ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1009.2015.3
11 Tdo 1009/2015-II.-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. března 2016 v řízení o dovolání obviněného P. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 11 To 92/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 2/2013 o vazbě obviněného takto:
Podle §265 1 odst. 4 tr. ř. se obviněný P. K. b e r e d o v a z b y z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Odůvodnění:
Obviněný P. K. v současné době vykonává ve Věznici V. úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 4. 2014, sp. zn. 51 T 2/2013, pro pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl dále obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (věcí v rozsudku vyjmenovaných), podle §71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční hotovosti ve výši 22 300 Kč zajištěné při domovní prohlídce v domě č. p. ...... v L. , 24 550 € zajištěné tamtéž, 758 000 Kč zajištěné při domovní prohlídce v domě č. p. ...... v K. ul. v Ch. a 5 843 Kč s příslušenstvím zajištěné na běžném účtu č. ....... vedeném u Komerční banky, a. s., a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 2 000 Kč, přičemž pro případ jeho nevykonání ve stanovené lhůtě byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 11 To 92/2014, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné ohledně obviněného zrušil ve výrocích o trestech propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému P. K. při nezměněných výrocích o vině a o ostatních uložených trestech nově uložil podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tresty propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pak rozhodl o ochranném opatření, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí v rozsudku vyjmenovaných.
Nejvyšší soud projednal dne 17. března 2016 v neveřejném zasedání dovolání obviněného, dalších spoluobviněných a nejvyššího státního zástupce podaná proti citovanému rozsudku odvolacího soudu a ohledně obviněného rozhodl tak, že rozsudek podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v části týkající se výroku o trestu. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.
Podle §67 písm. a) tr. ř. smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších skutečností vyplývá obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
Nejvyšší soud přezkoumal okolnosti významné pro rozhodnutí o vazbě a dospěl k závěru, že obviněný byl zrušeným rozsudkem uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přičemž výrok o vině těmito trestnými činy zůstal rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen. Nejvyšší soud přitom neshledal vadu ani ve výroku o trestu odnětí svobody. Tento musel být zrušen pouze z procesních důvodů. Vadnými shledal Nejvyšší soud výroky o trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a propadnutí náhradní hodnoty podle §71 tr. zákoníku. Bylo však nutné zrušit celou část týkající se výroku o trestu, neboť v opačném případě by zde bylo pravomocné rozhodnutí o vině i trestu ve druhém stupni a odvolací soud by tak nemohl věc opětovně projednat a rozhodnout.
V novém řízení lze za této situace očekávat opětovné pravomocné uložení úhrnného trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let (řízení se de facto vrací do stádia, kdy byl tento trest uložen obviněnému nepravomocně). Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Hrozba, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, tak v jeho případě vyplývá již ze samotné výše hrozícího trestu odnětí svobody, který v judikatuře vymezenou hranici významně překračuje.
Situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, se Ústavní soud zabýval např. ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž shrnul závěry své dosavadní judikatury. Podle něj je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) skutečností značně zesilující obavu z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný ze shora uvedeného důvodu bere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 17. března 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu