ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1483.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 1483/2015 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání podaném V. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 6 To 183/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 82/2014 takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první trestního řádu se zčásti zrušují jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 6 To 183/2015, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 82/2014, ve výroku jímž byla podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložena povinnost, aby nahradil poškozené společnosti Kongresové centrum ILF, a. s., IČ: 639 99 871, se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, škodu ve výši 8.296 Kč, a jednak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 82/2014, v tomto výroku o náhradě škody.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265m odst. 2 trestního řádu, s přiměřeným použitím §265 trestního řádu, se podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozená společnost Kongresové centrum ILF, a. s., IČ: 639 99 871, se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 82/2014, byl V. V. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 14. 1. 2010 kolem 07:35 hodin pronásledoval jako řidič vozidla zn. Škoda Octavia, z ul. F., P., vozidlo zn. Audi A6 Avant, řízené JUDr. J. L., až ke křižovatce ulic P. a M. v P., kde obžalovaný ze svého vozidla vystoupil, přistoupil ke stojícímu vozidlu zn. Audi a nejprve se pokusil otevřít přední dveře tohoto vozidla, což se mu nepodařilo, neboť byly zamknuty, a následně úderem ruky zlomil pravé venkovní zpětné zrcátko, načež nastoupil do svého vozidla a z místa odjel, a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti Kongresové centrum ILF a.s., IČ: 639 99 871, se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, škodu ve výši 8.296,- Kč “. Za výše uvedený trestný čin byl odsouzen k peněžitému trestu. Peněžitý trest byl uložen ve čtyřiceti denních sazbách, kdy jedna denní sazba činí 1.250 Kč, tedy v celkové výměře 50.000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání padesáti dnů. Podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Kongresové centrum ILF, a. s., IČ: 639 99 871, se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, škodu ve výši 8.296 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Kongresové centrum ILF, a. s. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání V. V. rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 6 To 183/2015 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal V. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný V. V. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť jeho řádný opravný prostředek byl zamítnut, přestože v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod pro podání dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh jeho trestní věci a upozornil na některé okolnosti stran trestního oznámení ze dne 14. 1. 2010, které dále rozporuje. Dále podotkl, že některé důkazy vzal soud za věrohodné a jiné nikoli. Přitom polemizuje, proč o některých okolnostech JUDr. J. L. neinformoval orgány činné v trestním řízení již v roce 2010, ale zmínil je až později. Následně se zaměřil na otázku provedené rekognice. V tomto jednak upozornil, že svědkyně JUDr. A. L. nejprve označila jiného muže, a až následně obviněného. Rovněž rozporuje nízkou podobnost v rámci rekognice poznávaných osob. Také namítl, že v protokolu chybí jména úředních osob a jejich funkce, a u rekognice ze dne 17. 12. 2012 není uvedeno, že by se jí zúčastnil soudce. V době nepřítomnosti obviněného byly navíc fotografie rozloženy volně na stole a nikoli ve fotoalbu. Mj. v důsledku uvedeného je provedená rekognice procesně nepoužitelná. K tomu navíc polemizuje s důkazní sílou emailu, ve kterém místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 sdělila, který soudce se měl rekognice zúčastnit. Shrnul, že rekognice ze dne 17. 12. 2012 byly provedeny v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud přitom již dříve judikoval, že rekognice osoby na základě fotografie lze použít jen za určitých podmínek, které však v tomto případě splněny nebyly. Dále upozornil na některé rozpory ve svědeckých výpovědích stran popisu vozidla, jehož řidič měl na vozidlo řízené JUDr. J. L. zaútočit. Následně se zaměřil na otázku stanovení výše způsobené škody, která podle něj byla stanovena v rozporu s ustálenou judikaturou, k čemuž uvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 208/2013. Pokud mu pak byla uložena povinnost k náhradě škody ve výši 8.296 Kč, tak soud nepostupoval v souladu se zákonem o DPH, ani s konstantní judikaturou. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, totiž neměla být brána v potaz daň z přidané hodnoty uhrazená plátcem na vstupu. Vzniklá škoda, bez DPH, tak činí pouze 6.913,96 Kč a vzhledem k amortizaci je namístě tuto částku dále upravit. Podle obviněného tak soudy měly správně dojít k částce 4.321,245 Kč a s ohledem na materiální znak skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kdy škoda musí činit nejméně 5.000 Kč (škoda nikoli nepatrná), uzavřel, že se nemohl dopustit uvedeného přečinu. Závěrem podotkl, že s ohledem na bagatelní povahu trestného činu, pro který byl odsouzen, by pro něj bylo snadné požádat orgány činné v trestním řízení o postup podle §307 tr. ř. nebo §309 tr. ř., nicméně neučinil tak proto, že se předmětného jednání nedopustil. Obviněný s ohledem na výše uvedené námitky navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 6 To 183/2015 a sám rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný, a aby současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a poškozenou organizaci odkázal s náhradou škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh věci a shrnula dovolací námitky obviněného. Dále připomněla podstatu obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. a zejména podotkla, které námitky nejsou pod tyto důvody podřaditelné. Právně relevantně uplatněnou námitkou tak zůstala pouze ta, jejímž prostřednictvím obviněný namítl, že jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť způsobená škoda nedosahuje alespoň úrovně škody nikoli nepatrné. Dále se vyjádřila k otázce výše způsobené škody a mj. uvedla, že stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně. Poškození venkovního zpětného zrcátka se přitom nemůže projevit na prodejní ceně vozu. Rovněž podotkla, že otázka, zda poškození byli nebo nebyli plátci daně přidané hodnoty je z hlediska stanovení výše škody podle §138 tr. zákoníku nepodstatná. Výše škody stanovená na základě ustanovení §137 tr. zákoníku totiž musí zahrnovat i částku připadající na daň z přidané hodnoty, jelikož příslušnou věc je možno pořídit jen za cenu, která daň z přidané hodnoty zahrnuje. Za důvodnou však označila námitku, že do náhrady škody v rámci adhezního výroku již výše daně z přidané hodnoty neměla být zahrnuta. V posuzované věci přitom nebylo zjišťováno, zda je poškozená společnost plátcem daně z přidané hodnoty a zda je v konkrétním případě oprávněna uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Pokud by pak poškozená společnost byla plátcem daně z přidané hodnoty, do náhrady škody v rámci adhezního výroku by již výše daně z přidané hodnoty zahrnuta být neměla. Podle znaleckého posudku by poškozená společnost měla nárok na náhradu škody ve výši 6.913,96 Kč, a nikoli 8.296 Kč. V rámci náhrady škody tak může být přihlíženo pouze k částce vynaložené na uvedení věci do původního stavu bez uhrazené daně z přidané hodnoty plátcem na vstupu, jelikož pouze o tuto částku se vzhledem k nároku poškozeného na její odpočet majetek poškozeného sníží. Dále státní zástupkyně uvedla, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu nelze přihlížet k námitkám stran zákonnosti procesu provedeného dokazování, konkrétně provedené rekognice. Rekognice přitom v posuzované trestní věci byla provedena procesně přípustným způsobem a soudy tak mohly vycházet ze získaných informací. Rovněž bylo prokázáno, že soudce byl rekognici přítomen. Procesním pochybením by mohlo být, že účast soudce není zachycena do příslušného protokolu, taková okolnost však nemá vliv na posouzení zákonnosti provedení rekognice. Možnost vlivu určité procesní vady na spravedlivý proces přitom nelze hodnotit v abstraktní rovině, nýbrž v podmínkách konkrétního případu a podle jeho okolností. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 6 To 183/2015, pokud jím byl nedotčen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 82/2014, ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti Kongresové centrum ILF, a. s., a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 82/2014, ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené společnosti Kongresové centrum ILF, a. s., a aby podle §265m odst. 2 tr. ř. poškozenou společnost Kongresové centrum ILF, a. s., se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, odkázal s nárokem na náhradu škody směřující proti obviněnému na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením, které přijal ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu věci. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotně právními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud nejprve považuje za nezbytné připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z části směřují do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká jednak nesprávné hodnocení některých důkazů (např. svědeckých výpovědí), přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něj příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, a rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud se navíc nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek tak nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by obviněný vytýkal neúplnost provedeného dokazování.
Stran námitky zákonnosti procesu provedené rekognice lze podotknout, že se jedná o námitku procesního charakteru, kterou nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Nadto lze uvést, že pokud v protokolu o rekognici chybí jména úředních osob a jejich funkce, nejedná se o takovou vadu, která by mohla mít vliv na správnost právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení. Nelze přisvědčit ani námitce, že rekognici nebyl přítomen soudce, jehož podpis v protokolu chybí, když přítomnost konkrétního soudce byla dodatečně potvrzena emailovým sdělením místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 4. Nejvyšší soud v tomto neshledal důvod, proč by uvedené sdělení nemohlo být použito v rámci dokazování. Přestože v rámci rekognice takto zřejmě došlo k určitým procesním pochybením, tak tato nemají dopad na hmotně právní stránku věci a správnost skutkových zjištění, ani nejsou způsobilá narušit zásady spravedlivého procesu.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně (tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení) svými námitkami vůči výroku, jímž mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Kongresové centrum ILF, a. s., IČ: 639 99 871, se sídlem Pařížská 67/11, Praha 1, škodu ve výši 8.296 Kč. Jelikož Nejvyšší soud zároveň neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) až f) tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí týkajících se povinnosti obviněného k náhradě škody, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení jim předcházející.
Předně je nutno konstatovat že ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud neshledal žádných pochybení. Výše škody (v tomto případě nikoli nepatrné) stanovená na základě ustanovení §137 tr. zákoníku totiž zahrnuje i částku připadající na daň z přidané hodnoty, protože příslušnou věc je možno pořídit jen za cenu, která daň z přidané hodnoty zahrnuje.
Pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud neshledal, že by bylo namístě do výsledné výše škody zahrnout i obviněným namítanou amortizaci. Pokud jde o odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 208/2013, tak v tomto případě se jednalo o postupné opotřebení pneumatiky na vozidle, což lze jen obtížně analogicky vztáhnout i na zpětné zrcátko, které obdobným vlivům, jež působí na pneumatiku, vystaveno není.
Nicméně pokud se jedná o adhezní výrok, tak v tomto daň z přidané hodnoty zahrnuta být neměla. V projednávané trestní věci předně nebylo zjišťováno, zda je poškozená společnost plátcem daně z přidané hodnoty a zda je v konkrétním případě oprávněna uplatňovat nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu. Přitom pokud by poškozená společnost plátcem daně z přidané hodnoty byla, do náhrady škody v rámci adhezního výroku by již výše daně z přidané hodnoty zahrnuta být neměla. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, „ je-li poškozený plátcem daně z přidané hodnoty, pak skutečnou škodou na jeho majetku je pouze částka vynaložená na uvedení věci do předešlého stavu bez daně z přidané hodnoty uhrazené plátcem na vstupu “. Podle znaleckého posudku by pak poškozená společnost měla nárok na náhradu škody ve výši 6.913,96 Kč, a nikoli ve výši 8.296 Kč.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal v této části dovolání obviněného důvodným, a proto podle §265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. zčásti zrušil jednak usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 6 To 183/2015, pokud jím zůstal nedotčen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 82/2014, ve výroku jímž byla podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost, aby nahradil poškozené společnosti škodu, a jednak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 2 T 82/2014, v tomto výroku o náhradě škody. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rovněž zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále postupoval podle §265m odst. 2 tr. ř., v souladu s přiměřeným použitím §265 tr. ř. stanovícím, že dojde-li ke zrušení napadeného rozsudku toliko ve výroku o náhradě škody, nebo nemajetkové újmy v penězích nebo vydání bezdůvodného obohacení, a nerozhodne-li Nejvyšší soud sám, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem. Protože pro řádné zjištění a objasnění výše náhrady škody, která by poškozené příslušela, není ve spisových podkladech prozatím dostatek informací a bude zřejmě nutné dále rozhodné skutečnosti objasňovat, což přesahuje možnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, rozhodl tak, že poškozenou společnost podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu