ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.4262.2015.1
sp. zn. 20 Cdo 4262/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného M. S. , B., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, proti povinné Fotbalové asociaci České republiky, se sídlem v Praze 6, Diskařská 2431/4, identifikační číslo osoby 00406741, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, pro 334 000 EUR s příslušenstvím a pokutou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2012, č. j. 70 Co 206/2010-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 1827 Kč.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 2. prosince 2009, č. j. 38 Nc 7416/2009-10, obvodní soud prohlásil rozsudek v Utrechtu ze dne 5. listopadu 2008, č. j. 250302/KG ZA 08-589, vykonatelným na území České republiky (výrok I.) a na majetek povinného nařídil exekuci „k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 334.000 EUR (1.000 EUR za každý den trvání prodlení s vydáním ITC /International Transfer Card/, tj. od 16. 11. 2008 do 15. 10. 2009 do dne podání tohoto návrhu), dále ve výši 1.000 EUR za každý den prodlení s vydáním ITC od 16. 10. 2009 do dne vydání ITC (maximálně však celkem 66 000 EUR), pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1 185,19 EUR a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny“ (výrok II.) a pověřil provedením exekuce Mgr. Daniela Vlčka, Exekutorský úřad Praha 7 (výrok III.). Obvodní soud uzavřel, že ve věci je nutno aplikovat ustanovení Nařízení Rady ES č. 44/2001, jelikož exekuční titul byl vydán 5. 11. 2008, tedy poté, co Nařízení vstoupilo pro Českou republiku v platnost (tj. po 1. 5. 2004). Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že rozsudek nizozemského soudu, podle nějž má být exekuce nařízena, splňuje náležitosti předepsané v čl. 22, 38 až 41, 53, 57 a 66 Nařízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. června 2010, č. j. 70 Co 206/2010-72, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu zrušil a návrh zamítl, ve výroku o nařízení exekuce usnesení změnil a návrh taktéž zamítl a dále uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Ve vztahu ke stanovení výše vymáhaného penále (s odkazem na čl. 49 Nařízení) dovodil, že výše platební povinnosti byla sice limitována částkou 400.000 EUR, avšak konkrétní konečnou výši penále z exekučního titulu zjistit nelze, neboť ta je závislá na nejistých okolnostech, které mají nastat až v době po vydání exekučního titulu (splnění, resp. nesplnění povinnosti uložené pod bodem 3. 2. povinné). Podkladový exekuční titul považoval za nevykonatelný.
Nejvyšší soud k dovolání oprávněného usnesením ze dne 30. srpna 2012, č. j. 20 Cdo 3785/2010-133, usnesení odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Uvedl, že při posuzování otázky, zda jsou splněny podmínky pro prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu, nelze vystačit pouze s kritériem uvedeným v čl. 49 Nařízení, neboť exekuční titul má sedm výroků, z nichž se výší penále zabývá pouze jediný. Proto je třeba, aby se odvolací soud zabýval důvodností dalších odvolacích námitek povinné.
Poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. prosince 2012, č. j. 70 Co 206/2010
-194, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Ve výrocích o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora co do částky 334 000 EUR a dále 1 000 EUR za každý den prodlení s vydáním ITC od 16. 10. 2009 do vydání ITC, maximálně však 66 000 EUR, změnil tak, že návrh v tomto rozsahu zamítl, a pro náklady předcházejícího řízení 1 185,19 EUR nařízení exekuce potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že po jeho původním rozhodnutí ze dne 11. 6. 2010 podal oprávněný nový návrh na prohlášení rozsudku soudu v Utrechtu vykonatelným na území ČR a na nařízení exekuce. Návrh byl usnesením Okresního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 3. 2011, č. j. 34 EXE 1964/2010-63, zamítnut, avšak Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2011, č. j. 21 Co 181/2011-90, prohlásil předmětný rozsudek vykonatelným na území ČR a nařídil na jeho základě exekuci pro pohledávku 400 000 EUR, pro náklady předcházejícího řízení 1 185,19 EUR, pro náklady oprávněného a náklady exekuce a pověřil provedením exekuce Mgr. Daniela Vlčka. Usnesení bylo napadeno dovoláním, o němž nebylo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnuto. Odvolací soud v této věci uzavřel, že o prohlášení vykonatelnosti předmětného rozsudku soudu v Utrechtu na území ČR již bylo pravomocně rozhodnuto vyhovujícím způsobem a uvedené rozhodnutí tvoří pro další řízení o prohlášení vykonatelnosti překážku věci rozsouzené (§159a odst. 5 o. s. ř.). Proto je třeba výrok soudu prvního stupně o prohlášení vykonatelnosti zrušit a řízení zastavit (§104 odst. 1, §221 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, přitom je nerozhodné, že tato překážka vznikla až v době po vydání napadeného usnesení. Překážka věci rozsouzené nebrání pokračování řízení o nařízení exekuce, neboť podmínka řízení bude z tohoto hlediska dotčena až vydáním exekučního příkazu (přičemž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1825/2003, 20 Cdo 1751/2002, 20 Cdo 1082/2004). Návrh na nařízení exekuce navíc není v obou řízeních totožný. Nařízení exekuce nebrání ani zastavení řízení o návrhu na prohlášení vykonatelnosti, neboť exekuční titul již byl pravomocně prohlášen vykonatelným na území ČR zmíněným usnesením téhož soudu č. j. 21 Co 181/2011-90, jež je ve výroku o prohlášení vykonatelnosti pro soud v tomto řízení závazné (§159a odst. 4 o. s. ř.). Odvolací soud v tomto řízení tedy již není oprávněn posuzovat vykonatelnost exekučního titulu z hlediska důvodů uvedených v čl. 34, 35 a 49 Nařízení, ale pouze ve světle příslušných ustanovení o. s. ř. a exekučního řádu. Nemůže se tudíž zabývat (závazně již vyřešenými) námitkami, že prohlášení vykonatelnosti rozsudku soudu v Utrechtu na území ČR je v rozporu s veřejným pořádkem ČR, že povinné nebyla doručena žaloba a předvolání k jednání v nalézacím řízení, že soud v Utrechtu není k vydání rozsudku příslušný a že rozsudek není vykonatelný s ohledem na penále, jehož výše není stanovena s konečnou platností. Odvolací soud již nemůže přezkoumávat, zda byl rozsudek řádně doručen a je formálně vykonatelný, neboť z osvědčení o vykonatelnosti dle čl. 54 a 58 Nařízení vydaného soudem v Utrechtu 31. 8. 2009 vyplývá, že předmětný rozsudek je vykonatelný v členském státě, v němž byl vydán. Zpochybnit jeho formální vykonatelnost lze jen u soudu, který rozsudek vydal, s využitím opravných prostředků, které mu umožňuje národní právo v zemi původu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4154/2008, 20 Cdo 1722/2010, 20 Cdo 5180/2008). Odvolací soud dále uvedl, že exekučním titulem nebyla povinné uložena povinnost vydat oprávněnému ITC (výrokem 3.2 bylo povinné uloženo neprodleně uvolnit oprávněného a prokázat součinnost při jeho přechodu z FC Brno do FC Twente ´65 v Enschede) a uložení pokuty rovněž ani není vázáno na porušení takovéto povinnosti. Domáhá-li se tedy oprávněný nařízení exekuce pro pohledávku vzniklou v důsledku porušení povinnosti vydat ITC, (na rozdíl od řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010) uplatňuje nárok, který exekučním titulem není pokryt, a proto ve vztahu k pohledávce 334 000 EUR + 1 000 EUR za každý den prodlení s vydáním ITC od 16. 10. 2009 do dne vydání ITC, maximálně však 66 000 EUR, nejsou splněny předpoklady pro nařízení exekuce. Naproti tomu povinnost uhradit náklady řízení 1 185,19 EUR je exekučním titulem stanovena jednoznačně, takže předpoklady pro nařízení exekuce v této části jsou splněny. Tomu nebrání ani skutečnost, že se oprávněný nedomáhal exekuce též pro nepeněžité plnění uložené výrokem 3.2 exekučního titulu, ani že požadavek na nařízení exekuce pro pohledávku přiznanou meritorním výrokem rozsudku není důvodný.
Usnesení odvolacího soudu napadla výhradně v části výroku II., kterou byl potvrzen výrok o nařízení exekuce k úhradě nákladů nalézacího řízení ve výši 1 185,19 EUR , povinná dovoláním, jehož přípustnost opírá o čl. 44 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Namítá, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012). Vadu řízení spatřuje v tom, že v řízení byla dána překážka věci pravomocně rozhodnuté a že usnesení je nepřezkoumatelné, protože soud se nevypořádal s částí odvolacích námitek povinné. Nesprávné právní posouzení vidí v tom, že rozsudek byl vydán v rozporu s veřejným pořádkem ČR, předvolání na jednání nalézacího soudu nebylo povinné doručeno a exekuční titul byl vydán nepříslušným soudem. Zásadní právní význam je podle dovolatelky dán tím, že napadené usnesení řeší otázky, které v rozhodování Nejvyššího soudu nebyly dosud vyřešeny a zároveň jsou nižšími soudy rozhodovány rozdílně, případně otázky vyřešené, avšak s ohledem na aktuální judikaturu Soudního dvora EU by měly být posouzeny jinak. Přitom klade otázku:
(1) Zda lze vést podle téhož exekučního titulu mezi stejnými účastníky ke splnění téže povinnosti paralelně několik exekučních řízení,
(2) zda může odvolací soud přezkoumávat vykonatelnost cizozemského rozsudku a ověřit soulad osvědčení podle čl. 54 Nařízení se skutečným stavem,
(3) zda lze zpochybňovat formální vykonatelnost cizozemského rozsudku z důvodů uvedených v čl. 34 a 35 Nařízení (taková nemožnost by podle dovolatelky byla v rozporu s judikaturou Soudního dvora EU),
(4) zda je exekuční titul v souladu s veřejným pořádkem ČR, jestliže je vydán podle právní normy, která není konformní s §15 zákona č. 83/1990 Sb. a čl. 20 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem navrhla, aby dovolací soud napadenou část výroku II. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný má za to, že proti části výroku II., kterou povinná napadla, není možné podat dovolání, neboť čl. 44 Nařízení se vztahuje pouze na opravný prostředek proti výsledku odvolacího řízení o vykonatelnosti. Vyjádřil souhlas s argumentací odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí o nařízení exekuce, není přípustné. Přípustnost dovolání proti takovému výroku lze posuzovat jen z hlediska ustanovení §236 a násl. o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože se v projednávané věci o žádný z případů vyjmenovaných v §238, §238a (§237) ani §239 o. s. ř. nejedná, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že přípustnost dovolání podle článku 44 Nařízení se vztahuje k rozhodnutí vydanému o opravném prostředku proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti (čl. 43).
Povinná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, proto oprávněnému přísluší právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.). Ty jsou tvořeny odměnou advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření oprávněného ze dne 8. 4. 2013) ve výši 1210 Kč (§7, §11 odst. 2 písm. e/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a 21% sazbou DPH ve výši 317 Kč. Náklady oprávněného v dovolacím řízení činí celkem 1827 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2016
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu