ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.1922.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 1922/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. L. B. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 226/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, č. j. 14 Co 158/2014-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti České republice domáhal zaplacení 352 500 Kč jednak jako náhrady škody (v částce 2 500 Kč), jednak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 350 000 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 5 C 226/2012-76, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobce, jež mu měly vzniknout jednak v důsledku zničení garážových vrat při zásahu policie dne 9. července 2012 (náhrada škody v částce 2 500 Kč), jednak v důsledku nepřiměřeného zásahu policie ve dnech 8. a 9. července 2012 (zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 350 000 Kč). Dovolání v rozsahu uplatněného nároku na náhradu škody, o kterém rozhodoval odvolací soud, není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč.
V rozsahu uplatněného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 350 000 Kč) spatřuje žalobce splnění předpokladu přípustnosti dovolání předně v nastolení otázky, zda Česká republika odpovídá za zásah policejního orgánu do vlastnických práv poškozeného objektivně, nebo zda se jedná o odpovědnost založenou na zavinění.
Z obsahu spisu však jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázky, jež byla žalobcem v dovolání vymezena, nezávisí. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o souladnosti postupu policejních orgánů při zásazích ve dnech 8. a 9. července 2012 se zákonem, otázkou povahy odpovědnosti státu za postup jeho orgánů se tak vůbec nezabýval. Daná otázka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení rozsudek odvolacího soudu založen není.
Ani na další žalobcem vymezené otázce, zda postup policejních orgánů při zásazích ve dnech 8. a 9. července 2012 lze považovat za přiměřený, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Z hlediska právního hodnocení vyšel odvolací soud v napadeném rozsudku z toho, že policisté měli při obou zásazích dostatek informací, jež je opravňovaly k závěru, že se žalobce pohybuje na cizím pozemku protiprávně, jakož i z toho, že žalobce svým chováním vzbuzoval důvodnou obavu, že v tomto jednání bude pokračovat. Otázka přiměřenosti postupu policejních orgánů při uvedených zásazích tak předmětem posouzení odvolacím soudem vůbec nebyla. Tato otázka tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím řešení rozsudek odvolacího soudu založen není.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K žalobcem namítané vadě řízení (nesprávné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem) by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což ovšem není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu