ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1053.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1053/2016-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 9. 2016 o dovolání obviněných R. S. , a R. E. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 9 To 6/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. S. a R. E. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2015, sp. zn. 2 T 2/2014, byli obvinění R. S. a R. E., v řízení vedeném rovněž proti obviněným J. K., J. C., R. N., K. K., a V. S., uznáni vinnými pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (S., E.), pokusem zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §348 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (E.) a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku (S.), za což jim byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen shodně úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněnému R. S. pak byl rovněž uložen podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 1,69 g omamné látky kokain.
O následném odvolání obou obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 9 To 6/2016, kterým zamítl podle §256 tr. ř. podané odvolání obviněného R. S. V případě obviněného R. E. pak zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a znovu rozhodl tak, že jmenovaného uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Daná změna byla způsobena tolika formální vadou soudu prvního stupně, který v rámci právní kvalifikace pokusu zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny chybně vyhlásil meritorní rozsudek, což odvolací soud svým rozhodnutím napravil. Z těchto důvodů proto též uložil Vrchní soud v Praze obviněnému R. E. shodnou sankci, co do druhu a výměry, jako to učinil již Městský soud v Praze.
Protiprávní jednání obviněných spočívalo primárně v tom, že v době od 8. 12. 2012 do 23. 1. 2013, a dále pak od 23. 1. 2013 až do 1. 3. 2013, kdy došlo k zajištění nemovitosti policejním orgánem, po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení funkcí v úmyslu získat majetkový prospěch, se J. K., J. C., K. K., R. S., V. S. a R. E. pokusili neoprávněně převést vlastnické právo k nemovitostem – budově č. p. … a pozemku parc. č. …, v památkově chráněném území P. – S. M., K. č. p. …, z majitele společnosti STAR INVEST, s. r. o. na společnost Nerexa, s. r. o. zastoupené jednatelem V. S., za účelem následného převodu nemovitostí na dosud nezjištěnou třetí osobu z V. Obviněný E. přitom vystupoval vědomě a neoprávněně za osobu H. T., jednatele spol. STAR INVEST, s. r. o., k čemuž předkládal padělaný občanský průkaz. Jednání obviněných pak směřovalo k vyvolání řízení u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, kde byly podány „Návrh na vklad práva vlastnictví do katastru nemovitostí na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti“ ze dne 11. 12. 2012, spolu s „Dohodou o přistoupení k závazku uzavřenou podle §533 zákona č. 40/1964 Sb.“ mezi spol. STAR INVEST, s. r. o. a spol. Nerexa, s. r. o., podle které se spol. STAR INVEST, s. r. o. zavázala, že za ve smlouvě nespecifikovaného dlužníka uhradí pohledávku 68 mil. Kč do 17. 12. 2012 a spolu se „Smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti“ mezi spol. STAR INVEST, s. r. o. jako převodcem (dlužníkem) a spol. Nerexa, s. r. o. jako nabyvatelem (věřitelem), přičemž hodnota identifikovaných nemovitostí dosahovala ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí částku nejméně 47 293 000 Kč. Vzhledem k obsáhlosti popisu skutkového děje v rozsudku Městského soudu v Praze, resp. rozsudku Vrchního soudu v Praze, odkazuje Nejvyšší soud v podrobnostech zapojení jednotlivých obviněných do trestné činnosti na výrokovou část uvedených rozhodnutí. V případě obviněného R. S. se tento dopustil rovněž přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku, když nejméně dne 5. 3. 2013 neoprávněně, pro vlastní potřebu přechovával v P. omamnou látku kokain o hmotnosti 1,80 g, s obsahem účinné látky hydrochloridu kokainu 1,05 g.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění R. S. a R. E. prostřednictvím svých obhájců dovolání, opírajíc se o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný R. S. ve svém dovolání namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy poukázal na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za podstatný považuje fakt, že s obviněným S. pouze hovořili na téma prodeje nemovitosti v P., ale sám žádné konkrétní kroky v dané věci nečinil, pouze poskytoval určité rady. Z žádného z provedených důkazů před soudem prvního či druhého stupně nelze dovodit, že by obviněný participoval na trestné činnosti, toliko oslovil Mgr. K., aby poskytl právní pomoc obviněnému S. Pokud soudy vycházely z výpovědi obviněného N., měl tento své poznatky z doslechu od ostatních osob a sám se žádného jednání neúčastnil. S touto námitkou dovolatele se nevypořádal ani odvolací soud, čímž kromě nesprávného právního posouzení zatížil své rozhodnutí též vadou nepřezkoumatelnosti. Jeho vina nevyplývá ani z realizovaných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, neboť tyto jsou vytrženy z kontextu. Není rovněž patrné, jaké obsahové a časové souvislosti zmíněných telefonátů, které mají obviněného usvědčovat, měl odvolací soud na mysli. Výpověď obviněného N. nebyla potvrzena žádnými dalšími důkazy, naopak obvinění C., S. a svědek T. potvrdili, že obviněný v dané věci žádnou aktivní roli nehrál. Argumentaci odvolacího soudu k námitce poukazující na tato tvrzení pak dovolatel považuje za nedostatečnou a porušující jeho právo na spravedlivý proces, neboť soud se nezaobíral stejně pečlivě okolnostmi svědčícími jak v jeho prospěch, tak i neprospěch.
Závěr o vině dovolatele tak byl učiněn pouze na základě nepřímých důkazů, z nichž není zřejmé, že by obviněný jednal v úmyslu zajistit převod nemovitosti na třetí osobu. Subjektivní stránkou trestného činu se orgány činné v trestním řízení nezaobíraly a námitkami obviněného v tomto směru se nijak nevypořádaly. Postup obou dotčených soudů považuje za učiněný v rozporu s požadavkem presumpce neviny.
Dále obviněný zopakoval svou dřívější námitku, že částka 670 tis. Kč, která měla dle soudu sloužit jako záloha za nemovitost, představovala hotovost, kterou si u něj obviněný K. zapomněl společně s hodinkami. Odůvodnění soudu, že taková argumentace je nevěrohodná není nikterak blíže vysvětlena. Rovněž tak je chybné tvrzení odvolacího soudu ohledně povahy institutu zajišťovacího převodu práva. Pokud by byla správná argumentace soudu prvního stupně, že neexistovala žádná pohledávka, kterou neměl kdo zaplatit, nemohlo dojít k uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Absence dluhu tedy vede k závěru o nemožnosti platného uzavření zajišťovacího převodu práva. Z provedeného dokazování pak nebylo možno učinit závěr, že by se obviněný podílel na jednání, jehož cílem bylo vytvoření fikce o existenci dluhu ve výši 68 mil. Kč.
Výtku dovolatel adresoval rovněž směrem k výroku o vině přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. Zásahem policejního orgánu došlo k zásadnímu pochybení, když při svém zadržení byl sražen na zem, vypadaly mu z kapes určité předměty, které byly následně policisty sesbírány a odvezeny jiným vozidlem než obviněný. Dovolatel tak neví, co se s věcmi stalo až do doby, než mu byly ukázány během domovní prohlídky, kde byl sepsán protokol o vydání věcí. S věcmi mohlo být manipulováno ze strany policejního orgánu, což vyvolává pochybnosti, zda sáček s bílým práškem byl nalezen skutečně u dovolatele či nikoliv. Shora uvedený protokol tak považuje za nezákonný důkaz ve smyslu §89 odst. 3 tr. ř. a nemělo být k němu soudem přihlíženo. Skutečnost, že došlo k nálezu sáčku, není zadokumentována ani v protokole o zadržení, o domovní prohlídce či prohlídce vozidla. Sám pak proti tomuto nálezu bezprostředně po jeho učinění protestoval. Pokud policie obviněnému odebrala věci, měla v souladu s §55 odst. 1 tr. ř. povinnost sepsat o takovém úkonu protokol, což však bylo učiněno až po uplynutí několika desítek minut.
Rovněž je zpochybňována správnost závěru obou soudů o vině obviněného s poukazem na lékařskou zprávu MUDr. Š., k níž se obviněný nemohl před jejím vydáním vyjádřit. Takové vyjádření obviněného o konzumaci drog před lékařem je neúčinné a nelze mu přikládat zásadní význam, jak to učinily soudy. Odvolací soud pak zamítl návrh na doplnění dokazování zprávou vazební věznice, kde se při nástupu obviněný podrobil testu na přítomnost návykových látek s negativním výsledkem. Stejně tak je neopodstatněná polemika o nálezu plastové karty a bankovky, údajně určených ke šňupání drogy, neboť takové předměty má u sebe polovina populace. Pominuta byla rovněž výpověď svědka Ch., který přiznal, že při rozměňování peněz mohl obviněnému předat omylem i sáček s kokainem. Rozměňování peněz přitom potvrdil i další svědek S. Údajná nevěrohodnost svědka Ch., jak to konstatoval odvolací soud, neumožňuje vyvrátit verzi uvedenou obviněným a existují tak důvodné pochybnosti o jeho vině. Ostatně obvinění K., N. a svědek S. shodně uvedli, že neví o tom, že by dovolatel byl konzumentem drog.
Pro shora uvedené má proto dovolatel za to, že je na místě, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů prvního a druhého stupně a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný R. E. založil své dovolání na důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Primárně konstatoval, že se nedopustil žádné trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, a pokud tuto dovolací soud vyslovil, učinil tak s mnohačetným porušením trestního řádu, při absenci elementární logiky, na základě svévole a hrubě zkresleného účelového posouzení důkazů oproti soudu prvního stupně, ačkoliv neprovedl nové, popřípadě neopakoval stávající důkazy.
Na počátku dovolatel brojí proti odlišnému posouzení jednání oběma soudy, kdy zatímco soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním směřoval k „obohacení sama sebe“ , soud druhého stupně hovoří o „obohacení jiného (druhého)“ . Obohacení samotného obviněného však nepřicházelo v úvahu vzhledem ke skutečnosti, že společnost, na níž měl být dům převeden, jemu nepatří a nemohl tedy jednat s úmyslem vlastního obohacení. Pokud následně odvolací soud změnil daný závěr tak, že protiprávní jednání obviněného směřovalo k obohacení jiného, učinil tento bez provedených jakýchkoliv důkazů.
Stejně tak došlo mezi oběma rozsudky ke změně v konstrukci právní věty, neboť odvolací soud nezahrnul do svého rozhodnutí závěry soudu prvního stupně o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, o jednočinném souběhu a jednání dále podřadil v rámci §348 odst. 3 tr. zákoníku písm. c), nikoli písm. a) jak to učinil Městský soud v Praze. Takový závěr ostatně neodpovídá samotnému zahájení trestního stíhání ze dne 23. 12. 2013, které bylo iniciováno v případě zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku v souběhu s přečinem podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Dovolatel proto namítá, že v průběhu trestního řízení nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, k níž došlo v rozsudcích obou soudů, oproti původně zahájenému trestnímu stíhání jeho osoby. Stejně tak závěr o jednání ve smyslu §348 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku postrádá v rámci napadeného rozhodnutí adekvátní odůvodnění, jakož i známky elementární logiky. Především skutková věta výroku napadeného rozhodnutí obviněného zjevně shledala vinným nikoli pokusem, ale dokonaným trestným činem podle §348 tr. zákoníku, když údajně „užil padělanou listinu (občanský průkaz) a na základě došlo k legalizaci podpisů“ . Svou argumentaci pak dovolatel podepřel odkazy na dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu.
Dále se obviněný dovolává porušení zásady zákazu reformationis in peius, když se i bez odvolání státního zástupce zhoršilo v řízení před soudem druhého stupně jeho postavení. Konstatuje, že neshledal-li jej odvolací soud vinným pokusem podvodu ve spolupachatelství, ani v jiné příznivější formě, nemohl jej po zrušení rozsudku shledat vinným pachatelem. Stejně tak, neshledal-li jej soud prvního stupně vinným pokusem zločinu padělání a pozměňování veřejné listiny podle odst. 3 písm. a), nemohl jej shledat vinným podle odst. 3 písm. c). Skutková věta odvolacího soudu je mimo to v rozporu s §120 odst. 3 tr. ř., když nespecifikuje veškeré rozhodné skutečnosti a trpí vnitřními rozpory. Vývody Vrchního soudu v Praze, dle dovolatele, obsahují toliko popis jednání dalších obviněných směrem k dovolateli, nikoliv však již to, co měl on sám činit a co je považováno za protiprávní, jakož i způsob, jakým se k němu padělaný doklad dostal, jak a od koho převzal listiny k ověření, kdo tyto podepsal a komu je obviněný předal zpět. Velmi podrobně pak dovolatel rozvedl své námitky stran podpisu plné moci a okolností za nichž k tomuto mělo dojít a dospěl k souhrnnému závěru, že skutková věta možná obsahuje rozhodné skutečnosti ve vztahu k ostatním obviněným, ale nikoliv k jeho osobě. Skutek tak může být zaměněn za jiný, o to více, že obsahuje značné nelogičnosti.
V rozporu se skutkovou větou je rovněž výpověď obviněného N. o podpisu dokumentů na benzinové stanici dne 23. 1. 2013, když shora uvedený spoluobviněný nedosvědčuje podpis plné moci a návrhu na vklad, pročež závěry soudu jsou ničím neopodstatněnou domněnkou. Mimo to označil dovolatel výpověď obviněného N. za účelovou a odporující objektivně zjištěným skutečnostem. Dále pak bylo dovoláním vytýkáno zcela svévolné vypořádání se s námitkami obviněného stran rozporů ve skutkové větě a elementárních nesmyslností, přičemž odvolací soud některou svou argumentaci měl dokonce podložit formálně za pomoci zjevných nepravd, vzniklých účelovým zkreslením zjištěného skutkového stavu.
Obviněný zdůraznil, že u trestného činu podvodu musí mít jeho pachatel podvodný úmysl od počátku, nikoliv jej získat až dodatečně. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný byl se skutkem seznámen v lednu 2013, nemohl jednat protiprávně v období od 12. 12. 2012 do 23. 1. 2013, zejména pak nemohl mít na základě pouhé legalizace podpisů (kterou obviněný popírá) úmysl neoprávněně převádět nemovitost v katastru na základě smluv podáním ze dne 13. 12. 2012, jež podal jiný spoluobviněný. Úmysl obohatit někoho takovým podvodem mohl získat pouze dodatečně, což vylučuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Logice pak neodpovídá fakt, že ke schůzce na benzinové stanici, kde měl obviněný podepsat plnou moc jménem osoby H. T. došlo 23. 1. 2013, avšak legalizace podpisů na MÚ Dubeč se odehrála již 12. 12. 2012. Nemohl tedy zjevně podepsat fingované listiny až poté, co měl měsíc před tím učinit jejich ověření na úřadě.
Danou námitkou obviněný přešel k poslední obsáhlé skupině výtek vůči rozhodnutí obou nižších soudů, kdy má za to, že je dána existence extrémního rozporu mezi soudy zjištěnými skutkovými závěry a hodnocením jednotlivých důkazů. Tyto rozpory má za existující nejen u obviněného N., jak uvedl výše, ale konstatoval také nevěrohodnost svědka T., který vypověděl, že v květnu 2013 se od advokáta dozvěděl, že již není vlastníkem budovy, a že tato byla prodána. Police však v lednu 2013 zastavila pokus podvodu, tento tak nebyl dokonán a advokát svědka proto nemohl informovat, že již není vlastníkem nemovitosti. V souvislosti s tím rovněž poukázal na výpověď svědkyně V., pracovnice úřadu MČ Praha-Dubeč, která dne 12. 12. 2012 ověřovala podpisy a vyjádřila se k popisu osoby vystupující pod jménem H. T. Daný popis přitom vůbec neodpovídá tělesným proporcím dovolatele. Svědkyně pak popřela u hlavního líčení, že by obviněného znala a na svém závěru setrvala i přes snahy soudu „zviklat ji“. Výtky vznesl dovolatel též k hodnocení přítomnosti obviněného K. u legalizace na úřadu a otiskům nalezeným na ověřených smlouvách.
V případě obviněného N., který je vnímán jako korunní spolupracující obviněný, byla zopakována námitka jeho nevěrohodnosti, s níž se odvolací soud vypořádal zcela účelově, zejména stran znaleckého posudku znalce PhDr. Netíka, CSc., který učinil závěr, že obecná věrohodnost posuzovaného N. je podstatně snížena. Obviněný se tak dovolává respektování požadavku na dodržení vysokého standardu i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Tato námitka navazuje na hodnocení skutečnosti, kdy to měl být obviněný C., kdo podepsal neoprávněně plnou moc za jednatele T. Není přitom náležitě vysvětleno, proč nejprve falšoval podpisy posledně uvedený obviněný a poté je měl falšovat a legalizovat i dovolatel. Soud se však zcela účelově spokojil se znaleckým konstatováním, že jednatel T. nepodepisoval zkoumané listiny, ale sporné podpisy již nebyly zkoumány ve vztahu k dovolateli či obviněným C. a K. Obviněný E. pak ve svém dovolání dále tyto námitky ohledně podpisu listiny konkretizuje a rozvádí a závěrem doplňuje též výtku k posouzení výpovědi obviněného K stran sehnání bytu a poskytnutí dopravy dovolateli z M. do P., pro údajný strach z Albánců, kdy hodnocení těchto skutečností je v rozporu s trestním řádem a účelově odporuje smysluplnosti.
Dovolatel závěrem svého podání poukazuje na nezbytnost zachování požadavku prokázání viny mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost a aplikaci principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že tyto nebyly nižšími soudy respektovány, navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a sám pak obviněného zprostil obžaloby, popřípadě zavázal Vrchní nebo Městský soud v Praze k novému projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění a k podaným dovoláním se nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněných je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali každý prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolateli naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. K takovému poznatku však dovolací soud v projednávaném případě nedospěl.
Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn toliko obviněným E. podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Městského soudu v Praze, a řízení jim předcházejících, to vše ve světle uplatněných dovolacích důvodů, dospěl k následujícímu závěru. Soud prvního stupně projednal trestní věc sedmi obviněných, kteří se dopustili podvodného protiprávního jednání ve smyslu §209 tr. zákoníku, jakož i pokusu zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §348 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (obviněný E.) a přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku (obviněný C., obviněný S.). Předmětem tohoto dovolání je však pouze trestná činnost popsaná v bodě 4 dotčeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, tedy podvodná snaha obviněných o obohacení se na úkor jiného formou převodu vlastnického práva k nemovitostem, jakož i jednání obviněného S. v bodě 6 rozsudku, kdy přechovával pro vlastní potřebu omamnou látku kokain v množství specifikovaném účinnou látkou o hmotnosti 1,05 g.
Nejvyšší soud rekapituluje, že hlavní trestná činnost (popsaná v bodě 4 rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i rozsudku Vrchního soudu v Praze) spočívala v zapojení se obviněných do organizované skupiny snažící se o neoprávněný převod vlastnického práva k nemovitostem (budova a pozemek) v památkově chráněném území P. – S. M., kdy obvinění S., C., K. a K. od 8. 12. 2012 vedli vzájemná, v rozsudku podrobně popsaná jednání, ohledně předmětných nemovitostí, jejich prohlídky, přípravy dokumentů, a to vše za účelem vyvolání řízení u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, v jehož rámci mělo dojít k převodu vlastnického práva mezi spol. STAR INVEST, s. r. o., zastoupenou jednatelem H. T., za kterou však listiny neoprávněně podepsal obviněný E. na základě jím předloženého padělaného občanského průkazu, a spol. Nerexa, s. r. o., kterou zastupoval obviněný S. a následnému převodu nemovitosti na nezjištěnou osobu z V. Protiprávní jednání je přitom členěno na dva navazující úseky vymezené podáními příslušných dokumentů u katastrálního úřadu, konkrétně nejprve dne 13. 12. 2012 a po zpětvzetí návrhu na vklad dne 23. 1. 2013, znovu dne 30. 1. 2013.
Oba dovolatelé shodně popírají v průběhu celého trestního řízení svou vinu, když tvrdí, že do jednání ohledně převodu nemovitosti nebyli vůbec zapojení, obviněný S. toliko připustil, že obviněnému S. poskytoval určité rady, avšak neúčastnil se žádného jednání, které by naplňovalo trestněprávní znaky. Závěry soudů obou stupňů mají za účelové a spekulativní, bez existence důkazů, které by umožňovaly učinit závěr o jejich vině bez důvodných pochybností.
Nejvyšší soud je na tomto místě nucen konstatovat, že námitky, které oba obvinění velmi obsáhle rozvedli ve svých dovoláních, představují opakování jejich obhajoby, kterou prezentovali před oběma nižšími soudy. Současně je třeba uvést, že ačkoliv formálně dovolatelé brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, potažmo dané pochybení vytýkají jak soudu odvolacímu, tak nalézacímu, jejich argumentace směřuje toliko do roviny skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, potažmo namítají procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení. Takový postup však neodpovídá důvodům, které obvinění zvolili za základ svého dovolání.
Nejvyšší soud připomíná, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí jednání, které bezprostředně směřuje k obohacení sebe či jiného tím, že jiného uvede v omyl, spáchá čin jako člen organizované skupiny, se záměrem způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu, a tohoto jednání se dopustí v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Již soud prvního stupně ve svém rozsudku věnoval patřičnou pozornost otázce viny všech obviněných v bodě 4, který se vztahoval k podvodné snaze o převod vlastnického práva k dotčeným nemovitostem. Lze tak odkázat na jeho odůvodnění na str. 160 – 164 rozsudku. Nalézací soud přitom vycházel z celé řady důkazů, které nehodnotil toliko individuálně k jednotlivým obviněným, ale - zcela v souladu s požadavky trestněprocesních zásad – též v jejich souhrnu tak, aby tyto tvořily ucelený, pevný a logicky provázaný řetězec skutečností, jež umožnily vyvodit patřičný závěr bez důvodných pochybností.
Pouze stručně, když v podrobnostech odkazuje dovolací soud na rozhodnutí obou nižších soudů, lze poukázat na výpověď spoluobviněného N. (str. 30 – 50 rozsudku), který rozkryl celou trestnou činnost, a to nikoliv jen v bodě 4 meritorního rozhodnutí. Jeho výpovědí přitom došlo k potvrzení dalších důkazů v podobě odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jakož i písmoznaleckého zkoumání. Bylo tak objasněno zapojení obviněných S., K., C., K., E. a S. do celého procesu nelegálního převodu vlastnického práva, jejich role a úkony, které zastávali a vykonávali v rámci takto organizované skupiny a její činnosti. Je rovněž zřejmé, že daná skupina pachatelů neměla oprávnění jakkoliv nakládat s dotčenými nemovitostmi a převodu vlastnického práva k nim se snažila dosáhnout paděláním relevantních podpisů (jednatele spol. STAR INVEST, s. r. o. H. T.), popř. občanského průkazu, který však Státní tiskárnou cenin, s. p. nebyl nikdy vyroben. Oba nižší soudy se tak dostatečně vypořádaly s otázkou naplnění všech nezbytných znaků dané trestné činnosti, včetně zavinění všech obviněných. Byla prokázána existence skupiny více než tří osob, coby sdružení, jež mezi jednotlivé členy rozdělilo úlohy tak, že někteří činnost organizovali, jiní pak plnili jednotlivé úkoly, což bylo činěno pro maximalizaci úspěšného provedení trestného činu. Obviněný S. byl společně s obviněným K. označen za osobu řídící pokus o podvodný převod nemovitosti, když konkrétní úkony (komunikace s úřady, vytvoření fingované plné moci, součinnost dalších obviněných K. a E., týkající se fingovaných podpisů jednatele spol. STAR INVEST, s. r. o.) prováděl obviněný C. Daný fakt pak podstatně zvyšuje závažnost stíhané trestné činnosti. Rovněž bylo prokázáno, že obvinění k takovému jednání neměli jakékoliv oprávnění k tomu příslušných osob, tedy v daném případě vlastníka dotčených nemovitostí, jehož osobu obcházeli, resp. suplovali fiktivními dokumenty v podobě vytvořených listin nezbytných k převodu vlastnického práva, podpisů na nich uvedených, jakož i dokladu, kterým prokazovali svou totožnost. Ve výsledku pak směřovali k získání obohacení ve výši několikanásobně přesahující hranici 5 mil. Kč, coby hranice škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku. V neposlední řadě byl přiléhavě vyargumentován závěr o přímém úmyslu všech dotčených při páchání trestné činnosti.
Jak již bylo uvedeno, v drtivé většině směřují námitky obviněných do roviny skutkových zjištění, které učinily soudy prvního a druhého stupně (např. obsah odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, povaha částky 670 tis. Kč, věrohodnost spoluobviněných či slyšených svědků, prokázání existence pohledávky pojící se k institutu zajišťovacího převodu práva, logika posloupnosti podpisů dokumentů a legalizace takového úkonu u příslušného úřadu), popř. tito namítají existenci tzv. extrémního rozporu.
Pokud však obvinění napadají postup nalézacího a odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů, dostávají se ve svých námitkách mimo jimi vymezený dovolací rámec, a tedy do roviny, kde Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumat činnost nižších soudů. Je třeba si uvědomit, že projednávaná trestná činnost je tvořena souhrnem plánovaného, sofistikovaně organizovaného jednání vícero osob. Zatímco dovolatelé své námitky uvedli převážně ve vztahu k vlastním osobám, soudy správně postupovaly v souladu s požadavky na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci a hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení, po uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Postupovaly tedy ve světle všech existujících důkazů a zvažovaly, nakolik má konkrétní informace vliv na další, řádně zjištěné poznatky, jež bez důvodných pochybností umožňují závěr o spáchání trestné činnosti a identifikaci pachatelů. V přezkoumávané věci se tedy nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový extrémní nesoulad je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů však v dané věci nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat jakoukoliv svévoli, která by měla za následek shora namítaný extrémní nesoulad. V daném případě tak nedošlo k žádnému porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud přitom ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93 , III. ÚS 61/94 , III. ÚS 51/96 , IV. ÚS 185/96 , II. ÚS 213/2000 , I. ÚS 549/2000 , IV. ÚS 582/01 , II. ÚS 182/02 , I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99 , I. ÚS 129/2000 , III. ÚS 190/01 , II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94 , III. ÚS 166/95 , II. ÚS 182/02 , IV. ÚS 570/03 a další).
V projednávaném případě se však nejedná o žádnou z avizovaných situací, která by měla za výsledek potřebu zásahu ze strany Nejvyššího soudu. Soudy prvního i druhého stupně se ve svých rozhodnutích zaobíraly velmi podrobně nejen všemi provedenými důkazy, a to jak z hlediska jejich významu a hodnocení, ale též po stránce jejich procesní použitelnosti, a v neposlední řadě – byť taková námitka vznesena nebyla – věnovaly pozornost otázce zamítnutých návrhů na doplnění dokazování. V tomto směru je ostatně pro úplnost nutné připomenout, že není absolutní povinností soudního orgánu provést veškeré stranami navržené důkazy, ale pokud tak neučiní a provedení konkrétního důkazu zamítne, musí tak učinit s adekvátním odůvodněním, které odpovídá povaze a závažnosti věci. Takové povinnosti pak oba soudy dostály.
Zejména tedy v případě zločinu podvodu se oba nižší soudy plně a velmi obšírně vypořádaly s obhajobou obviněných a důsledně dostály své povinnosti stanovené v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tedy provedly dokazování v potřebném rozsahu a získané poznatky hodnotily jednotlivě, jakož i ve vzájemných souvislostech s cílem získat jejich ucelený, pevný a logicky provázaný řetězec, na jejichž základě lze konstatovat vinu obviněných bez důvodných pochybností. Soudy v žádném případě nevytrhávaly zjištěné skutečnosti z kontextu, ani na ně nepohlížely účelovou optikou či dokonce – jak uvedl obviněný E. – s naprostou absencí elementární logiky. V tomto ohledu to jsou dovolatelé, kteří svou argumentaci zaměřili ke snaze domoci se pro ně výhodnějšího posouzení důkazů, avšak bez objektivního vnímání reality, tedy existence vzájemných vazeb, které propojují jejich jednání a usvědčují je navzájem z protiprávního jednání. Jako příklad lze uvést skutkovou námitku obviněného E. ohledně údajného časového rozporu mezi podpisem učiněným na benzinové stanici dne 23. 1. 2013 a legalizací u příslušného úřadu dne 12. 12. 2012. Jak vyplývá z provedeného dokazování, jehož závěry byly převzaty do výrokové části rozhodnutí obou soudů, trestná činnost obviněných, resp. jejich aktivita směrem k podání návrhů u katastrálního úřadu byla činěna ve dvou, na sebe navazujících časových rovinách, a to nejprve dne 13. 12. 2012 a následně dne 30. 1. 2013. Těmto dvěma podáním učiněným u katastrálního úřadu, mezi nimiž následovalo zpětvzetí návrhu ze dne 23. 1. 2013, přitom zcela odpovídá také zapojení obviněného R. E. v podobě podpisů relevantních dokumentů, event. jejich ověření ve dnech 12. 12. 2012, 23. – 24. 1. 2013. Výše uvedenému ostatně odpovídá též členění dotčeného skutku, jehož popis je rozdělen do dvou částí A) a B).
Za důvodnou nelze považovat rovněž námitku obviněného R. E. ohledně porušení základních zásad trestního řízení v podobě zákazu reformationis in peius a na ni navazující postup soudů, které se měly odchýlit oproti právní kvalifikaci nejen v na sebe navazujících rozhodnutích, ale též ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání. Nejvyšší soud připomíná, že je-li odkazováno na porušení postupu, jímž je soud povinován podle §225 odst. 2 tr. ř., tedy že uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř., není takováto námitka relevantní. Je zřejmé, že přísnější právní posouzení skutku oproti podané obžalobě přináší pro obviněného hrozbu citelnější sankce, ať již co do druhu či její výměry. Proto v zájmu zachování základního práva obviněného na obhajobu je třeba jej poučit o takové možné změně. V případě obviněného R. E. však k odklonu od původní obžaloby nedošlo, když naopak soud prvního stupně postupoval při zvolené právní kvalifikací v souladu s ní, a to jak v případě pokusu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, tak u zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoník (srov. obžalobu na č. l. 4311 – 4324). Stejně tak došlo k dodržení podmínky uvedené v §220 odst. 1 tr. ř. tedy, že soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Právním posouzením takového skutku však již vázán není (§220 odst. 3 tr. ř.). Pakliže následně odvolací soud dospěl po zvážení veškerých okolností, jakož i doplnění dokazování k jinému právnímu závěru, kdy toliko zaměnil alternativní znak podvodného jednání v podobě obohacení sama sebe , za obohacení jiného , jakož i způsob spáchání pokusu zločinu v rámci kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §348 odst. 3 tr. zákoníku, nedopustil se takovým postupem žádného znevýhodnění obviněného. Jeho závěry jsou pak řádně a nutno dodat, že správně vyargumentovány. Lze též doplnit, že za opodstatněnou nepovažuje dovolací soud ani výtku směrem k absenci výslovného vyjádření spolupachatelství v rozsudku Vrchního soudu v Praze. Na rozdíl od forem účastenství zakotvených v §24 tr. zákoníku, či přípravy a pokusu trestného činu podle §20 a §21 tr. zákoníku, není spolupachatelství samostatnou formou trestného činu a není tak právně významné jeho uvedení v právním posouzení projednávaného skutku ve výrokové části soudního rozhodnutí či žalobního návrhu (blíže srov. též Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2308 s .).
V dalších podrobnostech stran podvodného jednání obou dovolatelů může Nejvyšší soud odkázat na podrobné a přiléhavé odůvodnění jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího, který se vypořádal se všemi uplatněnými námitkami, jež byly obviněnými použity též v dovolacím řízení (blíže str. 12 – 18 rozsudku). Totéž platí i pro námitky obviněného S. směřující proti posouzení jeho jednání přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku. I zde byla argumentaci ohledně zajištění omamné látky kokain a odkazu na lékařskou zprávu MUDr. Š. věnována adekvátní pozornost na str. 17 - 18 rozsudku Vrchního soudu v Praze, resp. na str. 169 – 170 rozsudku Městského soudu v Praze. Vzhledem k jejich správnosti a skutečnosti, že námitky neodpovídají obviněným zvolenému dovolacímu důvodu, proto Nejvyšší soud pro stručnost na toto odůvodnění rovněž odkazuje.
Pro shora uvedené dovolací soud na tomto místě připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Argumentace obviněných však není činěna skrze relevantní hmotně právní otázku, ale tito se daným způsobem snaží docílit toliko jiného hodnocení provedených důkazů, tedy snaží se domoci, aby jejich jednání nebylo posouzeno jako trestný čin, neboť tohoto se nikterak neúčastnili. Pakliže se v rámci svých podání dotýkají otázky subjektivní stránky trestného činu, resp. úmyslné formy zavinění, činí tak opět skrze skutkové námitky. Dovolací soud proto své odmítající usnesení založil na jiném důvodu, a to uvedeném v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ačkoliv obvinění formálně svůj dovolací důvod podřadili pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky, které pod něj subsumovali mají toliko za cíl dosáhnout jiného, pro ně příznivějšího hodnocení důkazů, než jak to učinily nižší soudy. K takovéto nápravě však dovolací soud povolán není, k jednotlivým argumentům se vyjádřil a poukázal též na adekvátní zdůvodnění, která ve svých rozhodnutích k dané problematice rozvedly soudy prvního a druhého stupně.
Totéž platí o námitce podřazené dovolatelem R. E. pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Jak již bylo konstatováno výše, toto ustanovení předpokládá existenci vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný svou argumentaci podřadil druhé z uvedených variant, jejímž smyslem je umožnit dovolateli, dosáhnout změny výsledku řízení, kdy soud druhého stupně, ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Žádné z takových pochybení však přitom nebylo shledáno, resp. jak bylo poukázáno výše, výtky obviněného pod dané dovolací důvody nelze vůbec podřadit. Vrchní soud v Praze řádně opravný prostředek podaný obviněným projednal a své rozhodnutí adekvátně odůvodnil.
Dovolání obviněných R. E. a R. S. tedy pro výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí pak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 9. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.