ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.2467.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2467/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: městská část Praha 10 , IČO: 00063941, se sídlem v Praze 10, Vršovická 68/1429, proti žalovanému: Společenství pro dům 1158/17, Dykova , IČO: 27567231, se sídlem v Praze 10 – Vinohrady, Dykova 1158/17, zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10 – Vinohrady, Dykova 1158/17, o zaplacení částky 252 705 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 82/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014, č. j. 17 Co 230/2014-55, takto:
I. Dovolání v části směřující proti výroku pod bodem I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014, č. j. 17 Co 230/2014-55, se odmítá .
II. Ve výroku pod bodem II se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014, č. j. 17 Co 230/2014-55, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 6. ledna 2014, č. j. 8 C 82/2013-31, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 252 705 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vycházel ze zjištění, že na pozemku parc. č. 2839 v kat. území V., obec P., jež je ve vlastnictví hlavního města P. a ve správě žalobkyně, stojí bytový dům, v němž vzniklo společenství vlastníků jednotek (žalovaný) ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení za užívání tohoto pozemku a dalších dvou sousedních pozemků parc. č. 2838 a 2840, v kat. území V., obec P. (všechny tři pozemky jsou dále označeny jen jako „předmětné pozemky“), za roky 2010, 2011 a 2012. Podle závěru soudu prvního stupně není žalovaný ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimován, neboť případný majetkový prospěch bezesmluvním užívání pozemku mohl vzniknout toliko vlastníku stavby – tedy vlastníkům jednotlivých bytových jednotek, jež byly v budově vyčleněny, nikoliv žalovanému zajišťujícímu správu domu (zahrnující v to i jeho provoz a opravy) ve smyslu §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. prosince 2014, č. j. 17 Co 230/2014-55, rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 168 470 Kč, potvrdil (výrok I); v části o zamítnutí žaloby co do zaplacení dalších 84 235 Kč, jakož i v závislém výroku nákladovém odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel z těchže skutkových zjištění jako soud prvního stupně, přihlížeje dále i k tomu, že v letech 2010 a 2011 byly pozemky užívány na základě nájemních smluv uzavřených s tehdejším Bytovým družstvem Dykova 17, jež k 13. 12. 2011 zaniklo po provedené likvidaci. Proto odvolací soud uzavřel, že v uvedených letech nešlo o bezesmluvní užívání pozemků žalovaným, jemuž tak nemohlo vznikat na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení; proto odvolací soud rozsudek v rozsahu o zaplacení částky 168 470 Kč – byť z jiných důvodů – jako ve výroku věcně správný potvrdil. V části, jíž bylo rozhodováno o náhradě za užívání pozemků v roce 2012, které se již dělo bez právního důvodu, odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je v souzené věci pasivně věcně legitimován, neboť reprezentuje vlastníky bytových jednotek v domě, jejichž jménem také neúspěšně jednal se žalobkyní o možném odkoupení nebo o nájmu předmětných pozemků. Jelikož soud prvního stupně vycházel z jiného právního názoru a nezabýval se již výší takto vzniklého bezdůvodného obohacení, odvolací soud rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, oběma jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost je podle něj založena tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod žalovaný vymezil posouzení právní otázky pasivní věcné legitimace v daném sporu o vydání bezdůvodného obohacení, zastávaje názor, že k vydání bezdůvodného obohacení užíváním pozemků mohou být pasivně legitimováni nanejvýše jednotliví vlastníci jednotek, nikoliv žalovaný, jenž má omezenou právní subjektivitu vázanou na činnosti spojené se správou domu ve smyslu §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek ve výroku bod bodem II zrušil a ve výroku pod bodem I změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně (co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 168 470 Kč) potvrzuje.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno žalovaným jako účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, jakož i subjektivní legitimací žalovaného k jeho podání (ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku, jímž došlo k rozštěpení uplatněného práva).
K podání dovolání je podle §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněn (subjektivně legitimován) toliko ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná tím, že odvolací soud rozhodnutí zruší, popřípadě změní (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998). Proto žalovaný není oprávněn k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pod bodem I výroku, jímž byl jako věcně správný (byť z jiných důvodů) podle §219 o. s. ř. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 168 470 Kč (a v tomto rozsahu byl tak žalovaný ve věci úspěšný).
Proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného – v části směřující proti výroku pod bodem I rozsudku – odmítl jako dovolání podané osobou neoprávněnou (srov. §218 písm. b/, §243c odst. 3 věty první o. s. ř.).
Ve zbylé části – napadající výrok II rozsudku odvolacího soudu, jímž byl odklizen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 84 235 Kč – je pak dovolání žalovaného přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. (srov. hlediska v něm uvedená), neboť při řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel je ani nenamítá.
Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. lednem 2014, řídí se práva a povinnosti zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“, a zákonem č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (srov. hlavu II – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů společenství vlastníků jednotek (dále jen "společenství") je právnická osoba, která je způsobilá vykonávat práva a zavazovat se pouze ve věcech spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu (dále jen "správa domu"), popřípadě vykonávat činnosti v rozsahu tohoto zákona a činnosti související s provozováním společných částí domu, které slouží i jiným fyzickým nebo právnickým osobám. Společenství může nabývat věci, práva, jiné majetkové hodnoty, byty nebo nebytové prostory pouze k účelům uvedeným ve větě první.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Podle §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
K otázce otevřené k dovolacímu přezkumu – určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení (poskytnutí peněžité náhrady) za užívání pozemku, na němž je postavena budova, bez právního důvodu – se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010 (uveřejněném pod č. 124/2010 Sbírky soudních a stanovisek a spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupném na www.nsoud.cz ), v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „v případě stavby stojící na cizím pozemku se – není-li zde právní důvod takového užití pozemku – na úkor vlastníka pozemku obohatí vlastník stavby (jenž je tak povinen vydat bezdůvodné obohacení, resp. poskytnout za ně peněžitou náhradu; §451 odst. 1, §458 odst. 1 obč. zák.). Je-li pak taková stavba budovou, v níž byly vyčleněny jednotky ve smyslu ustanovení §4 zákona o vlastnictví bytů, jsou těmito osobami (jež se bezdůvodně obohacují užíváním cizího pozemku) vlastníci jednotek. Ze žádného ustanovení zákona o vlastnictví bytů neplyne, že by tato povinnost přecházela na osobu vykonávající správu budovy. A takový závěr nelze činit ani výkladem pojmu správa budovy ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Úkolem správce je starat se o společné části domu, jež ovšem náleží nikoliv správci (z titulu výkonu správy), ale vlastníkům jednotek. Jakkoliv lze správu ve smyslu citovaného ustanovení chápat velmi široce (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 3281/2008), nelze z pouhého pojmu správy dovozovat osobní majetkovou odpovědnost správce vydat (nahradit) bezdůvodné obohacení získané vlastníky jím spravovaného majetku“.
K uvedenému závěru se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 728/2012; přiměřeně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 4310/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2011, řešící obdobnou otázku právě již ve vztahu ke společenství vlastníků jednotek; uvedený rozsudek obstál i v ústavněprávní rovině – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 24/14) a neshledává důvody, pro které by se měl od něj odchýlit.
Povinnost žalovaného – společenství vlastníků jednotek – k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníkům jednotek (coby současně spoluvlastníkům společných části domu) neplyne ani z novelizovaného ustanovení §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, vymezujícího předmět činnosti společenství coby právnické osoby svého druhu a stanovícího omezenou způsobilost společenství k právním úkonům na stanovený předmět činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 811/2015).
K argumentaci odvolacího soudu negociací žalované s žalobcem sluší se uvést, že v případě budovy postavené na pozemku jiného vlastníka je věcí jednání mezi vlastníkem pozemku a vlastníky jednotek, jakým způsobem budou práva k pozemku upravena (při dodržení principu velikosti spoluvlastnického podílu na tomto právu, ať vlastnickém či jiném; §8 odst. 2 zákona) – k tomu srov. §21 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů. Tedy i z toho lze dovodit, že není-li zde prozatím takové dohody, vzniká bezdůvodné obohacení právě vlastníkům bytových jednotek (spoluvlastníkům společných částí domu), jejichž majetek se nezmenšil, ač by se tak – v případě smlouvy uzavřené s vlastníkem pozemku (nájemní, kupní či jiné - např. o zřízení věcného břemene) – stalo.
Z uvedeného proto vyplývá, že povinným (pasivně legitimovaným) subjektem k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku pod budovou (tím spíše i dalších sousedních, budovou nezastavěných pozemků) mohou být vlastníci bytových jednotek v domě, nikoliv společenství vlastníků jednotek (žalovaný).
Uvedené závěry nejsou v kolizi s judikaturou, jíž dále argumentuje odvolací soud a jež řeší otázky jiné, ať už jde o určení pasivně legitimovaného subjektu ve sporech podle ustanovení §11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 28 Cdo 2618/2007; nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. I. ÚS 646/04), nebo o otázku bezdůvodného obohacení, jež vzniklo podle §454 obč. zák. přímo společenství vlastníků jednotek, za něž jiný subjekt plnil povinnosti spojené se správou společných částí domu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2010, sp. zn. 22 Cdo 5330/2008).
Protože rozhodnutí odvolacího soudu – v rozsahu přezkoumávaného výroku pod bodem II – správné není a Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozhodnutí odvolacího soudu v tomto napadeném výroku zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v takto dotčeném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věty první o. s. ř.). V souladu s ustanovením §243a odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl o věci bez jednání, podle §243f odst. 4 o. s. ř. ve formě usnesení (je-li stejné formy – byť vyhlášené spolu s rozsudkem – i dovoláním přezkoumávané kasační rozhodnutí odvolacího soudu; srov. §223 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu