ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.621.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 621/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. J. M. , zastoupeného JUDr. Danou Večerníkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, proti žalované J. Ř. , zastoupené JUDr. Alenou Novákovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, o zaplacení 288.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 106 C 145/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 18. září 2014, č. j. 22 Co 270/2014-288, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 18. září 2014, č. j. 22 Co 270/2014-295, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. dubna 2013, č. j. 106 C 145/2010-178, tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 194.426,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení; co do částky 93.574,- Kč se zákonným úrokem z prodlení a úroků z prodlení z částky 194.426,- Kč do 28. 10. 2011 žalobu zamítl (vše výrokem pod bodem I rozsudku) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovené §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Co do právního posouzení věci je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, řešící otázku majetkového prospěchu získaného užíváním cizí nemovitosti bez právního důvodu, včetně otázky rozsahu takto vzniklého bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 a 2, §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013) – srov. např. rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701/2004; nebo rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005 (všechna rozhodnutí dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od těchto závěrů odchýlit.
Rozhodnutí odvolacího soudu nekoliduje s dovolatelkou citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013 (uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), jenž vychází z jiných skutkových okolností a řeší otázku okruhu právně významných hledisek ve sporu spoluvlastníků o poskytnutí náhrady za užívání věci nad rámec spoluvlastnického podílu.
Další námitky žalované, týkající se doby, rozsahu a kvality užívání nemovitosti v žalobcově vlastnictví, jsou pak kritikou skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež nepřestavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva. Stejné platí i v případě závěrů o určení obvyklé hladiny nájemného v daném místě a čase (kterou odvolací soud poměřoval výši majetkového prospěchu žalované), coby výsledku hodnocení v řízení provedených důkazů, v prvé řadě znaleckého posudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; obdobě též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
Konečně přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky žalované kritizující postup odvolacího soudu v řízení, neboť ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Tedy ani vady řízení způsobilý dovolací důvod nepředstavují.
Z uvedeného vyplývá, že žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. naplněn není.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu