ECLI:CZ:NS:2015:30.CDO.873.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 873/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce JUDr. R. V. , zastoupeného JUDr. Tomášem Rybářem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1601/47, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 411.939.451,44 Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 10 C 30/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2014, č.j. 30 Co 365/2014-425, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 411.939.451,44 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku zahájení trestního řízení, zajištění žalobcova majetku ve dnech 21. a 23. září 2004, dne 2. listopadu 2004 a jeho vzetí do vazby, když v listopadu 2004 bylo zrušeno zajištění majetku, žalobce z vazby propuštěn na svobodu a trestní stíhání žalobce zastaveno. Škoda měla vzniknout tím, že žalobce uzavřel prostřednictvím svého zmocněnce, JUDr. Tomáše Rybáře, dne 20. srpna 2004 se společností THE MARKETPLACE LTD. smlouvu o úplatném převodu cenných papírů, v níž se žalobce v postavení prodávajícího zavázal, že nejpozději do 20. října 2004 dodá kupujícímu cenné papíry a pro případ porušení smluvní povinnosti prodávajícího sjednaly strany smluvní pokutu ve výši 300.000.000,- Kč. V důsledku vazby a zajištění majetku nemohl žalobce povinnost vyplývající ze smlouvy splnit a následně žalobci vznikla na základě nálezu rozhodčího soudu ze dne 22. července 2011 povinnost druhé smluvní straně uhradit smluvní pokutu s příslušenstvím. Celkovou škodu pak žalobce vyčíslil částkou 411.939.451,44 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č.j. 10 C 30/2013-387, žalobu zamítl, když přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. října 2014, č.j. 30 Co 365/2014-425, rozsudek soudu prvního soudu potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k promlčení žalobcova nároku. Vyšel pak z toho, že jsou naplněny dva z předpokladů odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí a vznik škody, ale neexistuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou majetkovou újmou. Zpochybnil zejména tvrzení žalobce o tom, že pokud by nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zajištění majetku a jeho vzetí do vazby, svému závazku by dostál a nevznikla by mu povinnost k úhradě sjednané smluvní pokuty, když smlouva byla uzavřena dne 20. srpna 2004, žalobce měl své závazky splnit nejpozději do 20. října 2004, ale až do 21. září 2004, kdy došlo k zajištění jeho majetku, neučinil žádný úkon, který by ke splnění závazku směřoval. V příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nemůže být ani újma žalobce, která mu vznikla úhradou z úroků z prodlení z částky 300.000.000,- Kč, protože uvedené plnění byl žalobce povinen uhradit v důsledku toho, že porušil svou povinnost uhradit smluvní pokutu řádně a včas, nikoli v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 26. ledna 2015 dovolání. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně právně posoudil absenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody na straně žalobce v důsledku zaplacení smluvní pokuty. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 749/2009, v prvé řadě dovozuje, že vyhodnocení otázky, zda mezi konkrétním porušením právní povinnosti a vznikem škody existovala příčinná souvislost, je věcí právního posouzení. Poté obsáhle polemizuje se závěrem odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a škodou, která mu vznikla a dovozuje, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a konkrétně se dovolává usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 1554/2009. Z nich také dovozuje přípustnost dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že vyhoví žalobě a žalované uloží zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebo aby napadený rozsudek, popřípadě i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že mezi jeho vzetím do vazby a zajištěním majetku a škodou vzniklou v důsledku nemožnosti splnění závazku vyplývajícího ze smlouvy a následné povinnosti zaplatit smluvní pokutu s příslušenstvím, není dána příčinná souvislost.
Podle ustanovení §1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
Podle ustanovení §5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního, nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
Podle ustanovení §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle této úpravy stát odpovídá za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Toto ustanovení zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a které předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Existence těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Příčinná souvislost, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku, je tak nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007). Při posuzování příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a škodou dosavadní judikatura dospěla k obecnému závěru, že „o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3077/2013). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V posuzované věci došel odvolací soud k závěru, že příčina žalobcovy ze smlouvy vyplývající povinnosti zaplatit smluvní pokutu s příslušenstvím netkví v žalobcově trestním stíhání, zajištění jeho majetku a vzetí do vazby, nýbrž v okolnosti, že nesplnil svůj závazek vyplývající ze smlouvy, přičemž se mu nepodařilo prokázat, že v případě, že by k vydání nezákonných rozhodnutí nedošlo, by tento závazek splnil. Uvedený závěr evidentně není v rozporu s žalobcem uváděným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, jehož obsah je rozveden na konci předchozího odstavce. Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 3947/2013, uveřejněný pod číslem 36/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak v uvedeném rozsudku vyšel dovolací soud z toho, že odvolací soud nesprávně dospěl k závěru, že propuštění dovolatele ze služebního poměru bylo výlučnou příčinou, která – bez ohledu na původní okolnosti (evidenci dovolatele v materiálech Státní bezpečnosti) samotně způsobila následek; jde tak o situaci odlišnou od posuzovaného případu.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu