ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1255.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 1255/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné AUTO KMENTA, s. r. o. , se sídlem v Mutěnicích, Sklepní 1113, identifikační číslo osoby 26309301, zastoupené Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Lipová alej 3205/6, pro doručování se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 1, proti povinným 1) M-POLLO, s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Týništi nad Orlicí, Čapkova 803, identifikační číslo osoby 64257185, zaniklé dne 26. dubna 2014, 2) H. K. , zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Špeldou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Šafaříkova 666/9, a 3) M. K. , pro 980 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 18 EXE 2630/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2014, č. j. 24 Co 84/2014-188, takto:
I. Dovolací řízení se proti povinné 1) - M-POLLO, s. r. o. v likvidaci - zastavuje .
II. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. března 2014, č. j. 24 Co 84/2014-188, se ve vztahu mezi oprávněnou a povinnými 2) a 3) ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
III. Žádná z účastnic ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Ve shora uvedené věci Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále vesměs „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. 11. 2013, č. j. 18 EXE 2630/2012-165, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 20. 8. 2012. č. j. 18 EXE 2630/2012-13 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů exekuce (výroky II. až V.). Uzavřel, že exekuční titul (rozhodčí nález vydaný rozhodcem JUDr. Jánem Senkem ze dne 30. 3. 2012 pod sp. zn. 4R 9001/2012 - dále též „rozhodčí nález“) nebyl v souladu s ustanovením §46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále „o. s. ř“, doručen povinné 2) a platně nebyla uzavřena ani rozhodčí smlouva, která měla být podepsána jednatelkou oprávněné J. K., avšak „i laickému pohledu“ je zjevná odlišnost podpisu s jejím podpisem na plné moci.
K odvolání oprávněné společnosti Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 3. 2014, č. j. 24 Co 84/2014-188, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), oprávněné uložil povinnost nahradit povinné 2) na nákladech odvolacího řízení částku 7 756 Kč (výrok II.) a vyslovil, že ve vztahu mezi oprávněnou a povinnými 1) a 3) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Oproti závěrům soudu prvního stupně vedl odvolací soud k potvrzujícímu rozhodnutí jiný důvod. V rozhodčí doložce si účastníci dohodli jednoinstanční rozhodčí řízení a vyloučili možnost ústního projednání věci. Přestože tato ujednání zákon č. 216/2014 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném od 30. 12. 2011 do 31. 3. 2012, dále „z. r. ř.“, zásadně stranám rozhodčí doložky umožňuje, odvolací soud považoval takto uzavřenou rozhodčí doložku za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) s ohledem na „naprostou nepřiměřenost sjednání podmínek rozhodčího řízení oproti podmínkám, za kterých by v tomto případě probíhalo řízení před soudem“. Pro - z uvedeného důvodu - „nezpůsobilý exekuční titul, resp. pro nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu“, odvolací soud i bez návrhu dovodil, že vůči všem povinným je dán důvod k zastavení exekuce (§268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sen. zn. 31 Cdo 958/2012, publikované pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 1, §271 a §142 odst. 1 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž k předpokladu přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) uvedla, že odvolacím soudem řešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Odvolací soud se nesprávně vypořádal s otázkou pravomoci rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu, neboť se zabýval otázkou platnosti rozhodčí doložky, ačkoli rozhodovací praxe dovolacího soudu přesně rozlišuje mezi neplatností rozhodčí doložky (smlouvy) a její neexistencí (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006). Podle dovolatelky zkoumaná rozhodčí doložka nezakládá jakoukoli nerovnováhu v právech a povinnostech v neprospěch povinných, kteří jejím ujednáním nebyli zbaveni svých procesních práv. Rozhodčí řízení jako alternativní řešení sporů jsou jednodušší a daleko méně formální než řízení před soudem (bývají tedy zpravidla jednostupňová bez možnosti odvolání). Exekučnímu soudu především nepřísluší posuzovat správnost vykonávaného titulu, tj. zda je titulem uložená povinnost soukromoprávní či jiná, povinnost vyplývající z nároku či jejího příslušenství anebo povinnost hmotněprávní či procesněprávní. Právní řád počítá s možností vznášet námitku nedostatku pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy či doložky, je však třeba postupovat žalobou na zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu ustanovení §31 písm. b) či c) z. r. ř. Judikatura umožňuje přezkum rozhodčích doložek i v rámci exekučního řízení, ale pouze z hlediska, zda vůbec rozhodčí doložka existuje a zda byla dodržena pravidla pro určení rozhodce. Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc k novému projednání.
K dovolání oprávněné se vyjádřila pouze povinná 2), která se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a soudu prvního stupně. Podle jejího názoru posuzovaná rozhodčí doložka nevyhovuje pravidlům soudního řízení a podstatným způsobem snižuje úroveň ochrany účastníků rozhodčího řízení. Povinná 2) se rovněž domnívá, že samotná rozhodčí doložka je neplatná, „když stanoví, že rozhodčí řízení bude vedeno podle rozhodčího a poplatkového řádu vydaného 1. MORAVSKOU ROZHODCOVSKOU SPOLEČNOSTÍ, s. r. o., tedy řády vydanými soukromým subjektem, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona“. Navrhla, aby podanému dovolání nebylo vyhověno a povinné 2) byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.) - dále opět „o. s. ř.“ -, bez ústního jednání (viz §243a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné (§237 o. s. ř.), neboť při řešení právní otázky, na níž napadený rozsudek odvolacího soudu závisí [tj. zda v exekučním řízení lze zkoumat platnost existující rozhodčí doložky (smlouvy) hlediskem rozporu rozhodčí doložky (smlouvy) se zákonem], se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (posouzení přípustnosti dovolání vychází z celého obsahu dovolání oprávněné, která samotné hledisko přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. v úvodu dovolání nepřesně ze zákona citovala). Dovolání je rovněž opodstatněné.
Nejvyšší soud z obchodního rejstříku (sp. zn. C 8553, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové) zjistil, že povinná 1) - M-POLLO, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Týništi nad Orlicí, Čapkova 803, identifikační číslo osoby 64257185 - v průběhu dovolacího řízení dne 26. 4. 2014 zanikla (právní důvod výmazu: zamítnutí insolvenčního návrhu pro nedostatek majetku) bez právního (procesního) nástupce, takže dovolací řízení se proti povinné 1) zastavuje podle §107 odst. 3, odst. 5 věty první ve spojení s §243b o. s. ř.
K rozhodné právní otázce (viz shora) již Nejvyšší soud opakovaně (např. v usnesení ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012) vysvětlil, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 20 Cdo 505/2012, usnesení uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98). Rovněž Ústavní soud v souvislosti s řešením otázky (nedostatku) pravomoci rozhodce v exekučním řízení uzavřel, že rozhodčí nález nemůže být přezkoumáván z hlediska jeho věcné správnosti. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV, nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15, k přezkumu rozhodčí doložky z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012). Proto ani v případě rozhodčích nálezů nepřísluší exekučnímu soudu přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru či rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu dále vyplývá, že došlo-li k uzavření rozhodčí smlouvy - což v posuzované věci není rozporováno -, byť neplatně, pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu byla a je založena, a obrana povinné může spočívat toliko v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněné pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud v neposlední řadě připomíná, že ve své rozhodovací praxi k posuzovanému ujednání rozhodčí doložky v otázce jednoinstančního rozhodčího řízení s vyloučením ústního projednání věci vysvětlil, že „takto sjednaná doložka nevyvolává nerovnováhu v právech a povinnostech stran, která by dosahovala významné intenzity“. S odkazem na ustanovení §19 odst. 3 z. r. ř., které umožňuje vyloučení ústního jednání, konstatoval, že „jedním z cílů zákona o rozhodčím řízení je urychlení řešení majetkových sporů, přičemž vyloučení ústního jednání je jedním z prostředků, jak tohoto cíle dosáhnout“. Dovodil, že „pokud není absence ústního jednání nijak zneužito (…), nelze říci, že by vyloučení ústního jednání samo o sobě způsobovalo k újmě spotřebitele významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 2447/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 1637/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015, sp. zn. 26 Cdo 1492/2015).
Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sen. zn. 31 Cdo 958/2012, publikované pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není přiléhavý, protože dovolací soud v uvedené věci řešil nedostatek pravomoci orgánu (rozhodce), který exekuční titul vydal, nikoli neplatnost rozhodčí smlouvy (s výjimkou neplatnosti z důvodu, že ve věci nebylo možno rozhodčí smlouvu uzavřít, což však není zkoumaný případ ujednání smlouvy majících působit nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V této souvislosti je nutno odvolacímu soudu vytknout, že při nařízeném jednání - za situace, kdy žádný z povinných v odvolacím řízení nenamítal neplatnost rozhodčí smlouvy z důvodu jednoinstančního rozhodčího řízení a vyloučení ústního projednání věci rozhodcem - sice provedl ke svým právním závěrům dokazování (ve formě čteného rozhodčího řádu 1. MORAVSKÉ ROZHODCOVSKÉ SPOLEČNOSTI, s. r. o.), avšak oprávněné poté neposkytl poučení podle §254 odst. 3 o. s. ř. o jejích procesních právech a povinnostech, tedy i o tom, že je oprávněna vznést námitky (obranu) týkající se uvedených otázek, a přesto ke zjištěním, která z označeného listinného důkazu učinil, při svém rozhodnutí přihlédl, čímž založil výsledek řízení na zjištění o okolnostech, které nebyly v odvolacím řízení uplatněny a k nimž přihlížet nesměl (§212a odst. 3, §254 odst. 6 o. s. ř.). Odvolací soud tímto postupem zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. o zastavení exekuce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 3758/2013, publikované pod číslem 86/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá (§241a odst. 1 a §237 o. s. ř.), dále s přihlédnutím k věcně relevantní vadě odvolacího řízení (viz shora), Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle §243e odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu vrací podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (viz §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího soud ve vztahu mezi oprávněnou a povinnými 2) a 3) rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou 1) plyne ze skutečnosti, že povinná 1) během dovolacího řízení zanikla bez procesního nástupce a že účelné náklady řízení oprávněné, která zastavení dovolacího řízení proti povinné 1) nezavinila, nevznikly (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu