ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.188.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 188/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobce Ing. M. Z. , zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalovaným 1. Ing. A. K. , 2. Mgr. M. H. , a 3. O. H. , 2. a 3. zastoupení Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o 432.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 EC 357/2011, o dovolání žalovaných 2. a 3. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014, č. j. 11 Co 248/2014-116, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014, č. j. 11 Co 248/2014-116, se ve výroku II. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 7. 4. 2014, č. j. 27 EC 357/2011-100, zamítl návrh žalovaných 2. a 3. na zrušení rozsudku pro zmeškání vyneseného tímto soudem dne 5. 2. 2013 pod č. j. 27 EC 357/2011-48, jímž bylo žalovaným 2. a 3. (dále též jen „dotčeným žalovaným“) uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 432.000,- Kč s příslušenstvím. Soud neshledal opodstatněné tvrzení žalovaných 2. a 3., dle nějž se na první jednání ve věci nedostavili z omluvitelných důvodů, pročež by dle §153b odst. 4 o. s. ř. měl přikročit ke zrušení rozsudku pro zmeškání a nařízení jednání. Uvádí-li dotčení žalovaní, že jejich nezletilý syn onemocněl v noci před jednáním, 2. žalovaný musel s ohledem na obavy z možného nakažení 3. žalované v pokročilém stupni těhotenství zajistit péči o syna sám a 3. žalovanou požádal, aby tyto okolnosti uvedla v elektronické omluvě učiněné prostřednictvím mailu, není tím nikterak doloženo, že onemocnění dítěte přetrvávalo i přes den. Skutečnosti uvedené v předložené kopii zdravotního záznamu pak nelze mít pro neověřenost dané listiny ani za pravděpodobné. Hovoří-li 2. žalovaný o tom, že právě on se staral o nezletilého syna, odporuje tím zdravotnímu záznamu, dle nějž se o nemocné dítě starala matka. Slova 2. žalovaného, dle nichž požádal 3. žalovanou, aby předestřené okolnosti zmínila v soudu zaslané mailové omluvě, jsou v rozporu s písemnými omluvami ze dne 5. 2. 2013, jež byly podány osobně dotčenými žalovanými v den jednání na podatelně soudu a v nichž onemocnění nezletilého syna vůbec není zmiňováno. S ohledem na nepřesvědčivost argumentů dotčených žalovaných tedy soud přistoupil k zamítnutí projednávaného návrhu.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž usnesením ze dne 3. 9. 2014, č. j. 11 Co 248/2014-116, odmítl odvolání 1. žalovaného (výrok I.) a napadené usnesení potvrdil (výrok II.). Zatímco 1. žalovaný nebyl soudem shledán subjektivně legitimován k podání odvolání, argumenty žalovaných 2. a 3. nepřesvědčily odvolací soud o nesprávnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vyzdvihl nutnost rozlišovat mezi důvody relevantními v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání, v jehož rámci lze přezkoumávat i existenci včasné a opodstatněné omluvy, a omluvitelným důvodem významným při uplatnění návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 4 o. s. ř., jímž je překážka, jež žalovanému nejen brání v účasti na jednání, ale i ve včasném omluvení své neúčasti. Byť by onemocnění nezletilého syna vyžadující péči rodičů bylo možno pokládat za ospravedlnitelnou příčinu, nejde o důvod prominutelný, jenž dotčeným žalovaným zabraňoval ve včasném omluvení se z jednání, a to buď písemně, telefonicky či mailem. Zmiňované onemocnění syna dotčených žalovaných nebylo překážkou toho, aby 2. žalovaný zorganizoval doručení písemného vyhotovení omluv datovaných ke dni 4. 2. 2013 na podatelnu soudu před zmiňovaným jednáním, ani tomu, aby 3. žalovaná omluvila svou absenci s ohledem na nemoc syna mailovým podáním doručeným dne 5. 2. 2013. Za těchto okolností lze usuzovat, že ani 2. žalovanému onemocnění syna nebránilo v omluvení své neúčasti na jednání telefonicky, mailem nebo připojením doušky k textu zmíněného podání datovaného ke dni 4. 2. 2013. Dotčeným žalovaným je možno přitakat, že z doručení omluv v listinné formě na podatelnu soudu dne 5. 2. 2013 před zahájením jednání není namístě usuzovat, že by bylo předáno přímo jimi, neboť výraz „osobně“ na podacím razítku značí jen to, že podání nebylo doručeno poštou, a není tak vyvrácena věrohodnost tvrzení ohledně nezbytnosti péče o nemocného syna. Taktéž je případná výtka, dle níž měl-li soud prvního stupně za nepřesvědčivé údaje v kopii zdravotního záznamu, bylo zapotřebí vyzvat dotčené žalované k předložení originálu či označení jiných listinných důkazů prokazujících tytéž skutečnosti. Přes uvedené však nelze mít za to, že by v projednávané věci byly splněny předpoklady pro zrušení rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 4 o. s. ř., neboť tvrzený důvod neúčasti na jednání nebránil dotčeným žalovaným ve včasném omluvení absence.
Proti usnesení odvolacího soudu (výslovně jeho výroku II.) podali dovolání žalovaní 2. a 3., jež mají v souladu s §237 o. s. ř. přípustnost dovolání danou otázkou dovolacím soudem doposud neřešenou, jakož i otázkou, jež by měla být řešena jinak. Judikaturou zůstává nezodpovězeno, má-li být včasnost omluvy z pohledu aplikace §153b odst. 4 o. s. ř. hodnocena z hlediska soudu či účastníka řízení a je-li akceptovatelné doručení omluvy bezprostředně před jednáním na podatelnu soudu, ač se toto podání dostane do dispozice o věci rozhodujícího soudce až po vyhlášení rozsudku. Odlišné řešení si žádá otázka, může-li odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti usnesení zamítajícímu návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání tento rozsudek zrušit z důvodu nesplnění podmínek jeho vydání dle §153b odst. 1 o. s. ř., je-li zřejmé, že rozsudek pro zmeškání bude posléze z tohoto důvodu na základě podaného odvolání zrušen. Aplikaci odkazovaných ustanovení mají dovolatelé za chybnou, z čehož usuzují na naplnění dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení. Jsou sice toho mínění, že má-li soud rozhodovat jen na základě skutečností, které jsou mu v době rozhodování známy, nelze pokládat za včasnou omluvu doručenou bezprostředně před jednáním na podatelnu soudu, a nikoliv již o věci rozhodujícímu soudci, odlišným problémem pak ovšem je existence prominutelného důvodu bránícího včasné omluvě jako předpokladu zrušení rozsudku pro zmeškání. Onemocněl-li syn žalovaných v noci před jednáním a jeho nemoc s ohledem na těhotenství 2. žalované zamezila v účasti na jednání oběma žalovaným, nemohli dovolatelé zaslat příslušné podání dříve. Uvedené bylo prokázáno a soudy se tím měly zabývat.
Dovolatelé se domnívají, že s ohledem na procesní ekonomii a právní jistotu účastníků řízení neobstojí názor Nejvyššího soudu (vyslovený například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000), dle nějž v řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání není soud oprávněn přezkoumávat správnost závěru o splnění podmínek pro jeho vydání dle §153b odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud měl s ohledem na zřejmou absenci předpokladů vydání rozsudku pro zmeškání přistoupit k jeho zrušení. Dovolatelé rovněž poukazují na rozdílnou praxi soudů, volající po sjednocení soudem dovolacím, při zjišťování, byla-li řádně dodána omluva z jednání, neboť toto zjištění činí k odlišnému okamžiku před vynesením rozsudku. Zmiňují rovněž, že na jednáních konaných před Obvodním soudem pro Prahu 6 byly projeveny různé názory na to, zda je pokročilé těhotenství 2. žalované omluvitelným důvodem neúčasti na jednání. Nedostatkem napadeného rozhodnutí je dle dovolatelů i to, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, ač jím nebyl respektován závazný právní názor vyjádřený odvolacím soudem v jeho předchozím rušícím usnesení v této věci, dle nějž postačuje omluvitelný důvod absence na prvním jednání pouze tvrdit. K potvrzení usnesení soudu prvního stupně nemělo dojít také s ohledem na okolnost, že vychází ze zjevně nepravdivých a nedostatečných skutkových zjištění. Odvolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí sice nedostatky usnesení soudu prvního stupně zmínil, aniž by je však reflektoval ve výroku rozhodnutí. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelé završili návrhem na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil argumentaci dovolatelů a navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Domáhají-li se dovolatelé změny judikatorního náhledu na otázku vztahu řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání a o návrhu na zrušení tohoto rozsudku dle §153b odst. 4 o. s. ř., je třeba říci, že svou argumentací předně nepředestírají přesvědčivé argumenty, jež by vyvracely správnost zastávaného náhledu, zdůrazňujícího odlišnou podstatu návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání a odvolání proti němu, pro niž nelze tyto instituty dožadovaným způsobem slučovat (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 637/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000). Rozdílnosti zmíněných procesních nástrojů na odstranění rozsudků pro zmeškání i okruhu skutečností relevantních při jejich uplatňování odpovídá i ze zákona se podávající postup jejich projednání, jež směřuje prioritně k tomu, aby byly odklizeny rozsudky pro zmeškání vydané za situace, v níž se žalovaný nedostavil na jednání z omluvitelných důvodů, a následně byly přezkumu správnosti podrobeny závěry soudu prvního stupně stran splnění podmínek pro jeho vydání (srov. §153b odst. 5 o. s. ř.). Akcentovaná právní jistota účastníků si dozajista žádá předně respektování zákona a zajištění správnosti rozhodování soudu prvního stupně prostřednictvím opravných prostředků, jejichž uplatnění je zde přitom plně na žalované straně, která, má-li za to, že k vynesení rozsudku pro zmeškání došlo v rozporu s §153b odst. 1 o. s. ř., se proti němu může odvolat, aniž by současně podávala návrh na jeho zrušení ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř. Procesní ekonomii, jíž by dle dovolatelů mělo zjevně odpovídat co nejrychlejší odklizení rozsudku, nelze logicky povyšovat nad zákonnou diferenciaci procesních nástrojů k odklizení rozsudků pro zmeškání i nad zájem na zajištění správnosti rozhodování soudu prvního stupně prostřednictvím odvolacího přezkumu.
Jinak je ovšem možno nahlížet na dovolateli nastiňovanou otázku významu včasnosti omluvy z hlediska návrhu na §153b odst. 4 o. s. ř. předpokládané zrušení rozsudku pro zmeškání, nedostavil-li se žalovaný na první jednání ve věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, z ospravedlnitelných důvodů. Judikaturou bylo již dříve vyloženo, že takovýmto důvodem jsou okolnosti, jež soudu v době vydání rozsudku objektivně nemohly být známy a které účastníku zabránily se k jednání dostavit, případně svou neúčast předem řádně omluvit. Omluvitelným důvodem ve smyslu ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř. tak není skutečnost, která žalovanému byla známa předem - třebaže mu objektivně zabraňovala v účasti na jednání - jestliže žádné objektivní okolnosti nebránily tomu, aby včas omluvil svou neúčast na jednání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3677/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2130/2014). Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání tedy bude opodstatněným, bude-li doloženo, že se žalovaná strana nemohla dostavit na jednání a ani se z něj v rámci určité časové hranice omluvit. Není přitom na dovolacím soudu, aby tuto časovou hranici vztahoval v obecné rovině k určitému jednoznačně vymezenému okamžiku, a vymezením přesného momentu, k němuž je třeba sledovat doručení omluvy, v podstatě stanovil pravidlo nad rámec zákonné úpravy činnosti soudů (k čemuž je vybízen dovolateli). Logika věci i procesní korektnost si ovšem žádají, aby moment, k němuž je existence oné včasné omluvy soudem zjišťována, odpovídal časovému bodu, ve vztahu k němuž je následně zvažováno, zda žalovanému bránil v účasti na jednání a omluvení se z něj ospravedlnitelný důvod. Taktéž je vhodné podotknout, že při posuzování důvodnosti návrhu dle §153b odst. 4 o. s. ř. samozřejmě nelze vyloučit, aby v rámci hodnocení hodnověrnosti tvrzení žalovaných a jimi předložených důkazů bylo následně přihlíženo k širšímu kontextu sporu a eventuálně i dřívější nepřesvědčivé omluvě žalované strany, výchozí však zůstává skutečnost, na níž žalovaní zakládají svůj návrh, a to, zda představuje omluvitelný důvod ve výše nastíněném pojetí. Odvolací soud vzal v projednávané věci mimo jiné za zjištěné, že 3. žalovaná omlouvala svou neúčast z jednání pro nemoc syna elektronickým podáním doručeným na podatelnu soudu dne 5. 2. 2013 v 8:13 hod., přičemž dle protokolu bylo jednání zahájeno v 14:35 hod. téhož dne. Vycházel-li soud prvního stupně při posuzování naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání z toho, že jak 2. žalovaný, tak 3. žalovaná se k nařízenému jednání bez omluvy nedostavili (viz č. l. 46 a 48 spisu), je zřejmé, že ani (ráno doručené) příslušné podání poukazující na zásadní příčinu neúčasti na jednání ze strany 3. žalované se nedostalo do dispozice o věci rozhodujícího soudce včas, přičemž onemocněl-li syn dovolatelů v průběhu noci, lze jen stěží očekávat dřívější doručení omluvy zdůvodněné právě zmíněnou událostí. Shledal-li tedy odvolací soud, že onemocnění syna dotčených žalovaných nelze upřít aspekt ospravedlnitelnosti ve vztahu ke zmeškání jednání, nikoliv však k nedoručení včasné omluvy, nejeví se uvedené konstatování za dané situace zcela přesvědčivé, jelikož posouzení včasnosti omluvy je zjevně vztahováno k časovému bodu neodpovídajícímu okamžiku, k němuž bylo vůbec reálné doručit omluvu, a to navíc tak, aby o ní při jednání již soudce měl povědomí a mohl k ní přihlédnout. Ve vztahu ke třetí žalované pak zdůvodnění neexistence včasné omluvy z jednání v podstatě absentuje. V tomto směru tedy nelze dovolání upřít důvodnost.
K dalším námitkám se sluší uvést následující. Zmiňují-li dovolatelé význam těhotenství 3. žalované jako překážky účasti na jednání soudu, opomíjejí, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí k této skutečností blíže nevymezoval a nevyslovil k ní žádné závěry, jež by bylo možno podrobit dovolacímu přezkumu, pročež již z tohoto důvodu není namístě, aby se jí zaobíral dovolací soud, jehož úkolem není řešit teoretické otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí. Nadto jde především o otázku hodnocení významu skutkových okolností projednávané věci, jíž by jen obtížně bylo možné pokládat za relevantní z hlediska výše připomínaných kritérií přípustnosti a důvodnosti dovolání. Vytýkají-li dále dotčení žalovaní odvolacímu soudu, že v napadeném usnesení nezohlednil závazný právní názor, jenž vyslovil ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí v této věci a dle nějž stačí omluvitelný důvod pouze tvrdit, zjevně poněkud špatně porozuměli odvolacímu soudu, jenž se takto vyjadřoval pouze k omluvě bránící vydání rozsudku pro zmeškání dle §153b odst. 1 o. s. ř., nikoliv důvodu, pro nějž by měl být rozsudek pro zmeškání zrušen na základě návrhu dle §153b odst. 4 o. s. ř. Taktéž námitka směřující proti potvrzení prvostupňového rozhodnutí založeného na nepravdivých a nedostatečně podložených tvrzeních soudem odvolacím je zcela neopodstatněná, a to již s ohledem na §219 o. s. ř., dle nějž je pro potvrzení napadeného rozhodnutí odvolacím soudem rozhodující to, zda je věcně správné ve výroku (což ostatně odpovídá i dovolateli vzpomínané zásadě procesní ekonomie). Měl-li tedy odvolací soud dílčí výhrady proti zjištěním soudu prvního stupně, avšak jeho výsledné posouzení zhodnotil jako správné, bylo zcela v souladu se zákonem, přistoupil-li k potvrzení rozhodnutí.
Jelikož však usnesení odvolacího soudu v potvrzujícím výroku s ohledem na výše uvedený nedostatek jako správné neobstojí, přistoupil Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. k jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud je pak ve smyslu §243g odst. 1, věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, a §151 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu