ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.749.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 749/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Ing. J. H. , zastoupeného JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení částky 61.380,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 70/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. září 2014, č. j. 11 Co 1478/2013-192, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 30. ledna 2013, č. j. 11 Co 304/2012-146, zrušil v pořadí první (vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (soudu prvního stupně) ze dne 27. dubna 2011, č. j. 13 C 70/2005-131; současně mu věc vrátil – se závazným právním názorem – k dalšímu řízení.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 29. září 2014, č. j. 11 Co 1478/2013-192, zrušil rovněž v pořadí druhý (opět vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. července 2013, č. j. 13 C 70/2005-174, a věc mu znovu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.); zároveň nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný soudce soudu prvního stupně než soudkyně JUDr. Ivetta Hořejší (výrok II.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti výroku II. usnesení odvolacího soudu ze dne 29. září 2014, č. j. 11 Co 1478/2013-192, odmítl podle §243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 /viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb./ – dále opět jen „o.s.ř. “), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o.s.ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., na něž prakticky doslovnou citací odkázal, považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Z okolností uvedených v dovolání (v celém jeho obsahu) tak nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nad rámec uvedeného však přesto považuje dovolací soud za potřebné zdůraznit, že institut odnětí věci soudci je – již z jeho povahy – krajním řešením, neboť se pro výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení §221 odst. 2 o.s.ř., účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavněprávní výklad uvedené procesní normy podal Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09, v němž mimo jiné uvedl, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem .
Podle jednoznačného znění citovaného ustanovení, které nevzbuzuje v soudní praxi žádné problémy, a rovněž podle ustálené judikatury pak může (avšak nemusí) odvolací (dovolací) soud k uvedenému nařízení přistoupit mimo jiné i v případě, kdy předchozí řízení před soudem nižšího stupně bylo zatíženo závažnou vadou, kterou může být například absence důvodů rozhodnutí a s tím související nepřezkoumatelnost učiněných závěrů, jako tomu bylo i v dané věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. května 2003, sp. zn. 21 Cdo 1945/2002, z 30. června 2003, sp. zn. 29 Odo 393/2003, a z 16. září 2003, sp. zn. 21 Cdo 830/2003); kromě toho také tehdy, jestliže v rozhodnutí nižšího soudu nebyl dodržen závazný právní názor soudu vyššího stupně, a to rovněž jako v dané věci, kdy soud prvního stupně přes formální tvrzení o opaku, nerespektoval závazný právní názor obsažený ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1016/2010, z 19. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 3352/2012, a z 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 1793/2013).
Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2015
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu