ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1360.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1360/2015-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný A. V. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 8 To 241/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 28/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 1 T 28/2015, byl obviněný A. V. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil spolu s obviněným S. Z. tím, že „po předchozí společné domluvě, že odcizí R. Š., narozenému dne ..., z dodávky parfémy, v B. dne 23. 12. 2014, S. Z. vylákal R. Š., pod záminkou vrácení peněz, na ul. D. do S. B. M., který provozuje A. V., od kterého mu A. V. zapůjčil klíče, aby zde, dle předchozí domluvy, R. Š. S. Z. zdržel, přičemž právě v této době od 20:40 hodin do 21:10 hodin vnikl A. V., po vypáčení zámku dveří, do nákladního prostoru zde zaparkovaného bílého vouidla zn. Peugeot Boxer, r.z. ..., se kterou byl na místo, v souladu s plánem obviněných, vylákán R. Š. a z vozidla mu následně odcizil 20 ks uzavřených šedých plastových beden s parfémy a kosmetikou, čímž způsobili spol. Zavolejsikurýra.cz Services s.r.o., se sídlem Nad Akcízem 1033/3, Praha škodu odcizením ve výši 160.036,- Kč a škodu poškozením vozidla ve výši 3.653,- Kč, přičemž uvedeného jednání se A. V. dopustil přesto, že byl rozsudkem MS v Brně č.j. 1T 16/2014 ze dne 15. 1 2014, který nabyl právní moci dne téhož dne, odsouzen mimo jiné pro přečin krádeže dle §205 odstavec 1, písmeno a), písmeno b) trestního zákoníku, ve stádiu pokusu dle §21 odstavec 1 trestního zákoníku, k souhrnnému peněžitému trestu 30.000,- Kč“. Za tento přečin byl obviněný A. V. odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Citovaným rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu obviněného S. Z.
Týmž rozsudkem byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená společnost Zavolejsikurýra.cz Services s.r.o. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný A. V., obviněný S. Z. a poškozená společnost Zavolejsikurýra.cz a.s., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 8 To 241/2015, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání jmenované poškozené společnosti napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné zavázal podle §228 odst. 1 tr. ř. k povinnosti zaplatit společně a nerozdílně této poškozené společnosti škodu ve výši 155.066,46 Kč. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný A. V. (dále také jako „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V úvodu odůvodnění uvedl, že předmětné rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to ve výroku o náhradě škody. Obviněný akcentoval, že soud je podle §125 odst. 1 tr. ř. povinen náležitě odůvodnit výrok o náhradě škody a vypořádat se mimo jiné s otázkou, zda byl nárok uplatněn včas a řádně a dalšími okolnostmi (na tomto místě odkázal na znění §228, §43 odst. 3 tr. zákoníku a komentář). Ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně ohledně odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a namítl, že odůvodnění přiznané náhrady škody nevyhovuje zákonným hlediskům a rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru zcela nepřezkoumatelné. Poukázal zejména na to, že napadený rozsudek, resp. jeho odůvodnění, obsahuje pouhé formální konstatování ohledně doložení (výše) uplatněného nároku, přiznaný nárok pak odvolací soud odůvodnil stručným odkazem na listinné důkazy, které ani blíže nespecifikoval a které nebyly provedeny jako důkaz. Tyto listiny jsou podle něj navíc svým charakterem soukromoprávním soupisem v nijak neobjektivizované formě, a proto o ně nelze výrok soudu o náhradě škody a její výši opřít. Postup odvolacího soudu tak označil za nezákonný a odporující nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 2954/11 s tím, že trestní soud má v adhezním řízení postupovat se stejnou péčí jako civilní soud rozhodující o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. V rámci rozhodování o náhradě škody musí tudíž trestní soud vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení, což se v tomto případě nestalo. V souvislosti s tím poukázal také na ustálenou civilní judikaturu, podle níž je soud vždy i bez návrhu povinen zkoumat možnosti snížení požadované náhrady škody podle ustanovení §2953 zákona č. 89/2015 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), což podle něj odvolací soud neučinil a hmotněprávní úpravu tak ignoroval.
Obviněný dále podotkl, že nedá-li trestní řízení dostatečný podklad pro závěr o tom, že škoda vznikla a případně o její výši a tím nesplní zákonné předpoklady pro přiznání náhrady škody v adhezním řízení, a přesto jsou obvinění odsouzeni k její náhradě, došlo tím k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V daném případě provedeným dokazováním a ani z vyjádření poškozené nebylo konkrétně zjištěno, zda a které zboží bylo nepoškozené vráceno, když bylo evidentní, že množství odcizeného zboží bylo nalezeno a tudíž poškozené vráceno, což konstatoval i soud prvního stupně. Dodal, že orgány činné v trestním řízení v rámci dokazování dostatečným způsobem neztotožnily zajištěné předměty se soupisem odcizených předmětů, stejně jako se nezabývaly počtem beden se zbožím, které měly být odcizeny.
Dále obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku spočívající v neexistenci zákonem stanovené podmínky protiprávního přisvojení si cizí věci a v absenci subjektivní stránky trestného činu, tedy úmyslu přisvojit si cizí věc. V souvislosti s tím za ničím nepodloženou označil svědeckou výpověď R. Š., přičemž uvedl, že tvrzení jmenovaného svědka o identifikace jeho osoby, jako osoby pohybující se na místě samém nemůže dokazovat, že by poškodil zámek vozidla a odcizil z něj jakékoli předměty. Dovodil přitom, že v případě, kdy neexistuje svědek, který by na vlastní oči viděl jednání kladené mu za vinu, nezbývá než uplatnit zásadu in dubio pro reo s tím, že v rozsudku popsané jednání nespáchal. Soudy se podle něho nezabývaly ani otázkou očividné nevěrohodnosti výpovědi S. Z. jakožto spoluobviněného.
Obviněný také konstatoval, že přestože je ve skutkové větě výroku rozsudku výslovně uvedeno, že v době od 20:40 hodin do 21:10 hodin vniknul po vypáčení zámků dveří do nákladního prostoru zde zaparkovaného vozidla zn. Peugeot Boxer, nebyl o takové skutečnosti proveden jediný důkaz. Uvedl, že domněnce, že se měl nějakým způsobem vloupat do uzamčeného vozidla a domněnce, že měl manipulovat s bednami převáženými ve vozidle nebo je či jejich obsah dokonce odcizit, nesvědčí žádný relevantní důkaz. Poukázal přitom na provedení důkazu srovnávání pachových stop sejmutých z místa činu, které po srovnání nebyly shodné s pachovou stopou jeho osoby. Upozornil, že pokud soud uzavírá, že z tohoto nelze dovozovat nevinu obviněného, je nutné zdůraznit, že naopak nelze z takového důkazu prokázat jeho vinu.
Obviněný pak namítl logický rozpor, pominutí stěžejních důkazů s tím, že rozhodnutí soudů je stiženo vadou, která spočívá v extrémním nesouladu mezi obsahem důkazů a z nich vyvozenými skutkovými (potažmo právními) závěry. Zdůraznil princip presumpce neviny a z něho plynoucího pravidla in dubio pro reo. Připomněl, že trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni pravidla „prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost“. Podle jeho slov těmto požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí soudy nedostály.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „dle ustanovení §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 09. 06. 2015, č. j. 8 To 241/2015-331, v celém rozsahu zrušil a rozhodnul tak, že ve výroku o vině a trestu přikazuje Krajskému soudu v Brně jako odvolacímu soud, aby věc v potřebném rozsahu podle ust. §265l odst. 1 tr. řádu znovu projednal a rozhodl, a dále aby podle ust. §265m tr. řádu v návaznosti na ust. §265 tr. řádu poškozenou společnost Zavolejsikurýra.cz Services s.r.o., se sídlem Nad Akcízem 1033/3, Praha odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.“
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 8 To 241/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné (převážné) části primárně do oblasti skutkové (procesní). Z jejich obsahu je totiž zřejmé, že obviněný vytýká soudům obou stupňů v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, vadná skutková zjištění a nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, odvolacímu soudu též neúplné důkazní řízení ve vztahu k otázce náhrady škody a určení jejího rozsahu. Ve své argumentaci vychází především z vlastních skutkových hodnotících závěrů, zejména tvrdí, s odkazem na zásadu in dubio pro reo, že nebylo prokázáno, že se vloupal do zaparkovaného uzamčeného vozidla Peugeot Boxer a odcizil z něj bedny s parfémy a kosmetikou tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Výlučně z těchto námitek pak dovozuje svůj závěr o vadném hmotně právním posouzení skutku, tedy o neexistenci zákonem stanovené podmínky protiprávního přisvojení si cizí věci a absenci subjektivní stránky, tedy úmyslu si přisvojit cizí věc. Do značné míry (převážně) na základě uvedených procesních (skutkových) námitek pak vyvozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pokud jde o výrok o náhradě škody.
Takto ovšem nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován ve zcela převažující míře v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., příp. též v §125 odst. 1 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad rámec uvedeného je na místě doplnit, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřenými ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není dán extrémní nesoulad jdoucí k tíži obviněného. O extrémní nesoulad se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Taková situace přes výhrady obviněného nenastala. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy (nevybočily přitom z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.; v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům dospěly. Závěry o vině obviněného popsaným skutkem mají obsahové zakotvení v komplexu důkazů, jak na to soudy důvodně poukázaly. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a výlučně z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. zvláště z toho vyvozuje jiné nesprávné hmotně právní posouzení stran rozhodnutí o náhradě škody, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Pokud obviněný v postupu soudů ve věci činných shledal také porušení zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Přitom ani existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla „in dubio pro reo“, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jak již shora uvedeno, podle názoru Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy. Je ostatně zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace nebyl v posuzované věci dán prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo.
Pouze stručně pak lze konstatovat, že mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a jejich právními závěry není dán nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Za jedinou formálně relevantní námitku bylo možno označit obviněným tvrzené nevyužití tzv. práva moderace náhrady škody ve smyslu ustanovení §2953 o. z.
K tomu Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.
Z dikce ustanovení §2953 o. z. vyplývá, že z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.
V podaném dovolání obviněný A. V. poukázal také na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, co do nezbytnosti důkladného posouzení a odůvodnění v rámci adhezního řízení (i moderačních ustanovení občanskoprávních předpisů). Citovaný nález se skutkově (stručně shrnuto) zabýval situací, kdy se stěžovatel dopustil trestného činu (ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák.), jímž z nedbalosti způsobil těžší následek v podobě smrti jím napadené osoby a byl ve smyslu §228 odst. 1 tr. ř zavázán k náhradě škody poškozeným (zdravotní pojišťovně, manželce a synům poškozeného). Ústavní soud zdůraznil, že v dané věci trestní soud v adhezním řízení dostatečně nezohlednil závěry občanskoprávní nauky, možnosti aplikace moderačního práva a osobní a majetkové poměry stěžovatele. Konstatoval také, že „stupeň a intenzita viny pachatelů nedbalostních trestných činů a trestných činů z nedbalosti, je přece jen kvalitativně odlišná, než tomu je u pachatelů úmyslných trestných činů s úmyslně způsobeným těžším následkem.“ Dovodil také, že pro spravedlivé soudní řízení je nutno rozlišovat stupeň závažnosti deliktu a na ní závislý stupeň přísnosti uložené sankce, ale také osobní poměry pachatele při stanovení výše náhrady škody.
Obviněnému A. V. bylo rozsudkem odvolacího soudu uloženo podle §228 odst. 1 tr. ř. společně a nerozdílně s obviněným S. Z. nahradit poškozené obchodní společnosti Zavolejsikurýra.cz a.s. škodu ve výši 155.066,46 Kč za situace, kdy byli oba soudem prvního stupně odsouzeni za spáchání úmyslného trestného činu – u obviněného A. V. přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, u obviněného S. Z. podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, jímž na majetku jmenované poškozené společnosti způsobili škodu úmyslně. Za tohoto stavu se zřetelem k povaze (charakteru) trestného jednání obou obviněných nebylo možno přiznat námitkám dovolatele týkajících se nezbytnosti uplatnění moderačního práva soudu žádnou relevanci. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu týkající se moderace výše náhrady škody, byl zcela nepřípadný, neboť předmětný nález, jak plyne z výše uvedeného, řešil skutkově i právně zcela odlišnou situaci. Při daných (shora popsaných) skutkových a právních závěrech, kdy škoda byla trestným činem způsobena úmyslně, je zjevné, že zde nebyly dány žádné takové okolnosti, které by odůvodňovaly použití zmíněného moderačního ustanovení. Naopak v posuzované věci byla jeho aplikace vyloučena.
K odkazu na ustanovení §2953 o. z. je totiž nutno opětovně připomenout, že k redukci výše náhrady škody může soud přistoupit (po vlastním zvážení), pokud k tomu byly dány důvodné hodné zvláštního zřetele a zároveň újma nebyla způsobena úmyslně.
Nejvyšší soud tedy shledal předmětnou námitku zjevně neopodstatněnou.
Pokud dovolatel namítal nedostatečné odůvodnění výroku odvolacího soudu o náhradě škody, lze konstatovat, že taková námitka není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud však přesto dodává následující skutečnosti.
Podle znění ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
Podle §43 odst. 3 tr. ř. je poškozený oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování. Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. O těchto právech a povinnostech musí být poškozený poučen. Nebyl-li by pro rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nebrání-li tomu důležité důvody, zejména potřeba vyhlášení rozsudku nebo vydání trestního příkazu bez zbytečných průtahů, soud poškozenému sdělí, jakým způsobem může podklady doplnit, a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu, kterou mu zároveň určí.
Poškozená společnost se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody připojila v souladu se zněním §43 odst. 3 tr. ř., a to již v přípravném řízení (uplatnila nárok ve výši 204.500 Kč). Následně, v úvodu hlavního líčení konaného soudem prvního stupně, ještě před zahájením dokazování, opětovně nárok na náhradu škody uplatnila s tím, že jej upřesnila na částku 163.689 Kč. Přitom je třeba připomenout, že výše uplatněné škody musí být uvedena alespoň minimální částkou, kterou poškozený požaduje. Uplatní-li poškozený nárok na náhradu škody, nebrání nic tomu, aby ji později upřesnil (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 528). V rámci podaného odvolání poškozená společnost (resp. její procesní nástupce, obchodní společnost Zavolejsikurýra.cz a.s.) zpřesnila svůj nárok na náhradu škody, a to tak, že celková škoda činí 155.066,46 Kč, přičemž jej náležitě odůvodnila. Tento svůj nárok doložila podklady, jež, stejně jako její odvolání, odvolací soud přečetl při veřejném zasedání. Z těchto listin v kontextu dalších důkazů, zejména výpovědi svědka R. Š., vyplynulo, že požadovaná částka představuje škodu způsobenou úmyslným jednáním obou obviněných, která nebyla poškozené společnosti uhrazena (a to zaplacením ani vrácením odcizených věcí).
Toliko na okraj je možno dodat, že soud prvního stupně vyčíslil škodu způsobenou trestným činem spáchaným dovolatelem ve spolupachatelství s obviněným S. Z. především na základě listinných důkazů – faktur a soupisu ztraceného zboží (viz č. l . 44 – 49 spisu) a výpovědi svědka R. Š. Již z těchto důkazů, především z uvedené výpovědi, lze ovšem činit závěr, že výše škody na odcizených parfémech a další kosmetice, včetně plastových boxů, v nichž byly uloženy, vyčíslená v uvedených listinných důkazech a převzatá do skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, nezahrnovala odcizené věci, jež byly nalezeny poblíž místa činu bezprostředně po jeho spáchání a vzápětí neformálně vráceny poškozené společnosti. To platí tím spíše se zřetelem k listinám předloženým poškozenou společností pro odvolací řízení.
Neobstojí tedy argument, že při rozhodnutí o poškozenou společností uplatněném nároku na náhradu škody měla být zohledněna skutečnost, že spousta odcizeného zboží, která byla nalezena poblíž (místa činu), byla poškozené společnosti vrácena.
Podle ustanovení §2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
Podle ustanovení §2951 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Ve smyslu §2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
Nelze-li výši náhrady škody přesně určit, určí ji podle ustanovení §2955 o. z. podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu soud.
Podle znění ustanovení §2915 odst. 1 o. z. je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. To platí i v případě, že se více osob dopustí samostatných protiprávních činů, z nichž mohl každý způsobit škodlivý následek s pravděpodobností blížící se jistotě, a nelze-li určit, která osoba škodu způsobila. Podle odst. 2 daného ustanovení, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že škůdce nahradí škodu podle své účasti na škodlivém následku; nelze-li účast přesně určit, přihlédne se k míře pravděpodobnosti. Takto nelze rozhodnout, pokud se některý škůdce vědomě účastnil na způsobení škody jiným škůdcem nebo je podněcoval či podporoval nebo pokud lze připsat celou škodu každému škůdci, byť jednali nezávisle, nebo má-li škůdce hradit škodu způsobenou pomocníkem a vznikla-li povinnost k náhradě také pomocníkovi.
Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem nelze v postupu odvolacího soudu, pokud zavázal obviněné k solidární povinnosti (vzhledem k jejich spolupachatelství) k náhradě škody ve shora uvedeném rozsahu, shledávat pochybení.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu