ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1114.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1114/2016-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2016 o dovolání obviněného P. L. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 2. 2016, č. j. 2 To 1/2016-1763, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2015, č. j. 33 T 4/2015-1682, byl obviněný P. L. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, jakož i trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to v rozhodnutí specifikovaných různých digitálních vah a igelitových sáčků s obsahem hnědého prášku. Týmž rozhodnutím byla uznána vinnou přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku obviněná A. O.
O následném odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozhodl rozsudkem Vrchní soud v Olomouci tak, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě částečně zrušil ve výrocích ohledně obviněného P. L. a nově rozhodl tak, že jmenovaného uznal vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 let se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a stejně jako soud prvního stupně uložil i trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve shodném rozsahu.
Obviněný se trestné činnosti dopustil tak, že v době od 18. 11. 2011 do 28. 8. 2014 v místě svého bydliště a na dalších místech města O., neoprávněně prodával desítkám osob heroin, který za tímto účelem opakovaně nakupoval v P. za cenu 800 Kč za 1 gram a poté rozprodával za cenu 200 Kč za jednu dávku o udávané hmotnosti 0,1 gramu, když v jedné dávce se ve skutečnosti nacházelo průměrně 0,038 gramu heroinu, kdy takto obviněný prodával heroin za částku 5 263 Kč za 1 gram, tedy se ziskem 4 463 Kč na 1 gramu. Dále přechovával přesně nezjištěné množství heroinu, nejméně 20,964 gramů za účelem prodeje a v období roku 2013 přechovával přesně nezjištěné množství pervitinu, který rovněž prodával uživatelům této dávky. Za výše uvedené období prodal heroin v množství celkem 199,84 gramů a získal tak pro svoji potřebu nejméně 880 000 Kč . V podrobnostech, jako je zejména výčet jednotlivých osob a k nim relevantní množství prodané omamné látky a finanční částky za tuto získané, pak Nejvyšší soud odkazuje na výrokovou část napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný k Nejvyššímu soudu dovolání, které opřel o zákonný důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
V rámci odůvodnění mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve poukázal na skutečnost, že odvolací soud ve velké míře převzal skutková zjištění nalézacího soudu, když skutkovou větu doplnil toliko o množství narkotik, které byly nalezeny při prohlídce bytu, a které měla u sebe A. O., byť tyto skutečnosti nemají vliv na užitou právní kvalifikaci, ale dále se již odvolací soud neztotožnil s právní kvalifikací užitou soudem prvního stupně, ale dospěl k názoru, že obviněný svým jednáním získal značný prospěch nejméně ve výši 880 tis. Kč. Odvolací soud však zcela rezignoval na hodnocení důkazů, není jasné, z čeho vychází při konstatování, že obviněný prodával heroin za částku 5 263 Kč za 1 gram, tedy se ziskem 4 463 Kč na 1 gramu. Rovněž tak ze samotného odvolání státního zástupce není zřejmé, z čeho jeho odvolání vychází. Rozsudky obou soudů, zejména toho odvolacího má tedy dovolatel za nepřezkoumatelné.
Z výpovědí slyšených svědků, jakož i tvrzení obviněného bylo zjištěno, že jedna dávka v dealerovaném sáčku byla prodávána za 200 Kč a měla odpovídat 0,1 gramu. Pokud soudy kalkulují s množstvím 0,038 gramu heroinu v sáčku, jedná se o postup obecných soudů v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Je nemyslitelné, aby svědci odebírající drogu za tuto platili takové částky, o nichž spekuluje odvolací soud. Maximální zisk z 1 gramu tak mohl být pouze 1 200 Kč. Uvedení svědci (dovolatel poukazuje zejména na L. H. pobírající toliko sociální dávky) měli nízký sociální statut a je vyloučeno, aby za drogu platili statisícové částky. Svědkyně H. pak uvedla, že byla ovlivněna policií a nevypovídala pravdu, stejně jako svědkyně P. byla v minulosti několikrát léčena na psychiatrii a její tvrzení o prostředcích z výhry jackpotu nelze považovat za věrohodné, o to více, že částky nad 50 tis. Kč bývají hrazeny na účet, nikoliv v hotovosti. Mimo to jmenovaná nepravdivě vypovídala, že již 1,5 roku není konzumentkou drog, byť v jiné trestní věci byla slyšena v pozici uživatelky narkotik. Pravdivý není též závěr soudu o tom, že obviněný prodával drogy v restauraci U Marušky od roku 2011, neboť tuto měl v pronájmu až od roku 2013. Obviněnému pak nebyla dána možnost znevěrohodnit výpověď utajeného svědka N., který měl informace o prodeji drog získat od E. B., který však nebyl k návrhu obhajoby předvolán.
Závěrem svého dovolání proto obviněný vytkl obecným soudům libovůli při hodnocení důkazů a absenci odůvodnění právní kvalifikace ve smyslu „značného prospěchu“. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého oprávnění a k podanému dovolání se vyjádřil následovně. Nejprve stručně shrnul dosavadní stav trestního řízení, jakož i námitky prezentované obviněným v podaném dovolání. Tyto má za neodpovídající „hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu, neboť není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Rozhodnutí obou dotčených soudů má státní zástupce za učiněné bez důvodných pochybností, s řádným provedením důkazů a jejich pečlivým hodnocením v souladu s pravidly formální logiky. Je s podivem, že v řízení před soudem prvního stupně se obviněný ke svému jednání v podstatě doznal a tohoto litoval, avšak nyní zjištění soudů zpochybňuje. V odvolacím řízení přitom došlo pouze k nevýraznému posunu skutkových zjištění ohledně cca 20 gramů heroinu, které obviněný přechovával k další distribuci. Oproti tomu, pokud jde o získaný prospěch, vyšel odvolací soud důsledně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která obviněný původně akceptoval a proti nimž si odvolání nepodal. Právní závěry odvolacího soudu má státní zástupce za řádně vyargumentované a mající oporu v provedeném dokazování. Soudy se striktně řídily zásadou in dubio pro reo a obviněnému přisoudily jen absolutní minimum prokazatelně distribuovaného heroinu. Na tomto místě soudy nevycházely z celkově utržené částky, ale od této odečetly náklady obviněného na pořízení drogy. Také námitky k hodnocení jednotlivých svědků je třeba posoudit jako skutkové a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Připomíná však, že je obecně známé, že uživatelé omamných látek jsou schopni vynaložit nemalé finanční prostředky k obstarání drogy, a to i za cenu jejich opatření pochybným či dokonce protiprávním způsobem. Ostatně za uvedenou dobu, po kterou se obviněný protiprávního jednání dopouštěl, představoval jeho čistý výnos cca 26 700 Kč měsíčně, což nelze považovat za jakkoli přemrštěnou částku.
S ohledem na shora uvedené má proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství za to, že je namístě dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinit tak v neveřejném zasedání.
K vyjádření státního zástupce obviněný adresoval Nejvyššímu soudu svou repliku , v níž uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně sice akceptoval, avšak nikdy nesouhlasil se skutkovými závěry nalézacího soudu stran doby páchání trestné činnosti, jakož i množství prodané drogy a zisku z toho plynoucího. Znovu zopakoval, že restauraci U Marušky měl v pronájmu od dubna 2013. Stejně tak odběratelé drogy byli zkušenými osobami a menší množství v dealerovaném sáčku by nepochybně poznali a od obviněného by si již tuto nikdy nekoupili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolatelem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. O takovou situaci se však v daném případě nejedná.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i Vrchního soudu v Olomouci, a řízení jim předcházejících, to vše ve světle obviněným uplatněného dovolacího důvodu, dospěl k následujícímu závěru. Obviněný v rámci svých námitek brojí proti posouzení svého jednání jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, když jednak zpochybnil závěry odvolacího soudu stran prospěchu, který svým jednáním získal, neboť není pravdou, že by dealerované sáčky obsahovaly menší množství heroinu než 0,1 gramu. Závěry soudu považuje chybné též vzhledem k osobám jednotlivých odběratelů, kteří nebyli v takové situaci, aby si mohli dovolit vydávat částky, o kterých hovoří soudy ve spojení s jeho prospěchem. U některých svědků pak též obviněný zpochybnil jejich věrohodnost pro ovlivnění výpovědí policií či závislostí na návykových látkách, popř. ve vztahu k výpovědi svědka N. namítl neprovedení důkazu výslechem osoby E. B., z něhož tvrzení měl svědek N. vycházet.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené musí konstatovat, že takto uplatněná argumentace obviněného směřuje toliko vůči skutkovým zjištěním, tj. hodnocení důkazů, resp. neúplnosti dokazování a jako taková nemůže mít povahu právně relevantních námitek, které předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud obviněný napadá postup nalézacího a zejména odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů, dostává se ve svých námitkách mimo vymezený dovolací rámec a tedy do roviny, kde Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumat činnost nižších soudů. Oba dotčené soudy správně postupovaly v souladu s požadavky na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro projednání věci a hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení, po uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Postupovaly tedy ve světle všech existujících důkazů a zvažovaly, nakolik má konkrétní informace vliv na další, řádně zjištěné poznatky, jež bez důvodných pochybností umožňují závěr o spáchání trestné činnosti a identifikaci pachatelů. V přezkoumávané věci se tedy nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový extrémní nesoulad je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů však v dané věci nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat jakoukoliv svévoli, která by měla za následek shora namítaný extrémní nesoulad. V daném případě tak nedošlo k žádnému porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud přitom ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93 , III. ÚS 61/94 , III. ÚS 51/96 , IV. ÚS 185/96 , II. ÚS 213/2000 , I. ÚS 549/2000 , IV. ÚS 582/01 , II. ÚS 182/02 , I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99 , I. ÚS 129/2000 , III. ÚS 190/01 , II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94 , III. ÚS 166/95 , II. ÚS 182/02 , IV. ÚS 570/03 a další).
V projednávaném případě se však nejedná o žádnou z avizovaných skutečností, která by měla za výsledek potřebu zásahu ze strany Nejvyššího soudu. Soudy prvního i druhého stupně se ve svých rozhodnutích zaobíraly velmi podrobně nejen všemi provedenými důkazy, a to jak z hlediska jejich významu a hodnocení, ale též po stránce jejich procesní použitelnosti, a v neposlední řadě věnovaly pozornost otázce zamítnutých návrhů na doplnění dokazování. V tomto směru je ostatně pro úplnost nutné připomenout, že není absolutní povinností soudního orgánu provést veškeré stranami navržené důkazy, ale pokud tak neučiní a provedení konkrétního důkazu zamítne, musí tak učinit s adekvátním odůvodněním, které odpovídá povaze a závažnosti věci. Takové povinnosti pak oba soudy dostály.
Nejvyšší soud tak může pouze stručně odkázat na přesvědčivé odůvodnění závěrů soudu prvního stupně, který vycházel z částečného doznání se obviněného k trestné činnosti (str. 8–9 rozsudku), usvědčujících výpovědí řady svědků (str. 17–38), věcí zajištěných při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor (str. 10–11), jejich podrobení chemické analýze (str. 11–12) a daktyloskopickému zkoumání (str. 12), jakož i ze zajištěné telefonické komunikace obviněného s dodavatelem omamné látky (str. 13–14) a sledováním obviněného (str. 10). V tomto směru dovolací soud konstatuje, že již nalézací soud se vypořádal s otázkou věrohodnosti svědkyň L. H. (str. 25–27) a J. P. (str. 31–32), jakož i neprovedením obhajobou navrhovaných důkazů, mimo jiné i výslechem E. B. (str. 38–39).
Na tyto závěry pak navázal ve svém rozhodnutí též soud druhého stupně. Pakliže Vrchní soud v Olomouci oproti Krajskému soudu v Ostravě přistoupil ke změně skutkové věty ve smyslu doplnění, že obviněný rovněž přechovával přesně nezjištěné množství heroinu, nejméně však 20,964 gramů, učinil tak zcela v zákonných intencích §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., na který ostatně sám odkázal, když provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy již provedené v hlavním líčení, a to konkrétně protokol o provedení domovní prohlídky bytu č. … na adrese V., O.-P. (srov. str. 14 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, a dále č. l. 1758 trestního spisu).
Je třeba připomenout, že zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo – mimo jiné – neoprávněně prodá a pro jiného přechovává omamnou a psychotropní látku, spáchá takový čin ve značném rozsahu a v úmyslu získat pro sebe značný prospěch.
Vrchní soud v Olomouci tak při svém hodnocení zjištěných skutečností zcela správně a ve světle konstantní judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012; stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013) podřadil množství omamné látky heroin, které obviněný prodal nejméně 14 identifikovaným, ale i dalším osobám, o váze 199,84 gramů značného rozsahu. Ten podle dosavadních poznatků představuje stonásobnou hodnotu množství většího než malého, jenž je v případě heroinu stanovenou hranicí 1,5 gramu takové drogy. Doplnění skutkové věty o další drogu, kterou obviněný přechovával v množství 20,964 gramů, je tedy pouze upřesněním popisu trestné činnosti v souladu s řádně provedeným dokazováním, které avšak nemá další vliv na právní kvalifikaci, co do rozsahu trestné činnosti podřaditelné pod znaky §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Za podstatný výsledek odvolacího řízení je pak třeba považovat změnu právní kvalifikace, resp. její doplnění o kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tedy spáchání činu v úmyslu získat pro sebe značný prospěch. Odvolací soud tento závěr nevystavěl na jakkoliv změněné důkazní situaci či potřebě doplnit řízení o nové důkazy, ale vycházel z dosavadních skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to že obviněný v inkriminovaném období prodal heroin v množství 199,84 gramů se ziskem nejméně ve výši 880 tis. Kč. Vrchní soud v Olomouci se pečlivě vypořádal s odůvodněním, proč se neztotožnil s názorem nalézacího soudu prezentovaným na str. 40 rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a sám pak správně podřadil zjištěný zisk obviněného z trestné činnosti značnému prospěchu ve smyslu §138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Je možno zopakovat argumentaci odvolacího soudu (str. 16 jeho rozsudku), podle níž k dokonání trestného činu ve smyslu §283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku postačí, aby pachatel jednal v úmyslu získat značný prospěch, aniž by tohoto fakticky dosáhl. Provedeným dokazováním bylo bez důvodných pochybností zjištěno, že obviněný jím nakoupený heroin dále prodával v menším množství, než za jaké je odběratelům vydával. Při konstituování částky zisku, počínaje stanovením průměrného obsahu heroinu v dealerovaných sáčcích, až po počet osob a jimi odebraných dávek, bylo postupováno maximálně ve prospěch obviněného. Konečný prospěch ve výši 880 tis. Kč tak je třeba považovat za minimální možný zisk, kterého se obviněný svou trestnou činností dobral, resp., k němuž směřoval jeho úmysl. V tomto směru proto nemá dovolací soud oběma nižším soudům ničeho co vytknout. Námitka dovolatele, že došlo k chybnému závěru o prodeji návykové látky v restauraci U Marušky, kterou pronajímal po kratší dobu, než jaká odpovídá době páchání trestné činnosti, pak nemůže obstát, neboť oba soudy časovému rámci uvedenému ve výrokové části jejich rozhodnutí, podřadily aktivitu obviněného nejen v dotčené restauraci, ale též v místě jeho bydliště, jakož i na dalších místech v Ostravě, vycházeje důsledně ze svědeckých výpovědí odběratelů omamné látky, popřípadě dalších provedených důkazů. Je třeba zdůraznit, že oba soudy vycházely vždy z nejmenšího počtu dodaných dávek jednotlivým uživatelům a od obviněným stanovené prodejní ceny odečetly nákupní hodnotu heroinu.
Stran dalších námitek obviněného, které směřují k otázce věrohodnosti slyšených svědků, pak Nejvyšší soud může ve stručnosti odkázat též na pregnantní vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jenž správně poukázal – byť v obecné rovině – na frekvenci zajišťování prostředků k obstarání omamných látek ze strany závislých osob pochybnými či dokonce protiprávními prostředky, kdy takto jsou uživatelé drog schopni obstarat často velmi vysoké finanční sumy k pokrytí svých nákladných potřeb. Jakkoliv je danou úvahu nutné vnímat jako dokreslující fakt obecné povahy vážící se typově k projednávané trestné činnosti, i takové konstatování je možno zohlednit při vyvrácení dovolatelem vznesených námitek.
Nejvyšší soud pro shora uvedené tedy konstatuje, že obviněný ve svém dovolání vznesl jen takové námitky, které svou povahou mají toliko za cíl dosáhnout jiného, pro něj příznivějšího hodnocení důkazů, než jak to učinily soudy nižších stupňů, zejména soud odvolací. K takovéto nápravě však dovolací soud povolán není, o to více, že se soudy prvního a druhého stupně ve svých rozhodnutích zaobíraly všemi podstatnými skutečnostmi, z nichž byly s to dojít k řádně vyargumentovanému závěru o spáchání uvedené trestné činnosti, vině obviněného tímto jednáním a jeho podřazení příslušné právní kvalifikaci. Nejvyšší soud plně souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí zejména odvolací soud. Z tohoto odůvodnění vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Své odmítající usnesení proto Nejvyšší soud založil na důvodu uvedeném v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy, že obviněný své dovolání – byť formálně učiněné podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – podal ve skutečnosti z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí pak bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 10. 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.