ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.3432.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 3432/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v právní věci žalobkyně Ing. M. S. , zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na příkopě 957/23, proti žalované Československé obchodní bance, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 46/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, č. j. 25 Co 278/2013-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 23 C 46/2012-36, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 4. 2013, č. j. 23 C 46/2012-48, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení nemovitých věcí, ve výroku uvedených, z výkonu rozhodnutí vedeného proti povinnému (manželu žalobkyně) Ing. O. S., u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 EXE 741/2010; současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že převzetí ručitelského závazku jedním z manželů není právním úkonem, který by bylo možno charakterizovat jako dispozici se společnou věcí nebo vykonávání správy společných věcí obou manželů, ale jde o úkon spadající do výlučné dispoziční sféry každého z manželů. V daném případě nejde o nakládání se společným majetkem ve smyslu §145 odst. 2 obč. zák. Podle stávající judikatury je druhý manžel podle §42 odst. 1 exekučního řádu v případě exekuce nucen strpět uspokojení závazku jednoho z manželů ze společného majetku.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že základem pro posouzení věci je zjištění, zda se ve smyslu ustanovení §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) jedná o případ, kdy jde o právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, neboť nařízenou exekucí byl postižen majetek patřící do společného jmění manželů, avšak vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku, který náležel výhradně povinnému proto, že jej nabyl darem. Dospěl k závěru, že o takovou situaci se v daném případě nejedná, neboť povinný jako fyzická osoba uznal závazek dlužníka (společnosti Czech Tools a. s.) vůči bance a k tomuto závazku přistoupil. Nejednalo se tedy o dispozici s věcí či výkon správy věci (ať již spadající do společného jmění manželů či nikoliv) a případný nesouhlas žalobkyně s tímto závazkem je proto z pohledu tohoto sporu bez právního významu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že v řízení před soudy nižších stupňů byla řešena otázka související s aplikací ustanovení §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř., která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká, že závěr o nemožnosti aplikace §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. nijak nezdůvodnil; žalobkyně se naopak domnívá, že toto ustanovení na projednávanou situaci přesně dopadá. Dle názoru žalobkyně se soudy nevypořádaly s její argumentací, že povinný přistoupil k závazku společnosti Czech Tools a. s. s vědomím, že je výlučným vlastníkem obchodního podílu v této společnosti, a tedy nemohl tímto svým jednáním „zavázat“ majetkové hodnoty náležející do společního jmění manželů, nadto bez souhlasu manželky. Považuje za zřejmé, že jediný důvod vzniku závazku povinného vůči žalované (vycházejícího z dohody o přistoupení k závazku) spočívá v tom, že povinný je jediným společníkem společnosti Czech Tools a. s., a tudíž se ve smyslu ustanovení §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná o závazek vzniklý při používání obchodního podílu, který je ve výlučném vlastnictví povinného. Žalobkyně je přesvědčena, že byly splněny všechny podmínky dle §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a jsou tak dány důvody pro vyloučení v žalobě uvedených nemovitých věcí z výkonu rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že nemovité věci uvedené v žalobě se vylučují z výkonu rozhodnutí, a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně, náklady odvolacího a náklady dovolacího řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za účelové jednání žalobkyně ve snaze zabránit dražebnímu jednání. Přistoupení povinného k závazku společnosti Czech Tools a. s. je přistoupením k peněžitému závazku a nejde tak o nakládání se společným majetkem, ke kterému by bylo třeba souhlasu druhého manžela. Tento peněžitý závazek povinného nepřesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a přistoupení k závazku nelze označit za neplatné pro nesouhlas manželky. Pro postihnutelnost nemovitého majetku ve společném jmění není rozhodné, zda povinný nabyl obchodní podíl ve společnosti Czech Tools a. s. nikoli z prostředků patřících do společného jmění manželů. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Otázkou, zda přistoupení jednoho z manželů k závazku může být považováno za závazek vzniklý za trvání manželství jen jednomu z manželů při používání majetku ve výlučném vlastnictví tohoto manžela ve smyslu §267 odst. 2 písm. b) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) – konkrétně v situaci, kdy majetek ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů představuje obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným a povinný přistoupí k závazku této společnosti – se již Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 20. srpna 2009, sp. zn. 20 Cdo 3198/2007, v němž vysvětlil, že právní úkon přistoupení k dluhu podle §533 obč. zák. nelze kvalifikovat jako úkon zakládající závazek vzniklý při používání majetku náležejícího výhradně povinnému a že tedy ustanovení §267 odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) v takovém případě aplikovat nelze.
Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí soudu dovolacího a není důvodu se od ní odchýlit. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu