ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1335.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1335/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně obce Káraný , identifikační číslo osoby 00510530, se sídlem v Káraném, Václavská 19, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 421/21, proti žalovaným: 1) V. V. a 2) PhDr. Mgr. R. V., Ph.D. , zastoupeným JUDr. Miladou Kačerovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o vyklizení a o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 94/2013, o dovolání žalobkyně a žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 28 Co 438/2014-86, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 28 Co 438/2014 - 86, se ruší ve výrocích I., IV. a VI. a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 18. 3. 2014, č. j. 7 C 94/2013-38, ve výroku I. zamítl žalobu na vyklizení části pozemku parc. č. 398 v obci K., katastrálním území K.. Výrokem II. určil, že žalovaná 1) je vlastnicí pozemku parc. č. 398/4 v katastrálním území K., odděleného z pozemku parc. č. 398 v téže obci a katastrálním území geometrickým plánem ze dne 14. 1. 2013, č. j. 1140-094/2012, který je nedílnou součástí rozsudku. Výrokem III. určil, že žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky, a to žalovaná 1) podílu ve výši ¾, žalovaný 2) podílu ve výši ¼ pozemku parc. č. 398/3 v katastrálním území K., odděleného z pozemku parc. č. 398 v téže obci a katastrálním území, tímž geometrickým plánem. Výrokem IV. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 34 043 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je zapsána jako vlastnice pozemku parc. č. 398 v obci a katastrálním území K.. Žalovaní jsou zapsáni jako podíloví spoluvlastníci pozemku parc. č. 435, a to žalovaná 1) podílu ¾ a žalovaný 2) podílu ¼. Pozemek nabyli na základě dědictví po zemřelém otci Ing. V. Č.; nabývacím titulem je rozhodnutí státního notářství Praha-východ, č. j. D 215/76-12, z roku 1976.
Žalovaná 1) je dále zapsána jako vlastnice pozemku parc. č. 436. Nicméně sporné pozemky, držené žalovanými [jeden z nich drží žalovaná 1) již od roku 1939] jsou ve vlastnictví žalující obce.
Pozemek parc. č. 398 je úzký pruh, přiléhající ke spodní hranici pozemků parc. č. 435, 436, 439 a 442, přičemž je k těmto pozemkům připlocen a s těmito pozemky jejich vlastníky užíván. V době, kdy žalovaná 1), tehdy tříletá a zastoupená otcem, nabyla smlouvou trhovou z 19. 7. 1939 část tehdejšího pozemku parc. č. 883/1, rozděleného geometrickým plánem na parc. č. 883/14 (dnes parc. č. 436) a parc. č. 883/15 a otec žalované 1) smlouvou trhovou ze dne 15. 9. 1939 pozemek parc. č. 884, rozdělený geometrickým plánem na parc. č. 884/2 (dnes parc. č. 435) a parc. č. 884/3, měly být z těchto pozemků se souhlasem obce odděleny horní části těchto pozemků (v geometrických plánech vyznačené jako parc. č. 883/15 a 884/3) a převedeny na obec za účelem zřízení veřejné cesty. Odděleny skutečně byly a dnes se jedná o cestu nad horní hranicí pozemků parc. č. 435, 436, 439 a 445. Výměnou za to měly být převedeny na vlastníky do té doby obecní pozemky, dnes označené mimo jiné jako parc. č. 398/3 a 398/4, přiléhající ke spodní straně pozemků parc. č. 435, 436 (pozemek parc. č. 398/3 přiléhá k pozemku parc. č. 435 a pozemek parc. č. 398/4 přiléhá k pozemku parc. č. 398/3); ty jsou nyní předmětem sporu, protože pro nedostatek intabulace nebyly na žalované, resp. jejich předchůdce, převedeny.
Dále bylo zjištěno, že od oplocení postavené v letech 1939-1942 se neměnilo a žalovaní (resp. jejich právní předchůdci) drželi pozemky v rozsahu dnešní držby (tj. včetně spodní části dnes označené jako parc. č. 398/3 a 398/4) již od vystavění oplocení na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století. Nově vzniklé pozemky, včetně přičleněné spodní části, byly ohraničeny cementovými mezníky, které jsou na místě dodnes.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní naplnili předpoklady pro vydržení vlastnického práva, neboť předmětné pozemky drželi po dobu nejméně deseti let, a to v dobré víře v existenci platného právního titulu, jinak způsobilého k nabytí vlastnictví.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 28 Co 438/2014-86, výrokem I. změnil napadený rozsudek ve výroku I. tak, že žalovaná 1) je povinna vyklidit část pozemku parc. č. 398 v obci a katastrálním území Káraný, kterou představuje pozemek parc. č. 398/4, oddělený z pozemku parc. č. 398 geometrickým plánem vyhotoveným Aritmet s. r. o. pod č. 1140-094/2012, schváleným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Praha-východ, dne 17. 1. 2013 pod č. 150/2013 a že se zamítá žaloba o určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemku parc. č. 398/4 v obci a katastrálním území K., odděleného z pozemku parc. č. 398 týmž geometrickým plánem. Výrokem II. potvrdil zbývající část výroku I., pokud jde o vyklizení části pozemku parc. č. 398 v obci a katastrálním území K., kterou představuje pozemek parc. č. 398/3, oddělený z pozemku parc. č. 398 geometrickým plánem vyhotoveným Aritmet s. r. o. pod č. 1140-094/2012, schváleným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm Praha-východ, dne 17. 1. 2013 pod č. 150/2013, a dále výrok III. rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 2) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 27 876,50 Kč (výrok III.) a na nákladech odvolacího řízení 13 902,90 Kč (výrok V.). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nepřiznal soud právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.) ani před odvolacím soudem (výrok VI.) žádnému z účastníků.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která v dílčích otázkách doplnil. Právní hodnocení je nicméně odlišné v části týkající se pozemku parc. č. 398/4 [připlocený k pozemku parc. č. 436 ve výlučném vlastnictví žalované 1)], neboť podle odvolacího soudu trhová smlouva z roku 1939 nebyla objektivně způsobilá založit dobrou víru žalované 1), resp. jejího zákonného zástupce, v existenci platného právního titulu. Otec žalované 1) se pro dceru chopil držby pozemku na základě smlouvy, přičemž však měl vědět, že k převodu vlastnického práva k nemovité věci bylo třeba vkladu do veřejné knihy. Nemohlo se jednat o omluvitelný právní omyl, neboť objektivně omluvitelná nemůže být neznalost jasně formulovaného ustanovení občanského zákoníku. Proto řádné vydržení nepřicházelo v úvahu. S ohledem na to, že účinnost ustanovení o mimořádném vydržení v obecném zákoníku občanském skončila s nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., nemohlo dojít ani k mimořádnému vydržení, a to ani podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť po podání žaloby v roce 2011 pozbyla žalovaná 1) objektivní dobrou víru, že je vlastnicí.
Ohledně pozemku parc. č. 398/3 (připloceného k pozemku parc. č. 435) odvolací soud uzavřel, že rozhodnutí státního notářství je domnělým právním důvodem, o který žalovaní mohou opírat dobrou víru. K vydržení tohoto pozemku došlo podle novely zákona č. 4/1964 Sb., občanský zákoník, provedené zákonem č. 509/1991 Sb., umožňující vydržení vlastnického práva i fyzickým osobám, a to k 1. 1. 1992.
Proti výrokům I., IV. a VI. rozsudku krajského soudu podala dne 30. 4. 2015 dovolání žalovaná 1); dne 4. 5. 2015 podala dovolání také žalobkyně, a to proti výrokům II., III., IV., V., a VI. Přípustnost dovolatelky opírají o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), jako dovolací důvod uvádějí nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaná 1) tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Téměř 70 let trvající držba měla k vydržení postačovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011). Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. rozsudkem ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4138/2013), když smlouvu trhovou z roku 1939 nepovažoval za právní skutečnost, způsobilou k nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. 398/4. Přípustnost dovolání je naplněna i tím, že soud při posouzení dobré víry nevzal v úvahu všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena (rozpor dovolatelka shledává s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2197/2010, rozsudkem ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, rozsudkem ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2010, či s usnesením ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 881/2013). Trhová smlouva a geometrický plán z roku 1939 mohly podle dovolatelky založit dobrou víru ve vlastnictví sporného pozemku. Soud měl přihlédnout i k právnímu názoru, zastávanému dovolacím soudem např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, že v případě, kdy někdo nabude vlastnictví k pozemku a současně se chopí držby části sousedního pozemku, je právním titulem držby nabývací titul ke skutečně vlastněnému pozemku. Soud měl přihlédnout i k tomu, že držba trvá více než 70 let a žalobkyně po celou dobu nepřistoupila k řešení takové situace, což svědčí o dobré víře žalované 1).
Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba na vyklizení se zamítá a že se určuje vlastnictví žalované 1) k pozemku parc. č. 398/4, nebo aby rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Jedná se o otázku, zda žalovaní, jako právní nástupci (dědicové), mohli být v objektivní dobré víře ve vlastnictví nemovitosti, jestliže právní předchůdce (zůstavitel), nebyl vlastníkem věci, ani nemohl být v objektivní dobré víře, že vlastníkem je.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá především v tom, že odvolací soud považoval rozhodnutí Státního notářství Praha-východ, č. j. D 215/76-12, za právní titul, způsobilý založit dobrou víru žalovaných a vést k vydržení práva. Jestliže by se oprávněným držitelem nemohl stát právní předchůdce žalovaných, nemohou se oprávněnými držiteli stát ani žalovaní, jako právní nástupci. Dovolací soud by měl přezkoumat otázku existence dobré víry držitelů, neboť úvahy odvolacího soudu byly zjevně nepřiměřené.
Žalobkyně navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo ve výrocích II. - VI. zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva vydržením mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) – viz §3028 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání žalované 1) je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Odvolací soud se totiž nezabýval věcí z hledisek nastíněných např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a tak je jeho rozhodnutí částečně v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatelka odkazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je (viz rozsudek ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu však není s odkazovanou judikaturou v rozporu. Odvolací soud nezpochybnil, že držiteli postačí dobrá víra v existenci právního titulu potřebného k nabytí vlastnického práva, aniž by takový titul musel být skutečně dán. Obecný zákoník občanský (zákon č. 946/1811 Sb. z. s.) převod vlastnictví nemovitých věcí zápisem ve veřejných knihách podmiňoval. Je již ustálenou rozhodovací praxí, že právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není – v zásadě - omluvitelný (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, obdobně též ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2050/2011, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněný pod číslem 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbývajících pěti odkazovaných rozhodnutích dovolací soud vyjadřuje názor, že existenci oprávněné držby není samo o sobě na překážku, ujme-li se vlastník pozemku omylem držby části sousedního pozemku. Jinak řečeno, dovolací soud se vyjadřoval k dobré víře vlastníka pozemku, který se v omluvitelném omylu ujal se svým pozemkem i části pozemku sousedního. Opírá-li však žalovaná 1) svoji argumentaci o rozhodnutí týkající se omluvitelné držby části sousedního pozemku, není tato judikatura na nyní projednávanou věc přiléhavá. Jde o skutkově jiné případy, kdy se někdo chopí držby na základě způsobilého právního důvodu, omluvitelným skutkovým omylem však připojí ke své držbě i část sousedního pozemku.
Až potud je posouzení věci odvolacím soudem v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nicméně 70 let trvání pokojné držby sporného pozemku a další výjimečné skutkové okolnosti daného případu jsou důvodem pro uznání oprávněné držby a vydržení žalované 1) – viz §130 odst. 1, §134 odst. 1 obč. zák.
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že soud musí vždy „vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení“ (nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09). Uvedený přístup převzala i judikatura Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a řadu dalších rozhodnutí).
Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 360/06).
Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 50 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl již dříve za to, že držitel užívá jeho pozemek. Lze uvést, že na takto dlouhodobou držbu váže nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. mimořádné vydržení, s výjimkou prokázaného nepoctivého úmyslu (§1095)“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, a další rozhodnutí).
Odvolací soud sice vycházel z judikatury dovolacího soudu vztahující se k oprávněné držbě a vydržení, nepřihlédl však k novějším rozhodnutím, která zdůrazňují v případě mimořádných okolností nutnost individuálního zvážení věci. Takové výjimečné okolnosti z odůvodnění rozhodnutí soudů rozhodujících v nalézacím řízení vyplývají a umožňují posoudit držbu žalované 1) přes (pravděpodobný, viz níže) právní omyl jejího zákonného zástupce, týkající se nedostatku intabulace vlastnického práva nabytého trhovou smlouvou v roce 1939, jako oprávněnou, způsobilou k vydržení vlastnického práva.
Odvolací soud (implicitně) připustil, že držba žalované 1) byla způsobilá k tzv. mimořádnému vydržení (§1477 OZO), nicméně k tomu nedošlo nejen proto, že podle odvolacího soudu její dobrá víra měla být narušena v roce 2011 podáním žaloby, ale zejména proto, že občanský zákoník č. 141/1950 Sb. a na něj navazující občanský zákoník č. 40/1964 Sb. tuto možnost neznaly. Je ovšem zjevné, že úprava neumožňující uvést dlouhodobou - v dané věci trvající více než 70 let - držbu vykonávanou „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ – do souladu se stavem právním, neodpovídá tradičním principům soukromého práva, které byly vyjádřeny v obecném občanském zákoníku a nyní v §1095 nového občanského zákoníku, a není v souladu s funkcí vydržení. To samo o sobě sice neznamená, že by i v době od 1. 1. 1951 do 1. 1. 2014 bylo mimořádné vydržení možné, při komplexním posouzení věci je však třeba tuto okolnost brát do úvahy.
K více než sedmdesát let trvající nerušení držbě totiž v dané věci přistupují další, z hlediska dobrých mravů specifické, skutečnosti: Žalovaná 1) se držby ujala v roce 1939 jako tříletá, zastupoval ji její otec; ona sama o nedostatku intabulace nevěděla. Dobrou víru nutnou pro vydržení po roce 1950 bylo skutečně třeba od uchopení se držby posuzovat podle vědomí jejího otce (viz k tomu např. Sedláček, J., Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., s. 118); v tom má odvolací soud pravdu. Jde však o jednu z okolností věci, které v souhrnu mohou vést k závěru o oprávněnosti držby a vydržení. Dále: Podle zjištění soudu prvního stupně mělo k uchopení se držby pozemku žalobkyně dojít tak, že obec (žalobkyně) se dohodla s otcem žalované 1) na směně pozemků za účelem vytvoření cesty; „od horní části pozemku žalované 1) měla být oddělena část a ta dána výměnou obci za část spodní. Při srovnání výměr je zřejmé, že část horní skutečně oddělena byla“. Konečně nelze přehlédnout, že i obec Káraný vlastnické právo žalované 1) již v roce 1939 uznávala a že v letech 1939 – 1942 bylo provedeno oplocení, které nebylo po celá desetiletí zpochybněno. Nebylo ani zjištěno, z jakých důvodů k intabulaci nedošlo, zejména že by k ní nedošlo výlučně zaviněním zákonného zástupce nabyvatelky.
Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu, které uvedené specifické mimořádné okolnosti věci nepovažovalo za důvod pro uznání oprávněné držby žalované 1), opomíjí judikaturu požadující v případě takových okolností klást důraz na individuální posouzení vycházející ze základních principů soukromého práva, a spočívá tak na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně není přípustné.
Žalobkyní vznesenou otázku již dovolací soud vyřešil v rozsudku ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněném v časopise Ad Notam, číslo 5, ročník 2002, str. 117. Tam vyslovil, že pokud účastník, který vydržení uplatňuje, sám jeho podmínky splnil, je nadbytečné zabývat se i oprávněností držby jeho předchůdců.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1085/2010, uveřejněném pod číslem 90/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak dovolací soud uvedl, že „titulem (byť i putativním), o který se opírá oprávněná držba, může být i rozhodnutí o vypořádání dědictví, a to i v případě, že zůstavitel ve skutečnosti nebyl vlastníkem věci.“ Rozhodnutí státního notářství tak může být domnělým titulem, od kterého žalovaní mohou odvozovat dobrou víru ve vlastnictví sporných pozemků. Z uvedeného je zjevné, že se nejedná o otázku doposud neřešenou; s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je napadené rozhodnutí v souladu.
Podává-li se z dovolání rovněž návrh, aby dovolací soud přezkoumal otázku dobré víry i nad rámec shora uvedeného, neboť úvaha odvolacího soudu je v tomto směru zjevně nepřiměřená, pak je třeba konstatovat, že žalobkyně v dovolání neuvádí žádné další důvody, pro které má úvahu dovolacího soudu za zjevně nepřiměřenou.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně je nepřípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalované 1) je důvodné, nejsou však podmínky pro postup podle §243d o. s. ř. (zejména je třeba dát stranám možnost vyjádřit se k novému právnímu posouzení věci). Proto dovolací soud zčásti rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a v rozsahu zrušení věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení týkající se nároku, ohledně něhož je nadále vedeno řízení, jakož i o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) bylo rozhodnuto s ohledem na to, že žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému takové náklady, které by mohl uplatnit, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu