvolatelný, může navrhovatel zrušit, dojde-li projev o zrušení osobě, které je určen, dříve nebo alespoň současně s návrhem. Podle §43a odst. 3 obč. zák., dokud nebyla smlouva uzavřena, může být návrh odvolán, jestliže odvolání dojde osobě, které je určeno dříve, než tato osoba odeslala přijetí návrhu. Konečně podle §43a odst. 4 obč. zák. návrh nemůže být odvolán během lhůty, která je v něm stanovena pro přijetí, ledaže z jeho obsahu vyplývá právo jej odvolat i před uplynutím této lhůty nebo je-li v něm vyjádřena neodvolatelnost.
V rozsudku ze dne 21. června 2012, sp. zn. 33 Cdo 3589/2010, Nejvyšší soud vyslovil, že platnou nabídkou ke koupi je osoba povinná z předkupního práva po dobu určenou zákonem k jejímu přijetí vázána; v tomto rozhodnutí uvedl: „K otázce náležitostí nabídky předkupního práva se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil (srovnej např. rozsudky ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, a ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1996/2005). Přijal a odůvodnil závěr, že nabídka předkupního práva je jednostranný právní úkon zavázaného spoluvlastníka adresovaný oprávněnému spoluvlastníku. Protože jde o návrh na uzavření smlouvy, musí splňovat obecné náležitosti vyplývající pro právní úkony z §37 obč. zák. a současně musí ve smyslu §43a odst. l obč. zák. vyjadřovat vůli navrhovatele být návrhem vázán v případě jeho přijetí. Podle §605 věty třetí obč. zák. musí nabídka obsahovat oznámení všech podmínek, za kterých povinný z předkupního práva svůj podíl oprávněnému z předkupního práva nabízí (tj. vedle podstatných náležitostí kupní smlouvy, jako je předmět koupě a cena věci, i další podmínky či požadavky, za nichž má dojít k prodeji. K účinnému přijetí nabídky předkupního práva k nemovitosti pak nestačí pouhé prohlášení o přijetí nabídky, ale je třeba též, aby osoba oprávněná z předkupního práva vyplatila spoluvlastnický podíl (tj. uhradila požadovanou kupní cenu) v zákonné lhůtě… Jedná-li se o platnou nabídku předkupního práva, je jí žalovaný - jako osoba povinná z předkupního práva - po dobu určenou zákonem k jejímu platnému přijetí (§605 obč. zák.) vázán. Opačný závěr by vedl k popření smysluplnosti institutu předkupního práva. Povinný z předkupního práva by totiž mohl osobu oprávněnou z předkupního práva v průběhu dvouměsíční lhůty od učinění nabídky určené pro její akceptaci udržovat v neustálé nejistotě opětovnými změnami nebo odvoláváním jím učiněné nabídky předkupního práva. Tento závěr podpořil i Ústavní soud, jestliže ve svém nálezu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 156/05, dovodil, že nabídka učiněná v rámci předkupního práva nepředstavuje klasický návrh na uzavření smlouvy vycházející z obecné občanskoprávní zásady smluvní volnosti. Zvláštní úprava lhůty určené pro přijetí nabídky předkupního práva v ustanovení §605 obč. zák. naznačuje zvláštní význam tohoto institutu, kterým zákon chrání spoluvlastníky v pozici osoby oprávněné z předkupního práva, aby měli dostatek času pro uplatnění tohoto svého práva… Z ustanovení §43a odst. 4 písm. a/ obč. zák. per analogiam vyplývá, že nemůže-li být návrh odvolán v průběhu lhůty, která v něm byla určena pro jeho přijetí, nemůže být v této lhůtě ani měněn. Vázanost povinné osoby jí učiněnou platnou nabídkou předkupního práva nepřipouštějící změny po dobu lhůty určené pro její přijetí však lze dovozovat - jak bylo výše vyloženo - již ze zvláštního charakteru institutu předkupního práva, tzn. bez ohledu na výše uvedený závěr“.
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud též uvedl: „Otázkou, zda podstata předkupního práva umožňuje osobě oprávněné domoci se po osobě povinné z předkupního práva prodeje věci, se Nejvyšší soud zabýval již opakovaně. Ve své již ustálené judikatuře (srovnej např. rozsudky ze dne 18. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2728/2009, sp. zn. 28 Cdo 3059/2009 a sp. zn. 28 Cdo 2673/2009, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3478/2009 a sp. zn. 28 Cdo 3834/2009, ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1119/2010, ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 710/2010, ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4285/2009, ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1674/2011, a usnesení ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1359/2011, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3755/2009) v typově obdobných případech vyslovil závěr, že osoba oprávněná z předkupního práva se může - v případě, kdy jsou splněny zákonné předpoklady plynoucí z předkupně právního vztahu - úspěšně u soudu domoci nahrazení projevu vůle osoby povinné z předkupního práva uzavřít s ní kupní smlouvu, jestliže tato zůstala po platné akceptaci nabídky a vyplacení kupní ceny nečinná, popř. odmítla s ní smlouvu uzavřít. Uvedený závěr vyplývá z charakteru institutu předkupního práva (odporovalo by smyslu předkupního práva, aby povinný mohl oprávněného ‚šikanovat‘ stále novými nabídkami předkupního práva) a obstál i v rovině ústavněprávní (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 3190/09, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3192/09, a ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 3191/09)“.
V nálezu ze dne, sp. zn. I. ÚS 156/05, Ústavní soud konstatoval: „Rozhodne-li se vlastník s předmětem předkupu určeným způsobem disponovat, je povinen ho nabídnout oprávněné osobě. Protože jde o předpoklad převodu vlastnického práva na oprávněného, musí mít nabídka podobu návrhu na uzavření smlouvy (§43a obč. zák.) a musí obsahovat ohlášení všech podmínek, za nichž lze právo na nabytí předmětu předkupu realizovat (podmínek upravených zákonem, typicky podmínek navržených povinné osobě zájemcem; v mezích dispozitivních norem případně dohodnutých). Má-li oprávněná osoba realizovat své předkupní právo, musí splnit všechny tyto podmínky. Od dojití nabídky oprávněné osobě jí počíná běžet lhůta, a to jak pro přijetí nabídky, tak i pro vyplacení plné ceny věci, příp. pro splnění dalších podmínek (lhůta je rozdílná podle povahy předmětu předkupu – věc movitá a věc nemovitá)“.
Dovolací soud nevidí důvod pro to, aby se od právního názoru vysloveného v citovaných rozhodnutích (i v řadě dalších) odchýlil. Nabídka na realizaci předkupního práva je – s výjimkou uvedenou níže - nabídkou na uzavření smlouvy, vyplývá-li z ní vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jejího přijetí (to je věcí individuálního posouzení). Odstoupit od této nabídky či – po její řádné a plné akceptaci (§43c obč. zák.) – od smlouvy o výkupu spoluvlastnického podílu lze jen za splnění zákonných podmínek (§43a a násl., §48 obč. zák.).
Konstatování odvolacího soudu, že právní úprava soukromoprávních vztahů směřuje ke stále větší volnosti při nakládání s majetkovými hodnotami je správné, nicméně nemůže být důvodem pro změnu judikatury ohledně předkupního práva. Zákonné předkupní právo upravené v §140 obč. zák. nikterak neodporovalo čl. 11 Listiny základních práv a svobod a nebylo ani v rozporu s jinými normami deklarujícími základní práva a svobody; Ústavní soud se aplikací zmíněného ustanovení opakovaně zabýval a nepřikročil k jeho zrušení a neoznačil je za protiústavní. Na uvedený institut nelze též nahlížet jen jako na relikt „socialistického“ práva, který v podmínkách tržní ekonomiky nemá místo; jeho úprava se opírá i o racionální argumenty (viz např. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. 4. vydání. Praha: ASPI, 2005, s. 375). Rozhodl-li se nyní zákonodárce zákonné předkupní právo spoluvlastníka nadále v rozsahu předchozí právní úpravy neupravovat, neznamená to ještě, že by předchozí úpravu bylo možno nerespektovat. Nelze též opomenout důraz kladený na zásadu „pacta sunt servanda“ (viz nyní výslovně §3 odst. 1 písm. d/ občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.).
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že v dané věci nemohlo jít o závaznou nabídku výkup podílu proto, že žalovaná učinila předmětem nabídku každému ze spoluvlastníků celý svůj podíl id. 1/4.; není možné, aby celý podíl převedla každému z nich. To nicméně nic to nemění na závaznosti nabídky, přinejmenším pokud jde o cenu podílu.
Je-li oprávněným z předkupního práva jen jeden spoluvlastník, pak platí to, co je uvedeno výše – nabídka na vykoupení podílu je (zpravidla) i nabídkou na uzavření smlouvy; ta je uzavřena její akceptací a vyplacením ceny podílu. Je-li oprávněných osob více a nabídku na vykoupení celého podílu přijme jen některá z nich, je smlouva uzavřena. Přijme-li nabídku více oprávněných, pak již samotným přijetím smlouva (zpravidla) být uzavřena nemůže; je totiž zřejmé, že nabídka nemohla obsahovat stanovení poměru, v jakém jednotliví spoluvlastníci podíl vykoupí. To by však nemělo být důvodem k tomu, aby se spoluvlastníci ocitli v horším postavení než jediný oprávněný spoluvlastník jen proto, že na straně příjemců nabídky je pluralita osob. V takovém případě tedy není akceptací nabídky více spoluvlastníky uzavřena kupní smlouva, nicméně převádějící spoluvlastník je po dobu k uplatnění předkupního práva vázán nabídkou, pokud jde o kupní cenu za celý podíl; převádějící spoluvlastník je povinen uzavřít smlouvu za podmínek oproti původnímu návrhu změněných jen pokud jde o rozsah vykupovaného podílu (tato část je vázána na dohodu spoluvlastníků, resp. na skutečnost, že k dohodě nedošlo) a tomu odpovídajícího poměru kupní ceny; splnění této povinnosti se lze domáhat i v soudním řízení.
Odkaz žalované na §50a odst. 3 obč. zák. neobstojí. V tomto ustanovení je zakotvena tzv. „clausula rebus sic stantibus“. Tuto klausuli nelze vztáhnout na jakoukoliv nabídku; to její zařazení do ustanovení o smlouvě o budoucí smlouvě neumožňuje. Tam je zařazena právě proto, že mezi sjednáním smlouvy o budoucí smlouvě a následným uzavřením smlouvy může nastat delší časové období a může se stát, že by nebylo spravedlivé po změně podmínek požadovat po některé ze stran její uzavření. Protože nabídku na výkup podílu je třeba přijmout a podíl vykoupit ve dvouměsíční zákonné lhůtě (tedy v poměrně nedlouhé době), není tu uplatnění této klausule na místě. Je věcí převodce, aby zvážil, za jakých podmínek podíl spoluvlastníkům nabízí.
Rozhodnutí odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolacímu soudu naproti tomu není zřejmé, v čem se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně; vyšel totiž ze stejného skutkového stavu, který jinak hodnotil po právní stránce. Nemohlo jít o překvapivé rozhodnutí, neboť argumenty odvolacího soudu byly do značné míry obsaženy již v odvolání žalované, a žalobce tak na ně mohl reagovat.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu