ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2750.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 2750/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně DOMEC s.r.o. , se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, K Vinici 1605, identifikační číslo osoby 46507230, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované Casa Serena s.r.o. , se sídlem ve Vidicích, Roztěž 1, PSČ 248 01, identifikační číslo osoby 25094114, zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, o zaplacení částky 6.059.425,97 Kč s příslušenstvím a 3.575.667,26 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 178/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2015, č. j. 4 Cmo 200/2014-529, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 1. dubna 2014, č. j. 57 Cm 178/2010-478, zamítl žalobu, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 6.059.425,97 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.575.667,26 Kč (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadených bodech II. a III. výroku potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Navíc je třeba podotknout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Dovolatelka přitom zakládá svůj názor na nesprávné právní posouzení věci na vlastních skutkových závěrech, např. na vlastních skutkových závěrech, že žalobkyně odmítla odstranit vady díla vytčené žalovanou a tyto vady neodstranila ve stanovené lhůtě ani jako vady záruční. V této části tak dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
K vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva nesměřují ani namítané procesní vady (např. nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu). Vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
Vytýká-li dovolatelka, že odvolací soud posoudil otázku smluvní volnosti stran ujednat odkládací podmínku pro vznik práva na zádržné v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, pak Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval. Její posouzení nebylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující). Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. se tedy nejedná o otázku, která by v dané věci mohla založit přípustnost dovolání.
Stejně tak výtky týkající se nesprávného posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě dle čl. 13. 7. předmětné smlouvy o dílo nečiní dovolání žalované přípustným. Postup odvolacího soudu při výkladu obsahu čl. 13. 7. smlouvy je (oproti mínění dovolatelky) v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu týkající se výkladu projevu vůle podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (srov. např. rozsudek ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, ze dne 26. března 2003, sp. zn. 32 Odo 849/2002, ze dne 6. ledna 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, usnesení ze dne 19. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008, ze dne 7. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 433/2014). Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud projev vůle doplnil a učinil tak v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, pak ani tato její argumentace není případná. Ani v tomto ohledu se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, když v dané věci výkladem pouze zjišťoval obsah právního úkonu, projev vůle jím nikterak nedoplňoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, či ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004).
Poukazuje-li dovolatelka na (domnělou) nepřezkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tedy na vadu řízení, pak dovolací soud připomíná, že vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a §242 odst. 3 o. s. ř.).
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu