ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.2762.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2762/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce Ing. J. D. , zastoupeného Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Příběnická 1908/12, proti žalovanému Městu Rumburku , se sídlem Městského úřadu v Rumburku, Tř. 9. května 1366/48, IČO 00261602, zastoupenému JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 98/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2014, č.j. 3 Co 329/2013 - 262, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému částku 4.114,- Kč jeho zástupkyni JUDr. Heleně Chaloupkové, advokátce se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“ či „krajský soud“) rozsudkem ze dne 12. srpna 2013, č.j. 34 C 98/2009 – 238, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že konstatováním, že „pokud si někdo opatřil neoprávněný prospěch, pak to byla úzká skupina osob, která téměř jeden rok za aktivní spolupráce dnešního zastupitele Ing. J. D. vybrala od řidičů za průjezd částí parkoviště řádově miliony korun. Není tedy divu, že poté, co Město Rumburk odstavilo tuto skupinu lidí od více než lukrativního příjmu, „vysloužilo si“ spršku trestních oznámení iniciovaných a podávaných především právě potrefeným zastupitelem Ing. D. Je pak s podivem, že orgány činné v trestním řízení se nezabývají těmito „rádobypodnikateli“, uvedeným ve Stanovisku schváleném usnesením Rady města Rumburk č. 1197/2005 ze dne 3. února 2005, bylo neoprávněně zasaženo do práva na ochranu osobnosti žalobce a zamítl taktéž další žalobní návrhy žalobce vycházející z výše uvedeného sdělení. Soud prvního stupně vyšel při rozhodování podle §11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“), z toho, že žalobce spatřuje zásah do svých osobnostních práv v tom, že žalovaný prostřednictvím svého městského úřadu na internetových stránkách uveřejnil dne 8. února 2005 tzv. stanovisko Rady města Rumburk k tiskové zprávě Policejního prezidia, a že stanovisko, které obsahovalo výše uvedené sdělení, bylo šířeno i médii. Soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že dne 13. prosince 2004 policejní orgán zahájil trestní stíhání bývalého starosty města Rumburk V. P. a Ing. O. B. za skutek spočívající v tom, že společně měli připravit vyhlášku, která určovala úsek místních komunikací ve vlastnictví obce a za využívání těchto úseků stanovit poplatky, což se týkalo také velké odpočívky kamionů u města Rumburk, ačkoliv věděli, že tyto úseky nejsou ve vlastnictví města. Tím měli uvést v omyl autodopravce a získat od nich finanční prospěch. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že údaje týkající se skupiny podnikatelů, se kterými měl spolupracovat žalobce, mají reálný základ, když žalobce aktivně spolupracoval při odnášení tržeb z parkoviště, přičemž existuje skutkový základ pro dotčená tvrzení. Soud prvního stupně uzavřel, že z textu stanoviska města Rumburk vyplývá snaha představitelů města chránit především dobrou pověst města a jeho představitelů, přičemž kritické údaje jsou částečně skutkovými tvrzeními a částečně hodnotícím soudem. Uzavřel, že předmětná kritika je psána věcnou a korektní formou a výrazové prostředky jsou odpovídající.
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2014, č. j. 3 Co 329/2013 – 262, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, na základě kterých bylo nepochybně prokázáno, že žalobce byl v kontaktu se skupinou, která vybírala parkovné na uvedené velké odpočívce u města Rumburk, a proto je splněn skutkový základ sporem dotčeného tvrzení. Nebylo prokázáno, že by publikací uvedeného stanoviska došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 24. února 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 23. dubna 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť má za to, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o otázku mezí oprávněné kritiky. Uvedl, že uvedená kritika zcela postrádá reálný základ, a soudy se ve svém hodnocení odchýlily např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2482/2012, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010. Dále uvedl, že v posuzovaném úryvku chybí logické spojení mezi uváděnými skutečnostmi a hodnotícím úsudkem. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v souladu se žalobním petitem.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 30. června 2015, ve kterém se ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů, které pokládá za věcně správné. Dovolání pokládá za nepřípustné a nedůvodné. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Při konfrontaci výše zmíněných požadavků s důvody, na kterých staví posuzovaný svoje dovolání, nelze shledat odůvodnění dovolání dostačujícím, a tím přípustným.
Dovolatelem zmiňovaná judikatura dovolacího soudu, a od níž se měl podle něho odvolací soud odchýlit, není v souzeném případě přiléhavá. První z citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2482/2012, se týká situace, kdy nebyly žalovanou stranou předloženy důkazy prokazující pravdivý základ skutkových tvrzení, a kromě toho zde jako žalobce nevystupovala osoba veřejně činná a známá, tudíž její kritika musela naplňovat přísnější požadavky, než jak tomu bylo u dovolatele.
Ve druhém citovaném rozsudku ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010, tehdy dovolací soud vycházel ze závěru, že odvolací soud v této věci pochybil, když se dostatečně nezabýval skutkovými podklady tvrzení, jímž mělo být zasaženo do osobnostních práv.
Na rozdíl od výše uvedeného ale v předložené věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že „text předmětného stanoviska tak, jak je v něm vyjádřeno, představuje svobodné vyjádření názoru žalovaného na vyšetřování policie, kdy okrajově je zmiňována osoba žalobce. Tento názor přitom vychází z pravdivých vstupních podkladů a výše zmiňovaná skutková tvrzení obsažená v dotčeném výroku žalovaného byla v zásadě pravdivá.“
Taktéž odvolací soud dostatečně a přehledně vyložil, na základě čeho posoudil uvedené tvrzení jako dovolené, když připomněl, že „soud prvního stupně vycházel z konkrétních tvrzení k jednotlivým žalobou uplatněným nárokům a konkretizoval důkazy, kterými byla tato tvrzení prokazována a uvedené důkazy i řádně zhodnotil“.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř., neboť dovolatel ve svém dovolání v zásadě polemizuje pouze se skutkovými otázkami a jejich posouzením soudy obou stupňů.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.)
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalovaného tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu