ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1258.2015.2
sp. zn. 8 Tdo 1258/2015-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. M. a obviněného J. M. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 88/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
A.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 T 88/2014, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny a za přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 3 T 21/2014, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 9 To 183/2014, který nabyl právní moci dne 14. 5. 2014, jakož i za pokus přečinu krádeže podle §21 odst. l k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, v souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jenž nabyl právní moci dne 2. 12. 2014, byl odsouzen podle §143 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, o odvoláních obviněného a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného tak, že
I. z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem spočívajícím v tom, že
v P.– K. dne 28. 12. 2013 kolem 14.17 hod., řídil osobní automobil tov. zn. Škoda, typ Felicia, kterým přijel na čerpací stanici Benzina v Ch. ulici se spolujezdkyní V. P., se záměrem po jejich předchozí vzájemné dohodě zde natankovat pohonné hmoty do tohoto automobilu a poté odjet bez jejich zaplacení, v souvislosti s čímž předtím z vozidla záměrně odmontoval obě registrační značky, na čerpací stanici poté V. P. natankovala ze stojanu do vozidla 24,78 litru nafty, obviněný sedící na místě řidiče závěrem tankování nastartoval motor, a poté, co obsluha čerpací stanice M. J. přišla k vozidlu a s podezřením, že za natankované pohonné hmoty nebudou chtít zaplatit, V. P. vyzvala, aby přestala tankovat, V. P. po ukončení tankování nasedla zadními dveřmi do vozidla, s nímž bezprostředně poté obviněný z čerpací stanice odjel, aniž by za natankovanou naftu zaplatil, čímž způsobil provozovatelce čerpací stanice G. Č., IČ: 67114997, škodu ve výši 905 Kč,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 T 97/2013 ze dne 3. 6. 2013, který nabyl právní moci dne 21. 11. 2013, byl uznán vinným mimo jiné z přečinu krádeže dle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání tří a půl roku,
po odjetí z čerpací stanice byl obviněný sledován řidičem taxi služby P. H., který za ním jel z výše uvedené čerpací stanice v osobním automobilu zn. Škoda, typ Superb, po vozovce ulic Ch. a K. do V. ulice, odkud byl poté obviněný pronásledován mezitím o shora uvedené krádeži vyrozuměnou motorizovanou policejní hlídkou pprap. P. M., jedoucím v označeném služebním vozidle Policie ČR, který vozidlo řízené obviněným pronásledoval po vozovce ulic V. a P. až do obce V., kde obviněný projel několika ulicemi a vrátil se zpět na vozovku ulice P. a V., odkud odbočil do ulice S. ú. a následně opět do ulice V., kde jej poté začal pronásledovat další příslušník Policie ČR nprap. Z. Š. ve služebním označeném vozidle, přestože byl obviněný během této jízdy shora uvedenými policisty vyzýván k zastavení rozsvíceným nápisem „STOP“ na přední části služebních vozidel, zvláštním výstražným světlem modré barvy a zvláštním zvukovým výstražným zařízením, na toto záměrně nereagoval a ve snaze těmto policejním hlídkám ujet, před nimi ujížděl po celou dobu zvýšenou rychlostí, následně při jízdě po vozovce ulice V. ve směru od ulice S. k obci V. mimo uzavřenou obec P. okolo 14.24 hod. v prostoru za křižovatkou s ulicemi N. B. a D., kdy jel rychlostí nejméně 93,6 km/h, a jeho spolujezdkyně V. P. nebyla ve vozidle připoutána bezpečnostním pásem, při předjíždění osobního automobilu zn. Renault, typ Megane Scenic, řízeného M. P., který při vjíždění z vedlejší silnice nedal obviněnému přednost v jízdě a obviněný mohl střet s tímto vozidlem odvrátit pouze zpomalením na rychlost 34 km/h, s tím, že řidič M. P. v obavě z toho, že do jím řízeného vozidla narazí vozidlo řízené obviněným přibližující se k němu zezadu zvýšenou rychlostí, strhl řízení svého vozidla doprava, a poté zastavil v zálivu autobusové zastávky „U V.“, obviněný vůbec nebrzdil, nezvládl řízení a s vozidlem dostal v protisměrné části vozovky smyk, v rámci něhož levou boční částí jím řízeného vozidla narazil do přední části osobního automobilu tov. zn. Peugeot, typ 306, řízeného P. C., který jel se spolujezdkyní J. K., po vozovce V. ulice ve směru od V. do P. z pohledu obviněného v protisměrném jízdním pruhu, kdy tímto střetem bylo obviněným řízené vozidlo odhozeno vpravo ve směru jeho jízdy a následně zadní částí narazilo do levé boční části služebního osobního automobilu Policie ČR tov. zn. Škoda, typ Octavia, řidiče pprap. V. H., které v tu dobu stálo v zálivu autobusové zastávky při pravém okraji vozovky V. ulici přední částí směrem k obci V.,
přičemž shora uvedené vozidlo obviněný řídil, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění pro skupinu B, a měl v krvi nejméně 0,12 mg/l metamfetaminu, tedy psychotropní látky zařazené do seznamu II. Úmluvy o psychotropních látkách přílohy č. 5 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, poté, co si jej předešle vědomě aplikoval,
čímž porušil ustanovení §3 odst. 3 písm. a), §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. i), odst. 2 písm. b), §17 odst. 5 písm. b), c) a §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů,
a způsobil své spolujezdkyni V. P. zranění, a to úplné přehmoždění krční míchy a mnoho dalších, kterým na místě dopravní nehody podlehla, přičemž bezprostřední příčinou její smrti bylo úplné přehmoždění krční míchy při roztržení vazivového spojení mezi spodinou lební a krční páteří, P. C. lehké zranění s omezením v obvyklém způsobu života do 13. 1. 2014, J. K. vážné a těžké zranění s omezením v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 9 týdnů a pracovní neschopností do 16. 5. 2014, pprap. V. H. poranění bez omezení v obvyklém způsobu života,
a způsobil též poškození uvedených vozidel.
Za tyto přečiny, jakož i za další trestnou činnost, jak byla popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud obviněného odsoudil podle §143 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu osmi roků. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 2. 12. 2014, sp. zn. 18 T 28/2014, jakož i všechna další navazující rozhodnutí. Rozhodl rovněž o náhradě škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným G. Č. částku ve výši 905 Kč, Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, částku ve výši 3.771 Kč, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, částku ve výši 12.934 Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 47114975, částku ve výši 179.694 Kč. Poškozené Z. D., Českou podnikatelskou pojišťovnu, a. s., Vienna Insurance Group, IČ: 63998530, J. P., Z. P., M. P., I. P., J. P. a B. H. podle §229 odst. 1 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
B.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání obviněný a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného, oba s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a proti všem výrokům napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce po rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí zejména zdůraznil okolnosti, které vedly Krajský soud v Plzni ke změně právního posouzení činu obviněného u přečinu usmrcení z nedbalosti tak, že namísto §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak čin posoudil nalézací soud, užil mírnější právní kvalifikaci podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce rozvedl argumentaci odvolacího soudu vedoucí jednak ke změně popisu skutku, v důsledku něhož neshledal, oproti závěrům soudu prvního stupně, porušení §17 odst. 3 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“)., a jednak ke zmírnění právní kvalifikace u přečinu usmrcení z nedbalosti. Nespokojil se s odůvodněním těchto změn, neboť nesouhlasil s tím, že při zjištěné spoluvině řidiče vozidla tov. zn. Renault Megane k usmrcení spolujezdkyně došlo porušením (pouze) důležité povinnosti obviněného na rozdíl od hrubé nedbalosti, která předpokládá vždy porušení několika důležitých povinností.
Nejvyšší státní zástupce považoval tyto závěry za nesprávné proto, že odpovídají všem okolnostem činu, za nichž k němu došlo. Naopak považoval za správné posouzení činu obviněného jako přečinu podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku s tím, že je nezbytné vyhodnotit situaci nejen před najetím vozidla Renault Megane z vedlejší silnice, ale celého skutkového děje včetně krádeže benzinu na čerpací stanici, odkud obviněný odjel a byl pronásledován nejprve svědkem P. H., a poté policejními služebními vozidly, jejichž výzev k zastavení opakovaně nedbal. Od okamžiku odcizení pohonných hmot obviněný zjevně podřídil veškeré chování jedinému cíli, a to zabránit svému zadržení a následnému trestnímu stíhání. Nechoval se tudíž jako běžný účastník silničního provozu a přestal dodržovat ty povinnosti řidiče, které by mohly, z jeho pohledu negativně, ovlivnit možnost vyhnutí se trestnímu stíhání. Po dobu delší jak sedm minut rychlou riskantní jízdou ohrožoval všechny účastníky silničního provozu. Tohoto hazardérského chování se navíc dopouštěl přesto, že nebyl držitelem řidičského oprávnění, byl ovlivněn psychotropními látkami, jejichž účinky jako konzument dobře znal, a na vozovkách byla námraza, či byly mokré, přičemž ani nebral ohled na to, že poškozená V. P., stejně jako on sám, nebyla připoutána bezpečnostním pásem. Protože jednání obviněného bylo determinováno jeho snahou ujet policistům, neměl zjevně v úmyslu odvracet brzděním střet s vozidlem svědka M. P. Toto vozidlo vyjíždějící na hlavní silnici přitom musel pozorovat na vzdálenost nejméně 96 metrů, a byl schopen střetu zabránit intenzivnějším brzděním, avšak obviněný adekvátně nereagoval tak, jak byl ostatně povinen, vůbec nebrzdil, a byť musel vidět v protisměru přijíždějící vozidlo Peugeot 306 P. C., přejel do protisměru, kde dostal smyk a způsobil střet. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že ke kolizi s vozidlem Renault Megane nedošlo jen proto, že M. P. poté, co dokončil odbočení, včas zareagoval na přijíždějící vozidlo obviněného a zastavil s vozidlem v zálivu autobusové zastávky.
K úvahám odvolacího soudu o tom, že při nepovolené, ale přiměřené rychlosti 93 km/h bylo možné dané místo nehody projet, nejvyšší státní zástupce konstatoval, že postrádají kontinuitu a nezabývají se přiměřeností rychlosti jízdy obviněného v souvislosti s vozidlem Renault Megane v tom, že obviněnému nic nebránilo, kromě úmyslu ujet policistům, na vozidlo Renault Megane adekvátně reagovat, a proto uzavřel, že příčinami vzniku dopravní nehody v posuzované věci bylo tedy nejen porušení §3 odst. 3 písm. a), §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. i), odst. 2 písm. b), §17 odst. 5 písm. b), c) a §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., jak usoudil odvolací soud, ale i porušení §17 odst. 3 a zejména §18 odst. 1 cit. zákona. Tyto úvahy pak měly najít odraz v právním posouzení jednání obviněného jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť zcela zjevně došlo k porušení několik (více) důležitých povinností. Z uvedených důvodů byl předmětný skutek, byť částečně, nesprávně právně posouzen, a proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, v části, v níž odvolací soud nově rozhodl, jakož i navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. aby přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. M. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spatřoval v tom, že odvolací soud svůj závěr o tom, že jednání obviněného bylo z hlediska trestního práva relevantní příčinou škodlivých následků, učinil v rozporu se zásadou presumpce neviny a od ní odvozeným principem in dubio pro reo. Podle obviněného nebyl dostatečně objasněn nehodový děj, který ani řádně zjištěn nemohl být, a to zejména ve vztahu k vzájemnému pohybu vozidel obviněného a řidiče M. P. Obviněný poukázal na závěr znalce z oboru doprava, odvětví městská doprava silniční – specializace technické posudky o příčinách dopravních nehod, že pokud nedošlo ke střetu těchto vozidel, jsou jakékoli závěry o přednehodové situaci pouhým odhadem a hypotézou. Na podporu uvedené námitky obviněný uvedl doslovnou citaci části protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 11. 2014 a 21. 5. 2015, zachycující výslech znalce, a poukázal i na závěr odvolacího soudu, jenž v odůvodnění svého rozsudku poukázal na zjištění znalce, že neměl dostatek konkrétních údajů, a proto nemohl ani tento soud dojít k přesným závěrům, a i když odkázal na zásadu in dubio pro reo, tuto důsledně neaplikoval. Obviněný zpochybnil rovněž závěr odvolacího soudu o tom, že mohl odvrátit hrozící střet s vozidlem Renault Megan, jestliže by při spatření tohoto vozidla na vzdálenost 96 metrů snížil rychlost z 93 km/h na 34 km/h, protože i drobná změna vzájemné vzdálenosti mohla mít vliv na průběh celé události a snaha o vyhnutí se vozidlu přitom vylučuje současné brzdění ze strany obviněného.
Další výhradu obviněný směřoval proti závěru soudů, že je plně odpovědný za smrt poškozené V. P., a namítl, že tento názor vychází z nesprávného posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě její smrti, když podle zjištění soudu poškozená měla 99% šanci na přežití, pokud by byla připoutána, a když z výpovědi obviněného vyplynulo, že se poškozená odpoutala při hledání upadlého telefonu, přičemž on ji nabádal, aby se připoutala. Tím podle jeho názoru došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem smrti poškozené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 478/2014).
Obviněný poukázal na existenci tzv. opomenutého důkazu ve vztahu k jeho opakovaně vznášenému požadavku na vyhotovení revizního znaleckého posudku o průběhu dopravní nehody, když zpochybnil odbornost a věrohodnost posudku, který byl v této věci zpracován a byl podkladem pro závěry o vině. Nedostatky znaleckého posudku z oboru doprava spatřoval zejména v nepřesvědčivém vysvětlení znalce Ing. Jiřího Pecha, který matematický výpočet vzájemné vzdálenosti obou vozidel jen nejasně a neúplně nastínil, jelikož zcela pominul objektivně zjištěné stopy (konečnou polohu vozidel, stopy zajištěné na vozovce), a namísto toho vyšel toliko z přibližných údajů. Obviněný uvedl, že neexistuje-li dostatek objektivních informací nezbytných pro zpracování znaleckého posudku, nelze je nahradit pouhým odhadem. Nepřesvědčivost posudku dále dovozoval i z faktu, že znalec původně uvažoval o maximální povolené rychlosti 50 km/h, ačkoli maximální povolená rychlost v daném úseku je 90 km/h, přičemž na většinu položených odborných dotazů jmenovaný znalec odpovídal nejasně a nejednoznačně. Protože odvolací soud opakovanému návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru doprava nevyhověl, a přesto, že byla zpochybněna přesvědčivost a odbornost znalce Ing. Jiřího Pecha a jím vypracovaného posudku, z tohoto znaleckého posudku při formulaci svých právních závěrů vycházel, došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2172/14.
V dovolání obviněný napadl i výrok o trestu, jejž označil za vadný v důsledku nesprávného výroku o vině a též proto, že soudy nevyhověly jeho žádosti o zařazení do věznice s dozorem s mírnějším režimem, přestože projevil snahu po sebevzdělávání, kterou dokladoval pozitivní zprávou věznice. Pokud se odvolací soud tímto jeho návrhem nezabýval ani nevysvětlil, proč mu nevyhověl, shledal v tom porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45 ) .
Výroku o náhradě škody obviněný vytkl, že ačkoli i proti němu podal odvolání, odvolací soud jej nepřezkoumával, přestože provedl změnu skutkových okolností. Obviněný poukázal na to, že i kdyby bylo jednání příčinou vzniklého následku, nebylo příčinou jedinou, jak dokladoval v části dovolání zaměřeném proti výroku o vině, neboť k němu přistoupilo jednání poškozené V. P. Jednání obviněného proto nemohlo být objektivně způsobilé samostatně přivodit škodlivý následek, protože šlo o situaci, kdy ve vztahu ke škodě existovalo několik relevantních příčin a bylo třeba vyhodnotit jejich vliv a odstupňování z hlediska vzniklého následku. Obviněný v této souvislosti poukázal na další teze vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, vymezující hlediska rozhodná pro příčinnou souvislost mezi protiprávním úkonem a vzniklou škodou, existuje-li ve vztahu ke škodě několik relevantních příčin.
Ze všech takto rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, ve výroku I. a poté, aby přikázal odvolacímu soudu, aby v potřebném rozsahu znovu o věci jednal a rozhodl.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce učiněném v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. v zásadě zopakoval okolnosti, které jsou obsahem jeho dovolání, především nesouhlasil s tvrzením nejvyššího státního zástupce o porušení povinností plynoucích z §17 odst. 3 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., a v tomto směru se naopak ztotožnil se závěrem odvolacího soudu.
Nejvyšší státní zastupitelství vyjádření k dovolání obviněného nezaslalo s vysvětlením, že své argumenty uplatnilo v padaném dovolání.
C.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě podaná dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., oba dovolatelé jsou oprávněnými osobami, obviněný podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., nejvyšší státní zástupce podle 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Oba dovolání podali v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Obviněný, který podal dovolání prostřednictvím obhájce, i nejvyšší státní zástupce dovolání opřeli o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž je třeba uvést, že podle tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem [srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06]. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Takový zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579).
D.
K výroku pod bodem I.
Nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obviněného zaměřil proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, především proto, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně po částečné úpravě skutkových zjištění čin obviněného právně posoudil jako přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tuto novou právní kvalifikaci nejvyšší státní zástupce považoval za nesprávnou a domáhal se, aby byl čin obviněného právně kvalifikován podle §143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v porušených povinnostech obviněného shledal porušení několika (více) důležitých povinností. Za porušené považoval všechny povinnosti v rozsahu, jak o nich rozhodl soud prvního stupně, tedy i ty, jejichž porušení odvolací soud neshledal (§17 odst. 3 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.).
Vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce těmito výhradami brojil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání, když zjistil, že netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž nejvyšší státní zástupce dovolání podal, jakož i řízení jím napadené části rozhodnutí předcházející, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání (je třeba zdůraznit, že jde o přezkum výslovně z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce, nikoliv na podkladě dovolání obviněného, k němuž viz níže).
Trestný čin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákoníku spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Podle odstavce 2 se jej dopustí ten, kdo porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, podle odstavce 3 ten, kdo hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.
U přečinu podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je kvalifikačním znakem způsobení následku smrti z nedbalosti v důsledku „porušení důležité povinnosti“, kdežto u odstavce 3 je vyšší trestnost odůvodněna tím, že smrtelný následek byl způsoben „hrubým porušením zákonů“, mimo jiných i o bezpečnosti dopravy.
Pro porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku jsou významná tato kritéria: Postačuje porušení jen jedné ze zákonem stanových povinností, avšak rozhodné je, aby taková povinnost měla povahu důležité povinnosti. Porušení důležité povinnosti ve výše uvedeném smyslu není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život, jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 7. 1963, sp. zn. 1 Tz 36/63 (uveřejněné pod č. 11/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Porušení důležité povinnosti při provozu na silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla, které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1971, sp. zn. 2 Tz 85/71 (uveřejněné pod č. 33/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Výčet všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci.
U zvlášť přitěžující okolnosti podle §143 odst. 3 tr. zákoníku je třeba, aby došlo k hrubému porušení uvedených zákonů, což v projednávané věci znamená hrubé porušení povinností stanovených zákony v dopravě [zejména zákon č. 361/2000 Sb., zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb.]. Zákon zde předpokládá intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, tedy vyvolává reálné nebezpečí, že dojde k smrtelnému následku předpokládanému v §143 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména se jedná o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu [např. jízda v podnapilém stavu a nepřiměřenou rychlostí s vozidlem, u kterého nefungují brzdy (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 - 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1508)]. Soudní praxe za takové hrubé porušení zákonů považuje např. hrubé porušení zákonných norem o bezpečnosti dopravy ve smyslu §143 odst. 3 tr. zákoníku, jímž je i řízení motocyklu, o němž pachatel ví, že je technicky nedostatečně vybaven, zejména že má slabá světla a neúčinné brzdy, je-li pachatel v době řízení pod silným vlivem alkoholu a jede rychlostí, která je nepřiměřená viditelnosti a technickému stavu motocyklu [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 11. 1971, sp. zn. Tzv 27/71 (uveřejněné pod č. 13/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Nejvyšší soud z těchto hledisek zkoumal i nejvyšším státním zástupcem napadený rozsudek odvolacího soudu a shledal, že pokud jde o správnost jím nově použité právní kvalifikace podle §143 odst. 2 tr. ř., nebylo možné na podkladě jeho odůvodnění spolehlivě dovodit závěr o správnosti takové změny, protože soud druhého stupně se dostatečně se všemi rozhodnými a pro takovou změnu právního posouzení významnými právními, ale ani skutkovými skutečnostmi nevypořádal (srov. §125 tr. ř.).
Z obsahu přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil, že uvedenou změnu právní kvalifikace tento soud vysvětlil pouze tím, že „pokud jde o porušení předpisů uvedených v zákonu o provozu na pozemních komunikacích, vypustil oproti rozsudku soudu prvního stupně ustanovení §17 odst. 3 a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., neboť rychlost, kterou se obviněný pohyboval, byla sice nepovolená, ale nebyla nepřiměřená stavu vozovky ani dalším okolnostem, které mohl předvídat. Za situace, že mu nedal řidič při vyjíždění z vedlejší komunikace přednost v jízdě, nelze pak klást za vinu obviněnému ani porušení §17 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb“.
Uvedený právní závěr odvolací soud učinil na základě doplněného dokazování. K tomu však ve svém rozsudku uvedl pouze to, že „s ohledem na námitky obviněného ke znaleckému posudku podrobně vyslechl znalce, který své závěry dokládal i na přehrávaných simulacích o průběhu nehodového děje. Poté napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu“.
Je tedy patrné, že odvolací soud opřel konstatované změny o závěr znalce z oboru dopravy, jehož sám vyslechl. I přesto však poukázal na jím shledanou absenci dostatečného množství stop z místa nehody, z čehož dovodil nutnost využití zásady in dubio pro reo, a vycházel z údajů pro obviněného nejpříznivějších, a proto při nedostatku konkrétních znalcem uváděných údajů uzavřel, že nebyla obviněnému dána přednost v jízdě. Ten, aby se podle znalce s vozidlem nestřetl, by musel výrazně brzdit, což však obviněný neučinil, naopak vůbec nebrzdil, jel stále stejnou rychlostí a rozhodl se k předjetí vozidla Renault Megane, ačkoliv v tomto úseku neměl dostatečný rozhled a posléze došlo k nehodě. Odvolací soud konkrétně uvedl, že „Vzhledem ke změnám ve skutkových zjištěních dospěl k závěru, že je třeba změnit ve prospěch obžalovaného i právní kvalifikaci právě u přečinu usmrcení z nedbalosti, kde byla použita kvalifikace podle třetího odstavce, tedy hrubé porušení zákona o bezpečnosti dopravy. Při zjištěné spoluvině řidiče vozidla Renault Megane dospěl krajský soud k závěru, že k usmrcení spolujezdkyně došlo porušením důležité povinnosti ze strany obžalovaného, na rozdíl od hrubé nedbalosti, která předpokládá vždy porušení několika "důležitých povinností" “ (srov. stranu 9 a 10 rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud uvedené závěry a na ně navazující vysvětlení považuje za vnitřně rozporné, nelogické, neúplné a vytržené z kontextu skutkových závěrů, jež odvolací soud sám učinil, v nichž nemají adekvátní zakotvení, jsou nejasné a zcela povrchní bez vzájemného zhodnocení všech významných skutkových i právních souvislostí, a proto na jejich podkladě učiněný závěr o tom, že se nejednalo o hrubé porušení zákona ve smyslu §143 odst. 3 tr. zákoníku, ale o porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, vzbuzuje co do své správnosti vážné pochybnosti. Rozsudek odvolacího soudu je ve svém obsahu nepřezkoumatelný.
Odvolací soud se totiž v potřebné míře nezabýval tím, co je hrubým porušením zákona ve smyslu §143 odst. 3 tr. zákoníku, jak bylo výše uvedeno, a pro závěr o tom, že se o tento znak nejedná, nevycházel ze všech zjištěných skutkových okolností, jež sám popsal. Zejména však vyvolává pochybnost závěr odvolacího soudu o tom, že „ze strany řidiče M. P. šlo o nedání přednosti v jízdě, v jejímž důsledku obviněný byl nucen náhle změnit směr nebo rychlost jízdy“, když současně shledal, že obviněný „aby nemusel výrazně brzdit, aby nedošlo ke střetu, jel stále stejnou rychlostí a rozhodl se k předjetí vozidla Renault Megane, ačkoliv v tomto úseku neměl dostatečný rozhled“ (viz první odstavec na straně 10 rozsudku odvolacího soudu). Přitom konstatoval, že „při zjištěné spoluvině řidiče vozidla Renault Megane M. P. dospěl k závěru, že k usmrcení spolujezdkyně došlo porušením důležité povinnosti ze strany obviněného“ (viz třetí odstavec na straně 10 rozsudku odvolacího soudu). Z uvedených jen kusých a neobjasněných argumentů odvolacího soudu nelze dovodit správnost uvedených právních úvah, neboť v nich je patrná nejasnost a rozpornost.
Přitom je z obsahu odůvodnění přezkoumávaného rozsudku zjevné, že v rámci svých právních úvah odvolací soud nehodnotil všechny obviněným porušené povinnosti, jež jsou v popisu skutku vyjádřeny, a to „ustanovení §3 odst. 3 písm. a), §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. i), odst. 2 písm. b), §17 odst. 5 písm. b), c) a §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.“, od jejichž porušení dovozuje vznik zranění u všech tam jmenovaných poškozených, ale i smrt V. P. Odvolací soud se s nimi vůbec nevypořádal, vůbec je nezvažoval. Za této situace nemůže obstát jeho vysvětlení k použití právní kvalifikace podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, že „Při zjištěné spoluvině řidiče vozidla Renault Megane dospěl krajský soud k závěru, že k usmrcení spolujezdkyně došlo porušením důležité povinnosti ze strany obžalovaného, na rozdíl od hrubé nedbalosti, která předpokládá vždy porušení několika "důležitých povinností" “. Odvolací soud však nezaznamenal, že je zřejmé, že ta porušení, která uvedl ve skutkových zjištěních, již sama o sobě tvoří větší počet porušení důležitých povinností, jak právě kvalifikační znak podle §143 odst. 3 tr. zákoníku předpokládá, a jak také zcela důvodně rozvedl a namítal v dovolání nejvyšší státní zástupce.
Podle obsahu a vysvětlení, jež odvolací soud podal v odůvodnění rozsudku, se nabízí závěr, že odvolací soud své rozhodnutí opřel pouze o jednu z obviněným porušených povinností, a to, že obviněný „v době řízení měl v krvi nejméně 0,12 mg/ l metamfetaminu, tedy psychotropní látky, kterou si předtím vědomě aplikoval. Toto řešil při rozhodování o vině již okresní soud a správně uzavřel, že nešlo o množství, které by vylučovalo jeho schopnost bezpečně řídit motorové vozidlo“ (viz třetí odstavec na straně 10 rozsudku soudu druhého stupně).
Z naznačeného je patrné, že nepřezkoumatelnost uvedeného rozsudku se týká zejména právních úvah majících bezprostřední vliv na to, o jakou právní kvalifikaci se v daném případě jedná, když na jedné straně je skutkově zjištěno několik porušení, což je okolnost, která (jak bylo výše uvedeno) dopadá na hrubé porušení zákona podle odstavce 3 §143 tr. zákoníku, avšak na straně druhé tuto právní kvalifikaci odvolací soud bez potřebného odůvodnění vyloučil, a namísto toho dospěl k závěru, že obviněný porušil jen důležitou povinnost podle odstavce 2 citovaného ustanovení.
Nejasnými jsou právní úvahy odvolacího soudu i s ohledem na pojmové označení ve třetím odstavci na straně 10 citovaného rozsudku, kde se nezabýval „hrubým porušením zákona“, jak je stanoveno v kvalifikačním znaku okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §143 odst. 3 tr. zákoníku, jako objektivní stránky uvedeného přečinu, ale hovoří zde o „hrubé nedbalosti“, která je znakem subjektivní stránky podle §16 odst. 2 tr. zákoníku, o niž se však v projednávané věci vůbec nejedná, a jde tak o závěr s řešenou problematikou zcela nesouvisející, zavádějící, vedoucí ke zmatečnosti úvah odvolacího soudu.
Zcela nedořešeným a bez vzájemných souvislostí a možných dopadů je závěr odvolacího soudu o zcela nejasném zjištění o spoluzavinění ze strany řidiče vozidla Renault Megane M. P. Tyto závěry mají, podle odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, odraz v nově skutkově vymezené části jednání obviněnému kladené za vinu, avšak bez toho, aby tuto významnou skutkovou okolnost odvolací soud řádně objasnil a vysvětlil i v jejích právních důsledcích, zejména v tom, jaký podíl měl M. P., pokud u něj bylo zjištěno spoluzavinění, na vzniklých následcích, a to i s ohledem na odvolacím soudem zjištěném nedání přednosti v jízdě. Odvolací soud však takové závěry vůbec neučinil a nevzal tak do úvahy příčinnou souvislost mezi porušením určité povinnosti či povinností každým z těchto účastníků a vznikem a příčinami dopravní nehody. Tím, že odvolací soud otázku příčinného vztahu vůbec neřešil, je jeho rozsudek nejasný a neúplný [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (uveřejněné pod č. 20/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 1. 1981, sp. zn. 5 Tz 66/80 (uveřejněné pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 4. 2. 1971, sp. zn. 3 Tz 5/71 (uveřejněný pod č. 72/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 11. 1974, sp. zn. 125/74 (uveřejněný pod č. 37/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Kromě těchto nedostatků Nejvyšší soud považuje za zcela nedostačující skutkové závěry, jež odvolací soud učinil ohledně situace v jízdě obviněného a řidiče vozidla Renault Megane, kterou posoudil odlišně oproti soudu prvního stupně. Skutkové závěry odvolacího soudu, jak jsou vysvětleny v odůvodnění jeho rozsudku, jsou neúplné a vytržené ze všech souvislostí, jež bral do úvahy soud prvního stupně. Přitom je třeba poukázat na to, že právě nalézací soud se na straně 13 až 14 svého rozsudku podrobně zabýval právě otázkou, jakým způsobem znalec z oboru doprava Ing. Jiří Pech zjišťoval skutečnosti významné pro uvedenou situaci. Na základě svých poměrně obsáhlých úvah soud prvního stupně posuzoval a podrobně popisoval okamžiky, za nichž došlo k situaci s vozidlem tov. zn. Renault Megane řízeným M. P., a na podkladě vyhodnocení všech ve věci jím zjištěných skutečností o spoluzavinění M. P. nic nezjistil. Naopak obviněnému kladl za vinu, že manévr předjetí protijedoucího vozidla neměl vůbec započít, pokud si nebyl jist možností jeho bezpečného dokončení. Lze jen poznamenat, že soud prvního stupně vycházel nejen ze znaleckého posudku, ale i z výpovědi svědků M. P. a A. P., o jejichž obecné a specifické věrohodnosti neměl důvodu pochybovat, a shledal, že v době, kdy M. P. započal manévr odbočování na shora uvedené křižovatce doleva na vozovku ulice V., bylo vozidlo obviněného v dostatečné vzdálenosti od této křižovatky, aby tento manévr M. P. mohlo řádně a bezpečně provést (viz strany 18 a 19 rozsudku soudu prvního stupně).
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně věnoval otázce vlivu jízdy vozidla Renault Megane na vznik dopravní nehody poměrně velkou pozornost a především na podkladě výsledků provedeného dokazování posuzoval závěry, které z jednotlivých důkazů vyplývaly, v jejichž rámci hodnotil i závěry znalce z oboru doprava Ing. Jiřího Pecha, jež zkoumal v souladu se všemi jeho závěry i změnami, k nimž v průběhu řízení dospěl, a porovnával je i s výpověďmi svědků M. P. a A. P., jimž uvěřil, a vysvětlil i z jakých důvodů. V kontextu s tímto vcelku důsledným postupem soudu prvního stupně je zřejmá povrchnost a nedůslednost rozsudku odvolacího soudu, který po doplnění dokazování uvedl jen jediný závěr, a to, že postupoval v souladu s námitkami obhajoby, aniž by však vysvětlil, v čem soud prvního stupně pochybil a jaký jeho nedostatek napravoval, v čem spatřoval vady v hodnocení znaleckého posudku, atd. Rovněž nevysvětlil to, co z vlastního doplnění výslechu tohoto znalce zjistil, v čem se jeho zjištění oproti závěrům soudu prvního stupně mění, a již vůbec z jeho odůvodnění neplyne, jak uvedená změna, resp. jiné zjištění koresponduje s výpověďmi M. a A. P., jež soud prvního stupně v souladu se shledanými závěry hodnotil.
Nejvyšší soud proto z uvedených důvodů shledal, že odvolací soud postupoval v rozporu se svými povinnostmi plynoucími z §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., protože vůbec nevysvětlil, v čem shledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, které v odůvodnění svého rozsudku vůbec nekonstatoval, ale naopak, jak i sám uvedl, jediným důvodem, proč znalce vyslechl, byla obhajoba obviněného, avšak bez další návaznosti na jakékoli konkrétní pochybení, které by sám v rozsudku soudu prvního stupně zjistil. Takový postup však svědčí o nedůslednosti a nerespektování podmínek §259 odst. 3 tr. ř. [srov. k tomu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 4 To 928/2001 (uveřejněné pod č. 2/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001 (uveřejněný pod č. NS 11/2001 – T 281 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Významnou a lze říci i zásadní změnu ve skutkových zjištěních tak sám učinil jen na podkladě jednotlivého důkazu, a to znaleckého posudku z oboru doprava, aniž jakkoliv uvedl, co z uvedeného doplnění zjistil, jak tato zjištění jsou jiná oproti tomu, z čeho vycházel pro uvedené závěry soud prvního stupně a k jakým skutečnostem dospěl. Jakékoliv hodnocení uvedených zjištění v návaznosti na ta, k nimž dospěl soud prvního stupně, odvolací soud neuvedl.
Dovolání podané nejvyšším státním zástupcem Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených úvah a závěrů shledal důvodným, a proto výrokem pod bodem I. rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 9 To 135/2015, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se z tohoto důvodu vrací zpět odvolacímu soudu, aby napravil všechny vytknuté nedostatky spočívající v nejasnosti a nesrozumitelnosti jím učiněných závěrů, které řádně ve smyslu §125 tr. ř. nedoložil, a bude tedy v dalším řízení právě na něm, aby nejprve dostál všem svým povinnostem vyplývajícím z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., zejména, aby posoudil, zda skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou dostatečná, a dostatečně zřetelně vyjádřil, v čem shledal konkrétní pochybení ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Teprve poté bude možné podle takového závěru, který z konkrétních vad a nedostatků, jež v rozhodnutí soudu prvního stupně shledal, učiní, rozhodnout v souladu s §259 odst. 3 tr. ř., zda jde o takové nedostatky, jež může napravit odvolací soud sám postupem podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., anebo bude zapotřebí věc vrátit soudu prvního stupně [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/67 (uveřejněný pod č. 36/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 13. 10. 1983, sp. zn. 5 Tz 78/83 (uveřejněné pod č. 57/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91 (uveřejněný pod č. 53/1992/I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96 (uveřejněný pod č. 20/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 657/05 (N 146/50 SbNU 291)].
Odvolací soud však v dalším řízení bude muset nejprve ve smyslu nejvyšším státním zástupcem podaného dovolání, které je ve svém obsahu důvodné, posuzovat správnost závěrů, jež učinil soud prvního stupně, a teprve až tehdy, shledá-li nedostatky v postupu a právních závěrech nalézacího soudu, bude moci zvažovat další postupy ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř., avšak při zachování všech v něm daných povinností.
Nejvyšší soud jen pro úplnost ve vztahu k postupu při posuzování znaleckého posudku znalce z oboru dopravy Ing. Jiřího Pecha, který byl stěžejním důkazem, jenž vedl odvolací soud ke změně skutkových zjištění, zdůrazňuje, že bude nutné se vyvarovat dosavadních chyb a respektovat, že když je podání znaleckého posudku závislé na určitém hodnocení důkazů, znalec musí svůj závěr v posudku vyslovit podmínečně , popř. alternativně , s ohledem na možná či v úvahu přicházející hodnocení opatřených důkazů orgánem činným v trestním řízení [srov. usnesení Nejvyššího soudu SSR ze dne 16. 10. 1979, sp. zn. 3 To 55/79 (uveřejněné pod č. 64/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pokud si tedy důkazy navzájem odporují a mohou vést k různým skutkovým variantám, nesmí znalec zaujímat stanovisko k správnosti či pravdivosti určité skupiny důkazů nebo určité skutkové varianty, ale musí zpracovat znalecký posudek s přihlédnutím k různým možnostem (variantám) z takové důkazní situace vyplývajícím. Jestliže je však některá z alternativ podle poznatků příslušného vědního oboru podle specializace znalce nepřijatelná, tedy vyloučena (nikoli jen pochybná apod.), je třeba, aby to bylo ve znaleckém posudku uvedeno [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80 (uveřejněné pod č. 33/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Z ustálené judikatury proto vyplývá, že pokud mají být závěry znalce opřeny o různé subjektivní údaje (např. o svědecké výpovědi o chování obviněného v době spáchání trestného činu) nebo o podkladové materiály, které jsou rozporné nebo se vzájemně vylučují, pak by měl znalec vypracovat podmíněný nebo alternativní závěr pro všechny možné varianty řešení, přičemž definitivní závěr o spolehlivosti podkladových materiálů a výběr jedné z variant řešení musí učinit orgán činný v trestním řízení, nikoliv znalec (viz MUSIL, J. Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika [online]. 2010, roč. 42, č. 3, [cit. 7. 1. 2015], dostupné na: http://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx ). Znalci tedy nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz [srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1972, sp. zn. Tsf 1/72 (uveřejněné pod č. 40/1972/I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněnou pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 1. 1986, sp. zn. 11 Tz 46/85 (uveřejněné pod č. 55/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Hodnotit bude třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149)].
Nejvyšší soud k tomu dodává, že obecný soud, a tedy i odvolací soud, pokud provádí sám dokazování, musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů. Jde-li o jejich hodnocení, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1291/12 (N 77/69 SbNU 311)]. K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69)].
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že nebude možné přehlížet obsahy výpovědi svědků, kteří v průběhu celé jízdy obviněného sledovali, jak se na vozovce choval, jak reagoval na situaci v silničním provozu a jak popisovali situaci před kolizním momentem s vozidlem Renault Megane řízeným M. P., jehož výpovědi soud prvního stupně uvěřil. Proto bude nezbytně nutné, aby odvolací soud posuzoval nejen závěry samotného znaleckého posudku, ale ve vztahu k tomu, za jakých okolností došlo k situaci mezi vozidlem obviněného a vozidlem Renault Megane, bude muset vycházet i z výpovědí svědků svědků P. H., P. M., Z. Š., P. C. a M. a A. P. Přitom je sám nemůže hodnotit, ale toliko posuzovat, zda postup jejich hodnocení provedený nalézacím soudem odpovídal hlediskům vyjádřeným v §2 odst. 6 tr. ř.
Pro všechny zjištěné vady, zejména pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ve stávajícím stadiu řízení nemůže činit žádná konečná stanoviska ohledně právních závěrů. Jen připomíná, že bude třeba, aby odvolací soud poté, co dostojí všem svým povinnostem plynoucím z §259 odst. 1, 3 tr. ř. , §2 odst. 5, 6 tr. ř., §120 odst. tr. ř. a §125 tr. ř., teprve při jejich důsledném zachování učinil právní závěry, které budou konfrontovány i s námitkami nejvyššího státního zástupce uvedenými v přezkoumávaném dovolání a budou korespondovat s podmínkami zákonem stanovenými v §143 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.
K výroku pod bodem II.
Nejvyšší soud posuzoval opodstatněnost dovolání podaného obviněným, jenž své dovolání rovněž opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to podle obsahu námitek v něm uvedeným, jimiž obviněný vytýkal nevyužití zásady in dubio pro reo, domáhal se nesprávného vyhodnocení spoluzavinění poškozené V. P. na její smrti, namítal, že došlo k opomenutí důkazů, a brojil i proti nesprávnosti v uloženém trestu a v náhradě škody.
S odkazem na to, co je obecně k citovanému dovolacímu důvodu uvedeno shora pod bodem C., Nejvyšší soud shledal, že obviněný v části dovolání uplatnil argumenty, které s tímto důvodem nekorespondují, protože se nejedná o námitky hmotněprávní povahy, jak uvedený dovolací důvod stanoví, ale o výhrady směřující výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním nebo způsobu, jak soudy provedly a hodnotily zajištěné důkazy.
Do této skupiny námitek nedopadajících na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. patří zejména výhrady o neúplnosti znaleckého posudku znalce Ing. Jiřího Pecha a taktéž o nevypracování revizního znaleckého posudku, v čemž především obviněný shledal opomenutý důkaz.
Nejprve je třeba uvést, že tzv. opomenuté důkazy a jejich význam a zásady vymezil Ústavní soud v řadě svých nálezů [nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231), ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339), ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05 (N 200/39 SbNU 117). Ústavní soud vyložil, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody, a to že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo jde o jeho nadbytečnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/2009 (N 254/55 SbNU 455)]. Soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89)].
Nejvyšší soud však z obsahu napadených rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně zamítl obhajobou vznesený návrh na doplnění dokazování opatřením revizního znaleckého posudku z oboru doprava k posudku již zpracovanému znalcem Ing. Jiřím Pechem, a to pro jeho nadbytečnost, neboť podle názoru soudu jmenovaný znalec po vypracování doplňku svého původního znaleckého posudku dostatečně objasnil závěry, k nimž dospěl, a v tomto směru soud považoval jeho znalecký posudek ve znění jeho doplňku za správný, nevzbuzující pochybnosti ani co do jeho úplnosti. Rovněž odvolací soud, jak již vyplynulo z výkladu k dovolání státního zástupce, byť sám provedl důkaz tímto znaleckým posudkem, nepovažoval jiný znalecký posudek za potřebný, protože o odbornosti již přibraného znalce nevznikly žádné pochybnosti (viz strany 20 až 21 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 10 rozsudku odvolacího soudu).
Jestliže obviněný brojil proti obsahu uvedeného znaleckého posudku a tomu, jak se s ním soudy vypořádaly, je třeba uvést, že znalecký posudek jako jeden z důkazů je třeba hodnotit ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., což je otázka procesního posouzení správnosti postupu při provádění důkazů, na niž důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání opřel, nedopadá.
K námitce obviněného o porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo lze poznamenat, že ani touto výhradou obviněný citovaný ani jiný dovolací důvod nenaplnil, protože tato námitka spadá rovněž do oblasti skutkových výhrad, neboť pravidlo in dubio pro reo znamená, že zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších dostupných důkazů, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Nelze se proto domáhat v tomto směru nápravy podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výhradně k přezkoumání právních vad napadených rozhodnutí. Ve vztahu k této výhradě je proto rovněž možné uvést jen to, že také byla vznesena v rozporu se zákonným vymezením uvedeného dovolacího důvodu.
Z uvedených výhrad, které nemají hmotněprávní povahu, je zřejmé, že směřovaly výlučně proti způsobu, jakým soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění a z nich následně závěr o jeho vině, případně jakým hodnotily okolnosti rozhodné pro ukládání trestu a způsob jeho výkonu. Tyto námitky jsou nadto v zásadě téměř doslovným opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na niž soudy obou stupňů dostatečně reagovaly.
Nejvyšší soud z podnětu těchto mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stojících výhrad nemohl napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat, a proto se k nim uvedeným způsobem jen stručně vyjádřil.
Obviněný ve svém dovolání dostál zákonnému vymezení důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze námitkou, jíž se domáhal spoluzavinění V. P. na tragickém následku, jenž nastal ve vztahu k přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku (jak jej kvalifikoval odvolací soud). Ve vztahu k této hmotněprávní výhradě je třeba vycházet z popisu skutku, jak byl soudy zjištěn a ve výroku o vině popsán, a pro přehlednost je proto vhodné uvést, že soudy vzaly za prokázané, že „spolujezdkyně V. P. nebyla ve vozidle připoutána bezpečnostním pásem“, což svědčí o tom, že oba soudy (v této části skutkových zjištění i soud prvního stupně, neboť odvolací soud je upravil v jiné části) takové skutkové zjištění učinily. Rovněž je třeba poukázat na to, že se v rámci svých závěrů o vině obviněného touto otázkou spoluzavinění zabývaly a shodně dospěly k závěru, že za tuto skutečnost nese odpovědnost obviněný, zejména proto, že nerespektoval povinnost vyplývající pro něj z ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. Současně však připustily, že sama poškozená – byť jen částečně – nesla na vzniklém následku v podobě její smrti určitou vinu (viz strany 22, 23 rozsudku soudu prvního stupně).
Jestliže Nejvyšší soud nyní přezkoumává dovolání obviněného, činí tento přezkum na podkladě toho skutkového zjištění a právních závěrů, jež jsou obsaženy v přezkoumávaném rozhodnutí odvolacího soudu, a to výslovně ve prospěch obviněného, v duchu jím podaného dovolání (srov. §265p odst. 1 tr. ř.), tedy bez ohledu na závěry, které v bodě I. tohoto rozhodnutí učinil z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v jeho neprospěch.
Jen zcela pro úplnost řešené otázky z podnětu dovolání obviněného je vhodné zmínit, že přečinu usmrcení jiného z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, proti němuž obviněný svým dovoláním brojí, jenž je v popsaném skutku spatřován soudem druhého stupně, se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost [§16 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku], přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného.
V obecné rovině lze ke spoluzavinění poškozené V. P. uvést, že k němu soudy uvážily všechny rozhodné okolnosti, které bylo možné ve prospěch obviněného posuzovat. Je nutné zdůraznit, že byla zjištěna příčinná souvislost mezi zaviněním obviněného mimo jiných závažných porušení i v tom, že nerespektoval svou povinnost řidiče zajistit bezpečnost přepravované osoby a povinností této osoby je naopak být za jízdy připoutána na sedadle bezpečnostním pásem [viz §5 odst. 1 písm. i), resp. §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.]. Vztah mezi všemi povinnostmi, které obviněný porušil, nelze vykládat jednostranně, jak se domáhal obviněný, neboť vyvození trestní odpovědnosti vůči řidiči za protiprávní následek (resp. účinek) v podobě škody na zdraví přepravované osoby závisí na úplném posouzení konkrétní situace. Proto porušení povinnosti přepravované osoby podle §9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb. nevylučuje uplatnění povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. i) uvedeného zákona. Porušení povinnosti řidiče podle §5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., jež může odůvodnit závěr o nedbalostním zavinění, soudy shledaly správně naplněným z hlediska objektivní i subjektivní míry opatrnosti, kterou je pro dodržení zmiňované povinnosti povinen vynaložit (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 785/2012).
Pokud obviněný v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo 478/2014 (ve spojení s usnesením téhož soudu usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 548/2012), je třeba konstatovat, že v uvedené posuzované věci se jednalo o jinou skutkovou situaci, protože tam bylo zjištěno, že nastala v důsledku aktivního jednání poškozené, která si bezprostředně před samotnou nehodou odpoutala bezpečnostní pás, otáčela se dozadu, podávala láhev s vodou další spolujezdkyni, což je zcela jiná okolnost, než byla zjištěna v projednávané věci. Soudy v této souvislosti žádnou takovou okolnost, která by svědčila o tom, že se poškozená odpoutala bez vědomí obviněného, skutkově neprokázaly, naopak podle některých důkazů (zasahující policisté, svědci na benzinové pumpě) bylo zjištěno, že poškozená do vozidla nastoupila zadními dveřmi a přelézala dopředu, a obviněný všechna tato jednání nejenže strpěl, ale byl i sám nepřipoutaný, a i přesto ujížděl před jeho sledujícími dalšími vozy, z čehož soudy vzaly za prokázané, že poškozená připoutána nebyla celou cestu. Přestože byl obviněný během této jízdy policisty vyzýván k zastavení rozsvíceným nápisem „STOP“ na přední části služebních vozidel, zvláštním výstražným světlem modré barvy a zvláštním zvukovým výstražným zařízením, na toto záměrně nereagoval a ve snaze těmto policejním hlídkám ujet před nimi ujížděl po celou dobu zvýšenou rychlostí, následně při jízdě po vozovce, kdy jel rychlostí nejméně 93,6 km/h, a nedbal na to, že jeho spolujezdkyně V. P. přes svědky popisovanou riskantní jízdu obviněného, je ve vozidle nepřipoutána bezpečnostním pásem. Je tedy možné dovodit, že obviněný i ve smyslu tohoto svého chování na tom, že připoutána nebyla, nese odpovědnost, od níž se odvíjí i odpovědnost za následek její smrti v důsledku toho vzniklý.
Jestliže Nejvyšší soud na základě uvedených skutečností rozvedených na podkladě dovolání obviněného shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vadami, které obviněný výroku o vině vytýkal, nejsou namístě ani námitky směřující proti výroku o trestu, protože obviněný ve vztahu k němu nevznesl žádné argumenty, které by bylo možné po jím označený dovolací důvod podřadit [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z obsahu dovolání přitom plyne, že k výroku o trestu obviněný v zásadě neuvedl žádné konkrétní výhrady, ale jeho nesprávnost podmínil toliko požadavky směřujícími proti výroku o vině, což ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zcela nepostačující pro to, aby se takovou námitkou Nejvyšší soud mohl zabývat, protože dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Pokud obviněný považoval za nesprávné, že soudy neakceptovaly jím požadovaný mírnější typ věznice pro účely výkonu trestu odnětí svobody, byl tento požadavek neodůvodněný, protože soudy v souladu se zákonnými podmínkami §56 tr. zákoníku zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti a nepochybily, pokud nevyužily ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku, jehož se obviněný domáhal.
Obviněným vytýkané vady ohledně výroku o náhradě škody nebylo možné považovat za opodstatněné, protože je obviněný podmínil svými závěry o tom, že na smrti poškozené nese podstatný podíl sama V. P., což je však v rozporu s tím, co soudy ve vztahu k tomuto následku a jeho zavinění zjistily. Jen pro úplnost je možné k obviněným dokládanému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, uvést, že se ve smyslu v něm uvedených zásad soudy povinností obviněného ve vztahu k náhradě škody zabývaly (viz strany 27 až 29 rozsudku soudu prvního stupně). Jejich závěr o tom, že obviněný je odpovědný za veškerou jeho jednáním způsobenou škodu, je zcela v souladu se všemi skutečnostmi, které zejména k jeho vině shledaly a jež především soud prvního stupně v jednotlivých partiích svého rozhodnutí důkladně rozvedl. Z nich plyne, a to i ve vztahu k výroku o náhradě škody týkající se poškozené V. P., že byť ona byla v průběhu jízdy nepřipoutaná, zásadní odpovědnost na její smrti nese v důsledku významného porušení mnoha povinností řidiče a nerespektování zásadních pravidel bezpečné jízdy rozhodující podíl právě obviněný. Věděl, že je nepřipoutaná a v rozporu se svou povinností plynoucí mu z §5 odst. 1 písm. i) zák. č. 361/2000 Sb. její bezpečnost jako přepravované osoby nezajistil. Jen pro úplnost je třeba uvést, že argument obviněného že znalec Ing. Jiří Pecha míru zavinění poškozené shledal v 99%, je pro právní závěry soudů zcela nevýznamný, protože znalec se k právním závěrům nesmí vyjadřovat (srov. výklad výše), a soudy takto jím mimo rozsah jeho znalecké činnost uvedený nesprávný závěr ve svých rozhodnutích nekonstatovaly.
Ze všech uvedených důvodů v bodě II. Nejvyšší soud dovolání obviněného, když neshledal v napadených rozhodnutích obviněným vytýkané vady, posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu