ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.2853.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 2853/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně HALBERŠTÁT - servis, s.r.o. , se sídlem v Hradci Králové, Brněnská 306/13, PSČ 500 09, IČO 25963392, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, proti žalovaným 1. CONSULTA BÜROTECHNIK, s.r.o., se sídlem ve Vyškově, Cukrovarská 519/20, PSČ 682 01, IČO 25327101, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, PSČ 110 00, a 2. QUORION Data Systems GmbH, se sídlem v Erfurtu, An der Klinge 6, PSČ 99195, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, o zaplacení částky 3 227 190,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 29/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2014, č. j. 1 Cmo 97/2013-573, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 2014, č. j. 1 Cmo 97/2013-573, se ve výrocích pod body IV a V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 17 Cm 29/2009-457, ve znění opravného usnesení ze dne 7. ledna 2013 (správně 2014), č. j. 17 Cm 29/2009-553, uložil první žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 3 227 190,50 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku oproti vydání celkem 104 ks ve výroku specifikovaných registračních pokladen (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o stejném obsahu vůči druhé žalované (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III až V).
K odvolání účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 1 Cmo 97/2013-573, zrušil v odvoláním napadené části výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II a řízení vůči druhé žalované zastavil (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok pod bodem II), potvrdil v napadené části rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a V (výrok pod bodem III), změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části ve výroku pod bodem III tak, že žalobkyni nepřiznal vůči první žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem IV), a žalobkyni nepřiznal ve vztahu k první žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem V).
Odvolací soud učinil skutkové zjištění, že žalobkyně v roce 2006 uzavřela s prvou žalovanou kupní smlouvy, jejichž předmětem byla dodávka registračních pokladen typu QUORION vyráběných druhou žalovanou. Pro opakované vady těchto pokladen došlo mezi účastníky řízení v červnu 2008 k uzavření dohody o narovnání, v níž byla vypořádána sporná práva týkající se vad pokladen. Druhá žalovaná se z pověření prvé žalované zavázala vyměnit všech 104 kusů vadných pokladen žalobkyni a bezplatně jí navíc dodat další tři kusy a dále byly sjednány podmínky pro uplatňování případných práv z odpovědnosti za vady vyměněných pokladen – např. druhá žalovaná se z pověření prvé žalované zavázala, že pokud se, byť u jedné pokladny, třikrát za sebou objeví stejné vady anebo pokud se u více pokladen, minimálně však u čtyř, znovu objeví stejné vady, s tendencí k opakování, pak v průběhu záruční doby vezme všech 104 kusů vyměněných pokladen zpět. Žalobkyně v řízení prokázala, že i vyměněné pokladny vykazovaly vady, proto odstoupila od smlouvy a požadovala vrácení částky, kterou původně za dodané pokladny zaplatila oproti jejich vydání.
Ve svých závěrech týkajících se náhrady nákladů řízení aplikoval odvolací soud oproti soudu prvního stupně ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Tyto okolnosti zvláštního zřetele hodné spatřoval odvolací soud v okolnostech předcházejících sporu, konkrétně v okolnostech uzavření dohody o narovnání, která umožnila, že každá ze stran sporu ji vykládala ve svůj prospěch. Tato okolnost pak svědčí o tom, že se všichni účastníci podíleli na nejasné úpravě svých smluvních vztahů dohodou o narovnání, ačkoliv tato měla jejich vzájemná sporná práva a povinnosti narovnat. Dohoda o narovnání upravovala pouze podmínky, které strany dohody o narovnání považovaly za hrubé porušení povinnosti dodat zboží bez vad, které opravňovaly žalobkyni odstoupit od smlouvy a požadovat vrácení pokladen dodaných druhou žalovanou. Dohoda o narovnání však neřešila otázku, jak bude vyrovnána kupní cena. Důvod tohoto zásadního opomenutí si každá ze stran vyložila ve svůj prospěch, což vedlo k danému sporu. Bylo v prvé řadě v zájmu žalobkyně, dovodil odvolací soud, aby na úpravu podmínek vrácení kupní ceny dbala; druhá žalovaná oproti tomu měla podle názoru odvolacího soudu dbát o řádné a úplné zjištění příčin vadnosti původně dodaných pokladen. Při jednání o vadách převzala druhá žalovaná za prvou žalovanou veškerou iniciativu, „po odstoupení od smlouvy se bránila, zajišťovala množství důkazů pro své vyvinění, přičemž se dopustila, ať již úmyslně či nedomyšlením důsledků, zásadního pochybení, že nedodala na výzvu soudem ustanovenému znaleckému ústavu k objektivnímu posouzení typizované pokladny, které vyráběla. Ačkoliv druhá žalovaná neposkytla tuto požadovanou součinnost k rozhodujícímu důkazu pro celé řízení, přesto i nadále velmi aktivně zpochybňovala celé dokazování.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k uvedeným okolnostem, které předcházely sporu, či měly vliv na průběh daného řízení, je spravedlivé, aby každý z účastníků sporu nesl celé náklady soudního řízení ze svého.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroků pod body IV a V, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou, podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí v napadené části závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci – nesprávné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. odvolacím soudem.
Dovolatelka odvolacímu soudu v prvé řadě vytkla, že žalobkyni vůbec neinformovala o záměru aplikovat §150 o. s. ř., nebyl jí tak dán prostor vyjádřit se k možné aplikaci tohoto ustanovení. Takový postup zakládá podle názoru dovolatelky „překvapivé rozhodnutí“, přičemž odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2569/07, sp. zn. I. ÚS 4677/12, sp. zn. II. ÚS 2570/10, a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 2569/07 ve věci Čepek proti České republice. Podle názoru dovolatelky je dán rozpor s ústavně zaručenými právy účastníka řízení i s jednoduchým procesním právem.
Podle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu vnitřně rozporné, když odvolací soud sice uvedl, že je třeba při aplikaci §150 o. s. ř. zkoumat nejen dopad uložení povinnosti do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad do nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného, kdy soud především přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, avšak toto zkoumání soud neprovedl a poměry účastníků ani následky dopadu nepřiznání náhrady nákladů nezjišťoval. Aplikace §150 o. s. ř., aniž by byly posuzovány relevantní důvody nepřiznání nároku na náhradu nákladů, hodnotí dovolatelka jako postup obsahujícím libovůli, zasahujícím do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Takové rozhodnutí se jí jeví nepřezkoumatelné.
Názor odvolacího soudu, že žalobkyně způsobila vznik sporu, nepovažuje dovolatelka za správný. Nelze podle jejího názoru přehlédnout, že celou situaci vytvořily obě žalované tím, že nejprve prvá žalovaná a poté druhá žalovaná dodaly žalobkyni zcela nefunkční pokladny, a žalobkyně se musela domáhat vrácení uhrazené kupní ceny soudní cestou.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobkyni přizná vůči první žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího řízení, jakož i náhradu nákladů dovolacího řízení.
K dovolání se vyjádřila prvá žalovaná, přičemž se ztotožnila se závěry odvolacího soudu ohledně hodnocení nákladů řízení. Navrhla odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že žalovaná podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz )].
Jak již v minulosti Nejvyšší soud judikoval v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.“ Totéž se týká i otázek práva procesního.
Tomuto požadavku dovolatelka vyhověla, když za dosud neřešenou otázku označila otázku nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku řízení podle §150 o. s. ř., přičemž důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení mají ve sporu o vrácení kupní ceny kupujícímu po odstoupení od kupní smlouvy spočívat v okolnostech předcházejících sporu, a to v uzavření dohody o narovnání účastníky kupní smlouvy – prodávajícím a kupujícím s výrobcem zboží, když tato dohoda neřešila otázku vrácení kupní ceny v případě vadnosti zboží.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení uvedené odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř.
Dovolání je i důvodné.
Dovolatelka namítá nesprávnost postupu odvolacího soudu při aplikaci §150 o. s. ř.
Podle §142 odst. 1 o. s. ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Povinnost nahradit náklady řízení, stanovená podle §142, §143, §146 odst. 2, §147 nebo §148 o. s. ř. se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená tvrdost. Ustanovení §150 o. s. ř. proto soudu umožňuje, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, vedlejším účastníkům nebo státu, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal.
Výkladu §150 o. s. ř., resp. klíčového pojmu okolnosti zvláštního zřetele hodné, se v minulosti již věnoval Ústavní soud i odborná literatura (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1600 s.; David, L., Hrušáková, M., a kol. Komentář Wolters Kluwer – Občanský soudní řád. 1. vydání Praha : Wolters Kluwer Česká republika, 2009.), taktéž Nejvyšší soud se zabýval výkladem ustanovení §150 o. s. ř., např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013 (všechna rozhodnutí jsou k dispozici na www.nsoud.cz ) vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Z uvedeného mimo jiné plyne, že zásadu úspěchu ve věci, kterou je úprava náhrady nákladů řízení obecně ovládána, nelze v zásadě prolomit pouze na základě okolností stojících na jedné straně sporu.
Jak judikoval Ústavní soud například v nálezu ze dne 13. září 2006, sp. zn. I. ÚS 191/06, „Podle ustanovení §150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, www.judikatura.cz ). Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05, www.judikatura.cz ).
Podle názoru Ústavního soudu však ustanovení §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout.“
Odvolací soud tedy pochybil, když rozhodl o moderaci nákladů řízení, aniž by se vypořádal s majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry účastníků řízení a s tím, jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka.
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že s ohledem na právo na spravedlivý proces „vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06).
V nyní posuzovaném případě pochybil odvolací soud již v tom, že účastníky řízení neseznámil se svým záměrem v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle §150 o. s. ř. a nedal jim příležitost se k moderačnímu právu vyjádřit, čímž porušil princip rovnosti účastníků řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně neobstojí ani z dalších důvodů.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí správně popsal, co vše je třeba zkoumat při úvaze o aplikaci §150 o. s. ř., tedy nejen dopad uložení povinnosti do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ale i dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného, přičemž je třeba hledět k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postojům účastníků v průběhu řízení a podobně. Tento výklad §150 o. s. ř. odpovídá i rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 20. února 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, usnesení ze dne 14. srpna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2170/2014), která akcentuje zohlednění dopadů do sféry úspěšného účastníka a navazuje na předchozí rozhodovací praxi Ústavního soudu, na kterou odkazuje i dovolatelka.
Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou však odvolací soud při aplikaci §150 o. s. ř. uvedené faktory nezohlednil. Jediným důvodem, na základě kterého odvolací soud ve vztahu k žalobkyni užil §150 o. s. ř., byla skutečnost, že žalobkyně nedbala na to, aby v dohodě o narovnání byly řešeny podmínky vrácení kupní ceny.
Nadto uvedená dohoda o narovnání byla trojstranný právní úkon a na dostatečně jasné vymezení jejích podmínek tak měly dbát všechny strany smlouvy. Už proto, že odvolací soud žalobě vyhověl, musela být odvolacím soudem žalobkyni vytýkaná část smlouvy dostatečně určitá a srozumitelná.
Lze shrnout, že odvolací soud nezkoumal dopad uložení povinnosti do majetkové sféry neúspěšného účastníka, ani dopad nepřiznání náhrady nákladů řízení do majetkové sféry účastníka úspěšného, ani nepřihlédl k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení. Jak však vyplývá ze shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu, bez takového zkoumání nelze §150 o. s. ř. užít. Odvolací soud tedy aplikoval §150 o. s. ř. v rozporu s výše uvedenou judikaturou, a to na základě jediného důvodu, který navíc postrádal logickou návaznost na výsledek řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu nesprávným, a proto jej v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu