ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.103.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 103/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce MUDr. M. T. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Ústecký kraj v Ústí nad Labem, Velká Hradební č. 39/61, IČO 72080043, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 25 C 86/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2015 č.j. 12 Co 355/2014-108, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 23.1.2014 u Okresního soudu v Teplicích domáhal, aby bylo určeno, že "na pozemku parc. č. 1004 o výměře 449 m 2 s budovou zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Teplice, na LV č. 6898, katastrální území a obec T., neexistuje zástavní právo žalovaného na základě rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích ze dne 7.6.2004 č.j. 93973/04/210940/2730". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že "žalovaný, resp. jeho právní předchůdce Finanční úřad v Teplicích," rozhodnutím ze dne 7.6.2004 č.j. 93973/04/210940/2730 zřídil zástavní právo k nemovitostem, které byly v době vydání rozhodnutí ve vlastnictví Ing. J. T., že rozhodnutí o zřízení zástavního práva bylo vydáno "za účelem zajištění pohledávky žalovaného za Ing. J. T. v celkové výši 707.792,- Kč" a že tato pohledávka vznikla na základě vydání "dodatečného platebního výměru ze dne 8.4.2004 č.j. 31408/04/210913/1138". Žalobce, jehož vlastnické právo k předmětným nemovitostem se obnovilo na základě "prohlášení ze dne 10.3.2007 dle ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, z důvodu hrubého porušování dobrých mravů Ing. J. T. k němu", je přesvědčen, že Ing. J. T. nemohla být dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1999, neboť Finanční úřad v Teplicích zahájil řízení až dne 23.7.2003, tedy až po uplynutí prekluzivní tříleté lhůty vycházející z ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Z tohoto důvodu považuje žalobce dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Teplicích ze dne 8.4.2004 č.j. 31408/04/210913/1138 za "nicotný" a žalovanému nemohla na jeho základě vzniknout pohledávka a tedy ani tvrzené zástavní právo. Jelikož u Okresního soudu v Teplicích bylo zahájeno řízení o nařízení soudního prodeje zástavy pod sp. zn. 8 C 114/2012, v němž se žalovaný domáhá "realizace zástavy" vůči žalobci, má žalobce za to, že je zde dán naléhavý právní zájem na určení, že "zástavní právo neexistuje".
Žalovaný namítl, že daňová kontrola byla v roce 2003 zahájena "zcela v souladu s tehdejším výkladem" ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), když ke změně výkladu došlo až "čtyři roky" po skončení daňového řízení, a že skutečnost, že daňový subjekt nevyužil svého práva a nepodal ve stanovené lhůtě žalobu v rámci správního soudnictví, nelze napravit tím, že "bude žalobce požadovat přezkoumání pravomocného rozhodnutí správního orgánu v občanskoprávním řízení". Byla-li podle "nového výkladu" ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) zahájena daňová kontrola po uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně, nezpůsobí tato skutečnost nicotnost platebního výměru, nýbrž jen jeho nezákonnost.
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 23.4.2014 č.j. 25 C 86/2014-67 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 17.978,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D. Po provedeném dokazování dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že, byla-li daňová kontrola zahájena až dne 23.7.2003, tj. po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, "postup správce daně (žalovaného) byl protiústavní", že pohledávka žalovaného vůči daňovému subjektu Ing. J. T. nevznikla a ani vzniknout nemohla a že rozhodnutí o zřízení zástavního práva je tedy "nicotné". Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce nemohl uplatnit opravný prostředek proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva, neboť nebyl účastníkem správního řízení o doměření daně a ani následného řízení, jehož výsledkem bylo zřízení zástavního práva.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26.6.2015 č.j. 12 Co 355/2014-108 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobě by mohlo být vyhověno, jen kdyby došlo k zániku zástavního práva z důvodů uvedených v ustanovení §170 odst. 1 občanského zákoníku, neboť, bylo-li zástavní právo "zřízeno rozhodnutím (soudu či správního orgánu) je soud tímto rozhodnutím vázán a není oprávněn je přezkoumávat". Odvolací soud odmítl názor soudu prvního stupně, že by "rozhodnutí, na jehož základě bylo následně zřízeno předmětné zástavní právo, bylo nicotné" a že by pohledávka, která byla zajištěna zástavním právem, "vůbec nevznikla", a poukázal v tomto směru na závěry uvedené v "rozhodnutích Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 76/2001 a sp. zn. 1 Afs 93/2013", podle nichž "platební výměr, jímž byla daňovému subjektu stanovena daň po uplynutí prekluzivní lhůty, je rozhodnutím nezákonným".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že názor odvolacího soudu, podle kterého má být věc posouzena podle ustanovení §170 odst. 1 občanského zákoníku, není správný, neboť "neexistence zástavního práva může být určena i podle ustanovení §164 občanského zákoníku či například v případě absolutní neplatnosti právního úkonu, na jehož základě vzniklo zástavní právo (viz §39 občanského zákoníku)". Odvolací soud se měl zabývat otázkou, zda zástavní právo "může působit i vůči žalobci", jestliže "žalobce byl vlastníkem předmětných nemovitostí dříve, než pozdější vlastník Ing. J. T. zastavil tyto nemovitosti, byť nikoliv z vlastní vůle, nýbrž na základě rozhodnutí správce daně", kdy po obnovení vlastnického práva z důvodu vrácení daru žalobce nemá postavení zástavního dlužníka a jeho vlastnické právo tedy není omezeno zástavním právem. Dovolatel rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že "soud je vázán rozhodnutím o zřízení zástavního práva a není oprávněn jej přezkoumávat", když podle judikatury Nejvyššího soudu "soud tímto rozhodnutím není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým dlužníkem nebo ručitelem a není ani jeho právním nástupcem". Dovolatel je přesvědčen, že jak platební výměr, tak i rozhodnutí o zřízení zástavního práva jsou "nicotnými právními akty", a že daňová pohledávka Ing. J. T. a na základě ní vzniknuvší zástavní právo neexistují. Lhůta uvedená v ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je lhůtou prekluzivní; došlo-li k vydání dodatečného platebního výměru po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty, pak Ing. J. T. byla "uložena povinnost, která podle práva už neexistovala a existovat nemohla" a stejný závěr vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.2009 sp. zn. I. ÚS 1169/07, podle něhož, "uplyne-li lhůta uvedená v ustanovení §47 zákona č. 337/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), aniž by v ní byla daň pravomocně vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit". V případě, že platební výměr správce daně je aktem nezákonným a nikoliv nicotným, měly se soudy zabývat otázkou, zda lze "nezákonný platební výměr správce daně považovat analogicky podle ustanovení §39 občanského zákoníku za právní úkon, který odporuje zákonu, tudíž je absolutně neplatný a tedy na jeho základě nemůže vzniknout pohledávka". Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že odvolací soud správně posoudil otázku, že "zástavní právo bylo zřízeno rozhodnutím žalovaného jako správního orgánu, proto je jím soud v občanskoprávním řízení vázán", a že zajištěná pohledávka se nezakládá na nicotném platebním výměru. Posouzení otázky, zda zástavní právo působí vůči žalobci, pak přísluší soudu, který vede řízení o návrhu žalovaného "na prodej zástavy (sp. zn. 8 C 114/2012)", a žalobce nemá na jím požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době po 1.1.2014 - posuzovat podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2014 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda zástavní právo působí také proti tomu, jehož vlastnické právo k zástavě se obnovilo z důvodu vrácení daru podle ustanovení §630 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zástavní právo k předmětným nemovitostem bylo zřízeno na základě rozhodnutí býv. Finančního úřadu v Teplicích ze dne 7.6.2004 č.j. 93973/04/210940/2730 a že žalobci se obnovilo (mělo obnovit) vlastnické právo k zástavě na základě prohlášení ze dne 10.3.2007, je třeba věc i v současné době posoudit podle v té době účinných právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").
Zástavní právo vzniká na základě zástavní smlouvy nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví; za podmínek stanovených zákonem může zástavní právo vzniknout na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu; zástavní právo může vzniknout také ze zákona (srov. §156 odst.1 obč. zák.). Na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu zástavní právo vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí (srov. §160 odst.1 obč. zák.).
Skutečnost, že soud nebo správní úřad pravomocně rozhodne o zřízení zástavního práva, ještě sama o sobě nemá za následek vznik zástavního práva; ke vzniku zástavního práva dojde pouze v případě, že pravomocné soudní nebo správní rozhodnutí je závazné pro toho, kdo byl v té době (ke dni právní moci rozhodnutí) vlastníkem zástavy.
Správce daně jako správní úřad může svým rozhodnutím zřídit zástavní právo k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství; ke zjištění předmětu zástavy má správce daně oprávnění podle ustanovení §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2009 (dále jen "zákona o správě daní a poplatků") a v ostatním platí ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu (§72 zákona o správě daní a poplatků). Uplatní se proto (mimo jiné) závěr, že na základě pravomocného rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva vznikne zástavní právo, jen jestliže byl adresát rozhodnutí (jako účastník příslušného řízení) vlastníkem zástavy, popřípadě jestliže dal ke vzniku zástavního práva souhlas ten, kdo je jejím vlastníkem.
Vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době vzniku zástavního práva vlastníkem zástavy (zástavním dlužníkem); proti jiné osobě působí zástavní právo jen tehdy, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek stanovených v zákoně. Podle právní úpravy účinné do 31.12.2013 zástavní právo působilo vůči každému pozdějšímu vlastníku zastavené věci, souboru věcí a bytu nebo nebytovému prostoru ve vlastnictví podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon jinak, a totéž platí, jde-li o každého pozdějšího věřitele zastavené pohledávky, o každého pozdějšího oprávněného ze zastaveného jiného majetkového práva nebo předmětu průmyslového vlastnictví a o každého pozdějšího majitele zastaveného obchodního podílu nebo cenného papíru; ten, vůči němuž působí zástavní právo, má postavení zástavního dlužníka (srov. §164 odst. 1 a odst. 2 obč. zák.).
Ten, jehož vlastnictví se s účinky "ex tunc" znovu "obnovilo", protože důvodně odstoupil od kupní smlouvy nebo od jiné smlouvy o převodu vlastnictví nebo protože smlouva o převodu vlastnictví z jiného důvodu nemá sledované právní účinky, je vlastníkem věci (jiného předmětu převodu) ve stejné podobě, jako kdyby ke kupní nebo jiné smlouvě o převodu vlastnictví vůbec nikdy nedošlo a tedy jako kdyby se nabyvatel nikdy nestal vlastníkem, i když byl jinak právní způsob nabytí vlastnictví (modus adquirendi) naplněn. Vyplývá z toho mimo jiné závěr, že nemůže být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci", jestliže nabyl (a vlastně nikdy po právu nepozbyl) své vlastnictví dříve než ten, kdo dal věc (právo, jinou majetkovou hodnotu) do zástavy (zástavce). Ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc (právo, jiná majetková hodnota) tedy není zatížena zástavním právem (srov. též právní závěr uvedený například v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 5061/2008, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků patří do výlučné pravomoci správce daně. V případě, že správce daně nerozhodne o zřízení zástavního práva, není nikdo jiný (a ani soud) oprávněn sám stanovit (a to ani formou předběžné otázky), že by k zajištění daňové pohledávky nebo jejího příslušenství vzniklo k věcem, pohledávkám nebo jiným majetkovým právům daňových subjektů nebo osob zúčastněných na daňovém řízení zástavní právo; naopak, při svém rozhodování musí dospět k závěru, že daňová pohledávka a ani její příslušenství nejsou zajištěny zástavním právem, neboť nebyl splněn hmotněprávní předpoklad potřebný pro vznik "daňového" zástavního práva, spočívající ve vydání rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že o žalobě podané proti rozhodnutí správce daně o zřízení zástavního práva rozhodují soudy ve správním soudnictví [srov. §4 odst.1 písm.a) soudního řádu správního]. Vydal-li tedy správce daně rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle ustanovení §72 zákona o správě daní a poplatků, soud je nesmí v řízení podle Části třetí občanského soudního řádu přezkoumávat (tedy posuzovat jeho věcnou správnost) a je povinen z něho (ve smyslu ustanovení §135 odst.2 občanského soudního řádu) vycházet; tímto rozhodnutím však není vázán, jestliže k věci, pohledávce nebo jinému majetkovému právu, k nimž bylo rozhodnutím správce daně uplatněno zástavní právo, vznáší své nároky osoba, která nebyla při rozhodování správce daně daňovým subjektem nebo osobou zúčastněnou na daňovém řízení a není ani jejich právním nástupcem (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2328/2003, který byl uveřejněn pod č. 109 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2015 sp. zn. 21 Cdo 1997/2014).
Podle ustanovení §630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová vůči němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.
V ustanovení §630 obč. zák. je - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2005 sp. zn. 33 Odo 563/2004, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2004 sp. zn. 33 Odo 253/2004 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2009 sp. zn. 33 Cdo 3001/2009) - upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu v důsledku právního úkonu učiněného dárcem. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v ustanovení §630 obč. zák., vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování (darovací smlouvy). Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému; dárce může svůj právní úkon učinit jakoukoliv formou (písemně nebo ústně, výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěl projevit), a to i tehdy, byla-li předmětem darovací smlouvy nemovitost. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci s účinky "ex nunc", a obdarovaný, který se tak stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat (§126 odst. 1 obč. zák.). Protože vydání daru dárci není zvláště upraveno, řídí se analogicky ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2014 sp. zn. 21 Cdo 202/2013, 439/2014).
V projednávané věci - jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů - žalobce uplatnil po obdarovaném (svém otci Ing. J. T.) právo na vrácení daru a žalobci se k nemovitostem obnovilo vlastnické právo na základě "prohlášení" ze dne 10.3.2007. K vrácení daru žalobci došlo - za předpokladu, že byly vskutku splněny požadavky ustanovení §630 obč. zák. - dnem, v němž obdarovanému Ing. J. T. došel žalobcův požadavek (ústní nebo písemný) na vrácení daru.
Názor žalobce, že byl vlastníkem předmětných nemovitostí ještě dříve, než došlo k jejich zastavení pozdějšímu vlastníku Ing. J. T., a že proto došlo z důvodu vrácení daru k obnovení vlastnického práva žalobce s účinky "ex tunc" (a tedy žalobce nemá postavení zástavního dlužníka a jeho vlastnické právo není omezeno zástavním právem), není správný. Projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnoví se vlastnictví dárce k věci nikoliv "ex tunc", ale s účinky "ex nunc". Žalobce tedy musí být považován za "pozdějšího vlastníka zastavené věci", když nabyl (opětovně) své vlastnictví k předmětným nemovitostem až ke dni, v němž obdarovanému Ing. J. T. došel žalobcův požadavek na vrácení daru; působí vůči němu zástavní právo a má postavení zástavního dlužníka.
V projednávané věci vyšlo rovněž najevo, že u soudu prvního stupně probíhá řízení vedené pod sp. zn. 8 C 114/2012, jehož předmětem je soudní prodej předmětných nemovitostí (zástavy) ve prospěch pohledávky žalovaného. Žaloba o určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. má především preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Podle ustálené judikatury soudů je naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým; žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že prostřednictvím žalobcem uplatněné žaloby nelze vytvořit spolehlivý právní rámec pro odvrácení budoucích sporů mezi účastníky; domáhá-li se žalovaný již soudního prodeje zástavy, není tu způsobilým prostředkem obrany zástavního dlužníka žalobcem požadované určení, ale jen jeho námitky, které jsou v příslušném řízení způsobilé odvrátit prodej zástavy. Žaloba o určení, že na předmětných nemovitostech nevázne zástavní právo ve prospěch žalované, za této situace neslouží potřebám praktického života a žalobce nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je (i když ne zcela z přiléhavých důvodů) věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení ve věci samé na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení v souvislosti s dovoláním žalobce žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu