ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.39.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 39/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. února 2015 o dovolání, které podal obviněný Z. S. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 14 To 227/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 16/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 1 T 16/2013 , byl obviněný Z. S. na skutkovém základě, že
„dne 4. 12. 2012 kolem 15:50 hodin v katastru obce Ř., okres T., jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. ŠKODA FELICIA, při jízdě po silnici X. ve směru od silnice Y. na D. začal předjíždět před ním jedoucí vozidlo za situace, kdy z protisměru přijíždělo osobní motorové vozidlo tov. zn. ŠKODA OCTAVIA, řízené P. S., v důsledku toho došlo ke střetu obou vozidel, při kterém řidič S. utrpěl drobné pohmožděniny a oděrky, které se nevyžádaly pracovní neschopnost, a jeho spolucestující Z. D. utrpěl zhmoždění hrudní stěny s dobou léčení a pracovní neschopností kolem 5 týdnů, na vozidle řidiče S. přitom vznikla škoda ve výši přibližně 150.000,- Kč,“
uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §148 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit škodu trestným činem způsobenou. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, 130 00 Praha 3, se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 14 To 227/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém výroku o uloženém trestu a taktéž i ve výroku navazujícím, učiněném podle §82 odst. 2 trestního zákoníku, a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody odsoudil podle §148 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce čtyř měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtrnácti měsíců.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) trestního řádu. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu obviněný uvedl, že v rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo částečně vyhověno jeho odvolání, chybí výrok o zamítnutí zbývající části odvolání. Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obviněný namítl, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, rozhodně nevykazuje zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku, neboť některá skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Obviněný nesouhlasil s tím, že by poškozený utrpěl zhmoždění hrudní stěny s dobou léčení a pracovní neschopností kolem 5 týdnů a že by na vozidle poškozeného vznikla škoda ve výši přibližně 150 000 Kč. Závěr o typu zranění totiž vycházel pouze z odborného vyjádření doc. MUDr. Františka Vorla, CSc., který si nechal zpracovat policejní orgán, po přezkoumání rentgenových snímků znalcem na základě požadavku obhajoby však bylo zjištěno, že poškozený ve skutečnosti neutrpěl zlomení ani nalomení žeber, ale pouze lehké pohmoždění hrudníku s obvyklou dobou léčení do jednoho týdne. Současně je podle znalce krajně nepravděpodobné, aby potíže, které poškozený popsal, přetrvávaly i po uplynutí jednoho týdne. Ve zdravotní dokumentaci poškozeného současně neexistuje žádný záznam o jeho pracovní neschopnosti v délce 5 týdnů. Obviněný s odkazem na R 16/1964 a R 2/1966 namítl, že o povaze ublížení na zdraví může soud rozhodnout jen na podkladě lékařského nálezu nebo posudku a není směrodatné, jak se poškozený po útoku cítil, pokud takové potíže neodpovídají lékařskému nálezu. Podle závěrů znalců MUDr. Pavla Mandyse a doc. MUDr. Františka Vorla, CSc. nevyžaduje poškozeným utrpěné lehké zhmoždění hrudníku žádné lékařské ošetření. Podle obviněného proto nemohly být naplněny znaky ublížení na zdraví podle §122 odst. 1 trestního zákoníku a závěry soudů v tomto směru jsou v přímém rozporu se závěry znalců. Obviněný dále namítl, že nemohla být naplněna ani objektivní stránka předmětného trestného činu, neboť i kdyby se poškozený léčil v délce 5 týdnů, nemohla by být dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a takovým následkem. Podle obviněného nemohla být naplněna ani subjektivní stránka trestného činu. Nebyla totiž vyvrácena jeho obhajoba, že v okamžiku započetí předjíždění nejelo v proti směru žádné vozidlo, naopak předjížděné vozidlo, které jelo pomalu a brzdilo plynulý provoz, bránilo opakovaným zrychlováním a zpomalováním své jízdy nejen jeho předjetí, ale i v zařazení se zpět do pravého jízdního pruhu. Teprve za této situace se objevilo v protisměru vozidlo Škoda Octavia, a jelikož předjížděné vozidlo neumožnilo obviněnému vrátit se zpět na pravou stranu vozovky, došlo ke střetu vozidel. Ke vzniku nebezpečné situace tak došlo v důsledku porušení povinností řidiče předjížděného vozidla, jehož chování nemohl obviněný ani předvídat. Podle obviněného soudy rovněž nesprávně posoudily spoluzavinění řidiče Škody Octavie, který správně nereagoval na vzniklou situaci a pokoušel se vyhnout až bezprostředně před střetem, jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Winklera. Závěrem obviněný namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť se v něm soud nevypořádal s argumentací obžaloby uvedenou v odvolání.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 14 To 227/2014-370, ze dne 4. 9. 2014, a podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný v zásadě pouze opakoval skutečnosti, které uváděl na svou obhajobu v průběhu celého řízení i v řádném opravném prostředku. Podle státního zástupce postupoval zejména soud druhého stupně s největší pečlivostí a objektivností, a s výhradami obviněného se vypořádal. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupce uvedl, že obviněný sice vznášel hmotně právní námitky, budoval je však pouze na odchylných skutkových východiscích oproti těm, jež jsou stabilizována v pravomocném soudním rozhodnutí. Jelikož tak činil pouze formou polemiky se způsobem, jímž soudy posuzovaly provedené důkazy, nenaplnil uplatněný dovolací důvod. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu státní zástupce uvedl, že o podaném odvolání musí být rozhodnuto jediným výrokem – zamítnutím, plným vyhověním či částečným vyhověním, přičemž v případě částečného vyhovění se o zbytku rozsahu odvolání nerozhoduje zvláštním výrokem. K tomu odkázal na početná rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Obviněný Z. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Taková situace však v posuzované věci nenastala. Soudy obou stupňů logicky a přesvědčivě zhodnotily provedené důkazy zcela v souladu s jejich obsahem, který nepřipouštěl důvodné pochybnosti o přisouzeném skutkovém stavu. Těžiště dovolací argumentace spočívalo v prezentaci vlastního pohledu obviněného na obsah provedených důkazů a jejich hodnocení, nikoliv v poukazu na případnou nesprávnost podřazení správných a úplných skutkových zjištění pod příslušnou právní kvalifikaci. Proto v této části dovolací námitky nebylo možno podřadit pod deklarovaný dovolací důvod a nemohly být tedy předmětem přezkumu. Soudy obou stupňů se vypořádaly s obhajobou obviněného a vysvětlily, proč pokládaly provedené důkazy za naprosto přesvědčivě usvědčující obviněného.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný je beze vších pochyb výlučným viníkem předmětné dopravní nehody. K tomuto závěru bylo možno dospět na podkladě provedených důkazů, včetně těch objektivní povahy, tedy protokolu o dopravní nehodě, fotodokumentace konečného postavení vozidel po nehodě, plánku. To bez ohledu na znalecký posudek znalce z oboru silniční dopravy.
Byl to totiž obviněný, kdo při předjížděcím manévru vybočil do protisměrného jízdního pruhu v situaci, kdy na rovném přímém úseku vozovky při významně nezhoršené viditelnosti mohl a měl spatřit přijíždějící vozidlo poškozeného. Podle §17 odst. 5 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, jehož znění je kategorické, řidič nesmí předjíždět, jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích. Výraz „omezil“ znamená nepochybně nižší stupeň intenzity řidičského manévru protijedoucího řidiče, nutného pro odvrácení vzniku kolizní situace. Ani razantní náhlé snížení rychlosti vozidla, řízeného poškozeným, ani jeho snaha zajet s vozidlem co nejblíže k pravému okraji vozovky neodvrátily čelní střet s vozidlem obviněného. Poškozený již více pro odvrácení střetu v krátkém časovém úseku, který měl k dispozici, učinit nemohl a ani k tomu nebyl povinen. Jeho počínání jistě zabránilo daleko závažnějším následkům, významně překročilo naplnění onoho zákonného pojmu „omezení“. Nejvyšší soud zde dále odkazuje na výstižné odůvodnění rozhodnutí prvoinstančního soudu. Obviněný naopak pro odvrácení kritické situace neučinil ničeho. Jeho výlučná odpovědnost by nebyla narušena ani v případě pravdivosti verze o jakési neochotě předjížděných řidičů umožnit mu zařazení do vlastního jízdního pruhu. Pak to měl být zase on, kdo by intenzivním brzděním odvrátil vznik kolizní situace. Ve světle těchto závěrů třeba poznamenat, že odvolací soud překvapivě neuložil trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel.
Pokud jde o způsobený následek, zranění spolujezdce poškozeného řidiče, nutno pouze podotknout, že vzhledem k jeho profesi, náročné fyzické práci a lékařským zprávám soudy oprávněně konstatovaly naplnění zákonného pojmu ublížení na zdraví.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu . V obecné rovině může dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívat ve třech různých okolnostech. Řádný opravný prostředek (odvolání) byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §253 odst. 1 trestního řádu, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (odvolání bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět). Odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 trestního řádu, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 trestního řádu). Odvolání bylo zamítnuto z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z uvedeného je patrné, že v projednávané věci nebylo odvolacím soudem rozhodnuto ani podle §253 odst. 1 trestního řádu, ani podle §253 odst. 3 trestního řádu. Pokud jde o poslední alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívající v daném případě v tom, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. b), e), f), g) a k) trestního řádu, dospěl Nejvyšší soud vzhledem k argumentaci uvedené výše k závěru, že v tomto bodě je dovolání zjevně neopodstatněné.
Nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Nelze totiž činit výrok o částečném zamítnutí a částečném vyhovění podanému odvolání. Změna výroku prvoinstančního rozsudku k odvolání procesní strany zahrnuje v sobě i postoj odvolacího soudu k té části odvolací argumentace, které nebylo vyhověno.
Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 4. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký