ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2383.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2383/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců a) Mgr. O. J. , a b) Mgr. E. J. , obou P., zastoupených Mgr. Janem Štimákem, advokátem se sídlem v Praze 6
– Břevnově, Kolátorova 10, proti žalovanému Mgr. R. H. , P., zastoupenému JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 475/7, o zaplacení 302.756,49 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 8/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2014, č. j. 28 Co 192/2013-546, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 4. 3. 2008, č. j. 47 C 8/2005-64, rozhodl tak, že základ v řízení uplatněného nároku je opodstatněn. Žalobci se domáhali vydání bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému užíváním pozemků v jejich vlastnictví. Žalobci předmětné pozemky, na nichž se nachází rodinný dům žalovaného se zahradou a funkčně souvisejícími plochami, nabyli kupní smlouvou ze dne 22. 4. 2004 uzavřenou se správcem konkursní podstaty. Soud na základě provedeného dokazování neshledal důvodné výtky zpochybňující vlastnické právo žalobců a platnost jejich nabývacího titulu, a měl je tak za aktivně věcně legitimované v projednávaném sporu. Žalovaného je oproti tomu možno pokládat za pasivně věcně legitimovaného, neboť bylo zjištěno, že užívá přinejmenším zastavěnou část pozemků. Za těchto okolností tedy soud měl základ nároku za důvodný.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. 10. 2008, č. j. 28 Co 243/2008-86, potvrdil. Odvolací soud nepokládal za přiléhavé argumenty žalovaného brojící proti řádnosti nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobci a rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2010, č. j. 29 Cdo 797/2009-109, odmítl jako nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 317/2009, řešící obdobnou problematiku, pokračoval v řízení soud prvního stupně.
Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozsudkem ze dne 29. 1. 2013, č. j. 47 C 8/2005-443, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 2. 2015, č. j. 47 C 8/2005-560, uložil žalovanému zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 471.439,49 Kč s příslušenstvím v rozhodnutí blíže specifikovaným (výrok I.), co do částky 476.466,04 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.). Obvodní soud s ohledem na závěry vyplývající z provedeného dokazování shledal, že žalovaného by bylo možno pokládat za neoprávněného držitele pozemků vlastněných žalobci, neboť smlouva, z níž dovozoval své vlastnické právo k pozemkům, je stižena absolutní neplatností pro porušení zákazu zcizení pozemků v době nařízeného výkonu rozhodnutí a žalovaný současně byl obeznámen s tím, že pozemky byly pojaty do konkursní podstaty původního vlastníka a v rámci konkursu prodány žalobcům. Neplatná pro rozpor se zákonem je i nájemní smlouva uzavřená žalovaným s původním vlastníkem, protože k jejímu uzavření došlo v době, kdy bylo původnímu vlastníku zakázáno s ohledem na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem pozemků tyto pozemky zatěžovat, přičemž za zatížení lze pokládat i uzavření nájemní smlouvy. Za daných okolností je tedy vzájemný vztah účastníků třeba vypořádat dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, tj. dle §451 a násl. obč. zák., neboť zákonná úprava vztahů neoprávněného držitele a vlastníka neřeší náhradu prospěchu plynoucího z realizace užitné hodnoty věci. Je přitom bez významu, zda žalovaný předmětné pozemky pronajímal, neboť žalovaným získané nájemné by sice bylo užitkem z věci, jenž by měl být držitelem vydán vlastníkovi dle §131 odst. 1 obč. zák., ovšem v souladu s §457 obč. zák. by tento užitek byl předmětem vrácení mezi stranami neplatné nájemní smlouvy. Po žalovaném jako po neoprávněném držiteli tedy žalobci mohou požadovat pouze vydání takových plodů a užitků, jež k věci přirostly po právu, nikoliv takových, které jsou bezdůvodným obohacením. Z tohoto důvodu byl žalovaný povinen vydat prospěch získaný realizací užitné hodnoty – obvyklé nájemné. Jeho výši je třeba určit v souladu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, dle nějž se cenová regulace maximálního nájemného neuplatní u pozemků určených k bydlení, u nichž není dán veřejný zájem na takovéto regulaci, ve výši znalecky určeného ekvivalentu obvyklého nájemného. Soud odmítl jako neopodstatněné výtky žalovaného, že znalkyně nerozlišila při stanovení výše obvyklého nájemného zastavěnost a přístupnost pozemku. Není rovněž přiléhavá námitka, že by při stanovení výše bezdůvodného obohacení měla být zohledněna nemožnost pronajmout pozemek pod domem, neboť zde je předmětem sporu prospěch nabytý žalovaným, jenž má z užívání tohoto pozemku, jakož i z pozemku – zahrady za domem, plný prospěch. V daném případě je třeba pozemky posuzovat jako celek s ohledem na jejich užívání žalovaným, a obstojí tak závěr znalce o stejné výši nájemného u všech sporných pozemků. Soud dále neshledal důvodnou obranu žalovaného námitkou započtení poukazující na náklady vynaložené na údržbu a zhodnocení pozemků. Po žalobcích nelze požadovat náhradu investic realizovaných před nabytím vlastnického práva, za způsobilé k vypořádání je možno pokládat toliko ty, jež byly provedeny po roce 2002, kdy se žalobci stali vlastníky. Žalovaný si jako neoprávněný držitel může v souladu s §131 obč. zák. odpočítat náklady nutné pro údržbu a provoz věci a může si rovněž oddělit, čím ji svým nákladem zhodnotil, je-li to možné bez zhoršení podstaty věci. Neoprávněný držitel si přitom může náklady nutné pro údržbu a provoz odpočítat z užitků z věci získaných, jež je povinen vlastníku vydat, nemůže však tyto náklady uplatnit samostatně. Žalovaný ovšem nevydává žádné užitky získané z věci, nýbrž bezdůvodné obohacení získané realizací užitné hodnoty pozemků, aniž by přicházelo v úvahu uplatnění odpočtu nákladů dle §131 obč. zák. Svědčilo by mu sice v souladu s §458 odst. 3 obč. zák. právo na náhradu na věc vynaložených nutných nákladů, avšak žalovaný k započtení nenavrhl náklady na uchování a údržbu pozemků, nýbrž náklady na investice, jimiž pozemky zhodnotil. Vzhledem k tomu, že uplatnil požadavek na náhradu nákladů vynaložených v letech 2002–2004 až podáním ze dne 14. 4. 2010 a žalobci vznesli námitku promlčení, nebylo by jeho žádání možno vyhovět i s ohledem na promlčení tvrzeného práva.
Soud se dále k námitce žalovaného zabýval promlčením práva žalobců. Zdůraznil, že mezitímním rozsudkem byla určena opodstatněnost požadavku na vydání bezdůvodného obohacení za období ledna 2003 až ledna 2005, žalovaný ovšem do rozhodnutí mezitímním rozsudkem nevznesl námitku částečného promlčení práva žalobců, a proto i za období, za které byl nárok žalobců zjevně promlčen (od 1. 1. do 25. 1. 2003), bylo žalobcům vyhověno. Odmítl však, že by s ohledem na úmyslnost jednání žalovaného měla být uplatněna desetiletá subjektivní promlčecí doba, neboť desetiletá promlčecí doba v případě úmyslného obohacení je pojímána jako objektivní, nikoli subjektivní. Z mezitímního rozsudku je přitom zřejmé, že si žalobci museli po celou dobu být vědomi toho, kdo se na jejich úkor bezdůvodně obohacuje, neboť s tímto vědomím již pozemky nabyli. Žalobci postupně rozšiřovali žalobní nárok o další jednotlivé roky, za něž žádali vydání obohacení, a to jak zpětně, tak i za období plynoucí během řízení. Výši obohacení soud určil dle znaleckého posudku zpracovaného v souladu se zákonnými požadavky i s ohledem na promlčení dílčích žalobních žádání žalobců a v tomu odpovídajícím rozsahu žalobě vyhověl.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání žalobci i žalovaný, jenž své podání zaměřil proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně v částce 302.756,49 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze přezkoumal uvedené rozhodnutí a rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28 Co 192/2013-493, je potvrdil v zamítavém výroku o věci samé, ve výrocích o náhradě nákladů řízení i ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 302.756,49 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud měl skutkový stav za náležitě zjištěný soudem prvního stupně a přitakal rovněž právnímu posouzení věci tímto soudem. Připomněl, že dle pravomocného mezitímního rozsudku je základ nároku za období od ledna 2003 do ledna 2005 opodstatněn, což bylo podpořeno závěrem, že žalobci jsou vlastníky sporných pozemků. V této fázi řízení jsou tedy nepřiléhavé námitky žalovaného stran nedůvodnosti nároku žalobců. Odvolací soud označil za správné i úvahy soudu prvního stupně týkající se cenové regulace a činěné v intencích závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, řešícím totožnou problematiku. Ústavní soud jednoznačně dovodil, že při užívání pozemků určených k bydlení není dán žádný veřejný zájem na regulaci nájemného. Není přitom důvodu pro odlišné stanovení ceny za jednotlivé pozemky, neboť žalovaný užívá tyto pozemky jako funkční celek se svým domem, nacházejícím se na jednom z nich. Rovněž lze přitakat závěru soudu prvního stupně, že na žalovaného je možno pohlížet jako na neoprávněného držitele. Míní-li žalovaný, že nárok žalobců nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, přehlíží, že jednou z nich je také nabytí prospěchu bez právního důvodu, za což je možné pokládat i užívání nemovitosti bez odpovídajícího právního titulu. Majetkovým vyjádřením prospěchu takto nabytého je peněžitá částka odpovídající částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobné věci zpravidla formou nájemného, jež by nájemce byl povinen platit dle nájemní smlouvy. Výše tohoto obohacení byla v daném případě zjištěna řádným znaleckým posudkem přihlížejícím rovněž k námitkám žalovaného, pročež soud prvního stupně nepochybil, převzal-li jeho závěry. Za přiléhavě vypořádanou označil odvolací soud i námitku promlčení, pročež rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správné potvrdil.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 7. 2014, č. j. 28 Cdo 18/2014-523, rozsudek městského soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28 Co 192/2013-493, vyjma části jeho výroku I., jíž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud nejprve zdůraznil, že řádnost nabytí vlastnického práva ke sporným pozemkům byla předmětem soudního přezkumu a nebyl shledán žádný důvod, pro nějž by na nabývací titul bylo možno pohlížet jako na neplatný. Stali-li se žalobci v souladu se zákonem vlastníky pozemků, pak je jim třeba přiznat tomu odpovídající práva, tedy i právo na užívání svého vlastnictví, a je-li užívání pozemků realizováno jiným subjektem, pak právo na vydání prospěchu, jejž tento subjekt na jejich úkor nabyl. Mínění soudů nižších stupňů, že výkon práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného není v rozporu s dobrými mravy, pak Nejvyšší soud nepokládal za zjevně nepřiměřené. Námitkám dovolatele však nemohl upřít opodstatněnost v tom směru, že z odvolacím soudem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08, nelze bez dalšího dovodit závěr o absenci veřejného zájmu na cenové regulaci nájemného z pozemků určených k bydlení. Jelikož je pojem „veřejný zájem“ konceptem relativně neurčitým, jenž si žádá náležité objasnění ve vztahu ke konkrétní situaci, je třeba zhodnotit, zda jsou úvahy Ústavního soudu (jenž ústavní konformitu cenové regulace nájemného principiálně nezpochybnil), vyslovené ve vazbě na individuální okolnosti věci, v níž byl uvedený nález vydán, přenositelné i do kontextu nyní posuzované kauzy.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, č. j. 28 Co 192/2013-546, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 302.756,49 Kč s příslušenstvím i ve výrocích o nákladech řízení opětovně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího, respektive dovolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud předeslal, že jak konstatování platnosti nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům žalobci, tak úsudek o souladu výkonu žalovaného práva s dobrými mravy obstály i v rámci dovolacího přezkumu. Vzav v potaz závazný právní názor Nejvyššího soudu, zabýval se městský soud aplikovatelností tezí obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08 ve skutkových souvislostech nynějšího případu. Dospěl nicméně znovu k závěru, že na regulaci nájemného za užívání zmíněných pozemků veřejný zájem dán není. Tuto svou úvahu opřel primárně o zjištění, že v období let 2003 až 2005 žalovaný svůj rodinný dům pronajímal včetně pozemků, které s budovou tvoří jeden funkční celek. Posléze žalovaný sice stavbu rovněž osobně obýval, zároveň však byl vlastníkem jiné nemovitosti na okraji Prahy, nemluvě o tom, že měl hlášen trvalý pobyt v bytě ve vlastnictví svých rodičů. Za tohoto skutkového stavu nebylo možné dovodit existenci veřejného zájmu na regulaci nájemného z daných pozemků žalobců, a žalovaného tak bylo třeba zavázat k úhradě nájemného ve výši odpovídající tržním poměrům. Rozsudek soudu prvního stupně, jenž naznačenému výkladu koresponduje, odvolací soud shledal věcně správným a v části, v níž byl napaden odvoláním žalovaného, jej potvrdil.
Proti naposledy uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že žalobci vědomě koupili zastavěné pozemky za zlomek tržní ceny, zatímco dovolatel vlastnictví ke svému domu nabyl tím, že jej postavil na pozemcích, za něž zaplatil plnou cenu, což se patří vzít na vědomí při úvaze, zda je postup žalobců v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o otázku, jestli je na cenové regulaci nájemného z daných pozemků veřejný zájem, existuje dle žalovaného veřejný zájem na tom, aby nedocházelo k podobně nemorálnímu jednání, jakého se dopustili žalobci. Odvolací soud rovněž pominul, že bylo jeho úlohou žalovaného chránit jako slabší stranu sporu vůči žalobcům coby straně silnější. Dospěl-li městský soud k závěru, že měl žalovaný tvrdit a dokazovat další skutečnosti týkající se shora popsaných otázek, bylo třeba, aby mu udělil poučení dle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), to však neučinil. Žalovaný odvolacímu soudu také vytýká, že posuzoval odděleně mravnost nabytí vlastnického práva k pozemkům, na nichž se nachází dům žalovaného, a uplatnění práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení ve výši tržního nájemného namísto toho, aby komplexně hodnotil veškeré skutkové okolnosti věci ve vzájemné spojitosti.
Další pochybení městského soudu spočívá v tom, že bez opory v provedeném dokazování vzal za zjištěné, že žalovaný pronajímal i pozemky přiléhající k jeho domu, taktéž ohledně skutečnosti, že má žalovaný více možností bydlení, jež se odvolacímu soudu jevila nosnou, nebyly provedeny odpovídající důkazy a dovolatel neobdržel výzvu, v níž by byl informován o nutnosti jejich předložení. Byť je žalovaný k trvalému pobytu hlášen na jiné adrese, s výjimkou ročního pobytu v Anglii vždy obýval předmětný dům. Soudy s účastníky nejednaly jako s rovnými, což se promítlo do nedůsledného doručování vyjádření protistrany žalovanému, v důsledku tohoto pochybení pak žalovaný nemohl reagovat na tvrzení žalobců stran jeho vlastnictví k jiné nemovitosti. Napadený rozsudek je konečně podle mínění žalovaného částečně nepřezkoumatelný. Dovolatel svou argumentaci uzavírá námitkou, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu, a trvá na tom, že úvahy vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2229/08 na řešenou při vztahovat nelze. Nejvyššímu soudu proto navrhuje, aby napadený rozsudek zrušil a věc Městskému soudu v Praze vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného ovšem přípustným není.
Dovolatel v první řadě rozporuje způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s otázkou, zda lze výkon práva žalobců na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného pokládat za souladný s dobrými mravy, v daném směru však nenabízí žádné argumenty nad rámec těch, jež uplatnil již ve svém dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013, č. j. 28 Co 192/2013-493. Nejvyšší soud tuto jeho argumentaci v rozsudku ze dne 16. 7. 2014, č. j. 28 Cdo 18/2014-523, přesvědčivou neshledal a na svém závěru nevidí důvod čehokoli měnit. Oproti názoru dovolatele mravnost uplatnění žalovaného práva nebyla posuzována odtrženě od okolností nabytí sporných pozemků žalobci, soudy pouze v konstelaci těchto faktů nespatřovaly natolik mimořádné důvody, aby žalobce, kteří se stali vlastníky předmětných pozemků, zbavily esenciálního obsahu jejich vlastnického práva tím, že by jim odepřely nárok na vymáhání majetkového prospěchu vůči osobě, jež tyto nemovitosti bez právního důvodu výlučně užívá.
Další z dovolatelových námitek se zaměřuje na otázku existence veřejného zájmu na cenové regulaci nájemného z pozemků užívaných pro nepodnikatelské účely (a tedy i limitaci výše bezdůvodného obohacení, jež mohlo být získáno užíváním oněch pozemků bez právního důvodu, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2606/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1113/2014). Uvádí-li žalovaný, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho kasačním rozsudku ze dne 16. 7. 2014, je nutno upozornit, že v tomto rozhodnutí dovolací soud toliko odmítl paušální závěr, že při užívání pozemků určených k bydlení nikdy není dán veřejný zájem na regulaci nájemného, a městskému soudu uložil zhodnotit opodstatněnost cenové regulace v kontextu skutkových okolností řešené věci. Odvolací soud v reakci na předeslanou výtku své úvahy rozvinul, přičemž přihlédl především ke skutečnosti, že žalovaný, jenž disponuje též jinými možnostmi uspokojení své potřeby bydlení, nebyl na užívání sporných pozemků odkázán, nota bene pakliže po část období, za něž je bezdůvodné obohacení požadováno, svou nemovitost pronajímal. Lze-li legitimní účel omezení vlastnického práva pronajímatelů vyvolaného cenovou regulací nájemného z pozemků určených k bydlení identifikovat ve zvláštní ochraně osob závislých při naplňování vlastní bytové potřeby na užívání pozemků nacházejících se pod obývanými nemovitostmi (tj. obecně nahlíženo slabších subjektů, jak si v zásadě korektně všímá dovolatel), jeví se racionální myšlenka odvolacího soudu, že tento účel působil méně intenzivně tam, kde žalovaný coby vlastník další stavby disponoval možností saturace své potřeby bydlení bez využití pozemků žalobců (srovnej přiměřeně kupř. nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/03, body 45 a 46). Byť by zajisté nebylo vyloučeno polemizovat se závěrem, že zmíněný fakt sám o sobě opodstatňuje odhlédnutí od stanovení maximální výše nájemného z pozemků žalobců cenovým výměrem Ministerstva financí, uplatněná dovolací argumentace (z jejíchž mezí nelze dle §242 odst. 3 o. s. ř. v rámci dovolacího přezkumu vykročit) Nejvyššímu soudu neumožňuje úvahy odvolacího soudu shledat nesprávnými, neboť jsou jí primárně napadána v tomto stadiu řízení v zásadě nezpochybnitelná skutková zjištění (tvrdí-li žalovaný, že jeho bytová situace a způsob užívání domu nebyly řádně prokázány), přičemž z hlediska právního posouzení se upíná výhradně k tezi, že by veřejný zájem na cenové regulaci měl být založen údajnou nemravností v postupu žalobců při koupi pozemků. Je přitom nutno vyzdvihnout, že cenová regulace nájemného coby ústavní forma realizace politiky státu (viz např. nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 8/02, a ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05) slouží ke zmírňování negativních dopadů nedokonalého trhu (srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03). Ve světle tohoto překlenujícího smyslu regulace cen je jen stěží myslitelné spatřovat veřejný zájem na regulaci nájemného v potírání nemorálního postupu při nabývání užívaných pozemků a omezování majetkového prospěchu z takto získaných nemovitostí, neb posledně uvedenému účelu slouží jiné právní nástroje, v soukromoprávním kontextu zejména kategorie dobrých mravů (jejíž aplikace ovšem, jak bylo nastíněno výše, rovněž nemohla v řešené kauze vést k dovolatelem předestíraným důsledkům). Ostatně již ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 2014, č. j. 28 Cdo 18/2014-523, Nejvyšší soud (v rámci výkladu použitelnosti závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2229/08) naznačil, že pro výsledek úvahy o proporcionalitě cenové regulace nájemného nelze pokládat za dominantně určující okolnosti, za nichž došlo k nabytí vlastnického práva k užívaným pozemkům.
Ani zbývající dovolatelova argumentace není způsobilou založit přípustnost jeho dovolání, poněvadž je jí poukazováno na další nedostatky skutkových zjištění (týkajících se otázky, zda žalovaný pronajímal nejen samotnou budovu, ale též související pozemky), respektive vady řízení před odvolacím soudem, k nimž Nejvyšší soud může přihlédnout toliko v případě, že je dovolání z jiného důvodu shledáno přípustným (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 354/2015, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1807/2015). Namítá-li nicméně žalovaný, že se mu před vydáním napadeného rozhodnutí mělo dostat poučení dle §118a o. s. ř., sluší se připomenout, že postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3799/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Odvolací soud však rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, nikoli s ohledem na neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního některým z účastníků, pročež nebylo poskytnutí poučení ve smyslu §118a o. s. ř. nezbytné.
Z výše popsaných důvodů Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobcům žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2015
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu