ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1789.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1789/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. K. , zastoupeného JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalovaným 1) A. K. a 2) P. Š. , oběma zastoupeným JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 98/2012, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2014, č. j. 71 Co 363/2014-140, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2014, č. j. 71 Co 363/2014-140, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 6. 2. 2014, č. j. 16 C 98/2012-96, určil, že kupní smlouva o prodeji fekálního vozu Praga V3S, bez registrační značky, šedé barvy, uzavřená mezi prodávající A. K. a kupujícím P. Š. dne 1. 7. 2012, je neplatná. Uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 11 925,60 Kč.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 9. 2014, č. j. 71 Co 363/2014-140, změnil napadený rozsudek tak, že určil, že fekální vůz Praga V3S, bez registrační značky, šedé barvy, patří do společného jmění manželů žalobce a žalované 1). Dále uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 16 047 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství žalobce a žalované 1) bylo rozvedeno ke dni 14. 6. 2012. Žalobce podal žalobu na vypořádání společného jmění manželů (dále také „SJM“), nicméně doposud nebylo ve věci rozhodnuto. Za trvání manželství (11. 5. 2004) žalovaná 1) koupila fekální vůz Praga V3S (dále také „předmětný vůz“) za kupní cenu 15 000 Kč. Po rozvodu manželství žalovaná 1) prodala vůz žalovanému 2) za kupní cenu 9 600 Kč a ještě téhož dne uzavřela s žalovaným 2) smlouvu o výpůjčce, kterou žalovaný 2) přenechal vůz žalované 1) do bezplatného užívání na dobu neurčitou. Kupní cena byla zaplacena žalované 1); žalobce neměl o uzavření kupní smlouvy vědomost ani s ní nevyslovil souhlas.
Okresní soud dospěl k závěru, že předmětný vůz nabyli žalobce a žalovaná 1) do SJM; právní úkon, kterým žalovaná 1) prodala vůz žalovanému 2) je tak relativně neplatný. Prodej fekálního vozu nemůže být považován za obvyklou správu majetku ve smyslu §145 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni uzavření kupní smlouvy (dále „obč. zák.“), žalobce s prodejem nevyslovil souhlas a relativní neplatnosti se dovolal.
Žalobce v odvolacím řízení změnil žalobu tak, aby bylo určeno, že předmětný vůz patří do SJM žalobce a žalované 1). Žalovaná 1) poukázala na to, že fekální vůz nebyl součástí SJM, nýbrž jejího podniku, převáděl se v rámci podnikatelské činnosti, a proto k němu žalovaný 2) nabyl vlastnické právo podle ustanovení §446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění ke dni uzavření kupní smlouvy (dále jen „obch. zák.“).
Odvolací soud změnu žaloby připustil a žalobě vyhověl. Zejména uvedl, že prodej fekálního vozu nepatří k obvyklé správě majetku a nedal-li manžel s prodejem souhlas, je smlouva neplatná.
Proti rozhodnutí krajského soudu podali oba žalovaní dne 5. 12. 2014 dovolání. Žalovaný 2) vzal dovolání dne 18. 12. 2015 zpět. Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 1. 2016, č. j. 16 C 98/2012-331, řízení o dovolání žalovaného 2) zastavil podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaná 1) opírá přípustnost dovolání o §237 o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti řízení, když jí nedal možnost vyjádřit se ke změně žalobního petitu. Ústavní soud dovozuje, že nesplní-li obecné soudy poučovací povinnost stanovenou zákonem, odporuje to principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Pokládá otázku, zda bylo poučení dané žalobci u jednání dne 9. 9. 2014 v souladu s §5 o. s. ř.
Právní hodnocení, podle kterého návrh na změnu žaloby v odvolacím řízení může podat i ten, kdo sám odvolání nepodal, je rovněž nesprávné. Stejně tak je nesprávný i závěr o neplatnosti právního úkonu, neboť chování žalobce do doby podání žaloby nelze vykládat jinak, než jako souhlas s prodejem předmětného vozu.
Dovolatelka také tvrdí, že naléhavý právní zájem na určení, že sporná věc náleží do SJM, má i v případě, že již probíhá samostatné řízení o vypořádání SJM.
Závěrem vznáší otázku, uplatní-li se ustanovení §446 obch. zák. v řízení o vypořádání SJM, neboť právní názor odvolacího soudu, podle kterého se uvedené ustanovení neuplatní, považuje za nesprávný.
Žalobce navrhl dovolání zamítnout. Nebylo prokázáno, že předmětný vůz patří do podniku žalované. Ze SJM byl navíc vyveden za účelem snížit celkovou hodnotu SJM. Námitky dovolatelky nadto považuje za novoty, které odporují principu neúplné apelace.
Dovolatelka v replice setrvala na dovolacích námitkách.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Dovolací soud doposud neřešil problematiku nabytí věci ze společného jmění manželů, převedené bez souhlasu jednoho z manželů v obchodněprávním vztahu podle §446 obch. zák., ani otázku, zda žalobu může v odvolacím řízení změnit žalobce, který nepodal odvolání.
Kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje (§446 obch. zák.). Uvedené ustanovení se uplatnilo i v případě, že šlo o převod věci ve společném jmění manželů, ke kterému druhý manžel nedal souhlas (§145 odst. 2 obč. zák.). Jestliže manžel – podnikatel převede v rámci své podnikatelské činnosti za podmínek §446 obch. zák. věc, stává se nabyvatel jejím vlastníkem i v případě, že druhý z manželů k převodu nedá souhlas a posléze namítne relativní neplatnost převodní smlouvy; při vypořádání společného jmění manželů se podle okolností konkrétního případu buď vypořádá částka, kterou za její prodej získal, a byla-li prodána výrazně nevýhodně, lze uvažovat o disparitě podílů.
Jde-li, jako v této věci, o určení, že věc patří do zaniklého, avšak doposud nevypořádaného SJM účastníků, je třeba tuto okolnost vyjádřit i ve výroku rozsudku (viz nepřesnou formulaci výroku rozsudku odvolacího soudu).
Žalovaní se v odvolání domáhali posouzení věci podle §446 obch. zák. s tím, že šlo o nabytí vozidla v podnikatelských vztazích; tuto otázku však odvolací soud zcela pominul; lze tedy předpokládat, že ji nepovažoval za významnou. Proto jeho rozhodnutí v této části spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dalším řízení vezme odvolací soud do úvahy, že k nabytí vlastnictví v dobré víře se vyjádřil soud prvního stupně (str. 5 rozsudku); dobrá víra nabyvatele byla podmínkou nabytí vlastnictví i v obchodněprávních vztazích podle §446 obchodního zákoníku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, dostupný na adrese http://www.nsoud.cz , stejně jako všechna další uváděná rozhodnutí dovolacího soudu vydaná po 1. 1. 2001).
Poukaz dovolatelky na to, že žalobce dal souhlas k jejímu podnikání, není významný; to vyplývá i z judikatury dovolacího soudu (to ovšem nic nemění na tom, že i touto otázkou se odvolací soud měl výslovně zabývat, neboť byla uplatněna v odvolání). Souhlas jednoho z manželů s použitím majetku ve společném jmění k podnikání druhého manžela neopravňuje podnikajícího manžela k tomu, aby nadále tento majetek užíval výlučně nebo aby výlučně rozhodoval o způsobu jeho užívání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1731/2003). Z tohoto názoru vyšel i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 26 Co 101/2013, publikovaný in Beck-online a též v ASPI, ve kterém se správně uvádí: „Souhlas jednoho z manželů k použití majetku náležejícího do SJM k podnikání druhého z manželů (§146 obč. zák.) nezahrnuje souhlas k prodeji tohoto majetku, není-li prodej takového majetku předmětem podnikání“. Proto nejde o otázku v judikatuře neřešenou. K námitkám týkajícím se daňové problematiky se poznamenává, že nemůže mít na zařazení věcí do SJM vliv.
K procesně právní problematice: Dovolatelka vznáší v judikatuře doposud výslovně neřešenou otázku, zda v odvolacím řízení může žalobce změnit žalobu i v případě, že proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal odvolání on, ale jeho protistrana.
Žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo (§95 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Žalobu lze změnit i v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím. V odvolacím řízení však není přípustná taková změna návrhu, kterou by byl uplatněn nový nárok (srov. §216 odst. 2 o. s. ř.).
Soud může připustit změnu návrhu v rámci odvolacího řízení i tehdy, nepodal-li odvolání žalobce. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je zřejmé, že změna žalobního návrhu v odvolacím řízení je přípustná (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1518/98, ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 346/2005); stejně je přípustná i v případě, kdy odvolání podala žalovaná (viz implicitně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004). O tom, že žalobce může v mezích zákona žalobou disponovat i v odvolacím řízení, např. vzít ji zpět či ji měnit, dovolací soud nepochybuje; omezení dispoziční zásady spočívající v právu disponovat žalobou by zákon musel výslovně uvést. Dovolatelka ostatně neuvádí žádné argumenty, které by svědčily o opaku.
Dovolatelce je však třeba přisvědčit, že jí byla postupem soudu odňata možnost vyjádřit se ke změně žaloby. Dovolatelka ani její zástupce se k odvolacímu jednání nedostavili; omluvili se s tím, že souhlasí, aby odvolací jednání proběhlo bez jejich přítomnosti. Obecně platí, že účastníku nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem, jestliže soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníka řízení, který se z nařízeného jednání omluvil, ale nepožádal o odročení jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 33 Odo 118/2001); nicméně jak vyplývá z §95 odst. 2 o. s. ř., změněnou žalobu je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němž ke změně došlo. To platí i v případě, že žaloba byla změněna při jednání, k němuž se protistrana žalobce nedostavila, bez ohledu na to, zda požádala o odročení jednání či souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Odvolací soud tak řízení zatížil vadou uvedenou v §229 odst. 3 o. s. ř., k níž dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné.
V další části však dovolací výtky nejsou opodstatněné.
Ke změně žaloby: Na určení, že sporná věc je součástí SJM, může mít účastník naléhavý právní zájem, jestliže si na spornou věc činí vlastnické nároky osoba třetí nebo v případě neplatnosti převodu takové věci na jinou osobu jen jedním z manželů bez účasti druhého manžela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008). Protože rozsudek o vypořádání SJM je závazný jen pro účastníky (§159a odst. 1 o. s. ř.), nelze upřít naléhavý právní zájem na určení proti třetí osobě jen proto, že již probíhá řízení o vypořádání SJM.
Tvrzení, že by žalobce byl v odvolacím řízení poučen o hmotném právu, neodpovídá obsahu protokolu o odvolacím jednání. Dále: V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2174/2005).
Námitka, že žalobce ve skutečnosti s prodejem vozu souhlasil, zpochybňuje hodnocení důkazů a skutkové zjištění nalézacích soudů a je nepřípustná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné; proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Ten rozhodne také o nákladech dovolacího řízení, včetně nákladů řízení o dovolání žalovaného 2).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu