ECLI:CZ:NS:2016:11.TVO.33.2016.1
sp. zn. 11 Tvo 33/2016-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2016 stížnost podanou obviněným M. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 4 To 69/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného M. M. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 56 T 3/2014, uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 3, 6 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, přičemž některé z útoků spáchal jako pomocník a některé jako organizátor, přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, za které (a za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 4 T 109/2012) mu byl podle §43 odst. 2 a §211 odst. 6 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věcí v rozsudku vyjmenovaných. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Usnesením ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 4 To 69/2016, rozhodl Vrchní soud v Praze podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř., že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, jednak sám, jednak prostřednictvím obhájce. Ve vlastnoručně sepsané stížnosti obviněný uvedl, že dne 7. 10. 2016 obdržel od vrchního soudu „předvolání“ k vazebnímu zasedání, termín byl stanoven na 17. – 21. 10. 2016. Byl vyzván, aby se vyjádřil, jestli chce být přítomen. Obratem odpověděl, že nechce být přítomen, a to ze dvou důvodů. První byl ten, že dne 17. 10. 2016 měl ve věznici naplánovanou návštěvu své rodiny a čekal na informace o zdravotním stavu své maminky, která je v nemocnici s plicní embolií. Druhým důvodem bylo to, že v danou dobu ještě neměl v ruce rozhodnutí vrchního soudu o stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby. Dne 10. 10. 2016 obviněný obdržel další předvolání spolu s tímto rozhodnutím o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vazbě. Předvolání bylo na den 13. 10. 2016. Zároveň byl do vazební věznice dodán příkaz k eskortě, která byla stanovena tak, že odjezd byl 11. 10. 2016 a příjezd 18. 10. 2016. Doručením předmětného rozhodnutí o stížnosti se podle obviněného situace diametrálně změnila a dne 13. 10. 2016 chtěl být vazebnímu zasedání přítomen. Následně byl dne 11. 10. 2016 eskortován, ale dne 13. 10. 2016 byl eskortován zpět, aniž by se mohl vazebního zasedání zúčastnit. Obviněný proto namítá, že bylo porušeno jeho právo se hájit, neboť se vyjádřil pouze k vazebnímu zasedání, které se mělo konat ve dnech 17. – 21. 10. 2016. Napadené rozhodnutí je proto podle něj neplatné.
Prostřednictvím svého obhájce obviněný uvedl, že ve svém projevu vůle ze dne 5. 10. 2016 prostřednictvím advokáta soudu jednoznačně sdělil, že neobdržel rozhodnutí o stížnosti proti vzetí do vazby, z čehož je patrno, že chtěl být slyšen před vrchním soudem. Podle obviněného, i když bude v zákonné lhůtě o stížnosti rozhodnuto, ale on se to nedozví, je to z jeho pohledu stejné, jako by byl neoprávněně omezen na svobodě. Obviněný nebyl tři a půl měsíce nijak informován o rozhodnutí soudu, proto by měl být z tohoto subjektivního důvodu z vazby propuštěn.
K naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. obviněný uvedl, že se v minulosti k soudu vždy řádně dostavoval nebo se omlouval, jednání nikdy neprotahoval. Je si vědom toho, že jeho propuštění z vazby by mohlo být v konečném důsledku jen na několik dnů, pokud bude jeho odvolání zamítnuto nebo částečně zamítnuto. Dostal se však do životní situace, kdy se zřejmě již vůbec neuvidí se svou babičkou a vzhledem ke zdravotnímu stavu matky možná ani s ní ne. Dále obviněný připomněl judikaturu Ústavního soudu týkající se zeslabování vazebních důvodů v průběhu času. Považuje také za nelogické, pokud je v této věci stíhán za trestnou činnost páchanou do počátku roku 2011, aby byl nyní po pěti letech vzat do vazby z důvodu pokračování v trestné činnosti.
Také prostřednictvím svého obhájce obviněný namítá, že se nemohl vyjádřit k otázce trvání vazby, neboť soud původně stanovil časové rozpětí konání vazebního zasedání na 17. – 21. 10. 2016, přičemž jeho nesouhlas, aby byl k němu eskortován, se jednoznačně vztahoval pouze k tomuto termínu, kdy měl povolenou návštěvu, od které očekával informace o zdravotním stavu blízkých. Závěrem pak obviněný navrhl, aby jej Nejvyšší soud z vazby propustil za současného přijetí jeho slibu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Obviněný je stíhán pro několik závažných trestných činů, kterými byl nepravomocně uznán vinným, a byl mu uložen zejména trest odnětí svobody v trvání devíti a půl roku. V daném stadiu trestního řízení byla shromážděna celá řada důkazů, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, tento skutek měl všechny znaky trestného činu a byly také dostatečně zřejmé důvody k podezření, že jej spáchal obviněný.
Pokud jde o vazbu útěkovou, vrchní soud ve svém rozhodnutí poukázal právě na délku uloženého trestu odnětí svobody. K tomu lze připomenout nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Lze odkázat také např. na nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let). Obviněný sice konkrétní judikaturu Ústavního soudu neoznačil, avšak jím zmiňovaným zeslabováním vazebních důvodů se Ústavní soud zabýval v případech, kdy stěžovatel nebyl ještě ani v prvním stupni nepravomocně odsouzen, na jeho vazbu tak byly kladeny výše uvedené požadavky čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. V posuzovaném případě tedy vrchní soud nepochybil, pokud při posouzení důvodnosti útěkové vazby vycházel ze skutečnosti, že obviněnému byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání devíti a půl roku. Pakliže v průběhu trvání vazby dochází k zeslabování vazebních důvodů, nepravomocné odsouzení k vysokému trestu odnětí svobody představuje skutečnost, která naplnění důvodu útěkové vazby naopak výrazně zesiluje.
K důvodům vazby předstižné pak obviněný žádné námitky neuvedl. Vrchní soud v tomto směru odkázal na opis z rejstříku trestů s tím, že obviněný byl v letech 1992 až 2015 osmnáctkrát odsouzen, většinou pro majetkovou trestnou činnost. Konstatoval, že obviněný se trestné činnosti dopouští v podstatě nepřetržitě, není-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu. Tomuto závěru nelze nic vytknout. Současně lze konstatovat, že v případě obviněného jsou vazební důvody naplněny v takové intenzitě, že nelze uvažovat o nahrazení vazby jiným institutem, neboť žádný z nich by nepředstavoval dostatečné opatření.
K námitkám uvedeným ve stížnosti je pak možno dodat, že trestná činnost, které se obviněný dopustil později než trestné činnosti, pro kterou je nyní stíhán, pochopitelně je vazebním důvodem a není na tom nic nelogického, neboť představuje značné zesílení obavy, že by obviněný v případě pobytu na svobodě opět páchal obdobnou trestnou činnost. Důvodem k propuštění z vazby není ani procesní pochybení soudu spočívající v tom, že obviněnému tři měsíce nebylo doručeno rozhodnutí o jeho stížnosti proti rozhodnutí o vazbě. Nadto tuto chybu již vrchní soud napravil.
Pokud jde o vazební zasedání, lze obviněnému přisvědčit v tom směru, že mu byl vrchním soudem skutečně nejprve sdělen jiný termín, než na který bylo později nařízeno. Přisvědčit mu však již nelze v tom smyslu, co bylo skutečným obsahem jeho sdělení soudu na dotaz, zda se chce vazebního zasedání účastnit. Na č. l. 7731 je založen přípis obviněného, ve kterém žádá soud, aby bylo vazební zasedání konáno bez jeho přítomnosti. Jako důvod uvedl, že má dne 17. 10. 2016 ve věznici návštěvu jeho blízkých, kde očekává informace o zdravotním stavu matky. Dále obviněný sděluje soudu, že mu nebylo dosud doručeno rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě, tuto skutečnost však nijak nespojuje s konáním vazebního zasedání. Naopak obhájce v přípise datovaném o dva dny dříve soudu sděluje, že obviněný žádá, aby vazební zasedání proběhlo, „i s ohledem na skutečnost, že dosud neobdržel rozhodnutí o jeho stížnosti proti vzetí do vazby“. Tvrzení obviněného, že se původně vazebního zasedání účastnit nechtěl, neboť toto rozhodnutí neměl k dispozici, ale poté, co mu bylo soudem doručeno, se již účastnit chtěl, tedy nejen postrádá logiku, ale je nepochybně i dodatečnou účelovou interpretací celé situace.
Zejména obhájce pak jako důvod původního rozhodnutí obviněného uvádí důležitou návštěvu ve věznici. Aniž by Nejvyšší soud chtěl jakkoli bagatelizovat zdravotní stav matky obviněného, je toho názoru, že informace o něm mohl obviněný získat jiným způsobem, nikoli pouze při návštěvě (obviněný nesdělil jaké osoby) ve věznici. Současně obviněný formuloval svou odpověď soudu tak, že požadoval konání vazebního zasedání bez jeho přítomnosti (což však zákon neumožňuje, proto soud vazební zasedání nekonal vůbec), tedy neuvedl, že se vazebního zasedání účastnit chce, ale nevyhovuje mu uvedený termín. Obviněný tak nedal soudu dostatečně zřetelně najevo, že má zájem se vazebního zasedání účastnit. Jako důvod neúčasti uvedl návštěvu ve věznici, kterou nelze považovat za překážku, jež by jeho účast v uvedeném termínu vylučovala. Soud tak mohl vycházet z jeho sdělení, že se vazebního zasedání účastnit nechce. V neposlední řadě si pak obviněný ve své stížnosti sám odporuje, neboť uvádí, že návštěva se měla konat dne 17. 10. 2016, pokud by se však účastnil vazebního zasedání dne 13. 10. 2016, byl by podle plánu eskortován zpět do věznice dne 18. 10. 2016. Návštěvu by tedy ani při tomto termínu nestihl.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 10. 2016
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu