ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4686.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4686/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně O. L. , zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, PSČ 110 00, proti žalované APEX EURO s.r.o., se sídlem v Brně - Pisárkách, Výstaviště 405/1, PSČ 647 00, IČO 26291096, zastoupené JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Riegrova 1378/1, PSČ 612 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp zn. 63 C 153/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2014, č. j. 16 Co 462/2011-62, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2014, č. j. 16 Co 462/2011-62, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. června 2011, č. j. 63 C 153/2008-34, zrušil rozhodčí nález vydaný dne 20. března 2008 pod spisovou značkou 3751/07 rozhodcem JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph. D., se sídlem na adrese Sdružení rozhodců s. r. o. v Brně, Příkop 8 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že v článku XI smlouvy o dílo, kterou mezi sebou žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 15. června 2006, byla sjednána rozhodčí doložka v následujícím znění: „Veškeré z této smlouvy v budoucnu vzešlé majetkové spory se strany zavazují řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými Sdružením rozhodců, s. r. o., IČO: 63496658, se sídlem Příkop 8 (budova IBC), 604 10 Brno s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách sdružení rozhodců www.sdruzenirozhodcu.cz“.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci si v rozhodčí doložce nesjednali osobu konkrétního rozhodce, ani nestanovili způsob jeho určení. S ohledem na to je rozhodčí doložka dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) absolutně neplatná. Rozhodl proto o zrušení rozhodčího nálezu z důvodu uvedeným pod §31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. (dále jako „zákon o rozhodčím řízení“).
Námitku žalované, že žalobkyně neuplatnila důvod pro zrušení rozhodčího nálezu spočívající v neplatnosti rozhodčí smlouvy nejpozději, než začala jednat ve věci samé (§33 zákona o rozhodčím řízení), soud prvního stupně odmítl. Dovodil, že pokud je rozhodčí smlouva absolutně neplatná dle ustanovení §39 obč. zák., je třeba k této neplatnosti přihlížet bez ohledu na splnění či nesplnění podmínek uvedených v normách speciálního předpisu, tj. zákona o rozhodčím řízení. Jelikož Sdružení rozhodců, s. r. o., není stálým rozhodčím soudem ani rozhodcem ad hoc, nelze vycházet ze skutečnosti, že návrh na zahájení rozhodčího řízení byl řádně doručen ve smyslu §14 zákona o rozhodčím řízení, protože rozhodčí řízení je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci. To se v projednávané věci nestalo. Rozhodčí řízení tedy nebylo řádně zahájeno, a žalobkyně proto ani z logiky věci nemohla uplatnit své námitky v rozhodčím řízení, jak má na mysli ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. dubna 2014, č. j. 16 Co 462/2011-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl a změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že je-li rozhodčí smlouva absolutně neplatná dle §39 obč. zák., platí tato neplatnost nezávisle na splnění či nesplnění podmínek uvedených v zákoně o rozhodčím řízení.
Nelze ale pominout jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 979/2011, podle něhož pokud neuplatnil žalobce neplatnost rozhodčí smlouvy v rozhodčím řízení, ačkoli mu v tom nic nebránilo, nemohl soud prvního stupně rozhodnout jinak než návrh na zrušení rozhodčího nálezu zamítnout.
V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně žádný ze zákonných důvodů ke zrušení rozhodčího nálezu uvedených v §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení neuplatnila v rozhodčím řízení, nýbrž až svou žalobou o zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládá na §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které je dovolacím soudem rozhodováno rozdílně.
Právní otázkou, na jejímž posouzení spočívá rozhodnutí v dané věci, je, zda osoba, která je v postavení spotřebitele, a neuplatnila námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy v řízení před rozhodcem vedeném před 1. dubnem 2012, může tuto neplatnost namítat až v soudním řízení a domáhat se z toho titulu zrušení rozhodčího nálezu či nikoli.
Otázku platnosti rozhodčí smlouvy, která neobsahuje konkrétního rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na rozhodčí řády vydané právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, řešilo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. V tomto rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že taková rozhodčí doložka je absolutně neplatná.
Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 979/2011. Dle názoru dovolatelky není odkaz na toto rozhodnutí zcela případný, jelikož rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo vydáno za stavu, kdy procesní úprava v občanském soudním řádu výrazně omezovala možnost podání dovolání pouze na případy, kdy napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Ve skutkově obdobném případě dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, k závěru, že absolutní neplatnost rozhodčí doložky dle §39 obč. zák. musí z důvodu eurokonformního výkladu ustanovení zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. března 2012 ve spotřebitelských věcech posuzovat soud i v případě, kdy spotřebitel neplatnost rozhodčí doložky v řízení před rozhodci nenamítl.
S ohledem na závěry Soudního dvora Evropské unie ve spotřebitelských věcech, na které odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2628/2010 odkazuje, dospěl i Ústavní soud ČR k obdobným závěrům (nález sp. zn. II ÚS 3057/2010). Právě za účelem sjednocení judikatury v těchto věcech byla přijata novela zákona o rozhodčím řízení č. 19/2012 Sb.
Žalobkyně je přesvědčena, že závěry obsažené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadají na beze zbytku i na daný případ a že rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v přímém rozporu.
Dále žalobkyně poukazuje na to, že odvolací soud se při svém rozhodování vůbec nezabýval jejím tvrzením ohledně „nezahájení“ rozhodčího řízení a že tato otázka nebyla dosud vyřešena ani dovolacím soudem. S ohledem na neurčitost ujednání rozhodčí doložky o tom, kdo bude případný spor rozhodovat (v daném případě „jediný rozhodce … podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydaného Sdružením rozhodců s. r. o.) nemohla být rozhodčí žaloba ani v souladu s ustanovením §14 zákona o rozhodčím řízení podána u rozhodce (nebo u stálého rozhodčího soudu), neboť ten nebyl v době podání žaloby znám. Žaloba byla podána u Sdružení rozhodců, s. r. o., tedy společnosti, která se prezentovala jako servisní organizace pro rozhodce. Na rozhodčím nálezu je jako rozhodce uveden JUDr. Bc. Martin Kulhánek, Ph. D., ale není zjistitelné, jak se tato osoba stala rozhodcem a jak a kdy u ní byla rozhodčí žaloba podána.
Z výše uvedených důvodů navrhla žalobkyně, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, a dále aby žalobkyni přiznal nárok na náhradu nákladů řízení.
Dovolací soud dospěl k závěru, že podané dovolání je přípustné, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu v otázce výkladu zákona o rozhodčím řízení ve znění před 31. březnem 2012 rozhodčího řízení ve spotřebitelských věcech.
K této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudcích ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 3571/2012, a ze dne 19. července 2013, sp. zn. 33 Cdo 2713/2012.
V rozhodnutí ze dne 22. ledna 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010, Nejvyšší soud konstatoval, že byl-li rozhodčí nález vydán ve sporu ze spotřebitelské smlouvy a žalobu na jeho zrušení podal spotřebitel, soud i podle právní úpravy účinné do 31. března 2012 přezkoumá, zda není dán důvod ke zrušení rozhodčího nálezu pro neplatnost rozhodčí smlouvy. Vzhledem k tomu, že jde o spor ze spotřebitelské smlouvy, je totiž třeba respektovat požadavek na eurokonformní výklad a aplikaci ustanovení zákona o rozhodčím řízení ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“) a judikatury Soudního dvora Evropské unie v těchto věcech. Uvedené závěry se následně promítly např. do rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 3571/2012 a 33 Cdo 2127/2011.
Nejvyšší soud dovodil, že aby bylo dosaženo výsledku požadovaného směrnicí 93/13/EHS, nutno ustanovení §33 zákona o rozhodčím řízení vykládat tak, že zůstal-li spotřebitel v rozhodčím řízení nečinný (nezačal vůbec jednat ve věci samé), nemůže soud zamítnout návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. března 2012, jenom proto, že takové důvody spotřebitel mohl namítat a přesto tak neučinil. Směrnice musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost (viz rozsudek ve věci Mostaza Claro, bod 39). Nejasnost ohledně výkladu §33 zákona o rozhodčím řízení zákonodárce, s odkazem na uvedenou směrnici, odstranil novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb., kterou bylo doplněno původní znění §33 zákona o rozhodčím řízení, podle něhož soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé, o větu, že to neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním zpochybněný právní závěr odvolacího soudu není správný a že se tak odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K otázce absolutní neplatnosti rozhodčí doložky se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo1945/2010, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 121/2011. Nejvyšší soud zde dospěl k závěru, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Tak tomu bylo i v daném případě. Ve smlouvě o dílo mezi sebou strany sjednaly rozhodčí doložku v následujícím znění: „Veškeré z této smlouvy v budoucnu vzešlé majetkové spory se strany zavazují řešit v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými Sdružením rozhodců, s. r. o., IČO: 63496658, se sídlem Příkop 8 (budova IBC), 604 10 Brno s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách sdružení rozhodců www.sdruzenirozhodcu.cz“. Takto sjednaná rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Proto je pro rozpor se zákonem podle §39 obč. zák. (absolutně) neplatná.
Odvolací soud shora zmíněné závěry Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí nerespektoval a zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu s odůvodněním, že žalobkyně neuplatnila v rozhodčím řízení při prvním úkonu ve věci námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy, aniž by v řízení o zrušení rozhodčího nálezu posuzoval otázku platnosti rozhodčí doložky z úřední povinnosti. Jeho rozhodnutí je tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil zpět tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí ve věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. února 2015
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu