ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.44.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 44/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. R., zastoupeného Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 14, proti žalované D. R., o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 204/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2014, č. j. 57 Co 560/2013-455, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 5. 2013, č. j. 14 C 204/2008-386, výroky I. a II. vypořádal zaniklé společné jmění manželů (dále jen „SJM“) žalobce a žalované tak, že z věcí patřících do SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalobce závazek žalobce u OSSZ Ostrava, jehož nesplacený zůstatek ke dni zániku manželství dne 30. 6. 2005 činil 75 678 Kč, závazek žalobce u VZP ČR, jehož nesplacený zůstatek ke dni zániku manželství činil 98 158 Kč a závazek žalobce u Finančního úřadu ve Fulneku, jehož nesplacený zůstatek ke dni zániku manželství činil 525 039 Kč. Z věcí patřících do SJM soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalované hodnotu ideální 1/5 nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 4635 pro obec a katastrální území Ch. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, a to na domě č. p. na pozemku parc. č. st. o výměře 512 m 2 a pozemku parc. č. st. se všemi součástmi a příslušenstvím, která ke dni zániku manželství činila 1,368 000 Kč, dále pohledávku vzniklou z titulu smlouvy o prodeji zásob uzavřenou dne 5. 2. 1998 za RSDr. J. K. ve výši 354 632 Kč a závazek žalované u Finančního úřadu ve Fulneku, jehož nesplacený zůstatek ke dni zániku manželství činil 572 629 Kč. Výrokem III. byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci do 2 měsíců od právní moci rozsudku na úplné vypořádání SJM 924 466,- Kč. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu a výroky V. a VI. o povinnosti každého z účastníků nahradit státu v obecné pariční lhůtě náklady řízení ve výši 3 932,50 Kč.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, č. j. 57 Co 560/2013-455, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že z věcí patřících do SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalobce závazek žalobce u VZP ČR, jehož nesplacený zůstatek ke dni zániku manželství činil 98 158 Kč a závazek žalobce u Finančního úřadu ve Fulneku, jehož nesplacený zůstatek ke dni zániku manželství činil 525 039 Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal hodnotu ideální 1/5 nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 4635 pro obec a katastrální území Ch. u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Chrudim, a to na domě č. p. na pozemku parc. č. st. 60 o výměře 512 m 2 a pozemku parc. č. st. se všemi součástmi a příslušenstvím, která ke dni zániku manželství činila 1,213 333 Kč, závazek žalobce u OSSZ Ostrava, jehož nesplacený zůstatek ke dni zániku manželství dne 30. 6. 2005 činil 75 678 Kč, a závazek žalované u Finančního úřadu ve Fulneku, jehož nesplacený zůstatek ke dni zániku manželství činil 572 629 Kč (výrok I.). Výrokem II. uložil odvolací soud žalované povinnost zaplatit žalobci do 2 měsíců od právní moci rozsudku vypořádací podíl ve výši 581 566,50 Kč. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu těchto nákladů a výrokem ad IV. o nákladech řízení státu tak, že Česká republika nemá právo na náhradu těchto nákladů. Výrokem V. odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku, jak bude uvedena v samostatném usnesení okresního soudu.
Odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že předmětem vypořádání nemůže být pohledávka žalované za RSDr. J. K. ve výši 354 632 Kč. Poukázal přitom na zásadu, že vypořádat lze pouze majetkové hodnoty patřící do SJM, jež byly k vypořádání předloženy do tří let od zániku SJM. V poměrech projednávané věci odvolací soud upozornil na skutečnost, že žalobce od počátku řízení požadoval vypořádat finanční prostředky ve výši 1,910 917,20 (součet hodnoty zásob a prodejny v Ch. ve výši 1,624 045,20 Kč dle kupní smlouvy ze dne 5. 2. 1998, částky 211 872 Kč jako 2% odměny z tržeb dle kupní smlouvy o prodeji zásob a zařízení prodejny ze dne 5. 2. 1998 a nájemného ve výši 75 000 Kč dle smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 4.8.2005). Teprve v podání doručeném soudu prvního stupně dne 11. 5. 2012 žalobce k vypořádání navrhl pohledávku účastníků za RSDr. J. K. ve výši 1,910 917,20 Kč. S ohledem na okamžik zániku SJM účastníků dospěl odvolací soud dále k závěru, že pohledávka byla k vypořádání uplatněna po uplynutí zákonné tříleté lhůty. Protože v průběhu řízení došlo k exekučnímu prodeji ideální 1/5 na domě č. p. na pozemku parc. č. st. a pozemku parc. č. st. 60, jehož součásti je dům č. p., přikázal odvolací soud vydraženou částku 1,213 333,- Kč do výlučného vlastnictví žalované, stejně jako závazek žalobce u OSSZ Ostrava v nesplacené výši 75 678 Kč. Ve vztahu k vydražené ceně spoluvlastnického podílu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010, a do poměrů projednávané věci do něj promítl závěr, že předmětem vypořádání po exekučním prodeji může být právě jen částka, za níž byl spoluvlastnický podíl vydražen. Odvolací soud se dále ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalobce neprokázal tvrzený závazek účastníků vůči jeho sestře, H. R., jenž by měl být rovněž předmětem vypořádání. Ohledně této majetkové hodnoty přitom přisvědčil způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil svědeckou výpověď H. R.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výrokům I., II., III. a V. podává dovolání žalobce. Přípustnost dovolání odůvodňuje odkazem na §237 o. s. ř. a citací zákonem vymezených hledisek přípustnosti dovolání a dále uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci (§241a o. s. ř.).
Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu formulovaným v tom smyslu, že pohledávka za RSDr. J. K. ve výši 1,910 917,20 Kč byla navržena k vypořádání až po uplynutí zákonné tříleté lhůty. Argumentuje tím, že v žalobě navrhl k vypořádání částku v uvedené výši z titulu smlouvy o prodeji zásob a materiálu prodejny drogerie v Ch. Požadavek na vypořádání uvedené majetkové hodnoty v podobě pohledávky vznesl na jednání soudu prvního stupně konaném dne 14. 6. 2011 (a nikoliv, jak uvedl odvolací soud, až dne 11. 5. 2012) v závislosti na tvrzení žalované o tom, jakou částku z prodeje utržila. Podle názoru žalobce uplatnění pohledávky k vypořádání ve výši, jež byla navržena již v žalobě, nepředstavuje nový žalobní požadavek, ale pouze změnu právní argumentace, kdy je navrhováno místo vypořádání hotovosti na účtech žalované vypořádání pohledávky existující ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Nadto, žalobce specifikoval předmětnou pohledávku až na základě poučení, kterého se mu soudem prvního stupně dostalo při jednání dne 12. 4. 2012. Dodatečnou specifikaci pohledávky jako majetkové hodnoty určené k vypořádání lze srovnat se situací, která nastala po exekučním prodeji spoluvlastnického podílu na nemovitosti v Ch., kdy namísto žalobního požadavku na vypořádání tohoto podílu došlo k vypořádání hodnoty podílu, za níž byl v rámci dražby zpeněžen. Podle právního náhledu odvolacího soudu by výtěžek dražby také nemohl být vypořádán, neboť k exekučnímu prodeji rovněž došlo po uplynutí zákonné tříleté lhůty. Odvolací soud se tak svým postupem odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2674/2012).
Žalobce dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud neuznal jako společný závazek, jenž by měl být v rámci SJM vypořádán, závazek žalobce ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 31. 3. 1993 s H. R. Připomněl, že žalovaná o této půjčce věděla, půjčená částka 250 000 Kč byla použita na pořízení společné nemovitosti v Ch., a pokud žalovaná namítla relativní neplatnost této smlouvy, pak tato námitka neměla být shledána důvodnou. V této souvislosti rovněž žalobce obsáhle polemizoval se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil svědeckou výpověď H. R. a se závěrem odvolacího soudu, který se s hodnocením výpovědi svědkyně jako nevěrohodné ztotožnil. S přihlédnutím k právnímu názoru vyjádřenému v rozhodnutí Nejvyššího soudu spisové značky 22 Cdo 2296/2004 žalobce dovozoval, že závazek vůči H. R. měl být vypořádán jako závazek spadající do SJM, neboť žalovaná s převzetím tohoto závazku souhlasila. Navíc, odvolacím soudem nebyla zkoumána podmínka, zda závazek přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrů žalobce a žalované.
Žalobce dovoláním rovněž napadá výrok V. rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení. Uvádí, že odvolací soud pominul, že oba účastníci byli osvobozeni od soudních poplatků, což bylo promítnuto do výroku o nákladech řízení státu IV., nikoliv však již do nákladového výroku V. Tímto výrokem byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady právního zastoupení ustanovené zástupkyně z řad advokátů, které nese stát. Současně je řízení o vypořádání SJM tzv. iudicium duplex, v němž zásadně žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nenáleží. Pro výjimečné přiznání náhrady nákladů řízení pak musí existovat zvláštní důvody, které v projednávané věci žalobce na straně žalované neshledává. I v poměrech aplikace ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. nebyla žalovaná v odvolacím řízení, jak nesprávně uzavřel odvolací soud, zcela procesně úspěšná, neboť všem jejím námitkám odvolací soud nevyhověl. Rozhodnutím o nákladech řízení ve výroku V. se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2688/2004 a 33 Cdo 2467/2013).
V dovolání žalobce dále namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil obsah podání žalované ze dne 6. 6. 2013. Nejednalo se, dle jeho úsudku, o změnu odvolacích důvodů, ale o změnu rozsahu odvolání. Protože toto podání žalovaná učinila až po uplynutí zákonné lhůty určené k podání odvolání, neměl odvolací soud k podání vůbec přihlížet.
Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání žalobce, jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 27. 6. 2008 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací soud tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Jelikož v projednávané věci došlo k zániku společného jmění manželů před 1. 1. 2014, aplikoval dovolací soud na právní posouzení věci příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobce v dovolání v prvé řadě namítá, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (žalobce má za to, že tuto rozhodovací praxi prezentuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2674/2012) posoudil požadavek žalobce na vypořádání pohledávky za RSDr. J. K. ve výši 1 910 917,20 za opožděný, neboť měl být uplatněn až po uplynutí zákonné tříleté lhůty (§150 odst. 4 obč. zák.). Dovozuje přitom, že návrh na vypořádání předmětné majetkové hodnoty v průběhu soudního řízení (dovolací polemika žalobce, zda se tak stalo podáním ze dne 11. 5. 2012, či již při jednání soudu prvního stupně dne 14. 6. 2011, je s ohledem na okamžik zániku společného jmění manželů dne 30. 6. 2005 bez jakéhokoliv významu) nebyl žalobním žádáním novým, ale toliko změnou právní argumentace (tuto změnu žalobce shledává v tom, že již nenavrhuje vypořádat „hotové“ peníze, ale pohledávku). Tato námitka přípustnost dovolání žalobce nezakládá. Odkazované rozhodnutí dovolacího soudu se sice vyjadřuje k otázce dodržení tříleté zákonné lhůty k uplatnění nároku na vypořádání majetkové hodnoty patřící do zaniklého společného jmění manželů, nicméně tak činí z podnětu odlišné procesní situace. V posuzované věci dovolací soud dospěl k závěru o včasnosti požadavku na vypořádání SJM žalovanou obsaženého v samostatné žalobě, kterou žalovaná - aniž by věděla o žalobě podané druhým účastníkem řízení – podala v jiném řízení ve stejný den jako protistrana. Je tudíž zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této věci založeno na řešení jiné otázky, vůči níž žalobce některý z důvodů přípustnosti dovolání neformuluje, a dovolací soud tak nemůže učinit s ohledem na dodržení zásady projednací a zásady rovnosti účastníků řízení za dovolatele (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, a ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3998/2007).
Bez ohledu na nepřípustnost dovolání ve výše popsané otázce považuje dovolací soud za potřebné připomenout, že okolnosti uplatnění žalobcova požadavku na vypořádání pohledávky za třetí osobou (namísto vypořádání finančních prostředků, které měla od této osoby inkasovat žalovaná) nelze srovnávat se situací, kdy v průběhu řízení o vypořádání SJM je zpeněžen majetek patřící do zaniklého, ale ještě nevypořádaného SJM a v době rozhodnutí soudu již nemůže být vypořádána majetková hodnota, která byla k vypořádání žalobou navržena. Na rozdíl od případu, který byl řešen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2190/2010, na který správně v souvislosti s vypořádáním výtěžku z prodeje spoluvlastnického podílu na nemovité věci odkazuje odvolací soud, žalobce k vypořádání navrhl majetkovou hodnotu (finanční částku), která nebyla k okamžiku zániku SJM předmětem tohoto majetkového společenství. Jiný majetek (pohledávku), byť nominálně ve stejné hodnotě, jež mohla být součástí zaniklého SJM, navrhl žalobce k vypořádání po uplynutí zákonné tříleté lhůty.
Žalobce dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) nevypořádal tvrzený společný závazek účastníků řízení z titulu půjčky ve výši 250 000 Kč poskytnuté žalobci jeho sestrou H. R. Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Žalobce žádá, aby dovolací soud závazek navržený k vypořádání právně posoudil v intencích ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. odlišně od odvolacího soudu, a to v závislosti na jiném skutkovém stavu (žalovaná o půjčce věděla, s jejím poskytnutím souhlasila), který by měl být dále doplněn (o soudy nezjišťovanou podmínku, zda rozsah závazku přesahoval míru přiměřenou majetkovým poměrům účastníků). Dovolatel přehlíží, že s účinností od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. I pokud by skutkový stav nebyl nalézacím soudem zjištěn úplně (tak to v dovolání namítá žalobce), ani tehdy není naplněn důvod k zásahu dovolacího soudu. Námitka neúplně zjištěného skutkového stavu je vadou řízení. Přípustnost dovolání námitkami vad řízení ovšem založit nelze, neboť jediným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci. Až teprve tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání jako přípustné (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Rovněž nesouhlas žalobce se způsobem, jakým nalézací soud hodnotil důkaz svědeckou výpovědí H. R., přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se rovněž jedná o námitku vad řízení. Nadto, Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů, je-li založeno na zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. a provedeno v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, a ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2296/2004, jehož závěry je přípustnost dovolání v projednávané věci poměřována, není případný již jen proto, že odkazované rozhodnutí dovolacího soudu řešilo jiné otázky hmotného práva (použití majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů na pořízení věci sloužící podnikání jen jednoho z manželů a vypořádání společných prostředků, které byly v souvislosti s podnikáním jen jednoho z manželů vynaloženy na věc ve vlastnictví třetí osoby).
Přípustnost dovolání žalobce nemůže založit ani námitka nesprávného posouzení podání žalované ze dne 6. 6. 2013. Z dovolání vůbec není zřejmé, jakým způsobem se tvrzená nesprávnost mohla promítnout nejen do naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř., ale i do některého z hledisek přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř.
Žalobce v dovolání rovněž brojí proti správnosti výroku V. o nákladech odvolacího řízení. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem shledává v aplikaci zásady procesního úspěchu ve věci, přičemž tvrdí, že v řízení o vypořádání SJM, jež je tzv. iudicium duplex, zásadně žádnému z účastníků řízení náhrada nákladů řízení nepřísluší. Dále i v případě rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky řízení, v němž je jeden z nich zastoupen ustanoveným zástupcem z řad advokátů, uplatňuje – shodně jako při rozhodování o nákladech řízení státu dle §148 odst. 1 o. s. ř. – výluku z povinnosti hradit tyto náklady poukazem na přiznané osvobození od soudních poplatků. Žalobce tvrdí, že se odvolací soud výrokem o nákladech odvolacího řízení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2467/2013, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2688/2004). Ani námitky uplatněné v dovolání proti rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení přípustnost dovolání nezakládají, a to již jen z toho důvodu, že odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu řeší jiné otázky procesního práva (povinnost k náhradě nákladů řízení státu dle §148 odst. 1 o.s.ř., jež vznikly v souvislosti s dokazováním provedeným před věcně nepříslušným soudem, a povinnost soudu rozhodnout o nákladech účastníka řízení zastoupeného ustanoveným zástupcem tehdy, byla-li náhrada nákladů řízení takto zastoupenému účastníku řízení přisouzena).
Nad rámec uvedeného je třeba připomenout, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1441/11, jenž je přístupný na nalus.usoud.cz, se Ústavní soud jasně vyslovil pro závěr, že i v případech vypořádání SJM je nutné vycházet ze základního ustanovení o nákladech řízení, tedy z úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Závěr upřednostňující procesní úspěch ve věci ovšem není v soudní praxi nikterak nový a sdílela jej v poměrech řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví již dřívější soudní praxe (k tomu srovnej např.: Z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v České socialistické republice ve věcech vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněného pod č. 42/1972 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném směru byla soudní praxe zcela ve shodě i se závěry vyslovenými v odborné literatuře (k tomu srovnej např.: Soukup, J. v: Handl, V., Rubeš, J.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, str. 644).
Otázku, co vše je třeba zohlednit při rozhodování o nákladech řízení ve sporech o vypořádání SJM, již Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, ve kterém dospěl k závěru, že: „při rozhodování o nákladech řízení o vypořádání SJM by měla být jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka rovnost podílů, a to zejména za situace, kdy mezi účastníky je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Dále je třeba přihlížet i k požadované a skutečně přiznané výši vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náležejí do SJM, a které nikoliv. Takto však nelze přihlížet ke každé položce navržené k vypořádání; nelze připustit, aby rozhodování o náhradě nákladů řízení se svou náročností blížilo sporu ve věci samé. Je-li však mezi účastníky spor o větší hodnoty, případně spor o konkrétní položku vyžadující složité dokazování, je třeba tuto skutečnost vzít při rozhodování o nákladech řízení v úvahu“.
V usnesení ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1895/2014, pak Nejvyšší soud uvedl, že posouzení, nakolik vzhledem k jednotlivým návrhům na vypořádání konkrétních položek měl účastník úspěch ve sporu o vypořádání SJM, záleží na úvaze soudu a nelze postupovat s „matematickou přesností“.
V otázkách závisejících do značné míry na úvaze soudu připouští zpravidla dovolací soud změnu či zrušení napadeného rozhodnutí jen tehdy, je-li úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená nebo nevzal-li odvolací soud v úvahu všechna zákonná kritéria (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2211/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1549/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007).
V projednávané věci odvolací soud z výše uvedených obecných zásad při rozhodování o nákladech odvolacího řízení nevybočil. Odvolání žalobce, kterým se domáhal vypořádání položek v nikoliv zanedbatelné výši (pohledávka za RSDr. J. K. a závazek ze smlouvy o půjčce poskytnuté ve výši 250 000,- Kč), nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno. Naopak procesní neúspěch žalované, jíž byl rozhodnutím odvolacího soudu v rámci vypořádání přikázán závazek žalobce vůči OSSZ Ostrava ve výši 75 678,- Kč, lze označit za nepatrný. I když popsanému procesnímu stavu by spíše odpovídalo použití §142 odst. 3 o. s. ř., nemůže to na správnosti závěru odvolacího soudu nic změnit. Tím totiž není dotčen závěr odvolacího soudu o přiznání plné náhrady nákladů odvolacího řízení žalované.
Pokud odvolatel namítá, že povinnost k náhradě nákladů řízení žalované zastoupené ustanoveným zástupcem z řad advokátů mu neměla být uložena s ohledem na přiznané osvobození od soudních poplatků, pak zcela zřejmě, aniž by v této otázce vymezil důvod přípustnosti dovolání, pomíjí, že §149 odst. 2 o. s. ř. – na rozdíl od §148 odst. 1 o. s. ř. – výluku z povinnosti nahradit náklady řízení vázané na splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků neobsahuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. září 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu