ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.324.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 324/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. Š. , proti žalovanému Ing. J. Š. , zastoupenému JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Nová Bělá, Ovesná 356/7, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 161/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2015, č. j. 8 Co 166/2015-393, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2015, č. j. 25 C 161/2011-340, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 149/1, parc. č. 149/2, jehož součástí je stavba bez č. p. /č. e. (garáž) a pozemku parc. č. 150, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p., to vše zapsáno na LV č. 225, vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, pro obec O. a katastrální území K. nad O. (dále též „předmětné nemovité věci“) a ve výroku II. nařídil prodej předmětných nemovitých věcí ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek bude rozdělen mezi účastníky tak, že žalobci připadne jedna čtvrtina a žalovanému tři čtvrtiny tohoto výtěžku. Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, č. j. 8 Co 166/2015-393, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud v rozhodovací praxi nebyla řešena, a to, za jakých podmínek není spoluvlastník oprávněn žádat zrušení spoluvlastnictví ve smyslu §1140 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku. Ačkoliv důvody pro zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví jsou výjimečné, v řešené věci právě o výjimečný případ jde. Dovolateli by totiž vznikla újma nepřechodného charakteru spočívající v tom, že by byl nucen opustit společně se svou ženou předmětný rodinný dům, ve kterém bydlí, a hledat si v poměrně krátké době bydlení, řešit problémy se stěhováním, a to s ohledem na zdravotní stav jeho a jeho ženy. Je nepřijatelné, že odvolací soud spatřoval ve zdravotním stavu dovolatele a jeho manželky překážku nepřechodné povahy. Byly doloženy lékařské posudky vyjadřující se k jeho zdravotnímu stavu, rovněž navrhoval důkazy týkající se zdravotního stavu jeho manželky, které však soud odmítl provést. Z provedených důkazů vyplývá, že je zde šance na uzdravení a zlepšení poměrů. Pokud by soud alespoň po nějakou dobu spoluvlastnictví nezrušil, mohly by být negativní následky spočívající v újmě dovolatele odvráceny. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání shrnul dosavadní stav řízení a doplnil, že do současné situace se žalovaný dostal vlastní nečinností. Žádná újma žalovanému zrušením spoluvlastnictví nehrozí, protože bude mít po prodeji předmětných nemovitostí dostatek finančních prostředků k pořízení bytu, jeho zdravotní stav je odpovídající jeho věku a v souvislosti s řešením otázky bydlení se může rovněž obrátit na svoji početnou rodinu. Rozhodnutí nalézacích soudů žalobce považuje za správná.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolatel předkládá dovolacímu soudu jednu právní otázku, která podle jeho přesvědčení dosud nebyla v praxi dovolacího soudu vyřešena. Má jít o posouzení, z jakých důvodů není spoluvlastník oprávněn žádat zrušení spoluvlastnictví ve smyslu §1140 odst. 2 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolací soud se důvody pro zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví již zabýval v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (dostupném na www.nsoud.cz ), a rozhodnutí odvolacího soudu je se závěry v něm vyslovenými v souladu.
V tomto rozhodnutí se dovolací soud přihlásil k zásadě, explicitně uvedené v §1140 odst. 1 o. z., podle které není setrvání ve spoluvlastnictví povinností, a tak kterýkoliv ze spoluvlastníků může žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku. Dovodil, že ustanovení §1140 odst. 1 o. z. vyjadřuje obecnou podstatu vztahu spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství potud, že účast spoluvlastníka v něm nelze vynucovat proti jeho vůli. Dovolací soud zdůraznil, že právo na zrušení spoluvlastnictví však není právem neomezitelným, nýbrž může být zákonem omezeno (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 154/04, dostupné na http://nalus.usoud.cz ), přičemž veškerá omezení musí být přiměřená sledovanému cíli, čemuž koresponduje i úprava obsažená v §1140 odst. 2 o. z., podle níž každý ze spoluvlastníků může kdykoliv žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.
Citované rozhodnutí, na které dovolací soud v podrobnostech odkazuje, se pak podrobně zabývalo i oběma důvody pro zamítnutí žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle §1140 odst. 2 o. z. Dovolací soud zde dospěl k závěru, že zatímco pro posouzení nevhodné doby k požadavku na zrušení spoluvlastnictví jsou rozhodné přechodné objektivní poměry týkající se společné věci, nikoliv osobní poměry spoluvlastníka (spoluvlastníků), pro újmu některého spoluvlastníka (spoluvlastníků) jsou podstatné jejich subjektivní poměry přechodné povahy. Zdůraznil zde s odkazem na českou i zahraniční právní nauku a judikaturu požadavek přechodné povahy překážek bránících zrušení spoluvlastnictví. Dovolací soud odkázal mimo jiné na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 25. 8. 1925, sp. zn. Rv I 1072/25 (publikované pod č. 5231/1915 ve Vážného sbírce), podle kterého „námitka nevčasnosti nebo škodlivost žádaného zrušení spoluvlastnictví může býti odůvodňována pouze okolnostmi pomíjejícího rázu, nikoliv trvalými, nebo takovými, jichž změny nebo konce nelze očekávat v dohledné době.
Dovolací soud konečně nevyloučil ani výjimečné zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva (§8 o. z.) vzhledem k tomu, že se jedná o korektiv, který je obecně aplikovatelný.
Dovolatel uplatňuje jako důvod zamítnutí žaloby na zrušení spoluvlastnictví věk žalobce, nepříznivý zdravotní stav a jeho manželky, jakož i obtíže spojené s hledáním nového obydlí a stěhováním.
V této souvislosti je třeba uvést, že ustanovení §1140 odst. 2 o. z. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu k §142 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, která je použitelná i v poměrech o. z., vyplývá, že byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2288/2003 (uveřejněný pod č. C 2419 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zamítnutí žaloby na zrušení nebo oddělení ze spoluvlastnictví (§1140 odst. 2 o. z.) by tak dovolací soud v rámci dovolacího řízení mohl přezkoumat jen, pokud by byly zjevně nepřiměřené [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007 (uveřejněné pod č. C 5777 v Souboru)].
Odvolací soud dospěl k závěru, že zdravotní obtíže žalovaného a jeho manželky, jakož i jejich vyšší věk nejsou okolnostmi dočasného charakteru, nýbrž naopak charakteru trvalého, u nichž z objektivních důvodů nelze očekávat žádné změny. Brojí-li dovolatel v této souvislosti proti tomu, že lékařské posudky naopak prokazovaly, že nemoci nejsou nevyléčitelné, jedná se o polemiku se zjištěným skutkovým stavem; dovolací soud je však zjištěným skutkovým stavem vázán a nemůže jej v dovolacím řízení přezkoumávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz )].
Dovolatelem namítaný aspekt spočívající v řešení otázky spojené s uspokojováním potřeby bydlení je imanentní záležitostí vždy při zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu, přičemž prvorepubliková judikatura, kterou dovolací soud akceptuje, vycházela výslovně z toho, že prodeji společné nemovitosti není na závadu ani to, že spoluvlastník „pozbude bytu a že za bytové tísně nebude s to, by si opatřil nový byt“ [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 17. 2. 1931, sp. zn. Rv II 31/30 (publikované pod č. 10 550/1931 ve Vážného sbírce)].
Spoluvlastnickému vztahu je ostatně imanentní i to, že každý ze spoluvlastníků musí – a to zvláště v případě neshod – počítat s tím, že jiný ze spoluvlastníků využije svého práva a podá žalobu na zrušení spoluvlastnictví u soudu.
Odvolací soud svůj závěr o neexistenci důvodů pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řádně odůvodnil a dovolací soud mu v rovině přiměřenosti úvah ve světle citované judikatury nemá čeho vytknout.
V předmětné věci dospěl odvolací soud k závěru, že ze zjištěných skutečností nelze dovozovat, že podání žaloby a uplatnění práva na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze strany žalobce by zakládal důvodnost úvahy o zjevném zneužití práva ve smyslu §8 o. z. (byť odkázal ne zcela přesně na §2 odst. 3 o. z.). Dovolací soud nespatřuje ani žádnou okolnost pro závěr, že by se ze strany žalobce jednalo o výkon jeho práva v rozporu s jeho účelem. Odvolací soud správně žalobě vyhověl s poukazem na to, že se jedná o důvody trvalé povahy, které nemohou představovat důvody pro zamítnutí žaloby ve smyslu §1140 odst. 2 o. z.
Odvolací soud při hodnocení možného zneužití práva ze strany žalobce správně přihlédl nejen k (dlouhodobé) situaci žalovaného, nýbrž přihlédl i k oprávněným zájmům žalobce, přičemž dovolací soud dodává, že by zamítnutím žaloby naopak žalobce významně utrpěl na svých právech. Pokud by totiž byla „pro tentokrát“ žaloba zamítnuta z důvodu existence okolností trvalejšího charakteru, kam beze sporu patří vyšší věk i špatný zdravotní stav, který se ve stáří nezřídka vyskytuje, jakož i absence jiného bydlení a příjem toliko ze starobního důchodu, žalobce by své právo na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mohl v budoucnu jen stěží znovu uplatnit, a došlo by tak de facto ke zkonstruování neměnného stavu, ze kterého by profitoval prakticky jen žalovaný. Ostatně okolnosti vyššího důchodového věku, na které poukazuje žalovaný, jsou okolnostmi, které jsou obdobně dány i na straně žalobce, který navíc musí vynakládat finanční prostředky na uspokojování jeho potřeby bydlení. Zachování spoluvlastnického vztahu při dlouhodobých neshodách mezi účastníky pak zjevně vylučuje i okolnost, že by žalobce mohl předmětné nemovité věci také užívat a reálně využívat jejich užitnou hodnotu, když účastníci společně dlouhodobě nekomunikují.
Dovolací soud dále zdůrazňuje, že žalovaný předmětné nemovité věci užívá výlučně sám od roku 1989, když žalobce se z domu odstěhoval v roce 1973, přičemž po tuto dobu své bydlení žalovaný nikterak neřešil a žalobce si zajišťoval uspokojení potřeby bydlení jiným způsobem spojeným s výstavbou rodinného domu. Za této situace při existujících neshodách mezi účastníky muselo být žalovanému zřejmé, že se žalobce kdykoliv může domáhat řešení spoluvlastnického vztahu zejména ze situace, kdy dlouhodobě předmětné nemovité věci neužívá a vztahy mezi účastníky jsou špatné i jenom proto, aby mohl profitovat z majetkové hodnoty, která je s jeho spoluvlastnickým vztahem spojena a kterou jinak využíval toliko žalovaný užívající nemovité věci nad rámec jeho spoluvlastnického podílu. Odvolací soud také v této souvislosti přihlédl k tomu, že již před podáním žaloby měl žalobce snahu se se žalovaným mimosoudně dohodnout. Procesní stanovisko žalovaného tak vede k faktickému požadavku, aby zachován současný stav, kdy žalobce ponechá žalovanému bezúplatně předmětné nemovité věci ve výlučném užívání.
Dovolací soud se i přes značnou citlivost otázky spojené s uspokojováním potřeby bydlení domnívá, že zpeněžením předmětných nemovitých věcí, z jehož výtěžku žalovanému připadnou tři čtvrtiny, bude mít žalovaný přinejmenším dostatečný finanční základ k tomu, aby si zajistil jiné slušné bydlení na stáří, když ostatně i žalobce musel svou situaci bydlení vyřešit. Potřeba řešení otázek spojených s uspokojováním potřeby bydlení je imanentní vždy při zrušení a vypořádání spoluvlastnického vztahu.
Již samotná podstata spoluvlastnického poměru je z povahy věci spojena vždy s nutností vědomí, že o společných záležitostech týkajících se společných věci rozhodují vždy spoluvlastníci, kteří namnoze nemusí vystupovat jednotně a mohou zastávat i odlišné názory, a stejně tak si každý ze spoluvlastníků musí být vědom, že druhý spoluvlastník může kdykoliv uplatnit právo na zrušení spoluvlastnictví (nejsou-li splněny předpoklady odkladu zrušení spoluvlastnictví). Dovolací soud nemohl v této souvislosti přehlédnout, že to byl především žalovaný, měl-li zájem předmětné nemovité věci trvale do budoucna užívat, aby vyvinul odpovídající aktivitu k řešení spoluvlastnického vztahu. V průběhu řízení ze strany žalovaného však nebyla uplatněna žádná alternativa likvidace nebo zachování spoluvlastnického vztahu, která by byla pro oba účastníky přijatelná, což se ostatně projevilo i v konečném způsobu vypořádání spoluvlastnictví, kde žalovaný nesouhlasil ani s přikázáním předmětných nemovitých věci do jeho výlučného vlastnictví. Jestliže totiž žalovaný chce i nadále předmětné nemovité věci užívat výlučně sám, ale není ochoten poskytnout žalobci žádnou formu finančního vypořádání, je podle přesvědčení dovolacího soudu bez jakýchkoliv pochybností zřejmé, že ze strany žalobce nelze hovořit o zjevném zneužití práva, jestli se domáhá zrušení spoluvlastnictví v situaci, kdy nemovitosti neužívá od roku 1973.
Otázku možného zneužití práva při uplatnění požadavku na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je nadto nutno vždy nahlížet primárně také z hlediska zákonem výslovně zdůrazněné skutečnosti, že nikdo nemůže být nucen setrvat ve spoluvlastnictví (§1140 odst. 1 o. z.) se zákonem stanovenými výjimkami reflektujícími toliko dočasné okolnosti (§1140 odst. 2 o. z.), z čehož vyplývá, že zjevné zneužití práva domáhat se likvidace spoluvlastnického poměru bude v praxi záležitostí zcela výjimečnou.
Za této situace se dovolací soud shoduje se závěrem odvolacího soudu, že ze strany žalobce nejde o zjevné zneužití práva, kterému by v režimu §8 o. z. měla být odepřena ochrana.
Výtkou o tom, že odvolací soud neprovedl jím nabízený důkaz (výslech manželky), dovolatel vystihuje vadu řízení. Opomíjí přitom, že vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Jediným dovolacím důvodem je totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ) ].
Závěrem dovolací soud doplňuje, že pokud dovolatel v dovolání naznačil, že „spoluvlastnictví by minimálně v současné době nemělo být zrušeno“, resp. uvažuje o „odložení prodeje“, které by mohlo po nějakou dobu odvrátit negativní následky, jedná se o nepřípustnou novotu ve smyslu 241a odst. 6 o. s. ř., neboť na skutečnost, že by postačovalo dočasné odložení spoluvlastnictví, s čímž by mohl být spojen návrh ve smyslu §1155 o. z., žalovaný upozornil poprvé až v dovolání; před soudy obou stupňů ovšem žádný takový návrh uplatněn nebyl, takže se jím – stejně jako dovolací soud - ani nemohly zabývat.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 7. září 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu