ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1085.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1085/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněné GE Money Leasing s.r.o. (v napadeném rozhodnutí označené pod dřívější obchodní firmou VB Leasing CZ, spol. s r. o.), sídlem Holandská 1006/10, 639 00 Brno, identifikační číslo 60751606, jednající Mgr. Michaelou Knitlovou, pověřenou zaměstnankyní, proti povinnému J. P. , pro 22 427,- € s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Jaromíra France, Exekutorský úřad Jičín, pod sp. zn. 023 EX 02429/09, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 5. 2015, č. j. 27 Co 239/2015-160, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:(stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové změnil usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 2. 2015, č. j. 39 Nc 19382/2009-130, jímž byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 9. 2009, č. j. 39 Nc 19382/2009-11, a exekuci zastavil. Odvolací soud shledal exekuční titul – rozhodčí nález – nezpůsobilým podkladem nuceného výkonu, neboť rozhodčí doložka vytvářející jeho procesní základ, neobsahovala transparentní způsob určení rozhodce, a pro její neplatnost nelze exekuci provést.
V dovolání dovolatelka (do 31. 12. 2014 pod obchodní firmou VB Leasing CZ, spol. s r. o.), jednající v dovolacím řízení Mgr. M. K., zaměstnankyní pověřenou dle §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jež má právnické vzdělání, namítá, že odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval závěry vyslovené v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (R 92/2013); podle jeho názoru je lze vztáhnout toliko „pro řešení sporů ze spotřebitelských smluv“, zatímco nedopadají na situace „vztahů výlučně podnikatelských“, což dovolatelka dovozuje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3896/2012, kterým mělo být zmíněné rozhodnutí velkého senátu korigováno v tom smyslu, že se zde režim oficiality přezkumu rozhodčích doložek neuplatní, nebyla-li námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy řádně uplatněna v rozhodčím řízení (obdobně mají vyznívat závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 96/2013). Dovolatelka tedy soudí, že nebyl-li vydán rozhodčí nález ve sporu ze spotřebitelského vztahu, neplatnost rozhodčí smlouvy nezpůsobuje nicotnost vykonávaného nálezu, jestliže povinný nepodal žalobu o zrušení rozhodčího nálezu, a ten si pak podržuje znaky způsobilého exekučního titulu.
Přípustnost dovolání dovolatelka spatřuje v úsudku, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, pakliže nerozlišoval mezi vztahy spotřebitelskými a jinými, jmenovitě podnikatelskými. Z tohoto důvodu navrhuje změnit napadené rozhodnutí, případně je zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinný ve svém vyjádření k dovolání ze dne 11. 12. 2015 s argumenty dovolatelky nesouhlasí; vztah vzniklý mezi ním a dovolatelkou považuje ostatně za spotřebitelský. Rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru také plně reflektuje judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž nepovažuje za podstatné, že ve fázi rozhodčího řízení neplatnost rozhodčí doložky nenamítal.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (čl. II. bod 1, a contr. bod 7., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 8. 5. 2015.
Dospěl pak k závěru, že podle ustanovení §237 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť povinnost exekučního soudu zastavit – i bez návrhu – exekuci nařízenou na základě rozhodčího nálezu, k jehož vydání nebyl rozhodce oprávněn proto, že sjednaná rozhodčí doložka neobsahovala transparentní a tím platné určení rozhodce – a to bez ohledu na předmět rozhodčího řízení – je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2622/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 26 Cdo 443/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 489/2015; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 20 Cdo 362/2016), a není důvod, aby tato právní otázka byla posouzena jinak.
S obdobnou argumentací, kterou dovolatelka přednesla v dané věci, se Nejvyšší soud vypořádal například v usnesení ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5414/2014, kde dal najevo, že je nesprávný právní názor, že v exekučním řízení může soud přezkoumávat platnost rozhodčí smlouvy z úřední povinnosti pouze v případě vztahu spotřebitel – podnikatel, a ve vztahu mezi podnikateli pouze tehdy, namítal-li povinný neplatnost rozhodčí doložky v rozhodčím řízení či v řízení o zrušení rozhodčího nálezu. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž plyne, že exekuční soud je v rámci exekučního řízení povinen zkoumat pravomoc rozhodce vydat exekuční titul, a v případě, že nedostatek pravomoci (byť i dodatečně) zjistí, exekuci zastavit bez ohledu na povahu vztahu účastníků (tedy zda se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy či nikoli). Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3896/2012 (jakož i na něj dovolatelkou uvedená judikatura navazující), je pak zjevně nepřiléhavý, neboť byl vydán v řízení o zrušení rozhodčího nálezu (podle §33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), a nikoli v řízení exekučním, jak je tomu v dané věci.
Neplatí tedy, jak se domnívala dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatorní praxe soudu dovolacího. Naopak, odvolací soud postupoval zcela v jejím duchu, pakliže nařízenou exekuci pro nezpůsobilost exekučního titulu zastavil.
Jako nepřípustné (viz shora) Nejvyšší soud proto dovolání odmítl, a to se stručným odůvodněním podle ustanovení §243c odst. 1 věty první, §243f odst. 3 o. s. ř.
Ostatně také Ústavní soud postavil ve svých rozhodnutích najisto, že exekuční soud může zastavit výkon rozhodnutí z důvodu vadného exekučního titulu i bez návrhu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/15).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu