ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2027.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2027/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Allianz pojišťovna, a. s. , IČO: 47115971, se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, proti žalovanému: H. K. , zastoupený JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení částky 156 698 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 74/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2014, č. j. 64 Co 144/2014-82, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2014, č. j. 64 Co 144/2014-82, se zrušuje ; současně se zrušuje i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. září 2013, č. j. 23 C 74/2012-52, a to ve výrocích pod body I a III, a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 23 C 74/2012-52, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 156 698 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z uvedené částky za dobu od 21. 3. 2012 do zaplacení (výrok I), v části o zaplacení úroku z prodlení z téže částky za dobu od 21. 6. 2011 do 20. 3. 2012 žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. června 2014, č. j. 64 Co 144/2014-82, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích pod body I a III potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, že v důsledku dopravní nehody, střetu vozidel způsobeného provozovatelem jiného vozidla dne 30. 8. 2010, došlo k poškození vozidla žalovaného reg. zn. 1AU 5839. Na jeho opravu žalovaný vynaložil částku 174 108 Kč. Od žalobkyně, s níž měl uzavřenu smlouvu o havarijním (majetkovém) pojištění vozidla, se mu dostalo pojistného plnění ve výši 156 698 Kč (náklady opravy snížené o tzv. spoluúčast v rozsahu 10 % vzniklé škody). Následně žalovaný obdržel částku 174 108 Kč od odpovědnostního pojistitele škůdce (jeho škodního zástupce UNIQUA pojišťovny, a. s.) jako náhradu škody na vozidle, z titulu pojištění odpovědnosti škůdce za škodu způsobenou provozem vozidla.
Při právním posouzení věci odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že přijetím plnění od dvou pojistitelů z téhož důvodu vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, jenž odpadl (odkazuje přitom na povinnost obohaceného vydat bezdůvodné obohacení, stanovenou §451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník – dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), pokládaje řešení relevantních právních otázek za rozporné se stávající rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně závisející i na otázkách dovolacím soudem dosud neřešených. Jako dovolací důvod vymezuje nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) v otázce naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení a s ní související otázce pasivně legitimované osoby k jeho vydání. Za situace, kdy se podle názoru dovolatele i v dané věci uplatní ustanovení §33 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (jež upravuje zákonnou cesi práva na náhradu škody z poškozeného pojištěnce na jeho pojistitele), nemohl žalovaný získat bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, která mu poskytla pojistné plnění na základě pojistné smlouvy a neměla důvod jej krátit ani jinak žalovaného postihovat. S touto argumentací – namítá dovolatel – se ovšem odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal. Přitom dovolatel kritizuje i závěr odvolacího soudu, že obě plnění přijal z téhož důvodu, namítaje, že odpovědnostním pojistitelem škůdce mu nebyly hrazeny náklady na opravu poškozeného vozidla, nýbrž další náklady z titulu náhrady škody (část nákladů na opravu vozidla neuhrazené žalobkyní z důvodu tzv. spoluúčasti ve výši 10 %, znehodnocení vozidla, náhrada za zapůjčení náhradního vozidla). Proto dovolatel navrhl, aby byly rozsudky soudů nižších stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jež je rozhodné pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť při řešení dovoláním označené otázky, na níž napadené rozhodnutí závisí (cese nároku na náhradu škody z pojištěného na pojistitele a s ní spojená otázka naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení a určení osoby povinné k jeho vydání), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k ustanovení §3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012S Sb., občanského zákoníku, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů (jako předpisem zvláštním; srov. §1 odst. 2).
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.
Ustanovení §451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§454 obč. zák.). Kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, vyplývá z ustanovení §451 odst. 1 obč. zák.; je jím ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil, nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (obohacený). Aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) je pak ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (ochuzený).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§518 obč. zák.), dohody stran (§572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§36 odst. 2, věta druhá, obč. zák.). Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4189, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
V posuzované věci odvolací soud dochází k závěru, že žalovanému vzniklo na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (naplnění skutkové podstaty majetkového prospěchu získaného plněním z právního důvodu, který odpadl), za okolností, kdy žalobkyně (pojistitel) poskytla žalovanému (pojištěnému) částku 156 698 Kč jako pojistné plnění na základě smlouvy o škodním majetkovém pojištění uzavřené těmito subjekty, poté, co nastala pojistná událost ve smlouvě předvídaná (spočívající ve škodě na motorovém vozidle žalovaného), ačkoliv v řízení nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by došlo např. k odstoupení od pojistné smlouvy (srov. např. §23 zákona o pojistné smlouvě) či že nastala jiná okolnost mající za následek zánik (odpadnutí) tohoto právního důvodu plnění. Již proto právní posouzení věci odvolacím soudem neobstojí.
V posuzované věci – nárokuje-li žalobkyně vrácení vyplaceného pojistného plnění z majetkového pojištění – je pro posouzení práv a povinností účastníků relevantní též ustanovení §33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě, jež stanoví, že „vzniklo-li v souvislosti s hrozící nebo nastalou pojistnou událostí oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, proti jinému právo na náhradu škody nebo jiné obdobné právo, přechází výplatou plnění z pojištění toto právo na pojistitele, a to až do výše částek, které pojistitel ze soukromého pojištění oprávněné osobě, pojištěnému nebo osobě, která vynaložila zachraňovací náklady, vyplatil“.
Citované ustanovení §33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě upravuje přechod práva pojištěného (poškozeného) na náhradu škody nebo jiného obdobného práva na pojistitele až do výše pojistitelem vyplaceného plnění. Pojištěný (nebo jiná oprávněná osoba) je přitom povinen zabezpečit přechod těchto práv na pojistitele (srov. §33 odst. 4 zákona o pojistné smlouvě), v opačném případě má pojistitel právo pojistné plnění snížit nebo právo na vrácení již vyplaceného pojistného plnění (srov. §33 odst. 5 a 6 zákona o pojistné smlouvě).
Přitom již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (obsahujícího obdobné pravidlo v ustanovení §813) ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že k tzv. zákonné cesi nároku pojištěného (poškozeného) na pojistitele se nevyžaduje žádný právní úkon a dochází k ní okamžikem poskytnutí pojistného plnění a pojistitel tím vstupuje do postavení poškozeného vůči škůdci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2001, sp. zn. 25 Cdo 2599/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4331/2008), případně vůči jinému kvalifikovanému subjektu (Garančnímu fondu), jenž je ve stanovených případech povinen poskytnout poškozenému plnění za újmu způsobenou provozem vozidla (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 25 Cdo 1098/2009, uveřejněný pod číslem 141/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro zákonnou cesi je rozhodující, zda plnění ze strany pojistitele časově předcházelo plnění ze strany škůdce (k tomu srov. např. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1974, sp. zn. 1 Cz 97/74, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soud, sv. IV, ročník 1974, s. 642).
Uvedené závěry se pak prosadí i v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2005, jež ve svém ustanovení §33 odst. 1 zákona o pojistné smlouvy, krom přechodu práva na náhradu škody, výslovně zmiňuje i kategorii „jiných obdobných práv“ (a je tedy bezpochyby uplatnitelné i v případě přímého práva poškozeného vůči odpovědnostnímu pojistiteli škůdce podle §9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů).
Tedy i z tohoto důvodu – vyhnul-li se odvolací soud posouzení věci z pohledu relevantních ustanovení zákona o pojistné smlouvě, včetně ustanovení upravujícího zákonnou cesi práva pojištěného (žalovaného) na náhradu škody nebo jiného obdobného práva na pojistitele (žalobkyni) – napadené rozhodnutí správné není.
Závěr o přechodu práva může být pak významný (určující) jak pro posouzení otázky, vzniklo-li žalovanému právě na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (plnil-li odpovědností pojistitel škůdce osobě, která v důsledku zákonné cese již nebyla věřitelem pohledávky), případně pro posouzení, není-li odpovědnost žalovaného dána z jiného právního důvodu.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu správné není a Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu se závislým nákladovým výrokem zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí pak i na rozsudek soudu prvního stupně; proto Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.). V souladu s ustanovením §243a odst. 1 věty první o. s. ř. o věci rozhodl bez jednání.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu