ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3775.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 3775/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně H. V. , zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované TRACK PIPE a.s., IČO 28216938, se sídlem v Praze 2, Ječná 1, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Peckova 9, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 327/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, č. j. 25 Co 315/2013-258, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, č. j. 25 Co 315/2013-258, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. 5. 2013, č. j. 42 C 327/2011-176, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 42 C 327/2011-176, určil, „že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 1538/196, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na LV 2187, obec Praha, k. ú. Ř.“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku parc. č. 1538/196, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha na LV 2187, obec Praha, k. ú. Ř. (dále rovněž jako „předmětný pozemek“) děděním po rodičích V. C. a J. C. Dne 22. 12. 2010 provedl Katastrální úřad pro Hlavní město Praha vklad vlastnického práva k předmětnému pozemku ve prospěch V. U., na základě darovací smlouvy podepsané neznámou osobou vydávající se za V. U. a dále neznámou osobou vydávající se za žalobkyni, přičemž bylo prokázáno, že ověřovací doložky na listině označené jako darovací smlouva jsou neplatné. Soud prvního stupně hodnotil výše uvedenou smlouvu jako absolutně neplatný právní úkon ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), z důvodu nedostatku projevu vůle žalobkyně i V. U. uzavřít tuto smlouvu.
Dne 24. 2. 2011 byla uzavřena kupní smlouva mezi V. U. a společností STR GROUP, s. r. o., IČO 27883574. Soud prvního stupně dovodil, že STR GROUP, s. r. o., se nestala vlastníkem předmětného pozemku, neboť jím nebyl ani prodávající, a tudíž nemohl převést vlastnické právo k předmětnému pozemku (podle zásady, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, než sám má). Návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch nabyvatele byl podán dne 7. 3. 2011, přičemž dne 21. 3. 2011 uzavřela STR GROUP, s. r. o., (prostřednictvím zmocněnce, kterému byla udělena plná moc dne 16. 3. 2011) Smlouvu o provedení dražby dobrovolné se společností BUSSMARK, s. r. o. Předmětný pozemek byl vydražen v dražbě konané dne 27. 4. 2011 společností TRACK PIPE, a. s., IČO 28216938.
Soud prvního stupně poznamenal, že nemohl v řízení posuzovat platnost veřejné dobrovolné dražby ani jako předběžnou otázku, jednalo se tedy o platně provedenou dražbu, v rámci které byla vydražitelem zaplacena cena dosažená vydražením, avšak vydražitel nenabyl vlastnictví, neboť dražba byla provedena na návrh někoho jiného než vlastníka předmětu dražby (předmětného pozemku). Dále uvedl, že v projednávané věci proti sobě stojí vlastnické právo žalobkyně, která jej nabyla děděním po rodičích, s pozemkem nijak nenakládala a žila v dobré víře v řádný výkon veřejné moci, a vlastnické právo žalované, která jej nabyla ve veřejné dražbě. Uzavřel, že uplatněním principu obecné spravedlnosti má za to, že je namístě ochránit vlastnictví původního vlastníka, který nijak nezavdal příčinu nastalé situace a byl svévolně zbaven svých vlastnických práv. Na základě shora uvedeného určil, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobkyně.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 25 Co 315/2013-258, rozsudek soudu první stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl, že žalovaná je povinna žalobkyni nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem (výrok II. a III.).
Odvolací soud na základě ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uvedl, že pokud nebylo pravomocným soudním rozhodnutím určeno, že je veřejná dobrovolná dražba neplatná, lze vlastnické právo vydražitele zpochybnit, jen kdyby nebylo možné jednoznačně dovodit, co bylo vydraženo a kdo je vydražitelem, nebo jestliže provedenou dražbu nelze pokládat za veřejnou dobrovolnou dražbu podle zákona o veřejných dražbách. Jestliže není při veřejné dobrovolné dražbě řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, nelze toto jednání považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu a jeho výsledek nepožívá žádné právní ochrany. Navrhovatel doloží své vlastnictví k předmětu dražby (je-li jím nemovitost) zejména tak, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o provedení dražby předloží dražebníkovi listiny o právním důvodu a způsobu nabytí vlastnického práva. V případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby je zachována obvyklá (běžná) opatrnost, je třeba pokládat vlastnictví navrhovatele vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel byl jejím vlastníkem.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dražba ze dne 27. 4. 2011 není právním úkonem, s nímž zákon spojuje přechod vlastnického práva. V době uzavření smlouvy o provedení dražby dobrovolné (dne 21. 3. 2011) navrhovatel dražby (společnost STR GROUP, s. r. o.) nebyl vlastníkem předmětu dražby, neboť v té době ještě nebyl proveden vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Navrhovatel tak nedoložil a ani nemohl doložit listiny, z nichž by bylo možné bez pochybností dovodit jeho vlastnické právo k předmětu dražby. Dražebník proto nezachoval náležitou obezřetnost při dokládání vlastnictví navrhovatele k předmětu dražby. Výsledek takového jednání nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu a nepožívá právní ochrany. Vzhledem k tomu, že darovací smlouvu ze dne 9. 12. 2010 i kupní smlouvu ze dne 24. 2. 2011 hodnotil i odvolací soud jako absolutně neplatné právní úkony, určil, že vlastníkem předmětného pozemku je žalobkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu byl založen na nesprávném právním závěru, že žalovaná nenabyla sporný pozemek ve veřejné dražbě, jelikož při sjednávání smlouvy o veřejné dražbě nebyla ze strany dražebníka zachována obvyklá opatrnost, a nejednalo se proto o veřejnou dražbu ve smyslu zákona o veřejných dražbách. Navrhovatel předložil kupní smlouvu s úředně ověřenými podpisy a doložil, že v jeho prospěch je vedeno řízení o povolení vkladu vlastnického práva k předmětnému pozemku, přičemž vklad vlastnického práva navrhovatele byl proveden ještě před konáním dražby. Jednání dražebníka ze dne 27. 4. 2011 tedy bylo veřejnou dražbou, jeho výsledky požívají právní ochrany a na základě této dražby se stala vlastníkem předmětného pozemku žalovaná. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, příp. napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a považuje jej za správný. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Poukazuje především na skutečnost, že navrhovatel dražby v době uzavření smlouvy o provedení dražby nebyl zapsán jako vlastník předmětu dražby v katastru nemovitostí. Tudíž navrhovatel dražby nemohl doložit své vlastnictví k předmětné nemovitosti a nebyla zachována běžná opatrnost, kterou lze po dražebníku požadovat při uzavírání smlouvy o provedení dražby dobrovolné. Na základě takto uzavřené smlouvy o provedení dražby nepožívá výsledek této dražby žádné právní ochrany. Navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, resp. v případě jeho přípustnosti jako nedůvodné zamítnuto.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. listopadu 2013, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou č. 293/2013 Sb. (tj. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Žalovaná především namítá, že se jedná o řádně provedenou dražbu, jestliže v okamžiku uzavírání smlouvy o provedení veřejné dražby je vedeno řízení o povolení vkladu vlastnického práva k předmětu dražby ve prospěch navrhovatele u katastrálního úřadu a v okamžiku provedení dražby je navrhovatel dražby jako vlastník předmětu dražby zapsán v katastru nemovitostí.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že veřejná dražba, při níž byla vydražena předmětná nemovitost, byla provedena dne 27. 4. 2011 – zejména podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o veřejných dražbách“).
Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, uvedl, že v případě dražby jde o originární způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné; tento způsob nabytí se tradičně označuje jako privilegovaný (Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha: V. Linhart, 1935, díl II., s. 318). Pro nabytí vlastnictví je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání; předchozí vady řízení, včetně toho, zda dražební vyhláška nabyla právní moci, nejsou pro nabytí vlastnictví významné.“ To platí i v případě, že povinný nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, či podobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1380/2009, tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1770/2011, Nejvyšší soud dále uvedl, že přestože vydražitel cenu zaplatí ve stanovené lhůtě, vlastnictví na něj nepřechází, jde-li o neplatnou dražbu s tím, že dražba je neplatná pouze tehdy, pokud její neplatnost vyslovil soud ve zvláštním řízení podle §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Nejvyšší soud nicméně rovněž dovodil, že ne každé jednání prováděné dražebníkem lze pokládat za veřejnou dražbu. Jde-li o veřejnou dobrovolnou dražbu, musí být řádně doloženo navrhovatelovo vlastnictví, popřípadě legitimace osob, které se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka; jinak by totiž smyslem jednání prováděného dražebníkem nemohl být přechod vlastnictví k předmětu dražby na vydražitele, ale jiný cíl, který by přechod vlastnictví na základě dražby jen předstíral. Jednání, které by neodpovídalo uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany.
V rozsudku ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1032/2010, přijal a odůvodnil dovolací soud závěr, že „je-li předmětem veřejné dobrovolné dražby nemovitost, doloží navrhovatel své vlastnictví zejména tak, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o provedení dražby předloží dražebníkovi listiny o právním důvodu (titulu) a způsobu (modu) nabytí vlastnického práva nebo pravomocná rozhodnutí, jimiž bylo jeho vlastnictví určeno nebo z nichž se bez pochybností podává; osoby, které se ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách považují za vlastníka, musí kromě vlastnictví doložit též svůj (z hlediska tohoto ustanovení významný) právní vztah k předmětu dražby. V případě, že při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dobrovolné dražby byla zachována běžná (obvyklá) opatrnost, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat (očekávat) při uzavírání smlouvy o provedení dražby, je třeba pokládat vlastnictví (pro účely navrhované veřejné dobrovolné dražby) vždy za řádně doložené, i kdyby se (později) ukázalo, že vlastnictví svědčilo někomu jinému; jen tehdy je také odůvodněn závěr, že vydražitel může nabýt vlastnické právo k nemovitosti i bez ohledu na to, zda navrhovatel dražby byl jejím vlastníkem nebo se za vlastníka pokládal ve smyslu ustanovení §17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách.“
Dovolací soud na základě shora uvedeného v rozsudku ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2344/2014, formuloval závěr, že „každé jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na jeho účet licitátorem) nelze pokládat za veřejnou dražbu. Jednání, které by neodpovídalo všem výše uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu, i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné dobrovolné dražby podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, a jeho výsledek nepožívá právní ochrany.“
V projednávané věci neobstojí závěr odvolacího soudu, že dražebník v době uzavření smlouvy o provedení dražby dobrovolné nejednal s náležitou obezřetností při dokládání vlastnictví navrhovatele k předmětu dražby. Je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že v čl. I smlouvy o provedení dražby dobrovolné ze dne 21. 3. 2011 je uvedeno, že byl podán návrh na zahájení řízení o vklad vlastnického práva k předmětu dražby ve prospěch navrhovatele u příslušného katastrálního úřadu, přičemž tento návrh byl ke smlouvě přiložen. Rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch navrhovatele dražby bylo přijato dne 29. 3. 2011. V den konání dražby (27. 4. 2011) tedy již bylo o vkladu vlastnického práva ve prospěch navrhovatele rozhodnuto a navrhovatel byl vlastníkem předmětného pozemku. Vlastnictví navrhovatele si dražebník před konáním dražby ověřil na základě výpisu z katastru nemovitostí. Z listu vlastnictví ani z předchozího nabývacího titulu ve prospěch STR GROUP, s. r. o., opatřeného úředním ověřením pravosti podpisů, ani z návrhu na vklad, které žalovaný získal ze sbírky listin, se nepodávaly žádné pochybnosti o nabytí vlastnického práva společností STR GROUP, s. r. o., či jejím právním předchůdcem. Na základě shora uvedeného je nezbytné uzavřít, že v době uzavření smlouvy o provedení dražby dobrovolné jednal dražebník s náležitou obezřetností při dokládání vlastnictví navrhovatele k předmětu dražby. Z tohoto důvodu není správný závěr odvolacího soudu, že jednání ze dne 27. 4. 2011 nelze považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu (s níž zákon spojuje přechod vlastnického práva), a to kvůli nedostatku obezřetnosti dražebníka při dokládání vlastnického práva navrhovatele k předmětu dražby. Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení této otázky hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (§237 o. s. ř.) a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je tak přípustné i důvodné.
Dovolací soud poznamenává, že shora uvedené samozřejmě nelze vykládat tak, že by žaloba nemohla být důvodná. Kdyby vyšlo najevo, že smyslem (účelem) jednání dražebníka či navrhovatele dražby a osoby, jíž byl udělen příklep, nebyl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob přítomných na předem určeném místě s výzvou podávání nabídek a při němž by vlastnictví přešlo příklepem licitátora na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, ale - objektivně vzato - jiný cíl, který by takový přechod vlastnictví pouze předstíral, nebylo by možné takové jednání považovat za veřejnou dobrovolnou dražbu a výsledek takového jednání by nepožíval - i když nebyl pravomocným soudním rozhodnutí určen jako neplatný - právní ochrany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2344/2014). O veřejnou dobrovolnou dražbu by nešlo, jestliže by účelem jednání dražebníka či navrhovatele dražby a osoby, jíž byl udělen příklep, mělo být zajištění originárního nabytí vlastnictví k nemovitostem, ve snaze zakrýt dřívější nezákonné převody vlastnického práva.
Z důvodu procesní ekonomie se dovolací soud nezabýval námitkou žalované, že rozhodnutí odvolacího soudu ohledně nákladů řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. O náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci v závislosti na rozhodnutí o věci samé, v němž budou zohledněny závěry dovolacího soudu obsažené v tomto rozsudku.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně, pro které platí důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu