ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3712.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3712/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. Z. , zastoupené JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, proti žalovanému J. Z. , o vypořádání společného jmění manželů, o návrhu žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 294/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2016, č. j. 56 Co 139/2016-32, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2016, č. j. 56 Co 139/2016-32, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 2. 2016, č. j. 9 C 294/2015-25, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne
19. 2. 2016, č. j. 9 C 294/2015-25, žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a zamítl její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně pobírá invalidní důchod ve výši
12 578 Kč měsíčně a má dvě vyživovací povinnosti. Bývalý manžel jí přispívá částkami výživného ve výši 9 000 Kč a 6 000 Kč. Na nájemném vydá částku 4 000 Kč. Majetek větší hodnoty nevlastní. Dávky hmotné nouze nepobírá a není ani evidována jako příjemce dávek státní sociální podpory.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobkyně není dán důvod k osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z řad advokátů vzhledem ke skutečnosti, že její celkový měsíční příjem činí 27 578 Kč, což je příjem dostatečný k tomu, aby si na zaplacení soudních výloh finanční částku ušetřila, případně zapůjčila. Ze stejného důvodu zamítl žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. 3. 2016, č. j. 56 Co 139/2016-32, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Dodal, že po skončení řízení o vypořádání společného jmění manželů lze očekávat, že žalobkyně opět bude moci disponovat s částí dříve společných majetkových hodnot. Dále dodal, že současnou situaci je schopna překlenout za použití peněžních prostředků, které má k dispozici, případně finanční pomocí dalších členů rodiny. K překlenutí dočasného finančního nedostatku může použít nespotřebovanou část výživného pro její dvě nezletilé děti nebo se opozdit s platbou nájemného bez hrozby finančních sankcí, jelikož bydlí u rodičů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka vytkla soudům, že se nevypořádaly s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013 (toto a veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na www.nsoud.cz ), podle kterého je nutné přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Posuzována musí být objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Neztotožňuje se s tvrzením odvolacího soudu, že měsíční výživné překračuje běžné potřeby dětí, a jeho nespotřebovanou část tak lze použít k překlenutí dočasného finančního nedostatku, jelikož její dvě dcery jsou nuceny navštěvovat mnohá specializovaná zdravotnická zařízení v důsledku svých zdravotních obtíží. Za nepřípustné považuje tvrzení odvolacího soudu, že by rodiče měli mít povinnost půjčovat svým dětem finanční prostředky, či jim odpouštět dluhy.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Z obsahu dovolání je patrno, že dovolatelka namítá, že přípustnost dovolání je založena pro posouzení otázky, zda lze při rozhodování o osvobození od soudního poplatku brát v úvahu možnost nabytí finančních prostředků žalobkyně v budoucnu, tedy po pravomocném ukončení řízení o vypořádání společného jmění manželů, v rámci něhož je povinna zaplatit soudní poplatek ve výši 47 000 Kč. Odkazuje přitom na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v jeho rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 3632/2013.
Dovolání je přípustné i důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Občanský soudní řád dává skrze institut osvobození od soudních poplatků účastníkovi možnost domáhat se svého práva před soudem i přes jeho nepříznivou majetkovou situaci; takový postup odpovídá i zásadě rovnosti účastníků, jež vyplývá z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo, a nikoli ve vazbě na jiné jím uplatňované nároky (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se přihlásil též v dovolatelkou namítaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, uveřejněném pod číslem 96/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, dovodil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je oproti tomu povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014, platí: „Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu. Vychází se tedy zde, s přihlédnutím k celkovým poměrům osoby domáhající se soudní poplatkové liberace, z objektivní nemožnosti navrhovatele splnit předpokládanou poplatkovou povinnost (poplatkové povinnosti) v řízení. Při posuzování těchto majetkových poměrů je přitom nezbytné poměřovat rozsah aktiv i pasiv a přihlížet ke všem (shora již vyloženým) právně významným okolnostem, které spoluurčují (mohou, resp. zpravidla budou spoluurčovat) celkový obraz poměrů osoby domáhající se přiznání osvobození od soudních poplatků (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013).“
Dovolatelka odvolacímu soudu především vytýká, že při posuzování splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků zohlednil možné finanční prostředky, které dovolatelka získá na základě rozhodnutí soudu o vypořádání společného jmění manželů a ze kterých tedy bude moci v budoucnu „splnit své povinnosti, k nimž se případně vůči nejbližším příbuzným v době materiálního nedostatku přechodného charakteru zaváže“.
Je zřejmé, že uvažovaný závěr odvolacího soudu se z povahy věci pojí až se situací, která může nastat nejprve po právní moci rozhodnutí, jímž bude vypořádáno společné jmění účastníků, ačkoliv povinnost k zaplacení soudního poplatku ze žaloby o vypořádání společného jmění manželů stíhá k okamžiku podání žaloby.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1939/2014, je účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Objektivní nedostatek finančních prostředků (fyzické či právnické osoby) se nesmí stát (pro účastníka řízení) překážkou přístupu k soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014, Nejvyšší soud také odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 23/2009-103, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz . Ten uvedl, že „nemá-li účastník řízení dostatečné prostředky k úhradě poplatku, lze přihlížet i k jeho ostatnímu majetku včetně vlastnictví nemovitostí. Prohlášení žadatele o vlastnictví nemovitosti však není samo osobě ještě dostatečným podkladem pro závěr o schopnosti uhradit soudní poplatek. Znamenalo by to totiž, že prostředky k úhradě poplatku mohou být „prostřednictvím“ těchto nemovitostí získány. Tak tomu může být jen u osob, které nemovitosti vlastní za účelem obchodování s nimi či za účelem pronájmu. Plní-li však nemovitost nezbytného rodinného bydlení či rekreace, nelze po účastníku spravedlivě žádat, aby zpeněžil či zastavil nemovitosti kvůli zaplacení poplatku.“
K těmto závěrům se následně přihlásil i Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013, nebo ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se podává, že jeho úvaha o nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků byla, vedle příjmu invalidního důchodu dovolatelky a částky výživného na dvě nezletilé děti, založena zejména na existenci jejího movitého a nemovitého majetku, který je předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů. Jestliže z rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že samotná existence movitého a nemovitého majetku (nadto ve společném jmění manželů) je bez dalšího překážkou pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3831/2013).
Stejně tak spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, pokud odvolací soud uvedl, že „měsíční výživné překračuje běžné potřeby dětí a jeho nespotřebovanou část tak lze použít k překlenutí dočasného finančního nedostatku“. Výživné placené rodičem, jemuž nebyly nezletilé děti svěřeny do výchovy, slouží výlučně k uspokojování potřeb dítěte, a nelze z něj tedy čerpat k uspokojování potřeb žalobkyně, byť by šlo o úhradu soudního poplatku či jiných nákladů, spojených se soudním řízením o vypořádání společného jmění manželů.
Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3632/2013, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 603/2014, a ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, tím, že neposuzoval, zda žalobkyně splnila podmínky pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů s ohledem na výši příjmů žalobkyně z invalidního důchodu v částce 12 538 Kč, z něhož vydá 4 000 Kč na nájemné a s ohledem na její zdravotní stav, na základě kterého lze presumovat, že musí hradit další náklady, spojené s léčbou.
S ohledem na výše uvedené spočívá usnesení odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadené usnesení zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 9. 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu