ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.1170.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 1170/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně 1. Insolvenční v.o.s. se sídlem v Předměřicích nad Labem, Obránců míru č. 331, IČO 28860322, jako insolvenčního správce dlužnice KOBERCE K + K spol.s.r.o. se sídlem v Dalovicích - Všeborovicích, Prosluněná č. 108, IČO 47537795, proti žalované Československé obchodní bance, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 135/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2015 č.j. 31 Co 101/2014-517, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Společnost KOBERCE K + K spol.s.r.o. (dále jen "dlužnice") se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 19.6.2013 domáhala, aby bylo určeno, že "nemovitosti, a to konkrétně budova postavená na pozemcích parc. č. 3624/88, parc. č. 3624/114 a parc. č. 3624/115, a dále pozemek parc. č. 3624/63, pozemek parc. č. 3624/68, pozemek parc. č. 3624/85, pozemek parc. č. 3624/86, pozemek parc. č. 3624/88, pozemek parc. č. 3624/98, pozemek parc. č. 3624/114, pozemek parc. č. 3624/115, vše nacházející se v katastrálním území P., obec i okres P., vše zapsáno na LV č. 5494, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram" (dále též jen "zastavené nemovitosti" nebo "předmětné nemovitosti"), nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným na základě "Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 0609/08/5215 uzavřené dne 4.4.2008 mezi žalovanou a O. K.", a "Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 0378/09/5215 uzavřené dne 29.4.2009 rovněž mezi žalovanou a O. K.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že kupní smlouvou ze dne 27.1.2008 prodala předmětné nemovitosti O. K., který neuhradil dohodnutým způsobem celou kupní cenu sjednanou ve výši 17.450.000,- Kč; poté, co vyzvala kupujícího k úhradě "zbylé části kupní ceny" ve výši 5.842.506,40 Kč a co O. K. "ani v dodatečné lhůtě ničeho na svůj dluh nesplnil", prodávající dlužnice od kupní smlouvy účinně odstoupila, což bylo "deklarováno i rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11.1.2012 č.j. 6 C 255/2010-584, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23.5.2012 č.j. 26 Co 213/2013-681" (dovolání proti tomuto rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.3.2013 č.j. 30 Cdo 222/2013-762 odmítnuto). Na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva č. 0609/08/5215 uzavřené dne 4.4.2008 a na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva č. 0378/09/5215 uzavřené dne 29.4.2009 byla "v době, kdy byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí O. K.", zřízena k předmětným nemovitostem zástavní práva ve prospěch pohledávek žalované. Vzhledem "k účinnému odstoupení od kupní smlouvy byla kupní smlouva zrušena s účinky ex tunc, a proto nastal stav, jako kdyby k převodu předmětných nemovitostí nikdy nedošlo"; O. K. se tedy nestal vlastníkem nemovitostí, nemohl dát do zástavy cizí věc a nemohl tak k předmětným nemovitostem platně zřídit zástavní právo.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 17.1.2014 č.j. 12 C 135/2013-245 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit dlužnici na náhradě nákladů řízení 41.909,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Tomka. Zjistil, že O. K., který koupil od dlužnice (kupní smlouvou ze dne 27.1.2008) předmětné nemovitosti za 17.450.000,- Kč, je dal na základě zástavní smlouvy uzavřené se žalovanou dne 4.4.2008 č. 0609/08/5215 a zástavní smlouvy uzavřené se žalovanou dne 29.4.2009 č. 0378/09/5215 do zástavy k zajištění pohledávek, které měla žalovaná za dlužnicí ze smluv o úvěru ze dne 26.7.2006 č. 1744/06/5215, ze dne 19.12.2007 č. 2821/07/5215 a ze dne 29.4.2009 č. 0378/09/5215. Dlužnice však od kupní smlouvy uzavřené dne 27.1.2008 dopisem ze dne 10.11.2010 odstoupila podle ustanovení §517 odst. 2 občanského zákoníku, neboť kupující O. K. ani v dodatečné přiměřené lhůtě neuhradil celou kupní cenu; rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 11.1.2012 č.j. 6 C 255/2010-584, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23.5.2012 č.j. 26 Co 213/2012-681, bylo ve sporu mezi dlužnicí a kupujícím O. K. pravomocně určeno, že nemovitosti jsou ve vlastnictví dlužnice. Soud prvního stupně dovodil, že odstoupením byla kupní smlouva ze dne 27.1.2008 zrušena s účinky ex tunc a že se tedy O. K. - i když byl zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník - "nestal nikdy vlastníkem předmětných nemovitostí" a nemohl je dát do zástavy. Protože "nelze dát do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu vlastníka", a protože "dobrá víra žalované nemůže zhojit neplatnost zástavních smluv a tudíž neexistenci jejího zástavního práva", je žaloba důvodná.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.5.2014 č.j. 31 Co 101/2014-284, opraveným usnesením ze dne 8.7.2014 č.j. 31 Co 101/2014-311, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že dlužnice je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.000,- Kč. Poté, co uzavřel, že dlužnice má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm.c) občanského soudního řádu a co doplnil dokazování, odvolací soud nejprve dovodil, že rozsudky Okresního soudu v Příbrami ze dne 11.1.2012 č.j. 6 C 255/2010-584 a Krajského soudu v Praze ze dne 23.5.2012 č.j. 26 Co 213/2012-681 o určení vlastnického práva dlužnice sice nejsou pro žalovanou závazné, že však dlužnice odstoupila od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 v souladu s ustanovením §517 odst.2 občanského zákoníku a že její postup ("jako reakce na porušení závazku kupujícího") nebyl v rozporu s dobrými mravy. Protože právní posouzení věci "podléhá" ve smyslu ustanovení §3028 odst.2 části věty za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "NOZ") "režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013", a protože tedy "v poměrech projednávané věci lze ve smyslu ustanovení §3030 NOZ aplikovat jeho zásady, a to konkrétně zásady upravené v ustanoveních §6 odst.2 a §7" NOZ, odvolací soud poukázal na znění ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000) a ustanovení §161 odst.2 občanského zákoníku (ve znění účinném v době uzavření zástavních smluv) a dovodil současně, že na projednávanou věc nedopadá právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2012 sp. zn. 21 Cdo 3891/2011, který se týkal "případu, kdy účastníci měli právo odstoupit od smlouvy zakotveno v kupní smlouvě", zatímco v projednávané věci dlužnice "odstoupila od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 v reakci na prodlení dlužníka ve smyslu ustanovení §517 odst.1 občanského zákoníku", a který navíc byl přijat ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a "nemohl tak reagovat na požadavek rozhodování v duchu obecně přijímaných zásad soukromého práva, které představují pilíře, na nichž soukromé právo stojí". Podle názoru odvolacího soudu bylo rozhodující, zda lze v projednávané věci (ve prospěch žalované) aplikovat ustanovení §7 NOZ a §6 odst.2 NOZ. Poté, co zdůraznil, že žalovaná "při uzavírání smluv o zřízení zástavního práva ze dne 4.4.2008 a 29.4.2009 zachovala při ověřování správnosti převodu předmětných nemovitostí náležitou opatrnost a pečlivost nahlédnutím do katastru nemovitostí", že žalovaná "ani při vynaložení sebevětšího úsilí nemohla zjistit, že O. K. neuhradil dlužnici celou kupní cenu předmětných nemovitostí a že z tohoto důvodu dlužnice od kupní smlouvy může v budoucnu odstoupit", a že "pohledávka O. K. vůči dlužnici, která měla způsobit zánik jeho závazku uhradit dlužnici celou kupní cenu předmětných nemovitostí, měla vzniknout ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi dlužnicí a O. K. dne 1.6.2005, která smlouvou o půjčce nebyla", když "ve skutečnosti docházelo popsaným způsobem k rozdělování zisku dlužnice a kauza právního jednání tak byla zcela odlišná od smyslu a účelu smlouvy o půjčce", uzavřel, že "je třeba dát přednost zástavnímu právu žalované nabytému v dobré víře a poskytnout mu právní ochranu, a postavit jej nad princip ochrany vlastnického práva dlužnice", neboť "postupu dlužnice nemůže být poskytnuta soudní ochrana v situaci, kdy jí - přes platně uzavřenou kupní smlouvu - zůstalo vlastnické právo k převedeným nemovitostem zachováno proto, že později využila svého práva od kupní smlouvy odstoupit s poukazem na neplatnost právních úkonů, na nichž se podílela", a že dlužnice "musí nést následek svých minulých jednání, i když jej způsobily jiné osoby než současný jednatel". Žaloba proto musela být zamítnuta.
K dovolání dlužnice Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 16.6.2015 č.j. 21 Cdo 3612/2014 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že při svém rozhodování použil rovněž ustanovení §3030 NOZ, ačkoliv zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vyjádřená v ustanoveních §3028 až 3079 NOZ, spočívá na principech nepravé retroaktivity; znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31.12.2013 se i v době od 1.1.2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž ustanovení §3030 NOZ, neboť žádné z ustanovení §1 až 14 NOZ není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že "dosavadní právní úprava" nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31.12.2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou). Odvolací soud dospěl za použití ustanovení §6 odst.2 a §7 NOZ v napadeném rozsudku k chybným právním závěrům, které (samy o sobě i ve svých důsledcích) znamenají popření (zásadní negaci) dosavadní právní úpravy o tom, jak a proti komu působí zástavní právo, a (samoúčelné) odmítnutí ustálené judikatury přijaté o této otázce. Dovolací soud současně - s poukazem na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13.1.2010 sp. zn. 31 Cdo 158/2008, který byl uveřejněn pod č. 57 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010 - zdůraznil, že, vznikne-li zástavní právo, působí vždy proti tomu, kdo je (byl) v době zřízení zástavního práva vlastníkem (majitelem) zástavy (zástavním dlužníkem), a že proti jiné osobě působí zástavní právo, stanoví-li to zákon, popř. za podmínek v zákoně stanovených. Podle právní úpravy účinné od 1.1.2002 do 31.12.2013 zástavní právo působilo proti "každému pozdějšímu vlastníku" zástavy (§164 odst. 1 občanského zákoníku); pozdějším vlastníkem zástavy se rozumí ten, kdo nabyl vlastnictví po osobě, jež vlastnila věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu v době, kdy k nim vzniklo zástavní právo, popř. v době, která byla rozhodná pro určení pořadí pohledávky zajištěné tímto zástavním právem. Zástavní právo zanikne v případech stanovených v zákoně; podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 do 31.12.2013 obzvláště z důvodů uvedených v ustanovení §170 občanského zákoníku. Odvolací soud měl při rozhodování projednávané věci rozlišovat mezi tím, zda zástavní právo k nemovitostem vzniklo a zda zástavní právo působí proti (vůči) dlužnici, když zástavní právo sice může (platně) vzniknout, ale nemusí působit proti tomu, kdo je (nyní) vlastníkem zástavy, přičemž proti tomu, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, se zástavní věřitel nemůže úspěšně domáhat uspokojení ze zástavy; i když (dosud) nenastal případ, s nímž zákon spojuje zánik zástavního práva, ten, vůči němuž nepůsobí zástavní právo, nemá postavení zástavního dlužníka a věc, právo nebo jiná majetková hodnota není zatížena zástavním právem. I kdyby tedy byly zástavní smlouvy ze dne 4.4.2008 a ze dne 29.4.2009 na straně zástavce uzavřeny (skutečným) vlastníkem předmětných nemovitostí nebo se souhlasem jejich (skutečného) vlastníka (a šlo by o platné právní úkony), zatěžuje zástavní právo jimi zřízené někoho jiného (jinou osobu než zástavce), jen jestliže mu svědčí postavení zástavního dlužníka (§164 odst.2 občanského zákoníku), tedy jestliže jde o pozdějšího vlastníka zástavy ve smyslu ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku. Protože odstoupením od smlouvy se vlastnictví k nemovitostem s účinky "ex tunc" znovu "obnovilo", dlužnice nemůže být - z pohledu ustanovení §164 odst.1 občanského zákoníku - považována za "pozdějšího vlastníka zastavené věci", vůči němuž působí zástavní právo a který má proto postavení zástavního dlužníka. Okolnost, zda zástavní věřitel byl při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře o tom, že zástavce je oprávněn dát věc (pohledávku nebo jiné majetkové právo, které je způsobilým předmětem zástavního práva) do zástavy, tu je bezpředmětná. Uvedený závěr se ovšem uplatní pouze tehdy, stal-li se ten, kdo odstoupil od smlouvy o převodu vlastnictví nemovitosti, (znovu) jejím vlastníkem, protože došlo k odstoupení od smlouvy vskutku v souladu se zákonem a protože se tím zrušila smlouva o převodu vlastnictví od počátku, a odstoupení od smlouvy není v souladu se zákonem také tehdy, bylo-li vykonáno v rozporu s dobrými mravy (§3 odst.1 občanského zákoníku). Odvolací soud se proto správně zabýval tím, zda dlužnice nevykonala právo odstoupit od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 v rozporu s dobrými mravy, chybně však své závěry vybudoval pouze na "porovnání s jednáním O. K., který kupní cenu nedoplatil", a do svých úvah nepromítl také další okolnosti, za nichž došlo k odstoupení od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 a které uvažoval v souvislosti s (chybnou) aplikací ustanovení §6 odst.2 NOZ. Kdyby soudy dovodily, že dlužnice odstoupila od kupní smlouvy ze dne 27.1.2008 v rozporu s dobrými mravy, byl by také odůvodněn závěr, že sporná zástavní práva i nadále zatěžují předmětné nemovitosti.
V dalším řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.10.2015 č.j. 31 Co 101/2014-517 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.000,- Kč. Uvedl, že v době po rozsudku soudu prvního stupně byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4.8.2014 č.j. KSPL 54 INS 24388/2011-B-18 na majetek dlužnice prohlášen konkurs a že žalobkyně (jako insolvenční správce dlužnice) se stala na jejím místě účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v insolvenčním řízení "uznala pohledávky žalované vůči dlužnici, včetně těch, které byly zajištěny sporným zástavním právem", že zastavené nemovitosti byly během insolvenčního řízení zpeněženy a že v době rozhodování odvolacího soudu byla jako vlastník zastavených nemovitostí vedena společnost SOFTFLOOR.CZ s.r.o., předmětná zástavní práva zanikla podle ustanovení §283 odst. 5 a §285 odst. 4 insolvenčního zákona a žalobkyně nemůže mít na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Výsledek řízení se totiž nemůže projevit v právním postavení žalobkyně jako insolvenčního správce dlužnice; i kdyby (snad) bylo žalobě vyhověno, nemůže to pro žalobkyni představovat "směrnici", jakým způsobem má naložit s výtěžkem zpeněžení zastavených nemovitostí ve vztahu k žalované a ostatním věřitelům dlužnice v insolvenčním řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť v případě, kdyby bylo žalobě vyhověno, by bylo postaveno najisto, že žalovaná není oprávněným zajištěným věřitelem přihlášeným do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 54 INS 24388/2011, a že jí proto nemůže být vyplacen výtěžek ze zpeněžení zastavených nemovitých věcí. Žalobkyně (jako insolvenční správce dlužnice) by tak získala "podklad, jakým způsobem má se zpeněženou majetkovou podstatou ve vztahu k žalované a k ostatním věřitelům v insolvenčním řízení naložit". Podle názoru žalobkyně odvolací soud tím, že žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž "by to předem žalobkyni avizoval", porušil ustanovení §118a odst. 1 a2 občanského soudního řádu, a tím, že vydal "překvapivé rozhodnutí", odňal žalobkyni možnost změnit žalobu (aby nově formulovaný petit reagoval na skutečnosti, že zatížené nemovité věci již byly během insolvenčního řízení prodány), případně vznášet během odvolacího řízení argumenty na podporu názoru žalobkyně, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že soud nebyl povinen žalobkyni poučovat "o formulaci určovací žaloby z hlediska účelu, kterého hodlá žalobkyně navrhovaným určením dosáhnout", a že by došlo k porušení rovnosti stran, kdyby se žalobkyni dostalo požadovaného poučení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda, popřípadě za jakých předpokladů má insolvenční správce naléhavý právní zájem na určení, že nemovitosti dlužníka nejsou zatíženy zástavním právem, jestliže nastoupil do řízení na místě dlužníka podle ustanovení §264 odst.1 insolvenčního zákona a jestliže zastavené nemovitosti již byly zpeněženy. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem v daném kontextu řešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 o.s.ř..
Podle ustanovení §95 odst. 1 o.s.ř. žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo.
Podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §213b odst. 1 o.s.ř. se v odvolacím řízení se postupuje podle ustanovení §118a o.s.ř., tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a o.s.ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
V projednávané věci se dlužnice žalobou domáhala určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, jako jejich vlastník a z vyřešení otázky, zda předmětné nemovitosti jsou zastaveny ve prospěch žalované, dovozovala svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Žalobkyně, která (jako insolvenční správce dlužnice) nastoupila do řízení podle ustanovení §264 odst.1 insolvenčního zákona, vystupovala v řízení před soudy nikoliv z důvodu universální nebo singulární sukcese po dlužnici, ale z titulu oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužnice, do níž patřily také předmětné nemovitosti. Poté, co v insolvenčním řízení došlo ke zpeněžení zastavených nemovitostí (provedenému na návrh žalobkyně jako insolvenčního správce dlužnice) a co se jejich vlastníkem stala společnost SOFTFLOOR.CZ s.r.o., by byl v projednávané věci nadále aktivně věcně legitimován (ve vztahu k požadovanému určení) nový vlastník nemovitosti; žalobkyně, která tímto způsobem aktivní věcnou legitimaci pozbyla, nemohla být ve věci úspěšná, aniž by ji soud o uvedeném následku měl (a mohl) poučovat postupem podle ustanovení §118a odst.1, 2 nebo 3 o.s.ř. (srov. též například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.1.2011 sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 05 2011 sp. zn. 22 Cdo 31/2009 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2013 sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Případné poučení žalobkyně o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nepřicházelo v úvahu, když ve sporu nemohla být úspěšná z jiného důvodu, a to výhradně pro nedostatek svojí aktivní věcné legitimace; nedostatek věcné legitimace (na straně jedné) a nedostatek naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (na straně druhé), nelze směšovat (k tomu srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). To, že žalobkyně (případně) nenavrhla (ve prospěch společnosti SOFTFLOOR.CZ s.r.o.) postup podle ustanovení §107a o.s.ř. nebo že v řízení před soudy ve smyslu ustanovení §95 odst.1 o.s.ř. nezměnila žalobu (tak, aby odpovídala určení, na kterém by žalobkyně vskutku mohla mít naléhavý právní zájem), nepředstavuje pochybení odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu (z pohledu uplatněných dovolacích důvodů) je (i když nikoliv ze zcela výstižných důvodů) věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu