ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.242.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 242/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) L. M. , b) V. L. , c) A. M. , d) M. M. , proti žalovanému I. M. , o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 206/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2013, č. j. 15 Co 100/2013-391, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2013, č. j. 15 Co 100/2013-391, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. září 2012, č. j. 13 C 206/2010-353, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. ledna 2013, č. j. 13 C 206/2010-369, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 9. 2012, č. j. 13 C 206/2010-353, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 21. 1. 2013, č. j. 13 C 206/2010-369, vypořádal společné jmění právní předchůdkyně žalobců L. M., zemřelé 21. 3. 2014, (dále jen „žalobkyně“) a žalovaného (dále též „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal movité věci uvedené pod body a – f (výrok I.) a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal movité věci uvedené pod body a – i (výrok II.). Dále rozhodl o tom, které věci se mezi účastníky nevypořádávají (výrok III. a – p), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni vypořádací podíl ve výši 267 114 Kč (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. – VII.).
Soud vzal za prokázané, že manželství účastníků zaniklo rozvodem dne 2. 2. 2008. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2009, č. j. 10 C 408/2008-31, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu č. 26 o velikosti 3 + 1 s příslušenstvím v 5. nadzemním podlaží domu v Praze, katastrálním území S.. Výlučným nájemcem a členem Stavebního bytového družstva Praha 8 se stal žalobce.
Stavební bytové družstvo zaměstnanců ČKD Praha, n. p. přidělilo v roce 1976 B. M., matce žalovaného, tento byt s členským podílem ve výši 35 000 Kč. Byt darovala B. M. se svým manželem V. M. v únoru roku 1978 žalovanému, ale vzhledem k tomu, že převod bytu byl družstvem projednán až v prosinci 1978, stala se členkou družstva i žalobkyně, protože v mezidobí s ní žalovaný uzavřel manželství. Hodnota členských práv a povinností k bytu činí podle znaleckého posudku 2 000 000 Kč. Rovněž bylo zjištěno, že B. M. uzavřela s žalovaným smlouvu o půjčce ve výši 400 000 Kč s tím, že tuto částku bude žalovaný splácet podle svých možností. Žalobkyně uzavřela dne 20. 8. 2009 zprostředkovatelskou smlouvu, jejímž předmětem bylo vyvíjení činnost k uzavření nájemní smlouvy s majitelem domu. Byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání od 28. 6. 2002 do 15. 11. 2010. Pobírá od 14. 3. 2011 invalidní důchod. O děti a domácnost se starala převážně žalobkyně, žalovaný „vydělával peníze“. Když žalobkyně mohla, vykonávala rovněž výdělečnou činnost – šila, pletla, prodávala kosmetiku apod. Hlavní péči o domácnost vykonávala ona, žalovaný zajišťoval finance do společné domácnosti.
Při vypořádání společného jmění manželů vyšel soud z §143 a násl. občanského zákoníku a věci původně tvořící společné jmění účastníků jim přikázal podle jejich shodných tvrzení. Při stanovení výše vypořádacího podílu, kterou uložil žalovanému k zaplacení, vyšel z hodnoty členského podílu v družstvu stanovené soudní znalkyní. Rovněž shledal důvod pro stanovení disparity podílů, spočívající v tom, že žalobkyně měla nepravidelné příjmy, od doby narození prvního dítěte byla finančně závislá na příjmu žalovaného. Sice se rozhodujícím způsobem podílela na výchově dětí a starala se o domácnost, nicméně nepřispívala na domácnost finančně poté, jakmile děti odrostly takovým způsobem, jaký by odpovídal jejím možnostem. Skutečnost, že žalovaný se přičinil o nabytí členského podílu v bytovém družstvu do společného jmění, podle názoru soudu prvního stupně byla již promítnuta v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, kdy se výlučným členem družstva a výlučným nájemcem stal právě on. Proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal při vypořádání podíl 40 %, žalovanému 60 %. Soud se zabýval v rámci vypořádání majetkových vztahů mezi manžely také tím, že žalovaný vynaložil z výlučných prostředků 470 000 Kč v souvislosti se zajištěním náhradního bytu pro žalobkyni po té, co bylo zrušeno právo jejich společného nájmu družstevního bytu a on se stal výlučným nájemcem bytu a členem družstva. Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že žalobkyně měla zájem o uzavření nájemní smlouvy; tyto náklady by musela platit sama, pokud by je žalovaný nezaplatil, a proto je v rámci vypořádání SJM zohlednil tak, že uvedenou částku odečetl od stanoveného vypořádacího podílu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č. j. 15 Co 100/2013-391, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku ve výši 926 488 Kč ve třech splátkách, v dalších odvoláním napadených výrocích I., II. a VII jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že jsou dány důvody pro disparitu podílů. Poukázal na judikaturu dovolacího soudu, ze které vyplývá, že ke stanovení disparity lze přistoupit jen výjimečně. Je třeba hodnotit nejen zásluhy toho z manželů, kdo rozmnožil majetek ve společném jmění manželů, ale také to, že druhý manžel sice peněžní příjmy nepřinášel, nicméně pečoval o děti a společnou domácnost. Žalobkyně se podle skutkových zjištění se souhlasem žalovaného starala o čtyři děti do doby, než nejmladší z nich dosáhl 15 let. Žalobkyně se snažila si přivydělat, pletla, prodávala kosmetiku, pořádala různé kurzy apod. Následně v roce 2002 byla zaměstnána u dvou zaměstnavatelů a poté vedena na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Vzhledem ke svým zdravotním problémům, ztrátě kvalifikace a nedostatku praxe jí nelze vytýkat, že se nepodílela podstatněji na získávání příjmů do SJM. Soud prvního stupně také pochybil, pokud z hodnoty vypořádacího podílu odečetl zprostředkovatelskou provizi ve výši 50 000 Kč a odstupné ve výši 420 000 Kč hrazené z výlučných prostředků žalovaného, jelikož jde o částky, k jejichž zaplacení žalobkyně není z žádného právního důvodu zavázána. Žalovaný nenavrhl důkazy k tvrzení, že se žalobkyně zavázala v případě uzavření nájemní smlouvy uhradit žalovanému tzv. odstupné. Ze skutečnosti, že náhradní byt v domě chtěla a že uzavřela nájemní smlouvu, ač věděla, že žalobce zaplatil odstupné, nelze ještě dovodit, že byla ochotna zaplatit peněžitou částku. Žalovaný nebyl žalobkyní zmocněn k uzavření nájemní smlouvy a ani k uhrazení peněžité částky. Protože nebyla prokázána existence příkazní smlouvy, uvažoval odvolací soud o tom, zda žalovaný nejednal jako nepřikázaný jednatel; dospěl však k závěru, že zde nedošlo k žádnému obohacení ze strany žalobkyně. Závazek zajistit náhradní byt pro žalobkyni měl žalovaný, mohl vybrat i jiný byt bez zaplacení odstupného. Jednalo se tedy o jeho závazek, jehož úhradu nelze žádat po žalobkyni.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud neaplikoval judikaturu dovolacího soudu, podle které lze přistoupit k disparitě podílů. Ačkoliv se jedná o postup spíše výjimečný, musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi. Tyto okolnosti jsou v řešené věci naplněny, když odvolací soud vůbec nevzal v potaz, resp. se nezabýval okolnostmi nabytí a zásluhy o nabytí družstevního bytu č. 26, který do SJM přinesl výlučně žalovaný a který představuje největší a jedinou významnou položku v SJM. Ze zjištěného skutkového stavu plyne, že o nabytí družstevního bytu se zasloužil výlučně dovolatel, resp. jeho rodiče. V důsledku formálních postupů tehdejšího stavebního bytového družstva však došlo ke schválení převodu členských práv a povinností v družstvu až po té, co uzavřel manželství s žalobkyní. Vnos ve výši 35 000 Kč (tehdejší hodnota členských práv a povinností) má podstatný vliv na současný stav SJM. Za dostatečné pak nelze považovat konstatování soudu prvního stupně, že přínos žalovaného již byl zohledněn v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu. Ze skutkového stavu plyne také, že žalobkyně finančně nepřispívala do SJM ještě 14 let po té, co odrostly děti narozené za manželství, tak, jak by odpovídalo jejím možnostem. Soud nezohlednil skutečnost, že to byl dovolatel, který se o výživu a výchovu dětí staral stejnou měrou jako žalobkyně. Shrnul, že v řešené věci jsou dány konkrétní okolnosti zakládající odklon od principu rovnosti podílů. Za správné považuje rozhodnutí soudu prvního stupně, byť nesouhlasí s částí jeho odůvodnění. Dovolatel dále dovolacímu soudu předkládá podle jeho názoru neřešenou otázku „odečtení částky, kterou rozvedený manžel vynaložil na splnění soudem stanovené povinnosti zajistit rozvedené manželce náhradní byt, od podílu rozvedené manželky v rámci širšího vypořádání jejich vzájemných majetkových vztahů, zahrnujících i majetkové vztahy, které vznikly po zániku manželství“. Žalobkyně chtěla právě nájemní byt, byla srozuměna s odstupným a jeho výší a byla přítomna předání částky 420 000 Kč realitní kanceláři. Nebylo možné si myslet, že dovolatel uhradí v její prospěch blokační poplatek a odstupné a že se tato skutečnost nepromítne při vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Dovolatel chtěl zajistit bývalé manželce takový byt, který sama chtěla, přičemž věřil, že náklady s tím spojené budou odečteny od jejího vypořádacího podílu. Mezi ním a žalobkyní byla uzavřena ústní příkazní smlouva, žalovaný sice náklady spojené s obstaráním bytu uhradil, nicméně je nezamýšlel nést ze svého. Pokud by závazek uhradit odstupné žalobkyni nevznikl, bylo by třeba v této souvislosti uvažovat o bezdůvodném obohacení. Navíc odstupné a jeho výši začala dovolatelka zpochybňovat až v průběhu odvolacího řízení, před tím s tím byla srozuměna. Dovolatel si musel dokonce na úhradu odstupného vzít úvěr. Bylo by nepřiměřeně tvrdé, nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, kdyby nebyla od vypořádacího podílu odečtena částka ve výši 470 000 Kč. V žádném případě se nejedná o nepřikázané jednatelství, když je s ohledem na zjištěný skutkový stav zřejmé, že dovolatel měl dostatečný právní důvod i svolení žalobkyně k tomu, aby záležitost odstupného a zprostředkovatelské provize pro ni obstaral. Došlo k jejímu obohacení tím, že nemusela zaplatit odstupné a zprostředkovatelskou provizi, aby dosáhla uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu. I kdyby se však o nepřikázané jednatelství jednalo, pak má nárok na náhradu nákladů a náhradu za vykonanou práci. Konečně namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud neinterpretoval právní předpisy ústavně konformním způsobem a porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí. Poukázal na to, že ve skutečnosti musí částku ve výši 470 000 Kč platit dvakrát, což je v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu, případně jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se před svým úmrtím k dovolání vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Odvolací soud hodnotil správně zásluhy manželů na nabytí majetku do SJM. Správně se také vypořádal s námitkami žalovaného týkajícími se nepřikázaného jednatelství. Zprostředkovatelskou smlouvu žalobkyně neuzavřela, a tak ji ani nemůže zavazovat. Do doby, než jí žalovaný zajistil příslušnou bytovou náhradu, neměla povinnost se z bytu vystěhovat. Navrhla dovolacímu soudu, aby dovolání žalovaného zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“).
Jelikož k zániku (zúžení) společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014 a před tímto datem bylo o žalobě pravomocně rozhodnuto, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o výši vypořádacího podílu, kterou je povinen na vypořádání SJM zaplatit žalobkyni.
Předně namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu, pokud nepřistoupil ke stanovení disparity podílů.
Dovolání je pro řešení této otázky zčásti přípustné a zároveň důvodné, protože rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Podle §149 odst. 3 obč. zák. se při vypořádání přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Z judikatury dovolacího soudu se v souvislosti s odklonem od principu rovnosti podílů (tzv. disparitou podílů) podává, že vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů [k možnosti smluvní modifikace srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 22 Cdo 726/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2000, č. 11, str. 522), k možnosti modifikace rozhodnutím soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99 (uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“- pod pořadovým č. C 45), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2055/2011 (uveřejněné pod č. C 12 690 v Souboru)]. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je však postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu na základě zohlednění všech okolností případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)]. Disparita se přitom může podle konkrétních okolností případu vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2002, č. 2, str. 99)]. Dovolací soud má oprávnění přezkoumat splnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání majetkového společenství jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100)].
Důvodem k disparitě vypořádacích podílů mohou podle judikatury být negativní okolnosti v manželství, jakož i princip zásluhovosti, případně další okolnosti.
Základní tezí při uplatnění principu zásluhovosti je, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
V rozsudku ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011 (uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2014, č. 3, str. 109), Nejvyšší soud vyložil, že „pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází do úvahy disparita podílů jen v případě mimořádných zásluh druhého manžela o nabytí společného majetku. Jestliže druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu a – v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2013, č. 5, str. 186), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2013, č. 6, str. 220)].
Hlediska uvedená v §149 odst. 3 obč. zák. představují hlediska rozhodná mimo jiné pro rozhodování o výši podílů [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Ustanovení §150 věta třetí obč. zák. proto ukládá soudu, aby při zvažování případné nerovnosti podílů na vypořádávaném majetku přihlédl především ke skutečnostem, které měly vliv na hospodaření rodiny (zásluha na nabytí a udržení společných věcí), a k péči o rodinu, která může vyvážit větší zásluhy o nabytí a udržení majetku.
Uvedená rozhodnutí však tyto závěry vyslovila v situaci, kdy se jednalo o majetek nabývaný průběžně za trvání manželství a případná disparita byla poměřována právě zásluhou o nabytí majetku za trvání manželství na straně jedné a výkonem osobní péče o rodinu na straně druhé. Odborná literatura v této souvislosti poukázala, že je třeba odlišovat situace, kdy k nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů za trvání manželství a kdy k nabytí majetku značné hodnoty došlo díky činnosti některého z manželů ještě před vznikem manželství. Zatímco v prvním případě se zdůrazňuje, že i s ohledem na (morální či jinou) podporu prvního manžela druhým z manželů budou důvody o disparitě spíše výjimečného charakteru, oproti tomu v druhém případě se disparita podílů uplatní spíše. Tatáž odborná literatura pak zdůraznila nutnost přihlížet ke všem okolnostem případu a posuzovat každý případ individuálně [srovnej např. Dvořák, J. – Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, str. 240 a násl. nebo Králík, M. Judikatura Nejvyššího soudu: Parita a disparita podílů při vypořádání SJM (BSM). Soudní rozhledy, 2012, č. 11-12, str. 383 a násl.; k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5577/2015 (dostupném na www.nsoud.cz )].
V řešené věci odvolací soud nesdílel názor soudu prvního stupně, že je dána disparita podílů s ohledem na to, že žalovaný rozmnožil společné jmění manželů svými peněžními příjmy na rozdíl od žalobkyně, která se starala o společné děti a domácnost.
Ze zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem vyplývá, že ačkoliv žalovaný přispíval do SJM převážnou většinou finančních příjmů, žalobkyně pečovala o společnou domácnost a rodinu a v rámci svých možností se snažila zajistit si příjmy, což se jí vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu a nedostatku kvalifikace v posledních 5,5 letech manželství nedařilo. Jestliže za této situace odvolací soud vyšel z rovnosti podílů a neshledal zde natolik výjimečnou situaci, pro kterou by bylo možné k disparitě podílů přistoupit, nemá mu dovolací soud čeho vytknout, neboť ve světle výše vyložené rozhodovací praxe dovolacího soudu jeho závěr z pohledu přiměřenosti úvah zjevně obstojí. Jestliže v této souvislosti dovolatel v dovolání zpochybňuje zjištěný skutkový stav, včetně námitky, že o společnou domácnost se staral stejnou měrou jako žalobkyně, dovolací soud upozorňuje, že je skutkovými zjištěními vázán a nemůže je přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz )].
Odvolací soud však nesprávně posoudil tvrzené skutečnosti, jimiž žalovaný uplatňoval disparitu a spočívající v zásluze žalovaného o nabytí členských práv a povinností v bytovém družstvu.
Žalovaný již ve vyjádření k žalobě uvedl, že „podstatné hodnoty existujícího a rozdělovaného SJM byly získány z darů rodičů žalovaného (členský podíl družstevního bytu, akontace osobního automobilu, půjčky na rekonstrukce bydlení a půjčky na bydlení)“. Totéž pak uvedl jeho zástupce na jednání dne 11. 4. 2011: ,,Fakticky se jednalo o dar od rodičů a mělo být započítáno alespoň 35 000 Kč podílu tak, jak měl hodnotu v době, kdy ho předávali rodiče žalovanému. Měly by se započítat zásluhy žalovaného o získání tohoto bytu.“
Z obsahu podání žalovaného v průběhu řízení nemá dovolací soud pochybnost, že jeho námitky směřovaly ke stanovení disparity podílů s ohledem na princip zásluhovosti žalovaného.
Žalovaný také namítal mimo jiné nedostatek odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v důsledku čehož se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu týkající se náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ačkoliv nedostatek odůvodnění je ve své podstatě vadou řízení, dovolatel v této souvislosti obsahově vymezil otázku procesního práva [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz )], a proto dovolací soud shledal v této otázce dovolání přípustným a zároveň důvodným.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1277/2013 (uveřejněném pod č. C 12 788 a 12 789 v Souboru), uvedl, že „pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své úvahy (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). V odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku musí soud při právním posouzení věci poukázat na konkrétní právní předpis, ze kterého právní posouzení dovozuje. Pokud soud nedostojí této zásadě, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2418/99). Přitom zákonem (v již zmíněném §157 odst. 2 o. s. ř.) vyžadované náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku stran právního posouzení věci nemohou spočívat v pouhém odkazu (výčtu) právních předpisů či příslušných pravidel chování, jichž bylo soudem v rozsouzené věci užito, ale je nezbytné také v důvodech rozhodnutí vyložit právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, která konkrétní právní pravidla chování a z jakých důvodů byla na zjištěný skutkový stav použita, a to včetně případné (blíže specifikované) relevantní judikatury obecných soudů či příslušného nálezu Ústavního soudu, jenž byl zaujat ve skutkově obdobné věci a je třeba jej reflektovat s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy“.
V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 (uveřejněném pod č. C 9 820 a 9 821 v Souboru), Nejvyšší soud zdůraznil, že „jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí.“
Nalézací soudy vyšly ze skutkového zjištění, že členský podíl v bytovém družstvu darovali žalovanému rodiče ještě před uzavřením manželství, nicméně převod byl družstvem projednán až o několik měsíců později, v době, kdy již žalovaný uzavřel manželství s žalobkyní. Družstevní byt byl přidělen matce žalovaného již v roce 1976 a hodnota členských práv a povinností byla oceněna na 2 000 000 Kč.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný se sice přičinil o nabytí členského podílu v bytovém družstvu do společného jmění, podle jeho názoru soudu byla tato skutečnost již promítnuta v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, kdy se stal výlučným členem družstva a výlučným nájemcem. Odvolací soud se tímto závěrem soudu prvního stupně vůbec nezabýval, ačkoliv žalovaný ve vyjádření k odvolání znovu požadoval zohlednit, že zajistil nepodstatnější hodnotu společného jmění manželů, kterou je členský podíl v bytovém družstvu.
Pokud za této situace odvolací soud zcela stranou ponechal zásadní námitku žalovaného uplatněnou a zdůrazněnou i v odvolacím řízení, ač se z jiného pohledu (finančního výdělkového přínosu žalovaného a zajištění péče o rodinu původní žalobkyní) otázkou disparity zabýval, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn právem.
Zásluhovost žalovaného lze spatřovat především v tom, že členský podíl v bytovém družstvu mu darovali rodiče, přičemž předmětný družstevní byt byl jeho matce přidělen již v roce 1976, jednalo se tedy o rodinný majetek. K uzavření darovací smlouvy ohledně členského podílu v bytovém družstvu došlo dne 22. 2. 1978, tedy ještě před uzavřením manželství, ačkoliv k projednání tohoto převodu pak došlo až v prosinci 1978 již za trvání manželství žalovaného a členkou družstva se stala rovněž žalobkyně.
Zohlednění skutečnosti, že i rodinný majetek, kterým může být právo původně nabyté právními předchůdci jednoho z manželů, jako okolnost zakládající úvahu nalézacího soudu o tzv. disparitě podílů obdobně dovolací soud vyslovil ve vztahu k převodu vlastnického práva k bytu podmíněného nájemním poměrem k němu, kterou sice uzavřel jeden z manželů za trvání manželství, nicméně nájemní právo k bytové jednotce již měli dlouhodobě jeho právní předchůdci [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1842/2014, (dostupný na www.nsoud.cz )].
Neopominutelný význam má i to, že se tímto žalovaný zasloužil o nabytí společného majetku významně, neboť členský podíl, který manželé nabyli do SJM, tvořil převážnou a nejhodnotnější část jejich společného majetku a zásluhy žalobkyně na jejím nabytí do společného jmění se z obsahu spisy nepodávají, což ostatně ani netvrdila.
Jakkoliv dovolací soud nepředjímá konečný závěr nalézacích soudů, bude v dalším řízení třeba, aby uvedené skutečnosti, které mohou založit disparitu podílů, jakož i případnou míru, v jaké se do disparity podílů zásluhy žalobce promítnou, pečlivě zvážily a zohlednily s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem daného případu.
Dovolatel dále předkládá dovolacímu soudu podle jeho názoru dosud neřešenou otázku „odečtení částky, kterou rozvedený manžel vynaložil na splnění soudem stanovené povinnosti zajistit rozvedené manželce náhradní byt, od podílu rozvedené manželky v rámci širšího vypořádání jejich vzájemných majetkových vztahů, zahrnujících i majetkové vztahy, které vznikly po zániku manželství“.
Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný byl po rozvodu manželství na základě rozhodnutí o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu povinen zajistit žalobkyni bytovou náhradu. To učinil tak, že uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu směřující k uzavření nájemní smlouvy k bytu v P. V této souvislosti zaplatil tzv. odstupné ve výši 420 000 Kč a provizi realitní kanceláři 50 000 Kč ze svých výlučných prostředků. Tuto částku (dohromady 470 000 Kč) požaduje odečíst z hodnoty vypořádacího podílu, která mu byla stanovena k úhradě na vypořádání SJM.
Odvolací soud tuto částku od vypořádacího podílu neodečetl, protože podle jeho názoru k tomu není dán žádný právní titul. Žalovaný nenavrhl ani přes poučení soudu žádné důkazy k prokázání tvrzení, že se žalobkyně zavázala v případě uzavření nájemní smlouvy hradit žalovanému uvedené náklady. Samo o sobě to, že předmětný byt chtěla, nájemní smlouvu uzavřela a věděla, že žalovaný částku uhradil a že s tím souhlasila, nezakládá její závazek tuto částku žalovanému zaplatit. Existence příkazní smlouvy v tomto směru nebyla prokázána. Odvolací soud naznačil, že by se mohlo jednat o nepřikázané jednatelství, nicméně k žádnému obohacení na straně žalobkyně nedošlo, protože uzavřením nájemní smlouvy žádné majetkové právo nezískala. Závazek zajistit byt pro žalobkyni měl žalovaný, mohl najít i jiný byt bez podmínky uhrazení odstupného.
Dovolání v této části je přípustné, neboť vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu soudy učinily v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1574/2003 (dostupném na www.nsoud.cz ), vyslovil Nejvyšší soud názor, že při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Ze žádného zákonného ustanovení však nevyplývá, že by při vypořádání mohlo být přihlíženo k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich [shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K názoru, že nelze při vypořádání SJM zohlednit investice z výlučného majetku jednoho z manželů na výlučný majetek druhého z manželů, se dovolací soud s odkazem na posledně uvedenou judikaturu přihlásil i v rozsudku ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2027/2010, uveřejněném v Souboru pod č. C 8626.
Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 1. 2009, č. j. 10 C 408/2008-31, bylo zrušeno právo společného nájmu účastníků k bytu č. 26, nacházejícím se v obci P., katastrálním území S., a výlučným nájemcem bytu a členem družstva se stal žalovaný. Původní žalobkyni v této věci byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený žalovanému předat do 15 dnů po zajištění náhradního bytu.
Žalovaný v souvislosti s realizací práv a povinnosti z uvedeného rozsudku uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu, zaplatil odstupné a provizi realitní kanceláři dohromady ve výši 470 000 Kč ze svých výlučných prostředků, přičemž – jak uvádí v dovolání – chtěl svojí bývalé manželce zajistit byt, který si sama přála.
Jestliže v daném ohledu dovolatel požaduje zohlednit tuto částku do vypořádacího podílu, dovolací soud uvádí, že nemůže jít o vnos ve smyslu §149 odst. 2 obč. zák., protože nejde o případ, že by žalovaný něco ze svého majetku vynaložil na společný majetek, naopak šlo o vynaložení výlučných prostředků ke splnění obsahu soudního rozhodnutí.
S ohledem na to, že právní kvalifikace uplatněných nároků je věcí soudu, uvažoval odvolací soud o tom, zda by nebylo možné tento nárok posoudit jako nárok z nepřikázaného jednatelství. Správně dospěl k závěru, že nikoliv, neboť o nepřikázané jednatelství se může jednat jen tehdy, když někdo svémocně obstará pro jiného určitou záležitost, aniž by k tomu byl povolán (např. na základě smlouvy, na základě zákona nebo soudního rozhodnutí) – k tomu srov. Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Závazkové právo. Zvláštní část. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1989). Tomu tak zjevně není, neboť žalovaný zajistil uzavření nájemní smlouvy žalobkyni na základě soudního rozhodnutí.
Oproti přesvědčení dovolatele se pak nemůže jednat ani o nárok z bezdůvodného obohacení, neboť právním základem jednání dovolatele (zajištění bytové náhrady zprostředkováním nájemní smlouvy) bylo pravomocné rozhodnutí soudu; žalobkyně se tedy nemohla bezdůvodně obohatit, uzavřela-li předmětnou nájemní smlouvu, neboť na to měla právo založené soudním rozhodnutím.
Podle ustálené rozhodovací praxe může bytovou náhradu zajistit nájemce bytu sám, případně se může obracet na obec se žádostí o zajištění bytové náhrady podle zákona č. 102/1992 Sb. Zajištění bytové náhrady lze učinit zadost prohlášení vlastníka domu o tom, že je ochoten uzavřít nájemní smlouvu s dotyčnou osobou ohledně náhradního bytu, popřípadě doložením toho, že uzavřel s vlastníkem domu nájemní smlouvu ve prospěch povinného. Jde-li o byt, k němuž má oprávněný sám nájemní právo, bylo by možné doložit i uzavření dohody o skončení nájmu s odkládací podmínkou pro případ vyhovění návrhu na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu [srovnej rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, sp. zn. 2 Cdo 102/94, (uveřejněné pod č. 41/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 138/96 (uveřejněný pod č. 15/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.) a nebo např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 1518/2001, z 24. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 1356/2003, z 27. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 431/2005, a z 14. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 3619/2007 (všechna dostupná na www.nsoud.cz )].
Zajištění bytové náhrady bylo obsahem podmínek vyklizení původní žalobkyně, které stanovil soud při zrušení práva společného nájmu bytu manželi. Způsob naplnění těchto podmínek vyklizení mohl provést i dovolatel. Náklady na splnění této povinnosti, které žalovanému vznikly, by mohla žalobkyně nést nepochybně tehdy, pokud by ji k tomu zavazovala dohoda účastníků, která však nebyla uzavřena. Námitky, které obsahuje dovolání, míří do zjištěného stavu věci, kterým však je dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat. Ostatně dovolatel sám zdůrazňuje, že náklady vynaložil pro to, že chtěl být „elementárně slušný a zajistit jí náhradní by, jaký sama chtěla“, z čehož se podává, že náklady na zprostředkování nájemní smlouvy k bytu vynaložil zjevně zcela dobrovolně.
Přesto je však v této části dovolání důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2036/2008 (uveřejněném pod č. 47/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), zaujal názor, podle kterého při oceňování členského podílu v bytovém družstvu v rámci vypořádání společného jmění manželů – bývalých společných nájemců družstevního bytu a společných členů bytového družstva – je třeba vyjít ze stavu družstevního bytu i obvyklé ceny členského podílu v době zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu.
Nalézací soudy však v rozporu s těmito závěry provedly ocenění členského podílu v bytovém družstvu k datu 2. 2. 2008, tj. k datu právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Z odůvodnění jejich rozhodnutí nadto není nijak zřejmé, zda se v této ceně promítla či nepromítla skutečnost, že v bytě měla původní žalobkyně tzv. právo bydlení až do zajištění náhradního bytu. Z povahy věci je však zřejmé, že k datu právní moci rozsudku o rozvodu manželství, které předcházelo řízení o zrušení práva společného nájmu, soudy nemohly právo bydlení původní žalobkyně zohlednit proto, že řízení o zrušení práva společného nájmu následovalo (§705 obč. zák.) teprve po právní moci rozsudku o rozvodu manželství.
Nicméně pokud by soudy uvažovaly o tom, že k rozhodnému datu (zániku společného nájmu družstevního bytu a společného členství rozvedených manželů v družstvu) zde toto právo bydlení existovalo, je zřejmé, že by to primárně mělo za následek snížení hodnoty členského podílu, které by reflektovalo právě posouzení existujícího práva bydlení, tj. hodnota členského podílu by byla nižší než při absenci takového práva. V takovém případě by ovšem nepřicházelo do úvahy, aby následně mohla být zohledněna částka, za kterou by byla zajištěna bytová náhrada právě proto, že o právo bydlení byla snížena hodnota členského podílu a tím i částka, kterou z titulu vypořádání společného jmění je nájemce povinen bývalému manželovi zaplatit.
Dovolací soud nicméně ve své judikatuře vychází z toho, že je třeba vždy zohlednit okolnosti konkrétního případu, a zabýval se také vlivem práva bydlení na cenu členského podílu. V případě, kdy v řízení o zrušení práva společného nájmu a společného členství v družstvu je vyklizení podmíněno zajištěním bytové náhrady, kterou si oprávněný sám zajistí, dovolací soud zdůraznil, že v takovém případě by výchozí pravidlo o oceňování ke stavu zániku společného členství vedlo k tom, že by hodnota členského podílu byla snížena o ocenění tzv. práva bydlení, ačkoliv ke dni rozhodování soudu by již tato právní závada členský podíl netížila a ačkoliv si oprávněný tuto bytovou náhradu sám zajistil. Proto by v takovém případě bylo nutné přihlédnout i k tomu, že ke dni rozhodování již tímto způsobem hodnota členského podílu zatížena nebyla. K tomuto náhradu na ocenění členského podílu z hlediska vlivu zatížení právem bydlení na hodnotu členského podílu se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1183/2008 (uveřejněném v Souboru pod č. C 8307; proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2213/10, dostupném na http://nalus.usoud.cz , kde se ztotožnil s právními názory vyslovenými dovolacím soudem).
Ve vztahu k případné situaci, kdy ke dni rozhodování o vypořádání společného jmění manželů již oprávněný nebydlí, protože mu povinný za vlastní finanční prostředky zajistil bytovou náhradu, se dovolací soud shoduje se závěry vyslovenými v odborné literatuře, že v takových případech je namístě úvaha o tom, že by se při ocenění členského podílu mělo vyjít z toho, že k právu bydlení, které existovalo ke dni zániku společného členství v družstvu, se nepřihlédne, ale lze v takovém případě přihlédnout v poměrech individuálního případu k vynaloženým nákladům povinného na zajištění bytové náhrady (k tomu srovnej Králík, M. : Věcná práva podle starého a nového občanského zákoníku. Uplatňování nároků a rozhodování o nich (procesní a hmotněprávní souvislosti). 2. podstatně doplněné a rozšířené vydání. Praha: Leges, 2014, str. 392).
V souvislosti s tvrzeným „rozporem s dobrými mravy“ dovolatel nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku, z níž by se podávala možná přípustnost dovolání, když se omezuje pouze na konstatování, že posouzení otázky odvolacím soudem je „nespravedlivé, nepřiměřeně tvrdé a v rozporu s dobrými mravy“.
Domnívá-li se v této souvislosti dovolatel, že žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy, když trvala na uzavření nájemní smlouvy na byt na ulici v P. a pak nebyla ochotna nést náklady vynaložené na její zprostředkování dovolatelem, dovolací soud nemravnost jednání žalobkyně neshledává. Náklady totiž vynaložil dobrovolně v souvislosti se zajištěním bytové náhrady formou obstarání příležitosti uzavřít nájemní smlouvu k bytu, přičemž podle skutkových zjištění nalézacích soudů se nedohodl s žalobkyní na tom, že by měla náklady nést ona. Jak sám v dovolání uvádí a jak je mu tedy známo, žalobkyně „souhlasila“ naopak s tím, že náklady na zprostředkování uzavření nájemní smlouvy ponese žalovaný. Samo vyjádřené přání žalobkyně, že má zájem pouze o konkrétní byt na ulici Primátorské v Praze 8 nemůže nemravnost jejího jednání založit již proto, že bylo na žalovaném, zda, případně jakým způsobem bytovou náhradu zajistí. Za situace, kdy zajistil uzavření nájemní smlouvy k určitému bytu a byl ochoten vynaložit náklady na její zprostředkování, nelze jednání žalobkyně považovat za rozporné s dobrými mravy, jestliže navíc dovolatel může mít, jak vysvětlil dovolací soud výše, právo na náhradu vynaložených nákladů.
Dovolatel rovněž obsáhle ze svého pohledu líčí zjištěný skutkový stav, ze kterého má vyplývat, že se žalobkyně k „nesení nákladů zavázala“, čímž opětovně zpochybňuje zjištěný skutkový stav, do kterého dovolací soud není oprávněn zasahovat (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je zčásti důvodné. Za této situace je nadbytečné zabývat se tvrzenými vadami řízení, jejichž případná existence by na rušícím rozhodnutí nemohla nic změnit.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu částečně spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projeví v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5768 v Souboru)].
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také (zejména v části týkající se ocenění členského podílu) na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu