ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.1589.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 1589/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné V. G. , Z., zastoupené Mgr. Vlastimilou Petráskovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, J. A. Bati 5637, proti povinným 1) A. Š. , O., a 2) L. M. , B., zastoupenému Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, pro 219 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 Nc 40/2003, o dovolání povinného 2) proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 18. prosince 2014, č. j. 58 Co 257/2014-128, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora specifikované exekuční věci Okresní soud ve Zlíně (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 11. 2012, č. j. 16 Nc 40/2003-94, nařídil podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 3. 1999, č. j. 9 C 112/97-31, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, č. j. 13 Co 319/2004-155 (dále „exekuční titul“), exekuci na majetek povinných, a to vůči každému z nich ve výši pohledávky oprávněné 109 750 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1995 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 12 625 Kč a pro náklady exekuce (výrok I.). Návrh oprávněné soud prvního stupně v rozsahu „nařízení exekuce proti povinným 1) a 2), zavázaným společně a nerozdílně k uspokojení (…) pohledávky ve výši 109 750 Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 109 750 Kč od 1. 12. 1995 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 12 625 Kč“ zamítl (výrok II.), provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Josefa Černého, Exekutorský úřad Zlín, se sídlem ve Zlíně, tř. T. Bati 1547 (výrok III.), a povinným zakázal nakládat s jejich majetkem (výrok IV.).
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně připomněl, že exekuci nařídil již usnesením ze dne 1. 4. 2003, č. j. 16 Nc 40/2003-8, podle rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 3. 1999, č. j. 9 C 112/97-31, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 13 Co 661/2000. Protože Ústavní soud nálezem ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 102/03, posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušil, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 8. 2011, č. j. 12 Co 913/2007-69, rozhodnutí o nařízení exekuce rovněž zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V jeho průběhu oprávněná doplnila návrh na nařízení exekuce označením platného exekučního titulu (krajský soud rozhodl v nalézacím řízení znovu, a to rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 13 Co 319/2004-155, vůči němuž již byla opětovně podaná ústavní stížnost odmítnuta), který neobsahuje způsob rozdělení povinnosti k plnění povinných, takže soud prvního stupně se zřetelem k dělitelnosti vymáhaného plnění použil pravidlo podle ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), a vymáhané plnění rozdělil povinným každému polovinou, dovodil-li současně splnění všech zákonných předpokladů pro nařízení exekuce.
Odvolací soud k odvolání povinného 2) usnesením ze dne 18. 12. 2014, č. j. 58 Co 257/2014-128, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. (tj. v rozsahu nařízení exekuce) potvrdil. K námitkám odvolatele ohledně prekluze vymáhaného práva, platnosti exekučního titulu a jeho řádného doručení uvedl, že vymáhán je občanskoprávní nárok z titulu půjčky, přiznaný ke dni 27. 6. 2005 pravomocným a po stránce formální a materiální vykonatelným exekučním titulem, který byl odvolateli doručen (a proto jím i následně napaden ústavní stížností) a podle něhož byl návrh na nařízení exekuce podán 13. 3. 2012 a exekuce nařízena dne 5. 11. 2012. Otázku promlčení vymáhané pohledávky odvolací soud k námitce odvolatele nezkoumal se závěrem, že řešení této otázky k předpokladům nařízení exekuce nepatří (promlčení práva je důvodem k zastavení exekuce), a nezabýval se v této fázi exekuce ani osobou soudního exekutora, jehož si oprávněná zvolila (s dodatkem, že postup pro případ podjatosti soudního exekutora upravuje §29 ex. řádu).
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný 2) dovoláním, k jehož přípustnosti odkázal na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“, a dodal, že odvolací soud byl při rozhodování „veden nesprávným právním názorem, kterým by měl být posouzen jinak a tak, že exekuce neměla být nařízena, kromě toho má dovolatel za to, že názor odvolacího soudu je v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí“. Za chybný označil dovolatel závěr odvolacího soudu, že nařízení exekuce „procesně obstojí na podkladě návrhu na nařízení exekuce a jeho doplnění“, aniž by doplnění či změna návrhu byla povinnému doručena. Podle názoru dovolatele nelze v zahájeném exekučním řízení po zrušení exekučního titulu pokračovat, neboť změna návrhu na nařízení exekuce „opřená o následně vydaný nový (jiný) exekuční titul nemůže obstát“. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání nesplňuje zákonem předepsané obligatorní náležitosti (viz §241a odst. 2 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již dříve vyložil, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání je předně zřejmé, že si dovolatel žádné hledisko předpokladu přípustnosti v souladu se zněním §237 o. s. ř. nezvolil. Námitka, že odvolací soud řešil právní otázku nesprávně a ta měla být posouzena jinak, předpoklad přípustnosti sama o sobě nevymezuje. Dovolatel v následné argumentaci dovolání neuvedl, s jakou „rozhodovací praxí je názor odvolacího soudu v rozporu“, tj. zda vůbec mínil rozhodovací praxi dovolacího soudu (která je hlediskem přípustnosti dovolání jediná relevantní) a kterou konkrétně (typicky označením rozhodnutí Nejvyššího soudu datem jeho vydání a spisovou značkou či alespoň citací právních závěrů resp. úvah dovolacího soudu).
Řádně není vystižen ani důvod dovolání. Vytkl-li dovolatel odvolacímu soudu, že mu nebyla doručena změna návrhu na nařízení exekuce, v níž oprávněná řádně označila exekuční titul, poukázal tím na vadu odvolacího řízení, kterou se však dovolací soud může zabývat toliko za předpokladu přípustného dovolání (srov. ustanovení §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zkoumání podmínek pro nařízení exekuce nezávisí na řešení otázky, zda oprávněná měla právo (resp. procesně mohla) změnit návrh na nařízení exekuce shora uvedeným způsobem, protože odvolací soud nerozhodoval o připuštění změny návrhu, ale zabýval se dovolatelem nedotčenou formální a materiální vykonatelností již (v důsledku zrušení předchozího podkladového rozhodnutí odvolacího soudu Ústavním soudem a následně nově vydaného podkladového rozhodnutí) oprávněnou upřesněného exekučního titulu.
Nejvyšší soud proto dovolání povinného 2) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (srov. §87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Vladimír Kůrka
předseda senátu