ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.25.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 25/2016-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 16. srpna 2016 stížnost obviněného P. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 47/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného P. K. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 4 T 3/2016, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Usnesením ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 To 47/2016, rozhodl Vrchní soud v Praze podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř., že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že je ve vazbě držen protiprávně, žádné trestné činnosti se nedopustil a jeho jednání popsané ve sdělení obvinění není protiprávní. Nemá v úmyslu uprchnout nebo se skrývat ani nehodlá páchat trestnou činnost. Bude kontaktní pro orgány činné v trestním řízení prostřednictvím mobilního telefonu a e-mailové schránky. Současně by v případě propuštění sdělil svou adresu. Z jeho lékařských zpráv vyplývá, že trpí ischemickou chorobou srdeční. V důsledku této nemoci bývá často hospitalizován v nemocnici. Požádal o invalidní důchod, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Ubytování a práci mu pomůže zajistit kurátor v H. K. Podle obviněného soud vychází z předpokladu, že bude uznán vinným zločinem, pro nějž je stíhán, a že mu hrozí trest v trvání až deseti let. Samotná hrozba vysokým trestem však nezakládá důvod vazebního držení. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a propustil jej z vazby na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obviněný je stíhán pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl nepravomocně uznán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. V daném stadiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, tento skutek měl všechny znaky trestného činu a byly také dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný.
Předně je třeba říci, že vrchní soud nezaložil své rozhodnutí na hrozbě trestu v trvání deseti let, jak tvrdí obviněný. Ani by to nebylo možné, neboť státní zástupce se proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolal a obviněnému v současné chvíli hrozí trest odnětí svobody maximálně v tom rozsahu, v jakém byl uložen soudem prvního stupně. Naopak lze konstatovat, že se vrchní soud ve svém rozhodnutí pečlivě zabýval konkrétními okolnostmi na straně obviněného, jež odůvodňují jak vazbu útěkovou, tak předstižnou. Uvedl zejména, že obviněný byl nepravomocně odsouzen pro závažnou trestnou činnost, které se měl dopouštět po dobu pěti let opakovanými útoky. Nemá stálé bydliště a svou bytovou situaci řešil krátkodobými, avšak často po sobě jdoucími neoprávněnými hospitalizacemi ve zdravotnických zařízeních po celé České republice (pozn.: trestná činnost obviněného měla souviset s jeho sociální situací, kterou měl opakovaně řešit přivoláváním rychlé záchranné služby nebo dostavováním se do zdravotnického zařízení, kde měl uvádět zdravotní potíže neodpovídající skutečnosti, v důsledku čehož mu byla opakovaně prováděna nákladná vyšetření, čímž měl způsobit celkovou škodu ve výši 5 648 096,41 Kč). Vrchní soud dále poukázal na skutečnost, že obviněný nemá zaměstnání a není tedy vázán ke konkrétnímu místu ani pracovně. Před vzetím do vazby byl pro orgány činné v trestním řízení nedostupný a muselo po něm být vyhlášeno celostátní pátrání, na jehož základě byl zadržen. Z rejstříku trestů jsou patrny jeho sklony k deliktům majetkového charakteru. Nedostatečné je i rodinné a sociální zázemí obviněného, obviněný nepobírá sociální dávky ani jiný legální příjem, nemá žádný příslib bydlení ani zaměstnání, nemá představu, kam by po propuštění z vazby šel a jak by si zajistil prostředky k obživě.
Na podrobné odůvodnění napadeného usnesení pak obviněný ve své stížnosti reagoval obecnými tvrzeními, že bude kontaktní pro orgány činné v trestním řízení, nedopustí se žádné trestné činnosti apod., aniž by tyto své proklamace podepřel jakoukoli konkrétní skutečností. Závěry napadeného usnesení se mu tedy nepodařilo nijak zpochybnit. Je zřejmé, že trestná činnost, která je mu kladena za vinu, měla souviset právě s jeho nedostatečným pracovním, sociálním i rodinným zázemím. Podezření z jejího spáchání plyne z výpovědi obviněného, lékařských záznamů a znaleckého posudku. Je zde proto zřejmá obava, že v případě propuštění na svobodu by si obviněný jednak opět zajišťoval střechu nad hlavou způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku, kterým byl nepravomocně uznán vinným, a tedy by pokračoval v páchání trestné činnosti a současně by měnil místa pobytu a vyhýbal se tak trestnímu stíhání.
Obava, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání vyhnul, je v jeho případě navíc do značné míry dána již samotným nepravomocným odsouzením k poměrně vysokému trestu odnětí svobody. K tomu lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Vrchní soud se pak zabýval i možností nahrazení vazby jinými instituty, k čemuž neshledal podmínky, což je zřejmé již ze samotných skutečností, kterými jsou v případě obviněného vazební důvody naplněny ve vysoké intenzitě.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu