ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1097.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1097/2016-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný Š. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 3 To 4/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 55/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 T 55/2015, byl obviněný Š. B. uznán vinným v bodě 1) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2) jednak zločinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, že:
1.
v přesně nezjištěné době, nejméně od 30. 5. 2012 do 28. 11. 2014, v B., okres K., a jinde, na různých místech, v přesně nezjištěném počtu případů poskytl za úplatu v různé výši dalším osobám psychotropní látku metamfetamin (pervitin), která je zařazena jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v platném znění, jež bylo vydáno na základě zmocňovacího ustanovení v §44c zákona č. 273/2013 Sb., jímž se měnil zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a to:
D. B. nejméně ve 200 případech, v množství 0,1 g až 0,2 g, celkem nejméně 20 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 20.000,- Kč,
J. B. nejméně v 10 případech, v množství vždy 0,2 g, celkem nejméně 2 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 2.000,- Kč,
K. B. nejméně ve 34 případech, v množství 0,2 g až 0,3 g, celkem nejméně 6,8 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 6.800,- Kč,
D. H. nejméně v 83 případech, v množství 0,2 g až 1 g, celkem nejméně 18 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 18.000,- Kč,
M. J. nejméně v 5 případech, v množství vždy 0,2 g za 200,- Kč, celkem nejméně 1 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 1.000,- Kč,
M. K. nejméně ve 200 případech, v množství vždy 0,2 g, celkem nejméně 40 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 40.000,- Kč,
P. M. nejméně v 6 případech, v množství vždy 0,1 g za 200,- Kč, celkem nejméně 0,6 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 1.200,- Kč,
M. O. nejméně v 11 případech, v množství vždy 0,2 g, celkem nejméně 2,2 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 2.750,- Kč,
J. P. nejméně v 50 případech, v množství 0,4 g až 0,8 g, celkem nejméně 20 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 20.000,- Kč,
A. Š. nejméně v 6 případech, v různém množství, celkem nejméně 2 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 2.500,- Kč,
K. T., nejméně ve 312 případech, v množství vždy nejméně 0,2 g za 200,- Kč, celkem nejméně 62,4 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 62.400,- Kč, přičemž věděl, že tato byla po celou dobu osobou nezletilou,
K. V. nejméně ve 108 případech, v množství 0,5 g až 2 g, celkem nejméně 54 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 54.000,- Kč,
A. Z. nejméně v 6 případech, v množství 0,2 g až 1 g, celkem nejméně 3,2 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 3.200,- Kč,
M. C. nejméně ve 3 případech, v množství 0,1 až 0,2 g za 100,- Kč až 200,- Kč, celkem nejméně 0,3 g pervitinu za částku v celkové výši nejméně 400,- Kč,
jakož i přesně nezjištěné množství pervitinu V. B., L. H., J. Š., M. P., P. B., L. M., Z. P. a L. R., kdy všechny shora uvedené osoby tuto psychotropní látku následně užily kouřením, šňupáním nebo nitrožilně, těmto 22 osobám poskytl nejméně v 1.034 případech, nejméně 232,5 g pervitinu v celkové hodnotě nejméně 234.250,- Kč,
a dále v době kolem 12.20 hodin dne 27. 10. 2014 v K. – N. M., okres K., na ul. M., ve svém osobním motorovém vozidle tov. zn. VW Vento, RZ ........, barvy bílé, pro účely další distribuce neoprávněně držel 4 ks malých igelitových sáčků, tzv. dealeráků obsahujících celkem 0,7953 g psychotropní látky metamfetamin, 12 ks malých igelitových sáčků obsahujících celkem 10,85 g sušené rostlinné hmoty konopí, která obsahovala 13,4 %, tedy 1,45 g THC, jakož i digitální váhu zn. Domo, znečištěnou stopovým množstvím metamfetaminu a THC,
kdy konopí a pryskyřice z konopí jsou uvedeny jako omamné látky v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v platném znění, které bylo vydáno na základě zmocňovacího ustanovení v §44c zákona č. 273/2013 Sb., jímž se měnil zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jež obsahují psychotropní látku delta-9-THC (tetrahydrokanabinol), která je uvedena v příloze č. 4 citovaného vládního nařízení jako psychotropní látka,
2 .
dne 31. 10. 2014 v době kolem 20.50 hodin v B., okres K., po ulicích P. V., P., O., jakož i na dálnici D1 vedoucí do Polské republiky, řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Astra Caravan, RZ ..........., zelené barvy, ač mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 7 T 107/2014 ze dne 20. 5. 2014, který nabyl právní moci dnem 2. 7. 2014, uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 2 let, tj. od 2. 7. 2014 do 2. 7. 2016, na uvedené trase byl stavěn služebním vozidlem Městské policie Bohumín tov. zn. Škoda Yeti, RZ ........., jehož osádku tvořili strážníci M. P., J. G., M. G. a I. D., kdy však na výstražné zvukové a světelné zařízení modré barvy, doplněné signalizačním nápisem „STOP“ nereagoval, ujížděl rychlostí nejméně 160 km/hod., přičemž svým vozidlem opakovaně a záměrně najížděl na služební vozidlo městské policie, které jej pronásledovalo a snažilo se jej zastavit a zkontrolovat, kdy agresivním způsobem jízdy se tomuto vozidlu snažil křížit cestu a najížděním je několikrát ze silnice vytlačoval a v tomto způsobu jízdy pokračoval až na území Polské republiky, kdy ke způsobení škody na zdraví strážníků Městské policie Bohumín a škody na služebním vozidle nedošlo pouze díky duchapřítomnosti M. P., jenž služební vozidlo řídil, a celou dobu se snažil vyhnout střetu s jeho vozidlem.
Za to mu byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 1.412 Kč, která je uložena v pokladně Policie České republiky, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje, územního odboru, služby kriminální policie a vyšetřování Karviná, okres Karviná. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných na str. 4 výroku rozsudku, které jsou uloženy u Policie České republiky, Odboru správy majetku, Oddělení materiálně technického zabezpečení Frýdek-Místek, okres Frýdek-Místek. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému taktéž uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných na str. 4 výroku rozsudku, které jsou uloženy ve skladu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, 2. oddělení obecné kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování Orlová, pracoviště Bohumín, okres Karviná.
O odvoláních, která proti výše citovanému rozsudku podali jednak obviněný Š. B., jednak státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 3 To 4/2016 tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a za použití §59 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §70 odst. 1 tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 1.412 Kč, která je uložena v pokladně Policie České republiky, Krajského ředitelství Moravskoslezského kraje, územního odboru, služby kriminální policie a vyšetřování Karviná, okres Karviná. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku, které jsou uloženy jednak u Policie České republiky, Odboru správy majetku, Oddělení materiálně technického zabezpečení Frýdek-Místek, okres Frýdek-Místek, jednak ve skladu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, 2. oddělení obecné kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování Orlová, pracoviště Bohumín, okres Karviná.
V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek beze změn. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl obviněný Š. B. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení s tím, že napadá „výrok o vině, výrok o trestu i výrok o propadnutí věci, neboť je považuje za nesprávné, nespravedlivé a trest za nepřiměřený“.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný předně poukazuje na to, že se přiznal k distribuci pervitinu na území B. a k jeho užívání, jakož i k občasnému užívání marihuany. Rozhodně však popírá množství údajně prodaného pervitinu i údajnou intenzitu jeho distribuce, což se negativně promítlo do právní kvalifikace trestného činu i do výše uloženého trestu. Je přesvědčen, že množství, které prodal, by odpovídalo toliko právní kvalifikaci přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli však zvlášť závažnému zločinu podle §283 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jak byl skutek kvalifikován. Stejně tak popírá údajný prodej pervitinu mladistvé „kopretině“*), které jednak nikdy pervitin ani jinou omamnou psychotropní látku neprodal, nesměnil ani nedaroval a ani netušil, že by mohla být mladistvá, když koupi pervitinu jí zajišťoval její tehdejší přítel J. Š., který jí též často poskytoval za účelem nákupu pervitinu finanční prostředky. Připouští, že jemu několikrát pervitin prodal, nikdy však neprodal drogu mladistvé „kopretině“*) či jiné nezletilé osobě. Rovněž setrvává na tom, že se nedopustil zločinu násilí proti úřední osobě k či přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kdy sice jel v předmětném vozidle, které se pokoušela hlídka Městské policie v B. zastavit, toto však neřídil on, ale A. Š., který však posléze vypovídal proti němu ohledně prodeje a distribuce drog. Naopak byl to on, kdo se A. Š. snažil přimět k tomu, aby vozidlo zastavil, ten však neuposlechl z obavy, že by měl pozitivní test na drogy. On sám po celou dobu seděl na zadním sedadle, kde se schovával, přičemž vylučuje, že za daných okolností, tj. za naprosté tmy, navíc při jízdě vysokou rychlostí mohly být jednotlivé osoby sedící v jedoucím a kličkujícím motorovém vozidle z jiného vozidla bezpečně a jednoznačně rozpoznány. Tvrzení policistů o tom, že jej poznali jako řidiče ujíždějícího vozidla proto považuje za nevěrohodné a nepravdivé. Jelikož uvedené vozidlo neřídil, nemohl se logicky proto ani dopustit při jeho řízení popisovaného násilí proti úřední osobě. Poukazuje, že ačkoliv i další svědci vypověděli, že v inkriminovaný den auto neřídil, soud prvního stupně jejich výpovědi ignoroval či bagatelizoval. Je tedy přesvědčen, že oba soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, nesprávně hodnotily věrohodnost některých svědků, zejména K. T., J. Š. a A. Š., ani se nezabývaly značnými rozdíly ve výpovědích mnohých svědků z přípravného řízení a z řízení před soudem, přičemž z těchto rozdílných výpovědí akceptovaly jen skutečnosti mu přitěžující, popř. jej usvědčující z činů, které však nespáchal. Náležitě se tak nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, když ignorovaly i výpovědi svědků, kteří uváděli, že při podáních vysvětlení na ně byl činěn ze strany policistů nátlak, aby posléze v postavení svědka vypovídali tak, jak jim bylo nastíněno. Rovněž uložený trest, který odvolací soud oproti soudu prvního stupně zpřísnil, shledává nepřiměřený skutkům, které skutečně spáchal a k nimž byly předloženy nezvratné důkazy. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 3 To 4/2016, i rozsudek Okresního soudu Karviná ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 5 T 55/2015, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného Š. B. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný Š. B. sice formálně podal dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny (konkrétně zejména tvrzením, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi svědků K. T., J. Š. a A. Š., že se nezabývaly rozdíly ve výpovědích mnohých svědků z přípravného řízení a z řízení před nalézacím soudem, pokud popírá, že žádné drogy „kopretině“*) ani jinému nezletilému neprodával a zpochybňuje množství údajně prodaného pervitinu i údajnou intenzitu jeho distribuce, stejně jako věrohodnost strážníků Městské policie v Bohumíně M. P., I. D., M. G. a J. G. ohledně jejich tvrzení, že byl osobou, která řídila vozidlo, které záměrně najíždělo na jejich služební vozidlo), nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze zpochybňuje správnost a úplnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala v bodě 1) znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2) zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byly jiným způsobem posouzeny skutky, pro které byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
Nutno zdůraznit, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně o žádný extrémní rozpor nejedná. Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) se tak jedná především o výpovědi svědků, kteří usvědčují obviněného jednak z distribuce drog (pervitinu), kterou prováděl po delší dobu (nejméně po dobu dvou a půl roku) a vůči více osobám (minimálně 22 odběratelům), kterým opatřil ve 1034 případech nejméně 232,5 g metamfetaminu (pervitinu) v celkové hodnotě nejméně 234 250 Kč, jednak z toho, že pro účely další distribuce držel 4 ks malých igelitových sáčků, tzv. dealeráků obsahujících celkem 0,7953 g psychotropní látky metamfetamin, 12 ks malých igelitových sáčků obsahujících celkem 10,85 g sušené rostlinné hmoty konopí, která obsahovala 13,4 %, tedy 1,45 g THC, jakož i digitální váhu zn. Domo, znečištěnou stopovým množstvím metamfetaminu a THC. V tomto směru lze zmínit zejména výpovědi svědků D. B., J. B., K. B., D. H., M. J., M. K., P. M., M. O., J. P., A. Š. a A. Z., K. T., K. V., A. Z., M. C. a J. Š., jimž obviněný drogu za peněžní protihodnotu poskytoval, a kteří se shodně vyjadřovali k tomu, na jakém místě, v jakém množství, kvalitě a za jakých okolností pervitin odebírali, když za osobu jim drogu poskytující označili obviněného.
Skutečnost, že obviněnému bylo známo, že K. T. prodal opakovaně drogy při vědomí, že ještě nedovršila 18 let věku, je prokázána jednak její výpovědí, jednak výpovědí J. Š. Rovněž byla jednoznačně vyvrácena obhajoba obviněného, že drogy nedistribuoval v rozsahu kladeném mu za vinu, ale pouze v množství 100 g, jakož i tvrzení, že neprodával pervitin jak „kopretině“*), o jejímž věku neměl vědomost, tak ani žádným jiným nezletilým osobám.
Pokud jde o nález metamfetaminu a sušené rostlinné hmoty konopí při kontrole vozidla obviněného VW Vento dne 27. 10. 2014, tuto skutečnost potvrzuje mimo jiné svědecká výpověď E. F. Soud prvního stupně se taktéž přesvědčivým způsobem vypořádal s případnými rozpory v tvrzeních některých svědků u hlavního líčení a logicky zdůvodnil, proč neuvěřil těmto jejich účelově pozměněným výpovědím oproti jejich svědectví v přípravném řízení. Pokud jde o námitku obviněného zpochybňující věrohodnost svědků nutno konstatovat, že z výsledků dokazování žádné takové poznatky nevyplývají. Citovaná svědectví, která si spolu navzájem korespondují, jsou též podporována dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit především protokol o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků ze dne 27. 10. 2014 včetně fotodokumentace, z něhož vyplývá, že při prohlídce osobního motorového vozidla tov. zn. VW Vento reg. zn. ......, byly nalezeny tzv. „dealeráky“ obsahující psychotropní látku metamfetamin a sušenou rostlinnou hmotu konopí. Z protokolu o vydání věci se podává, že obviněný vydal větší množství dealeráků obsahujících bílou krystalickou látku a sušenou zelenou hmotu, o kterých sám prohlásil, že se jedná o pervitin a konopí. Skutečnost, že distribuoval omamné látky, vyplývá také z nálezu digitální váhy zn. Domo, která byla znečištěna stopovým množstvím metamfetaminu a THC, tedy jednalo se o předmět související s nedovoleným nakládáním s omamnými a psychotropními látkami. Množství a kvalita pervitinu a konopí, které obviněný neoprávněně držel, a které byly nalezeny dne 27. 10. 2014 v jeho vozidle tov. zn. VW Vento pak byly prokázány odborným vyjádřením z oboru kriminalistiky, odvětví chemie ze dne 30. 4. 2014.
Pokud jde o skutek pod bodem 2), správně soud prvního stupně vycházel zejména z výpovědí svědků – strážníků Městské policie v Bohumíně M. P., I. D., M. G. a J. G., kteří obviněného mimo jakoukoli pochybnost označili jako osobu, jež osobní vozidlo Opel Astra Caravan řídila. S těmito výpověďmi pak koresponduje jak výpověď svědka A. Š. vztahující se k osobě řidiče a následnému pronásledování vozidla, tak i úřední záznamy Městské policie Bohumín a rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 7 T 107/2014, který nabyl právní moci dne 2. 7. 2014, jímž byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let, tzn. od 2. 7. 2014 do 2. 7. 2016. Za těchto okolností soud prvního stupně správně tvrzení svědků M. P. a M. V. – známých obviněného, že vozidlo měl řídit A. Š., a jsou s výpověďmi policistů v rozporu, vyhodnotil jako ryze účelové, vedené snahou obviněného z předmětné trestné činnosti vyvinit. Není tak sporu o tom, že obviněný, který i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel řídil osobní motorové vozidlo Opel Astra Caravan poté, co byl stavěn služebním vozidlem Městské policie Bohumín, jehož osádku tvořili strážníci M. P., J. G., M. G. a I. D., nereagoval na výstražné zvukové a světelné zařízení modré barvy, doplněné signalizačním nápisem „STOP“ a ujížděl rychlostí nejméně 160 km/hod., přičemž svým vozidlem opakovaně a záměrně najížděl na služební vozidlo městské policie, které jej pronásledovalo a snažilo se jej zastavit a zkontrolovat, přičemž se agresivním způsobem jízdy tomuto vozidlu snažil křížit cestu a najížděním je několikrát ze silnice vytlačoval a v tomto způsobu jízdy pokračoval až na území Polské republiky. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil v rozsahu, jímž byl uznán vinným, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů.
V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním neoprávněně nabídl, zprostředkoval, prodal a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku, a tento čin spáchal ve značném rozsahu a ve větším rozsahu vůči dítěti, užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a čin spáchal se zbraní a rovněž mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána. Svým jednáním tak po objektivní i subjektivní stránce naplnil v bodě 1) skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku a v bodě 2) jednak zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na str. 18 až 21 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 až 7 rozsudku odvolacího soudu.
V dovolání obviněný Š. B. vznáší též námitky proti výroku o trestu i výroku o propadnutí věci, které považuje za nesprávné, nespravedlivé a trest za nepřiměřený. Pokud jde o námitku spočívající v tvrzení, že soudy pochybily ve výroku o uloženém trestu, který odvolací soud oproti soudu prvního stupně ještě zpřísnil a jeví se mu tedy nepřiměřený, lze z jejího obsahu dovodit, že obviněný má zřejmě na mysli uložený nepodmíněný trest odnětí svobody. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného Š. B. směřující proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
Předně lze konstatovat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu – trest odnětí svobody, přičemž odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že na straně obviněného nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, naopak mu přitěžovalo, že se předmětné trestné činnosti dopustil bezprostředně po svém propuštění, ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen za zvlášť závažný úmyslný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Soud rovněž zohlednil, že se dopustil dvou zločinů a jednoho přečinu, přičemž protiprávního jednání v bodě 1) výroku rozsudku se dopouštěl po velmi dlouhou dobu dvou a půl roku a vůči velkému počtu osob, kterým za úplatu poskytoval návykovou látku v množství výrazně přesahujícím kritérium značného rozsahu ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jednak drogu ve větším rozsahu poskytl i nezletilé osobě. Pokud mu tedy byl uložen za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §59 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, tedy těsně nad dolní hranicí trestní sazby ustanovení §283 odst. 2 tr. zákoníku zvýšené o jednu třetinu (což je ještě v rámci zákonného rozpětí trestní sazby od dvou do deseti let), lze konstatovat, že výše i druh trestu odpovídá též kritériím uvedeným v §§37 – 39 tr. zákoníku zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou, když současně bylo v souladu se zákonem shledáno též vyslovení trestu zákazu činnosti ve smyslu §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku (viz str. 7 - 8 rozsudku odvolacího soudu).
Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadá též výrok o uloženém trestu propadnutí věci, tak v tomto ohledu jde o výtku, kterou nepodložil žádnou konkrétní námitkou v tom směru, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho uložení, na jejímž podkladě by se Nejvyšší soud touto námitkou mohl zabývat. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Vzhledem k tomu nelze tuto obecnou a nekonkrétní výtku obviněného Š. B. směřující proti uloženému trestu propadnutí věci pod deklarovaný dovolací důvod ani žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Š. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 9. 2016
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.