ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.108.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 108/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. února 2015 o dovolání obviněného M. F. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 5 To 345/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 4 T 126/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 5 To 345/2014.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 8. 2014, pod sp. zn. 4 T 126/2014, byl obviněný M. F. dále jen („obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 10. 8. 2013 v době kolem 08:15 hodin ve Věznici V. na ložnici, ubytovny po vzájemné slovní rozepři, fyzicky napadl S. F. tím způsobem, že ho chytil za oděv, ohnul ho do předklonu a kopl ho kolenem do obličeje, čímž mu způsobil zhmoždění s výrazným prokrvácením a otokem obou víček levého oka i kůže a podkoží v okolí levé očnice, zlomeninu přístřední stěny a stropu levé očnice s proniknutím vzduchu do nitra očnice, zlomeninu kostěné spodiny levé očnice s posunutím úlomků, zlomeninu přístřední a přední stěny levé dutiny horní čelisti s krvácením do jejího nitra, přičemž útok vedl kolenem do obličeje poškozeného, čímž mohlo dojít až k poruše zrakové funkce očního bulbu .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému rovněž uložil povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 12 541,36 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 5 To 345/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně posouzen, neboť jednal v nutné obraně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze jednoznačně vyvodit, že se nejedná o nutnou obranu, když se odvolací soud nevypořádal s argumentací obviněného uvedenou v odvolání ve spojení s předestřenou judikaturou Nejvyššího soudu. Prvoinstanční soud se nezabýval skutečností, co mohl způsobit útok poškozeného, respektive jak závažné následky. Odvolací soud toto pouze okomentoval vyjádřením, že „při zásahu pěstí, kdy tento úder vedl poškozený, by mohla být obviněnému způsobena poranění, zejména měkkých tkání obličeje“, a to bez dalšího komentáře. Obviněný připomněl, že poškozený v době útoku držel v ruce příborový nůž, k čemuž odvolací soud nepřihlédl. Nelze předpokládat, že by při útoku poškozeného nenastala obava z použití nože. Dovolatel je toho názoru, že shora uvedené nekoresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozhodnutím sp. zn. 5 Tdo 162/2007. Pokud soudy zjistily „pouze“ nepřiměřený způsob a sílu k obraně, nelze z toho seznat, že se jedná o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku, a to v kontextu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2004, podle kterého nutná obrana nesmí být zcela zřejmě nepřiměřená způsobu útoku, to znamená, že zákon připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější prostředek než útočník a také, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. K tomu obviněný poznamenal, že v napadeném rozhodnutí není nikde zcela zjevně konstatováno, že použil obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Výroková část rozhodnutí není v souladu se zjištěním, kdy bylo zcela bez pochybností prokázáno, že obviněný udeřil poškozeného bezprostředně po fyzickém napadení poškozeným a nelze se tedy ztotožnit s výrokem „po vzájemné slovní rozepři, fyzicky napadl S. F. …“. Obviněný dodal, že je trestán za to, že se bránil útoku poškozeného, kdy byl od ranních hodin poškozeným verbálně napadán, následně napaden fyzicky, a to úderem rukou sevřenou v pěst směřovaným na jeho obličej, když útočník při útoku držel v druhé ruce příborový nůž, kdy nebylo vyloučeno, že by jej nepoužil.
Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze 23. 1. 2014, sp. zn. 2 To 93/2013 (správně mělo být uvedeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 5 To 345/2014), a zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) se vyjádřil k podanému dovolání a sdělil, že s oběma námitkami obviněného se plně ztotožňuje. Z odůvodnění obou dotčených rozhodnutí bezpečně vyplývá, že dovolatel se bránil útoku, který proti němu vedl poškozený (viz např. str. 4 rozsudku okresního soudu či str. 4 usnesení krajského soudu). Způsob útoku u poškozeného spočíval v tom, že obviněného nejprve verbálně napadal, poté ho ohrožoval příborovým nožem, když obviněnému se podařilo úderu vyhnout a načež poškozeného zpacifikoval úderem kolenem do obličeje. Je pak značně zavádějící, pokud je za této situace tj. v tzv. skutkové větě rozsudku uvedeno „že obviněný po vzájemné slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného“. Z ustanovení §29 tr. zákoníku o nutné obraně je patrné, že útok nemusí vykazovat znaky zavrženíhodného jednání, jak se poněkud překvapivě a nesprávně domnívá okresní soud. Nesprávný je rovněž závěr, že by obviněný mohl věc řešit jinak, například s pracovníky vězeňské služby, respektive že měl „preventovat“ zhoršování situace. Ani subsidiarita totiž není zákonnou podmínkou nutné obrany, jak již mnohokrát a výslovně konstatoval i Nejvyšší soud (viz např. sp. zn. 1 Tzn 29/97, 5 Tdo 162/2007). Irelevantní z hlediska nutné obrany je i to, že bylo obviněnému zřejmé, že může způsobit poškozenému (útočníkovi) závažná zranění. Forma zavinění je pro posouzení jednání jako nutné obrany irelevantní viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2004). Jedinou alespoň trochu relevantní, byť nepřesnou, úvahou okresního soudu je tak myšlenka, že obrana obviněného spočívající v úderu kolenem významně převyšovala intenzitu útoku, který spočíval v „šermování“ nožem a úderem pěstí. V závěru o intenzivním excesu z nutné obrany nestačí významný nepoměr, nýbrž nepoměr zcela zjevný. Pokud poškozený, tedy útočník, šermoval obviněnému před nosem příborovým nožem, načež jej napadl úderem pěstí směřující na jeho obličej, pak obranná reakce spočívající v útoku kolenem do obličeje útočníka, není zcela zřejmě nepřiměřená způsobu útoku. Jednalo se o způsob obrany plně srovnatelný se způsobem útoku, neboť šlo o fyzický kontakt bez použití jakýchkoliv speciálních úderů, protože rána kolenem patří stejně tak jako rána pěstí mezi základní, či nejjednodušší údery či způsoby fyzického potýkání.
Pokud krajský soud doplnil, že jednání obviněného nebylo zcela korektní nutnou obranou, jedná se o irelevantní závěr. Obránce není povinen chovat se korektně, neboť mu taková povinnost ze zákona nevyplývá. Musí jednat tak, aby útok odvrátil, pokud možno bez rizika pro sebe samého. Obrana dokonce může (musí) být silnější než útok. Postačí, že není zcela zřejmě nepřiměřená způsobu útoku. Bezpředmětné jsou též úvahy krajského soudu o tom, že obviněný neměl obavy z poškozeného či z toho, že použije nůž. Existence obavy či strachu není zákonnou podmínkou jednání v nutné obraně. Také požadavek krajského soudu, že se měl obviněný nejprve pokusit poškozeného odzbrojit, je ničím neopodstatněný a nemá oporu v zákoně ani judikatuře. Odporuje i zdravému rozumu, neboť odzbrojit nožem ozbrojeného útočníka vyžaduje jisté umění a zkušenosti.
Státní zástupce shrnul, že soudy poměrně závažně pochybily, když odmítly námitku nutné obrany a jednání obviněného označily za zločin. Obviněný přitom odvracel útok, přičemž způsob, kterým tak činil, nebyl zjevně nepřiměřený útoku. Došlo též k pochybení při formulaci tzv. skutkové věty a odsuzujícího rozsudku, která neodráží skutečný stav věci. Byly tak naplněny výše uvedené dovolací důvody podle §265g i l) tr. ř.
Závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a aby podle §256 l tr. ř. věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a tento souhlas udělil i v případě postupu podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z logiky věci je třeba nejprve zmínit druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265 odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod k dovolání, uvedený §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu Obviněný tento dovolací důvod uplatnil zjevně v jeho druhé alternativě, když tvrdil, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Z tohoto pohledu je třeba posuzovat hodnocení důkazů především soudem prvního stupně, který vycházel především z výpovědi svědků u hlavního líčení a naopak se příliš nezaobíral jejich výpověďmi z přípravného řízení, zejména výpovědí poškozeného. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. řádu) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. řádu).
V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se však opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
Při aplikaci těchto východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že obviněný v dovolání v podrobnostech vytýká, že jeho jednáním nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, neboť jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku.
K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a v obecné rovině) uvést, že čin jinak trestný, kterým někdo přímo odvrací hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem není trestným činem (§29 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku ( §29 odst. 2 tr. zákoníku).
Nejvyšší soud shledal, že nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, proto přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti kterým bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v podaném dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.
Soudy obou stupňů v rozhodnutích uvedly a vyhodnotily provedené důkazy tak, že nejprve zaútočil poškozený, který verbálně napadl obviněného, poté ho ohrožoval příborovým nožem, a pokusil se jej udeřit pěstí do obličeje. Obviněnému se podařilo úderu vyhnout, načež poškozeného zpacifikoval úderem kolene do obličeje. Za této situace nelze uvést, že obviněný „po vzájemné slovní rozepři fyzicky napadl“ poškozeného. Nemůže obstát ani to, jak se okresní soud vypořádal s tím, že jednání poškozeného nevykazuje znaky nutné obrany, kdy soud prvního stupně uvedl, že sice na obviněného bylo zaútočeno, nicméně útok se odehrál pěstí a příborovým nožem, přičemž obviněný použil obranu, která významně převyšovala intenzitu útoku, a to navíc způsobem, který měl být nejvíc zraňující. Krajský soud se s takovýmto stanoviskem okresního soudu ztotožnil a doplnil, že jednání obviněného nelze „posuzovat jako zcela korektní nutnou obranu“ a navíc, že obviněný neměl obavu z poškozeného. Zejména se nebál, že by poškozený použil nůž. Nesnažil se proto vyrazit nůž z ruky poškozeného ani kopem nebo jiným cíleným úderem.
Z definice nutné obrany podle §29 tr. zákoníku je patrno, že útok nemusí vykazovat znaky zavrženíhodného jednání a nesprávný závěr je, že obviněný mohl věc řešit jinak, například s pracovníky vězeňské služby. Správně poukazuje státní zástupce, že ani subsidiarita není zákonnou podmínkou nutné obrany, jak to ostatně konstatoval v dřívějších rozhodnutích i Nejvyšší soud. Platí totiž, že nutná obrana vykazuje znaky úmyslného trestného činu, přičemž úmysl jednající osoby je dán i ve vztahu ke způsobenému následku. Forma zavinění je pro posouzení jednání jako nutné obrany irelevantní. Je třeba podotknout, že pro závěr o intenzivním excesu z nutné obrany nestačí významný nepoměr mezi útokem a obranou, nýbrž nepoměr zcela zjevný . V tomto případě, pokud poškozený, tedy útočník, šermoval obviněnému před nosem příborovým nožem a potom jej napadl pěstí směřující na jeho obličej, pak obranná reakce spočívající v úderu kolenem do obličeje útočníka není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Proč obviněný použil koleno a nikoliv například pěst, nečiní z jeho reakce obranu zcela nepřiměřenou. Naopak se jedná o způsob obrany plně srovnatelný se způsobem útoku. Stejně tak je irelevantní závěr, že jednání obviněného nebylo „zcela korektní nutnou obranou“, jak doplnil krajský soud. Obránce totiž není povinen se chovat jakkoliv korektně. Taková povinnost mu ze zákona ani z jiné právní povinnosti nevyplývá. Obrana může být dokonce silnější než útok, stačí, že není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Irelevantní je i to, jak krajský soud uvedl, že obviněný se mohl snažit vyrazit poškozenému nůž z ruky, a to ať kopem nebo jiným cíleným úderem, aby vyloučil možnost užití této zbraně vůči své osobě. Takový požadavek je ničím neopodstatněný a nemá oporu v zákoně ani judikatuře.
V této souvislosti je třeba také připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2004, podle kterého nutná obrana nesmí být zcela zřejmě nepřiměřená způsobu útoku, to znamená, že zákon připouští, aby obránce použil i podstatně důraznější prostředek než útočník a také, aby způsobil citelně závažnější následek, než jaký hrozil z útoku. Také je třeba zdůraznit, že v napadeném rozhodnutí není nikde konstatováno, že obviněný použil obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud v dosavadních výsledcích provedeného dokazování ani v rozhodnutích obou soudů ze všech výše rozvedených důvodů neshledal dostatečný podklad pro závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jednání poškozeného, jak ho popsaly oba soudy, vykazuje jednání v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku.
Již z tohoto pohledu nemohlo rozhodnutí obstát, když byl úspěšně naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů proto shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného důvodné, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 5 To 345/2014. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Z důvodů procesní ekonomie byla věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázána k projednání a rozhodnutí odvolacímu soudu, neboť ten může bez potíží uvedené pochybení napravit.
Shora uvedené rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ust. §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 3. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal