ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.95.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 95/2016-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. dubna 2016 dovolání, která podali obvinění T. Z. , J. M . , D . V. T., a D . K. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 12 To 57/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 4/2013 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných T. Z., J. M., D. V. T. a D. K. H. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 2 T 4/2013, byli obvinění T. Z. (v bodě IV), J. M. (v bodě V), D. V. T. (v bodě V) a D. K. H. (v bodě V) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný T. Z. byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Obviněný J. M. byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem. Obvinění D. V. T. a D. K. H. byli shodně odsouzeni podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dohledem, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle skutkových zjištění se obviněný T. Z. dopustil shora uvedené trestné činnosti s dalšími spoluobviněnými tím, že (bod IV) v rozporu s ustanoveními §4, §8 a §24 odst. l písm. a) zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, tedy bez povolení k zacházení s návykovými látkami, v průběhu r. 2011 uzavřeli D. B., R. B., T. Z. a N. V. H. ještě s osobou vietnamského původu označovanou jako „N.“ vzájemnou dohodu a projednali konkrétní postup a rozdělení úkolů, které směřovaly k vybudování indoor pěstírny konopí, které je omamnou látkou zařazenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazených do Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách, a jeho účinná látka delta-9-tetrahydrokanabinol je psychotropní látkou zařazenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazených do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách, od měsíce listopadu 2011 začali v hale bývalého podniku ŘEMPO ve S. R., okr. K. V., tuto pěstírnu budovat, na čemž se všichni finančně podíleli stejným dílem, D. B. a R. B. nejprve zajistili pronájem tohoto nebytového prostoru od pronajímatele Mgr. B. K. a posléze podnájem této nemovitosti od pronajímatele společnosti Beta KV, s. r. o., poté pronajatou halu postupně stavebně upravili, zateplili, na čemž se podíleli především D. B. a R. B., s pomocí osoby vietnamského původu označené jako „N.“ v hale instalovali umělé osvětlení, vzduchotechniku a další technologii potřebnou k pěstování konopí, a do takto upravených prostor umístili květináče s rostlinami konopí, poté do těchto prostor v měsíci listopadu 2011 osoba vietnamského původu označovaná jako „N.“ a obviněný N. V. H. přivedli obviněné N. V. H. a P. V. C., které seznámili s postupem pěstování konopí, a tito obvinění, kteří byli ubytováni v k tomu upravených prostorách pěstírny, za použití vody, speciálních hnojiv a chemických přípravků podporujících růst rostlin ve speciálním substrátu zabezpečovali péči o pěstované rostliny konopí, obstarávali zařízení sloužící k pěstování rostlin a podíleli se na sklizních vypěstovaného konopí; D. B. a R. B. po celou dobu provozu pěstírny zajišťovali pravidelný dozor nad jejím chodem a proto byli v pravidelném kontaktu s obviněným N. V. H., který udržoval kontakt s tzv. zahradníky, tedy N. V. H. a P. V. C., tlumočil jejich potřeby a obstarával pro ně jídlo a cigarety, a dále byli pravidelně v kontaktu s T. Z., který zabezpečoval přístup do haly, kde se nacházela pěstírna, řešil odstranění technických problémů spojených s provozem pěstírny a zabezpečoval dodávání jídla a dalších věcí osobní potřeby pro N. V. H. a P. V. C. a zabezpečoval odvoz vypěstovaného substrátu a odpadu vzniklého z provozu pěstírny; tímto jednáním se jim podařilo dosáhnout toho, že za dobu provozu indoor pěstírny nejméně ve dvou případech provedli sklizeň vypěstované rostliny konopí a z něj získanou sušinu o nezjištěné hmotnosti s nezjištěným množstvím účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu prodali nezjištěným odběratelům, přičemž ke dni 31. 5. 2012 pro další osoby v uvedené hale pěstovali a přechovávali 939 kusů rostlin konopí v různých stádiích vzrůstu, z nichž by bylo možno získat 13,8364 kg rostlinné drti, obsahující nejméně 1,1873 kg účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu.
Podle skutkových zjištění se obvinění J. M., D. V. T. a D. K. H. dopustili shora uvedené trestné činnosti s dalšími spoluobviněnými tím, že (bod V) v rozporu s ustanoveními §4, §8 a §24 odst. l písm. a) zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, tedy bez povolení k zacházení s návykovými látkami, v průběhu r. 2011 uzavřeli D. B., R. B. a J. M., a to na základě jeho návrhu ještě s osobou vietnamského původu označovanou jako „M.“ vzájemnou dohodu a projednali konkrétní postup a rozdělení úkolů, které směřovaly k vybudování indoor pěstírny konopí, které je omamnou látkou zařazenou v příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazených do Seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách, a jeho účinná látka delta-9-tetrahydrokanabinol je psychotropní látkou zařazenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazených do Seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách, od měsíce prosince 2011 začali v zemědělské hale v obci Č., okr. Ch., tuto pěstírnu budovat, na čemž se všichni finančně podíleli stejným dílem, J. M. s vědomím D. B. a R. B. zajistil pronájem tohoto nebytového prostoru od pronajímatele společnosti JZ Reality, spol. s. r. o., poté D. B., R. B., J. M. a J. J. postupně pronajatou halu stavebně upravili, společně s nezjištěnými osobami vietnamského původu, sjednanými osobou vietnamského původu označenou jako „M.“ v hale instalovali osvětlení, vzduchotechniku a další technologii potřebnou k pěstování rostlin konopí, pro účely zakrytí skutečnosti, že v objektu budou pěstovány rostliny konopí, a ve snaze zmírnit náklady na odběr elektrické energie z distribuční sítě postupně D. B., R. B. a J. M. zajistili koupi a pronájem elektrocentrál sloužících k výrobě elektrické energie, po provedení stavebních úprav a technologií potřebných k pěstování rostlin konopí, ze sdružených finančních prostředků vybavili pěstírnu agrochemickými prostředky a rostlinami konopí, poté do těchto prostor v měsíci lednu 2012 muž vietnamského původu označovaný jako „M.“ přivedl obviněné D. V. T. a D. K. H., kteří byli seznámeni s postupem pěstování konopí, a tito obvinění, kteří byli ubytováni v k tomu upravených prostorách pěstírny, za použití vody, speciálních hnojiv a chemických přípravků podporujících růst rostlin ve speciálním substrátu zabezpečovali péči o pěstované rostliny konopí a obstarávali zařízení sloužící k pěstování rostlin, a k zajištění dohledu nad provozem pěstírny zůstal v objektu obviněný J. J., který měl za úkol starat se o správu a ostrahu objektu, řešit technické problémy spojené s provozem pěstírny, přebírat naftu potřebnou k provozu elektrocentrál, dohlížet na činnost tzv. zahradníků, tedy D. V. T. a D. K. H. a o dění v pěstírně podávat informace D. B. a R. B.; tímto jednáním se jim podařilo dosáhnout toho, že ke dni 31. 5. 2012 pro další osoby v uvedené hale pěstovali a přechovávali 3 200 ks rostlin konopí v různých stádiích vzrůstu, z nichž by bylo možno získat 81,7366 kg rostlinné drti obsahující 6,9221 kg účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu, a dále zde přechovávali 1,1004 kg sušiny rostliny konopí s obsahem 133,5 g účinné látky delta-9-tetrahydrokanabinolu.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění a spoluobviněný odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 12 To 57/2015, z podnětu odvolání obviněných D. V. T. a D. K. H. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek ohledně těchto obviněných ve výroku o trestu vyhoštění a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že těmto obviněným uložil tresty vyhoštění na dobu deseti let. Odvolání obviněných T. Z., J. M. a dalšího spoluobviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění dovolání, obviněný T. Z. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Ficnera, Ph.D., obviněný J. M. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Kateřiny Šebkové, obviněný D. V. T. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Zdenky Lokajíčkové a obviněný D. K. H. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Hany Levové.
Obviněný T. Z. ve svém dovolání ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně i na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a na §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, aniž k tomu byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v předcházejícím řízení dán důvod pro dovolání.
Podle obviněného mělo být v jeho případě aplikováno pravidlo o zániku trestnosti podle §20 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný do ledna 2012 nevěděl o účelu haly spočívajícím v pěstování konopí. Současně bylo podle něj v řízení prokázáno, že po polovině dubna 2012 od dalšího jednání upustil. Doba páchání trestné činnosti tak u něj činila asi tři měsíce, přičemž jeho jednání mělo kvalitativně se snižující úroveň. Pokud nedošlo k zániku trestnosti podle §20 odst. 3 tr. zákoníku, tak se tomu obviněný alespoň značně přiblížil. Obviněný má za to, že dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání trestného činu a odstranil nebezpečí vyplývající z jím podniknuté přípravy do té míry, že pokud byl čin dokonán dalšími pachateli, stalo se tak nezávisle na jeho předchozím přispění k činu. Nesouhlasí přitom s názorem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno ani to, že by obviněný od dalšího jednání dobrovolně upustil a rozhodně nic nesvědčí o tom, že by odstranil nebezpečí vzniklé zájmu chráněnému trestním zákonem nebo že by o trestné činnosti učinil oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.
Rozsudek odvolacího soudu je pak podle obviněného zjevně nepřiměřený v části o trestu. Svou situaci obviněný srovnává se spoluobviněným J. J., který byl za jednání vykazující podle obviněného vyšší společenskou škodlivost odsouzen pouze k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody.
Dále obviněný namítá, že rozsudek Krajského soudu v Plzni je nekriticky založen pouze na výpovědích obviněných D. B. a R. B., kteří byli v rozporu s §178a tr. ř. označeni jako spolupracující obvinění, ačkoli k tomu nesplňovali podmínky. Tito spoluobvinění podle obviněného řídili organizovanou skupinu a organizovali celou trestnou činnost. Díky tomu, že se vzdali práva na odvolání, nemusel soud prvního stupně odůvodňovat své rozhodnutí v částech, které jsou podstatné pro posouzení jejich postavení jako spolupracujících obviněných, a konfrontovat se tak s námitkami ostatních obviněných. Jako spolupracující obvinění přitom byli označeni až na konci přípravného řízení, což je podle obviněného novum, s nímž se soud prvního stupně nevypořádal. Současně nesplnili podmínku úplné a pravdivé výpovědi.
Rozsudek odvolacího soudu pak podle obviněného vykazuje procesní vady, neboť je založen na skutkových zjištěních, která jsou v řadě případů rozporná, případně se rozsudek s některými skutkovými zjištěními relevantně nevypořádává. Podle obviněného především nedošlo k žádné dohodě s obviněnými B., N. V. H. a osobou označenou jako N. Poukazuje k tomu na rozpory ve výpovědích obviněných B. a svědka R. M. Za nevěrohodné považuje obviněný i další důkazy jako svědecké výpovědi R. E. a D. V. Svědek R. E. svou výpověď přizpůsobil výpovědi D. B., kterou měl k dispozici, výpověď D. V. je pak v rozporu se záznamy odposlechů telefonních hovorů. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ohledně něj zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 12 To 57/2015, ve výroku II.
Obviněný J. M. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný je také toho názoru, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí.
Podle obviněného z žádného důkazu nevyplynulo, že by se finančně podílel na vybavení pěstírny. Naopak spoluobvinění B. o něm uváděli, že byl bez peněz. Výpovědi spoluobviněných pak obviněný podrobně rozebírá a poukazuje na jejich nevěrohodnost. Taktéž upozorňuje na skutečnost, že se s orgány činnými v trestním řízení rozhodli spolupracovat až na konci vyšetřování, a to poté, co došlo ke zpřísnění právní kvalifikace. Nevypovídali nezávisle na sobě, ale při znalosti předchozí výpovědi druhého a poté, co se mohli podrobně seznámit s odposlechy, které byly součástí vyšetřovacího spisu. Nad rámec toho, co bylo ze spisu zřejmé, se pak snažili přijít s něčím novým, aby měli šanci získat procesní postavení spolupracujících obviněných. Proto se objevuje obviněný v roli jakési šedé eminence, neboť byl pro ně snadným terčem. Soud prvního stupně se přitom v rozporu s judikaturou motivací spolupracujících obviněných vůbec nezabýval. Obviněný trvá na tom, že neznal pravý účel objektu v Č., nebyl účastníkem dohody v tomto směru a nijak se na zbudování pěstírny finančně nepodílel. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Obviněný D. V. T. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podle obviněného se skutková zjištění nalézacího soudu opírají o důkazy, z nichž jej ani jediný neusvědčuje z trestné činnosti. Obviněný nebyl do objektu přiveden osobou označenou jako M. Do objektu jej přivedla jiná osoba za účelem ubytování a vyčkání zajištění práce v bistru. Ze skutkových zjištění nelze dovodit, že by obviněný byl seznámen s postupem pěstování konopí a že by obstarával zařízení k péči o tyto rostliny. Nikdo neuvedl, že by tři obvinění zadržení v objektu při zásahu policie měly být totožní se třemi Vietnamci, o nichž hovořil obviněný J. J. Samotná přítomnost spícího obviněného v rozsáhlém objektu v Č. podle něj neprokazuje jeho účast na trestné činnosti. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 12 To 57/2015, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 2 T 4/2013, zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný D. K. H. ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného nebyl v řízení proveden žádný důkaz, který by odůvodňoval závěr, že byl do objektu v Č. přivezen osobou vietnamské národnosti vystupující pod jménem M. a že se tak stalo v lednu 2012, ani že se obviněný o chod pěstírny staral, byl s ním seznámen či o zřízení pěstírny věděl. Z provedeného dokazování vyplynulou pouze to, že obviněný byl v době zásahu Policie ČR v prostorách objektu. Obviněný poukazuje na znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví genetika, jímž byly zkoumány v objektu nalezené zubní kartáčky a holicí strojky nejen obviněných, ale také osob jménem N. H. Q. a T. H. B. a také holicí strojek a zubní kartáček, u nichž se shoda s osobou v národní databázi DNA nenašla. V objektu tedy byly další osoby vietnamské národnosti, podle obviněného se tak lze důvodně domnívat, že se o chod pěstírny staral někdo jiný, než obvinění. Navíc ve stěrech z dlaní provedených obviněnému po zadržení nebyla zjištěna přítomnost žádné omamné či psychotropní látky, čímž bylo podle něj vyloučeno, že by se o rostliny konopí staral. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 12 To 57/2015, ve výroku I o vině a trestu a dále postupoval podle §265l nebo §265m tr. ř.
K dovolání obviněných se vyjádřil Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání uvedl, že jejich námitky v podstatné části uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. S poukazem na uvedený dovolací důvod totiž není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Ve věci přitom nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Podle názoru státního zástupce lze za obsahově relevantní považovat pouze námitku obviněného T. Z., že v jeho případě mělo být přihlédnuto k dobrovolnému upuštění od dokonání trestného činu. V tomto směru se však státní zástupce s dovoláním neztotožňuje. I zde jsou základem pro právní posouzení skutková zjištění soudů, z nichž však nevyplývá žádný moment v jednání obviněného, který by bylo namístě posoudit jako dobrovolné upuštění od dokonání trestného činu, o který se obviněný pokusil. Namítá-li obviněný v této souvislosti, že od pokusu upustil od poloviny dubna 2012, nemá toto jeho tvrzení oporu ve skutkových zjištěních soudů a jde pouze o produkt vlastního hodnocení skutkového děje, jenž se však se skutkovými zjištěními soudů nekryje. Zároveň je třeba zdůraznit, že předpokladem zániku trestnosti není pouhé ustání od dalšího jednání, ale i odstranění nebezpečí vzniklého zájmům chráněným trestním zákonem. Obviněný pak sice o takovém odstranění ve svém dovolání hovoří, avšak ani nenaznačuje, v čem by mělo spočívat. Již z toho je zřejmé, že podmínky zániku trestnosti v jeho případě nemohly být dány. Tuto námitku tak státní zástupce hodnotí jako zjevně neopodstatněnou. Navíc se s ní již soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Státní zástupce proto odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Pokud dále obviněný namítá nepřiměřenost jemu uloženého trestu, jde podle státního zástupce o námitku, již nelze obsahově podřadit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani v úvahu připadající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je primárně určen k přezkumu výroku o trestu. Je sice pravda, že obviněnému byl uložen trest mimo rámec rozhodné trestní sazby podle §283 odst. 3 tr. zákoníku, avšak stalo se tak velmi výrazně v jeho prospěch, neboť byl aplikován institut mimořádného snížení trestní sazby a uložený trest lze v relaci k zákonné trestní sazbě označit za velmi mírný. K tomu státní zástupce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňují námitky pouhé nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, a přiměřeně také na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 15/2016, z něhož vyplývá, že uložení trestu v rámci snížené trestní sazby podle §58 tr. zákoníku se nelze domáhat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím spíše se pak podle názoru státního zástupce nelze domáhat toho, aby v případě, že takový institut byl soudy užit, byl takto uložený trest ještě více zmírněn.
Námitky obviněných T. Z. a J. M. k postavení spoluobviněných B. jako spolupracujících obviněných podle státního zástupce rovněž obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Postavení spolupracujícího obviněného je procesní institut, projevující se pouze ve výroku o trestu uloženého takové osobě, a samotné užití tohoto institutu nemá žádný bezprostřední vliv na hmotněprávní posouzení jednání ostatních spoluobviněných. Výpověď spolupracujícího obviněného přitom s sebou nenese žádnou vyšší či zvláštní procesní hodnotu. Zpochybňování naplnění podmínek aplikace tohoto institutu v případě obviněných B. tak je podle státního zástupce ve vztahu k posouzení jednání ostatních obviněných zcela irelevantní. K závěru o vině ostatních obviněných soudy dospěly mj. na základě samotného obsahu výpovědi spolupracujících obviněných, nikoli snad na základě aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného. Skutečnost, že výpověď podal spolupracující obviněný, toliko klade na soudy vyšší požadavky z hlediska hodnocení její hodnověrnosti, aby byl vyloučen případný motiv takového obviněného „zalíbit se“ orgánům činným v trestním řízení. Těmto vyšším požadavkům však soudy obou stupňů podle státního zástupce dostály, neboť se s velkou mírou pečlivosti zabývaly obsahem výpovědi spolupracujících obviněných a tyto výpovědi kriticky konfrontovaly s ostatními ve věci provedenými důkazy, včetně důkazů ryze objektivní povahy. Námitky dovolatelů tak představují pouhou polemiku s obsahem těchto výpovědí a jejich hodnocením soudy obou stupňů, což však nelze podřadit ani pod kategorii tzv. extrémního nesouladu ve smyslu zachování práv obviněných na spravedlivý proces.
Pro úplnost státní zástupce dodává, že T. Z. a J. M. nejsou vůbec osobami oprávněnými ke zpochybňování aplikace institutu spolupracujícího obviněného ve vztahu k jiné osobě, neboť ve vztahu k jinému obviněnému není obviněný oprávněn dovolání podávat [srov. §265d odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Navíc obsahově jsou takové námitky zaměřeny v neprospěch spolupracujícího obviněného a k uplatnění takových námitek by tak byl ryze hypoteticky oprávněn pouze nejvyšší státní zástupce, který však v tomto směru dovolání nepodal a věcně by k tomu ani nebyl důvod. Za těchto okolností považuje státní zástupce za nadbytečné blíže polemizovat o tom, zda podmínky pro přiznání postavení spolupracujícího obviněného u spoluobviněných B. dány byly, či nikoli. V tomto směru proto odkazuje na str. 13-14 rozsudku odvolacího soudu.
Ani obviněným J. M. tvrzená absence subjektivní stránky jeho jednání podle státního zástupce nepředstavuje námitku uplatněnou relevantně, neboť se zcela míjí se skutkovým zjištěním soudů, z něhož vyplývá, že na provozu pěstírny tento obviněný měl na základě předchozí dohody se spoluobviněnými B. finančně profitovat. Těžko si pak za této soudy zjištěné situace představit, že by v takovém případě nebyla naplněna intelektuální či volní složka úmyslného zavinění.
Námitky obviněných D. V. T. a D. K. H. lze podle státního zástupce shrnout tak, že i v dovolacím řízení setrvávají na své obhajobě, že s projednávanou trestnou činností nemají nic společného a v objektu, v němž se nacházela velkokapacitní pěstírna konopí, se ocitli v podstatě náhodou. Této obhajobě však soudy na základě provedených důkazů podle státního zástupce právem neuvěřily, přičemž zejména poukázaly na skutečnost, že zařízení pěstírny vyžadovalo manuální obsluhu zalévání a péči o rostliny, které zjevně (soudě dle vysokého obsahu psychotropní látky tetrahydrocannabinolu) v pěstírně prosperovaly. Těmto úvahám soudu prvého stupně (zejména str. 84 jeho rozsudku), s nimiž se následně ztotožnil i odvolací soud (str. 15 rozsudku odvolacího soudu), přitom nelze dle názoru státního zástupce z hlediska nároků uvedených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. cokoli vytknout.
Pokud obvinění T. Z. a J. M. uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání podle státního zástupce vyplývá, že jej uplatnili v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Takto formulovaný důvod dovolání však může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Takovou vadou však rozhodnutí soudu nalézacího dle názoru státního zástupce zatíženo není, a proto nemůže být naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných J. M., D. V. T. a D. K. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolání obviněného T. Z. pak státní zástupce navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Všichni obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Z naznačeného výkladu je patrné, že obviněnými prezentované námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť směřují proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti hodnocení provedeného dokazování, případně proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení může Nejvyšší soud k námitkám všech obviněných směřujícím proti hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním uvést, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vyvodily skutkové závěry, na nichž se odsouzení zakládá, a toto zdůvodnění nebudí žádné pochybnosti.
K dovolání obviněného T. Z. je třeba konkrétně poznamenat, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani jeho námitka, že mělo být na jeho jednání aplikováno ustanovení §20 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný se totiž v tomto směru dovolává blíže nespecifikovaných skutkových zjištění spočívajících v tom, že trestné činnosti zanechal a odstranil nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem z jím podniknuté přípravy. Cituje v tomto směru z odůvodnění odvolacího rozhodnutí závěr soudu, že nic takového zjištěno nebylo, v reakci na něj však pouze opakuje toto nekonkrétní tvrzení. Obviněný tedy nespecifikuje, v čem by mělo spočívat jeho upuštění od páchání trestné činnosti a odstranění nebezpečí, nicméně je patrné, že tuto námitku zakládá na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým v řízení dospěly soudy.
Pokud obviněný dále porovnává svůj trest s trestem uloženým spoluobviněnému Jiřímu Jeřábkovi, ani touto námitkou nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, ale ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je primárně určen k nápravě vad výroku o trestu. Tento dovolací důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jak správně podotkl již státní zástupce, obviněnému byl sice uložen trest mimo hranice trestní sazby stanovené v zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným, avšak výrazně v jeho prospěch. V tomto směru se tak nelze v dovolacím řízení domáhat ještě výraznějšího snížení trestu. Pouze nad rámec dovolacího řízení lze uvést, že jednak se obviněný a J. J. podíleli každý na jiném skutku, tedy není na místě jejich podíly na trestné činnosti porovnávat, jednak obviněný opět ve svém případě vychází z odlišných skutkových zjištění, než vyšla v řízení najevo.
Obviněný dále napadá procesní postup orgánů činných v trestním řízení spočívající v označení spoluobviněných B. jako spolupracujících obviněných. K této námitce lze nad rámec dovolacího řízení odkázat na výše citované vyjádření státního zástupce. Pokud pak jde o konkrétní detaily jejich výpovědí, s nimiž obviněný nesouhlasí, těmi se ve svých rozhodnutích zabývaly již soudy v předchozím řízení.
Totéž pak lze konstatovat k dovolání obviněného J. M. , který uplatnil podobné námitky týkající se spolupracujících obviněných.
Oba výše uvedení obvinění také uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ten v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný J. M. odkázal výslovně na druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu. Vzhledem k tomu, že nedošlo k porušení zákona ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze považovat za naplněný ani dovolací důvod podle písm. l) téhož ustanovení. Obviněný T. Z. konkrétní alternativu jasně nevymezil a z jeho dovolání je spíše patrné nepochopení první z nich, která nepřichází v úvahu již proto, že v projednávané věci došlo k věcnému přezkoumání podle §254 tr. ř. a odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř.
K námitkám obviněných D. V. T. a D. K. H. pak lze nad rámec dovolacího řízení odkázat na rozhodnutí soudů obou stupňů. Zejména odvolací soud na str. 15 svého rozhodnutí poukázal na nutnost zajišťovat chod pěstírny trvalou přítomností osob určených k pěstování konopí a k obsluze technických zařízení. To podle provedeného dokazování zajišťovaly tři osoby vietnamské národnosti a při zásahu policie také takové tři osoby byly v pěstírně zadrženy.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění T. Z., J. M., D. V. T. a D. K. H. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jimi napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu