ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.3574.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 3574/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného F. M., zastoupeného Mgr. Janem Drapáčem, advokátem, se sídlem v Zábřehu, nám. Osvobození 28, proti povinnému K. P. , pro 185 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Alana Havlice, Exekutorský úřad Jeseník, pod sp. zn. 197 EX 859/11, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 3. 2016, č. j. 40 Co 121/2016-138, a proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2016, č. j. 49 EXE 3470/2011-120, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(stručné dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2016, č. j. 49 EXE 3470/2011-120, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 4. 2011, č. j. 49 EXE 3470/2011-40, v rámci nějž byl provedením exekuce pověřen JUDr. Antonín Dohnal, Exekutorský úřad Jeseník.
Povinný ve včasném dovolání (stejně jako v doplnění dovolání) namítá porušení rovnosti zbraní účastníků řízení z důvodů nedostatečného zhodnocení jím navrhovaných důkazů a tvrzení; poukazuje též na rozdílnou rozhodovací praxi obecných soudů i exekutorů v posuzování důvodnosti zastavení jeho předešlých exekucí, neboť jiné, proti němu vedené, exekuce byly zastaveny, avšak exekuce v daném případě nikoli. Dle jeho názoru byly i nyní podmínky pro zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s §55 odst. 1 exekučního řádu splněny a obecné soudy tak postupem rozporným s judikaturou Nejvyššího soudu pochybily, když jeho návrh na zastavení zamítly. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil, a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (srov. čl. II, bod 1, a contr. bod 7., čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému dne 30. 3. 2016.
Ačkoli odvolatel nesprávně přípustnost dovolání dovozoval z úpravy občanského soudního řádu, účinné dříve, lze mít za to, že z pohledu rozhodného znění §237 o. s. ř. se dovolal té podmínky přípustnosti, jež spočívá v tvrzení, že jím napadené rozhodnutí je „v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“.
Dovolání je tím sice formálně bez vady, nicméně, jelikož toto tvrzení neobstojí, není přípustné.
Postup obecných soudů při posouzení důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce na základě ustanovení §268 odst. 1 písm. e), tj. kdy průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů, je totiž s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 20 Cdo 1491/2016-233, a není ani důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že podá-li povinný řádný návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., soud se jím musí zabývat a pro tento účel si vyžádá zprávu exekutora pověřeného provedením exekuce o tom, jaký majetek povinného zjistil, jaká je jeho hodnota, jaké jsou náklady exekuce a jeho stanovisko k návrhu na zastavení exekuce. Teprve na základě takového vyjádření může soud náležitě posoudit, zda důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je či není dán; exekuci pak lze zastavit, jestliže po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není žádný majetek zjištěn, eventuálně jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nepostačuje. Rozhodne-li soud o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., aniž si od soudního exekutora vyžádá zprávu o majetku povinného a jeho stanovisko k návrhu, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž i nesprávné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, usnesení ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, usnesení ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, či usnesení ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014).
Stejný závěr platí i v situaci, pokud takto vyžádaná zpráva soudního exekutora neposkytuje dostatečný ucelený přehled o majetkové situaci povinného. Jinými slovy, zpráva exekutora o majetkových poměrech povinného musí vyhovovat – z hlediska jejího obsahu – základním materiálním náležitostem, na základě kterých lze teprve, s ohledem na kautely řádného a spravedlivého řízení, vyvodit adekvátní závěr o důvodnosti zastavení prováděné exekuce. Tak je tomu zejména v případě, kdy sám exekutor soudu sdělí, že doposud nevyčerpal veškeré možné úkony vedoucí k vymožení vymáhané pohledávky, mimo jiné např. vzhledem k tomu, že povinný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.
V posuzovaném případě bylo soudu poskytnuto vyjádření soudního exekutora ze dne 4. 1. 2016, č. j. 197 EX 859/11-55, podle kterého nelze usuzovat na nemajetnost povinného, jestliže se nachází v produktivním věku, zatím byly vydány toliko tři exekuční příkazy, přičemž další majetek povinného doposud nebyl zjištěn, avšak šetřící úkony budou ze strany exekutora prováděny opětovně, protože majetkové poměry se dle názoru exekutora mohou v průběhu času měnit. Ačkoli lze danou zprávu považovat za obsahově i informačně relativně stručnou, přesto výše zmíněným materiálním požadavkům zásadně vyhovuje; ostatně soudy posoudily návrh povinného na zastavení exekuce jako návrh předčasný proto, že soudní exekutor dosud nevyčerpal všechny možnosti způsobu provedení exekuce a nemá dosud ukončenou lustraci majetku povinného, a lze tak pro futuro očekávat upřesnění aktuálních i budoucích majetkových poměrů povinného, popř. poskytnutí dalších podkladů a informací ze strany exekutora. Teprve v případě, že by ani v budoucnu nebylo možné očekávat vymožení alespoň části pohledávky oprávněného, bude namístě stav nedobytnosti pohledávky promítnout do zastavení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011).
Na základě řečeného lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly zcela v souladu s výše uvedenou judikaturní praxí Nejvyššího soudu, jestliže dospěly k závěru, že důvod dle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zde (nyní) nebyl dán.
Ani námitku bezúspěšného vymáhání po delší dobu nelze mít za efektivně relevantní, neboť – jak bylo již zaznamenáno – je pro budoucno otevřena možnost změny majetkových poměrů dovolatele.
Neplatí tedy, jak se dovolatel domnívá, že se soud prvního stupně a soud odvolací odchýlily od ustálené judikaturní praxe soudu dovolacího; naopak, v posuzovaném případě postupovaly zásadně v jejím duchu. Stejně tak judikatura předestřená samotným dovolatelem není s napadenými rozhodnutími v nesouladu, a to již proto, že obsahují pouhá základní obecná východiska pro rozhodnutí o zastavení exekuce.
Nad tento rozhodný rámec stojí za zaznamenání, že v dané věci není ani důvod k úsudku, že došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení jakožto základního práva a podle Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy se v rámci posouzení důvodnosti návrhu zabývaly (byť se stručným odůvodněním) všemi dovolatelem odkazovanými skutečnostmi, provedly odpovídající šetření a své závěry náležitě a srozumitelně odůvodnily. Dovolací soud proto nesdílí jeho názor ohledně nutnosti provedení důkazů množstvím neúspěšně skončených exekucí proti němu (které nadto vzal odvolací soud v úvahu), neboť byť by získané informace mohly za určitých okolností přispět k celkovému obrazu o jeho majetkových poměrech, nejde v daném kontextu o informace natolik určující, bez kterých by soudy nemohly dospět k adekvátnímu závěru. Rozhodnými prameny jsou především podklady o majetkových poměrech a úkonech provedených v rámci konkrétního exekučního řízení.
Konečně, odvolateli nelze přisvědčit ani co do argumentu domnělého porušení právní jistoty a předvídatelnosti práva. Přestože některé jiné dovolatelovi exekuce byly v předchozích případech pro tam konstatovanou nemajetnost zastaveny, nelze považovat za porušení právní jistoty a předvídatelnosti práva situaci, kdy je v obdobné věci rozhodnuto na základě aktuálně provedených zjištění odlišně, pokud jsou přitom dodrženy výše zmíněné principy zaručující spravedlivý proces. Poukaz v dovolání na zastavení exekuce samotným exekutorem bez návrhu povinného, je pak v daném kontextu zjevně nepřípadný, neboť zde bylo podle ustanovení §55 odst. 4 exekučního řádu rozhodováno se souhlasem oprávněného, čímž šlo o zcela jinou procesní situaci.
Jako nepřípustné (viz shora) Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř., a to jen se stručným odůvodněním podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2016
JUDr. Vladimír K ů r k a
předseda senátu