ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.2190.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 2190/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. P. , zastoupené JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem v Mostě, Obchodní 41, proti žalovanému Z. P. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 22, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1387/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. června 2008, č. j. 8 C 1387/95-402, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2009, č. j. 14 Co 713/2008-473, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2009, č. j. 14 Co 713/2008-480, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. června 2008, č. j. 8 C 1387/95-402, se zastavuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2009, č. j. 14 Co 713/2008-473, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. prosince 2009, č. j. 14 Co 713/2008-480, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jehož součástí měl být mimo jiné dům č. p. 541 nacházející se na pozemku parc. č. 1273/2, pozemky parc. č. 1273/2 a 1273/1, to vše v katastrální uzemí H., dále movité věci a ,,podíl“ žalovaného na majetkové účasti v ,,občanském sdružení“. Uplatnila přitom vnos 50.000,- Kč na stavbu domu a 30.000,- Kč na bytové zařízení, které jí měl darovat její otec a dále 9.000,- Kč, které ze svého vlastnictví vynaložila k zakoupení tvárnic zabudovaných do společné garáže. Nesouhlasila s hodnotou podílu ve sdružení, kterou žalovaný obdržel po svém výstupu z tohoto sdružení.
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2008, č. j. 8 C 1387/95-402, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně dům č. p. 541 nacházející se na pozemku parc. č. 1273/2, pozemky parc. č. 1273/2 a 1273/1, to vše v katastrální území H., a movité věci uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku. Do výlučného vlastnictví žalovaného pak přikázal ideální 1/2 autojeřábu AD20 na podvozku Tatra 815, ideální 1/2 třínápravové železné vlečky k jeřábu, automobil Liaz 100.05-05, osobní automobil značky VAZ, podíl ze sdružení, jehož byl členem, ve výši 81.329,- Kč a další movité věci, uvedené ve výroku II. rozsudku. Dále zavázal žalovaného zaplatit České spořitelně, a.s. 1/2 zůstatku úvěru ve výši 167.307,50 Kč a žalobkyni zavázal žalovanému zaplatit na vypořádacím podílu částku ve výši 606.735,80 Kč (výroky III. a IV rozsudku). O náhradě nákladů řízení rozhodl ve výrocích V. - VII. předmětného rozsudku.
Soud prvního stupně konstatoval, že rozsudek o rozvodu manželství účastníků nabyl právní moci 8. září 1994 a bezpodílové spoluvlastnictví účastníků dosud nebylo vypořádáno.
Žalobkyně v průběhu řízení uplatnila výhrady proti hodnotě domu č. p. 541 nacházejícího se na pozemku parc. č. 1273/2 v katastrálním území H., kterou stanovil znalec na 1.750.000,-Kč, nicméně soud prvního stupně po výslechu znalce dospěl k závěru, že se jedná o tržní cenu nemovitosti, která se v době rozhodování soudu výrazně nezvýšila. Soud prvního stupně zohlednil vnosy žalobkyně, v řízení však nebyl prokázán vnos žalobkyně ve výši 50.000,- Kč, které měla obdržet od svého otce darem. Do bezpodílového spoluvlastnictví manželů zahrnul 1/2 jeřábu, který byl pořízen žalovaným a jeho bratrem F. P. v roce 1990 a na nějž byl poskytnut úvěr od České spořitelny ve výši 908.330,- Kč, zajištěný nemovitostmi, jež jsou předmětem vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Nedoplatek úvěru, který připadl žalovanému, ke dni zániku manželství činil 167.307,50 Kč. Hodnota jeřábu byla oceněna na 996.300,- Kč a hodnota vlečky na 75.338,- Kč, tedy do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků náleží podíl 1/2 na těchto věcech, tj. 535.819,- Kč.
Žalovaný a F. P. založili dne 1. ledna 1991 smlouvou konsorcium a dohodli se, že zřídí společný účet a ztráty a zisk si budou dělit rovným dílem. Autojeřáb ale nebyl majetkem konsorcia, neboť toto nemá právní subjektivitu, a nemůže tak být nositelem vlastnického práva. Dne 1. září 1993 přistoupila k této smlouvě G. P. a bylo dohodnuto, že všichni členové sdružení si rozdělí zisk a případné ztráty v poměru 1/3. Účast žalovaného na sdružení skončila k 31. prosinci 1993 a byl mu přiznán vypořádací podíl ve výši 161.329,-Kč s tím, že v částce byl zahrnut automobil značky Liaz, jehož hodnotu znalec odhadl na 80.000,- Kč. Částku 81.329,-Kč žalovaný obdržel v penězích. V roce 1997 žalovaný vozidlo Liaz prodal, nicméně ke dni zániku manželství do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků ještě patřilo. Do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků soud prvního stupně zařadil rovněž podíl žalovaného ve sdružení, nicméně v průběhu řízení se nepodařilo získat dostatek podkladů k tomu, aby znalec mohl učinit jasný závěr o tom, kolik podíl žalovaného činil. Bylo však prokázáno, že tento podíl by nebyl vyšší než ten, který žalovaný obdržel jako vypořádání své účasti ve sdružení. Hodnotu aktiv bezpodílového spoluvlastnictví manželů soud stanovil na 2.462.660,- Kč a pasiv na 167.307,50 Kč. Každému z manželů tedy přiznal částku odpovídající 1/2 čisté hodnoty majetku s tím, že zohlednil prokázaný vnos žalobkyně ve výši 4.500,-Kč. Protože se jí dostalo vyššího majetku než žalovanému, uznal ji soud prvního stupně povinnou zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 606.735,85 Kč.
Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 3. prosince 2009, č. j. 14 Co 713/2008-473, ve znění opravného usnesení ze dne 3. prosince 2009, č. j. 14 Co 713/2008-480, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví každého z účastníků přikázal věci uvedené ve výroku I. Žalobkyni ve výroku II. zavázal zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku ve výši 571.606,- Kč. Ve výrocích III. -V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s postupem znalce v řízení před soudem prvního stupně, jenž tento vyšel ze stavu nemovitostí ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a z tržní ceny nemovitostí k datu 15. ledna 2008, neboť v řízení byla cena nemovitostí průběžně aktualizována. Znalec v odvolacím řízení rovněž potvrdil, že cena nemovitostí se od uvedeného data výrazně nezměnila. Námitce žalobkyně, že do předmětných nemovitostí investovala značné částky, odvolací soud nepřisvědčil, neboť pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je významný stav ke dni jeho zániku, tj. 8. září 1994. Jakékoliv další zhodnocení domu ze strany účastníka, kterému je nakonec nemovitost přisouzena do výlučného vlastnictví, nemá na vypořádání vliv, neboť vynaložené investice tohoto manžela jsou již inesticemi do vlastního majetku. Pokud žalobkyně dále namítala, že investovala do oprav a údržby domu ještě do doby právní moci rozsudku o rozvodu manželství s žalovaným, není podle názoru odvolacího soudu ani tato její námitka důvodná, neboť běžná údržba a opravy domu tím, kdo jej užívá, je v souladu se zákonným obsahem spoluvlastnického práva a není důvod tyto investice zařadit do bezpodílového spoluvlatnictví manželů. Odchod žalovaného ze společné domácnosti pak nemůže být důvodem pro konstatování závěru, že se žalobkyně – jak sama tvrdí – výrazně zasloužila o společný majetek zvlášť za situace, kdy byl dům užíván nejméně 11 let oběma manžely a teprve rok před rozvodem jej výlučně užívala žalobkyně.
Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně to, že nedostatečně posoudil, zda původní konsorcium založené mezi žalovaným a jeho bratrem podle tehdy platného hospodářského zákoníku dne 1. ledna 1991 bylo nahrazeno sdružením založeným dne 1. ledna 1992 podle §829 a násl. občanského zákoníku. Tato okolnost však dle odvolacího soudu nebyla pro řešení věci podstatná, neboť takové společenství nemělo právní subjektivitu a nemohlo nabývat a pozbývat vlastní majetek. Majetkové hodnoty tak mohly být pouze ve (spolu)vlastnictví účastníků sdružení nebo jiných osob.
Odvolací soud se neztotožnil s tím, že autojeřáb, se kterým žalovaný a jeho bratr, později i G. P., podnikali, je věcí spadající do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, neboť se jedná o věc, která slouží výkonu povolání jednoho z manželů. Stejně tak poskytnutý úvěr na jeřáb není společným dluhem účastníků, ale jen žalovaného a jeho bratra. Je však třeba zohlednit to, co žalovaný na úvěr zaplatil jako vnos z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. Tento vnos činí 520.000,- Kč. Totéž platí i o druhém jeřábu, který užíval žalovaný, jeho bratr a G. P. k podnikání v autodopravě. Pokud žalovaný získal jako ,,vypořádací podíl“ na sdružení finanční částku ve výši 81.329,- Kč, získal ji před zánikem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a nelze prokázat, že tato finanční částka byla jeho součástí, neboť ke dni právní moci rozsudku o rozvodu účastníků nebyla nikde uložena a žalobkyně neuvedla, jak žalovaný s touto částkou naložil. Proto k této finanční částce nelze při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků přihlížet.
Pokud však jde o nákladní automobil značky Liaz 100.05-05, tento ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků existoval. Žalovaný jej obdržel jako protihodnotu své účasti na sdružení místo finančních prostředků. V roce 1997 pak byl tento nákladní automobil převeden na jiného provozovatele, proto jej nelze vypořádat fyzicky a přikázat jej do vlastnictví některého z účastníků, nicméně je třeba zohlednit jeho hodnotu.
Odvolací soud do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal nemovité věci v hodnotě 1.750.000,- Kč a movité věci v hodnotě 8.812,- Kč, tedy celkem 1.758.812,- Kč. Žalovanému pak přikázal osobní automobil VAZ v hodnotě 5.000,- Kč a movité věci v hodnotě 1.600,- Kč a částku ve výši 80.000,- Kč, kterou nabyl žalobce za automobil Liaz, tedy dohromady 86.600,- Kč. Dále zohlednil investici žalobkyně ve výši 4.500,- Kč a investici ve výši 260.000,- Kč, kterou žalovaný použil z bezpodílového spoluvlastnictví účastníků ve prospěch svého majetku.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dál jen „o. s. ř.“).
Vytkla soudu prvního stupně, že nepostupoval tak, aby byla věc co nejrychleji projednána a rozhodnuta, a nečinností soudu tak došlo k tomu, že je nyní nucena zaplatit na vypořádání vyšší částku než v případě, kdyby soud prvního stupně rozhodoval bez průtahů. Dále namítla, že se soudy důsledně nevypořádaly s otázkou, zda ,,sdružení založené smlouvou ze dne 1. ledna 1992 nahradilo po majetkové stránce konsorcium tomuto sdružení předcházející“, když není zřejmé, zda došlo k vypořádání konsorcia a jaký majetek by tedy měl být převeden do vlastnictví žalovaného, a tudíž by náležel do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků. V této souvislosti dovolatelka nesouhlasila s tím, že soudy nezařadily do bezpodílového spoluvlastnictví manželů autojeřáb AD 20 na podvozku Tatra 815. Zpochybnila pravost dohody o vypořádání účastníků sdružení a o vystoupení jejího bývalého manžela ze sdružení ze dne 25. března 1994 a uvedla, že žalovaný fakticky se svým bratrem podnikal i po svém odchodu ze sdružení. Jeho odchod ze sdružení tak měl být učiněn pouze pro účely soudního řízení, žalovaný tak získal vypořádací podíl v nesprávné výši. Nesouhlasila s výší vnosu ze společného jmění manželů na výlučný majetek žalovaného, kterým měl být autojeřáb, na který si žalovaný a jeho bratr vzali úvěr. Dovolatelka tvrdila, že žalovaný zaplatil na úvěru z bezpodílového spoluvlastnictví manželů mnohem více, nicméně z potvrzení České spořitelny nelze dovodit, kdo částky úvěru splácel a z jakého účtu.
Nesouhlasila také s tím, že hodnota automobilu značky Liaz byla stanovena ve výši 80.000,- Kč, jestliže tato hodnota byla stanovena jako naturální plnění při vypořádání účasti žalovaného ve sdružení a nebyl proveden znalecký posudek určující hodnotu automobilu. Poukazuje na to, že ,,soud autojeřáb na podvozku Tatra do masy BSM zařadil, avšak druhý autojeřáb a automobil Liaz ne, když tento mu byl zcela jistě dán do vlastnictví proto, že měl a ohledem na den převodu také sloužit k výkonu podnikání žalovaného“. Rovněž nesouhlasila s tím, že odvolací soud při určování ceny nemovitostí vyšel z cen platných k roku 2008 a nenechal si ke dni svého rozhodnutí cenu zaktualizovat, zvlášť pokud je všeobecně známo, že v prosinci 2009 byly ceny nemovitostí o 20 % nižší než v roce 2008.
Navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně a soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolatelka v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadla výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle 104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání zákonného majetkového společenství manželů (bezpodílového spoluvlastnictví nebo společného jmění manželů) dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolatelka především nalézacím soudům vytýká (soudu prvního stupně přímo a odvolacím soudu tím, že z postupu soudu prvního stupně nevyvodil žádné důsledky), že v důsledku trvající délky řízení a nečinnosti soudu jí byla uložena povinnost k zaplacení vypořádacího podílu v částce vyšší, než o jakou by se jednalo, pokud by soud prvního stupně rozhodl bez průtahů v řízení.
Uvedenou skutečnost dovolatelka toliko konstatuje a nijak ji nekonkretizuje, není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by se měla promítnout do poměrů souzené věci; nicméně tato okolnost není právně významná, protože uvedená dovolací námitka důvodná není.
V daném směru je nutno považovat rozhodnutí obou soudů za potvrzující, neboť délku řízení žádným způsobem do určení výše vypořádacího podílu nepromítly.
V této části by pak dovolání mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky –www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Byť dovolatelka v daném směru žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje, je zřejmé, že nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že soudy nepromítly do způsobu vypořádání a určení výše vypořádacího podílu celkovou délku řízení. Fakticky soudům vytýká, že v případě kratší doby, v níž by bylo řízení skončeno, by nedošlo k cenovým disproporcím u vypořádávaných hodnot, jako je tomu v daném případě při delší době řízení.
I kdy se s touto okolností soudy ve svých rozhodnutích výslovně nezabývaly, je jejich postup v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Uvedenou problematikou se dovolací soud již opakovaně zabýval (k tomu srovnej např. rozsudek ze dne 8. září 2008, sp. zn. 22 Cdo 1701/2008, nebo rozsudek ze dne 22. června 2009, sp. zn. 22 Cdo 1341/2009, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz) se závěrem, že pokud v důsledku délky řízení dojde k nárůstu ceny vypořádávané věci (mutatis mutandis stejný závěr platí i pro snížení ceny), nelze tuto skutečnost při rozhodování o vypořádání zohlednit změnou kritérií, podle kterých se tato cena určuje, ale případné nároky vyplývající z průtahů v řízení lze uplatnit podle zvláštního předpisu – zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 1183/2008, uveřejněné tamtéž; proti uvedenému rozhodnutí dovolacího soudu byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 18. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2213/10 – http://nalus.usoud.cz ).
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že vyšel při stanovení ceny vypořádávaných nemovitostí ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení před soudem prvního stupně, ačkoliv si „měl cenu zaktualizovat, neboť je všeobecně známo, že v prosinci 2009 byly ceny nemovitostí cca o 20 % nižší, jak ceny v roce 2008“.
Tato námitka není důvodná.
Otázku ceny vypořádávaných nemovitostí posoudily nalézací soudy shodně; proto i zde přichází do úvahy přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č. 11, vyložil, že při stanovení ceny věci pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů; toto pravidlo nalézací soudy ve svých rozhodnutích respektovaly.
Zjištění ceny nemovité věci v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty nemovitosti chybně akceptoval „nesprávné“ závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 4053/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ; závěry v něm vyslovené v poměrech společného jmění manželů se uplatní i v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů).
V dovolání žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění podávající se ze znaleckého dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při stanovení hodnoty nemovitostí, a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů (založenou na nutnosti doplnění dokazování aktualizací znaleckého posudku), podle které lze dospět k závěru o jiné hodnotě nemovitostí. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty vypořádávané věci, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Dovolací soud v poměrech podílového spoluvlastnictví, přičemž stejné závěry platí i pro řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo vypořádání společného jmění manželů, vychází z ustálené judikatury potud, že jestliže soud při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2011, č. 2, str. 71, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
V daném případě soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku Ing. Arch. Pavla Přikryla ze dne 15. ledna 2008, přičemž odvolací soud ve věci rozhodl 3. prosince 2009. Odvolací soud v průběhu odvolacího řízení (říjen 2009) vyzval znalce P. P., který sdělil, že od ledna 2008 u předmětných nemovitostí nedošlo ke změně obecné ceny natolik, aby bylo nutné provádět její přecenění. Odvolacímu soudu tak nelze vytknout žádné pochybení, neboť dovolací námitky míří ke zpochybnění skutkového závěru o ceně nemovitostí.
Žalobkyně ostatně uvedenou námitku vůči znaleckému dokazování v odvolacím řízení neuplatnila. Vytýká-li odvolacímu soudu „všeobecně známou“ skutečnost poklesu cen nemovitostí v roce 2009, tím spíše měla tento poukaz – v souladu s projednací zásadou – uplatnit v průběhu odvolacího řízení.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 12, a v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 7484, k tomu dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2793/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolatelka v průběhu odvolacího řízení námitku, že znalecký posudek neobstojí pro změnu cenových relací nemovitostí, neuplatnila a pokud se jí odvolací soud výslovně nezabýval, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, zvláště, jestliže se ani ze spisu nepodávaly žádné skutečnosti závěr tvrzený dovolatelkou naznačující.
Pro úplnost této části odůvodnění však dovolací soud dodává, že – s ohledem na skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí z dále uvedených důvodů – v dalším řízení bude nutno se opětovně zabývat i otázkou aktuálního určení obecné ceny vypořádávaných nemovitostí.
Dovolatelka soudům dále vytýká, že se nevypořádaly s otázkou vzájemného vztahu konsorcia založeného smlouvou ze dne 1. ledna 1991 a sdružení podle §829 z hlediska jejich případné totožnosti či odlišnosti, neboť není zřejmé, jaké hodnoty či věci, případně vnosy z tohoto konsorcia, zůstaly mezi účastníky nevypořádány nebo „byly se souhlasem dovolatelky převedeny či nepřevedeny k užívání do sdružení“. Žádný ze soudů se nevypořádal s tím, jakým způsobem byla ukončena a vypořádána činnost konsorcia, zda – pokud k němu došlo - nebyl žalovanému převeden majetek, který „by ještě ke dni zániku manželství náležel do BSM“. Dovolatelka pak klade otázku pro případ, že k vypořádání majetku konsorcia nedošlo, „v jakém vlastnickém režimu se nacházejí věci a jiné majetkové hodnoty získané z činnosti konsorcia“.
Z dovolání není především zřejmé, jakým způsobem by se měla uvedená námitka dovolatelky promítnout v poměrech souzené věci. Dovolatelka sice soudům v dovolání nesprávný postup vytýká, z obsahu dovolání však není zřejmé, jakým způsobem se má tato výhrada prosadit ve sporu mezi účastníky, protože žalobkyně žádná konkrétní tvrzení neuvádí a dovolání v této části koncipuje jako souhrn otázek s obecnými variantami řešení.
Ani zde nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se touto otázkou v průběhu odvolacího řízení výslovně nezabýval, protože tuto námitku ve svém odvolání neuplatnila. V odvolání ze dne 7. července 2008 se dovolatelka o otázce spojené s tzv. konsorciem vůbec nezmiňuje, hovoří toliko o sdružení a výslovně uvádí, že jí byla zamlčena informace „o změně smlouvy v roce 1992 na vznik sdružení“. Odvolací soud pak majetkovou participaci žalovaného na uvedeném sdružení vypořádal a z pohledu dovolací námitky mu nelze nic vytknout.
Jestliže s uvedenou námitkou přichází dovolatelka až v průběhu dovolacího řízení, dovolací soud k ní z výše uvedených důvodů nepřihlédl. Vzhledem k tomu, že dovolání však je důvodné, bude na odvolacím soudu, aby se uvedenou otázkou zabýval. V daném směru bude na odvolacím soudu, aby žalobkyni vyzval ke konkretizaci toho, jakým způsobem se má uvedená námitka konkrétně promítnout v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zejména z hlediska předmětu sporu a hodnot v tomto řízení vypořádávaných. V případě, že žalobkyně svá tvrzení v daném směru v průběhu odvolacího řízení doplní, bude na odvolacím soudu, aby posoudil podle jejího obsahu, zda půjde o tvrzení, kterými bude možno se v řízení zabývat z hlediska : a) účinků koncentrace řízení provedené usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. dubna 2006, č. j. 8 C 1387/95-296, b) přípustnosti nových tvrzení ve smyslu §119a o. s. ř. (poučení poskytnuté účastníkům soudem prvního stupně u jednání konaného dne 17. června 2008), c) konstantních závěrů judikatury, podle kterých soud může vypořádat pouze ty hodnoty tvořící součást zákonného majetkového společenství, které účastníci učiní předmětem řízení, a učiní tak ve lhůtě tří let od zániku tohoto majetkového společenství (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 8045, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné v Souboru pod pořadovým č. C 8310).
Obdobné závěry se prosadí i ve vztahu k námitce, že soudy svá rozhodnutí v části týkající se vypořádání účasti žalovaného na sdružení opřely o „podvrženou listinu“, kterou je Dohoda o vypořádání účastníků sdružení při odchodu ze sdružení ze dne 25. března 1994“.
Jestliže dovolatelka brojí proti pravosti dohody o vypořádání žalovaného po jeho vystoupení ze sdružení, není možné z dovolání jasně zjistit, jaké závěry z toho dovozuje pro danou věc. Její argumentace je vnitřně rozporná; na jedné straně brojí proti způsobu vypořádání účasti žalovaného na sdružení, spočívající mimo jiné ve způsobu ocenění nákladního automobilu značky Liaz, který žalovaný jako součást vypořádání na základě této dohody obdržel a který odvolací soud považoval za součást bezpodílového spoluvlastnictví, přičemž zjevně vychází z toho, že uvedené vozidlo součástí bezpodílového spoluvlastnictví bylo a má být vypořádáno, a současně zpochybňuje platnost dokumentu, na základě kterého žalovaný tuto věc získal z vypořádání jeho účasti na sdružení.
Na straně druhé uvádí, že žalovaný i po výpovědi smlouvy o sdružení nadále podnikal shodným způsobem a ukončení účasti žalovaného ve sdružení považuje žalobkyně pouze za formální. Kdyby však výpověď účasti ve sdružení nebyla platnou, účast žalovaného na sdružení by do dne zániku bezpodílového spoluvlastnictví zřejmě stále trvala a věci by nebylo možné vypořádávat. Předmětem vypořádání by pak nemohly být konkrétní věci a hodnoty odvíjející se od zániku účasti žalovaného ve sdružení ještě za trvání bezpodílového spoluvlastnictví a poskytnuté na základě dohody o vypořádání účastníků sdružení, ale toliko částka, na jejíž vyplacení by měl podnikající nárok, zanikla-li by jeho účast ve sdružení ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů po odečtení případného vkladu vlastních oddělených prostředků tohoto manžela (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 19, str. 721).
Dovolatelka v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedené námitky neuplatnila, a nelze tak v dovolání důvodně namítat nesprávné právní posouzení věci, jestliže se odvolací soud těmito námitkami nezabýval. Uvedenou dohodou i výpovědí účasti ve sdružení provedl důkaz soud prvního stupně již u jednání konaného u soudu prvního stupně dne 3. září 1998 a žalobkyně žádnou námitku týkající se pravosti uvedené dohody ani „formálnosti“ ukončení účasti ve sdružení neuplatnila.
Obdobně jako ve vztahu k námitce týkající se vztahu konsorcia a sdružení bude proto na odvolacím soudu, aby v dalším řízení zejména posoudil, zda půjde o tvrzení, kterými bude možno se v řízení zabývat z hlediska : a) účinků koncentrace řízení provedené usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. dubna 2006, č. j. 8 C 1387/95-296, b) přípustnosti nových tvrzení ve smyslu §119a o. s. ř. (poučení poskytnuté účastníkům soudem prvního stupně u jednání konaného dne 17. června 2008).
Ve vztahu k dalším dovolacím námitkám je však dovolání přípustné a též i důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázky plateb na úhradu závazku z úvěrové smlouvy uzavřené žalovaným a jeho bratrem; z finančních prostředků opatřených touto smlouvou byl pořízen autojeřáb, který odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – nepovažoval za součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů a dluh z úvěrové smlouvy není podle názoru odvolacího soudu (přičemž tento názor dovolatelka nezpochybňuje) společným dluhem účastníků, který by bylo nutno v řízení vypořádat. Platby na úhradu úvěru však odvolací soud zohlednil tak, že je posoudil jako vnos ze společného majetku obou účastníků do „výlučného vlastnictví žalovaného“.
Protože soud prvního stupně uvedeným způsobem nepostupoval, je v této části dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné, byť zejména z jiných důvodů než dovolatelkou uváděných.
Odvolací soud promítl svou výchozí úvahu do vypořádání tak, že zohlednil jako vnos částku 260 000,- Kč představující polovinu z částky, kterou vzal za prokázanou jakožto částku zaplacenou žalovaným a jeho bratrem na dluh z úvěrové smlouvy a která připadá na žalovaného jako rovnodílného dlužníka. Odvolací soud vyšel z toho, že pokud byl úvěr poskytnut žalovanému a jeho bratrovi jako „rovnodílným dlužníkům“ a není součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, připadá na žalovaného a jeho bratra k úhradě polovina dluhu na každého. Jestliže tedy z prostředků tvořících bezpodílové spoluvlastnictví byla uhrazena polovina dluhu připadající na žalovaného, jde o vnos ze společného do výlučného v hodnotě poloviny částky na úhradu dluhu žalovaného, tj. v rozsahu jedné čtvrtiny celkově uhrazené částky.
Žalobkyně v obecné rovině namítá, že úhradu úvěru provedl pouze žalovaný (zřejmě z prostředků tvořících bezpodílové spoluvlastnictví) a namísto 260 000,- Kč „měla být do masy SJM vnesena daleko větší částka“. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že se žalobkyně omezila pouze na toto konstatování, aniž by tuto námitku jakkoliv blíže konkretizovala a specifikovala a potud není tato námitka důvodná, neboť z ní není ani patrno, jaký dovolací důvod touto námitkou uplatňuje.
I kdyby se však v dalším řízení tvrzení žalobkyně prokázalo, je zřejmé, že z pohledu úvahy odvolacího soudu by jako investice ze společného majetku do výlučného mohla promítnout pouze ta částka, která podle dosavadních zjištění připadla na úhradu dluhu žalovaného, tj. jedna polovina celkového úvěru, a to v rozsahu poloviny této částky, jak ostatně uvažoval i odvolací soud.
Jestliže by totiž ze společných prostředků byla provedena i úhrada dluhu připadajícího na bratra žalovaného, musel by se odvolací soud ovšem musel zabývat v prvé řadě tím, zda půjde o tvrzení, kterými bude možno se v řízení zabývat z hlediska : a) účinků koncentrace řízení provedené usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. dubna 2006, č. j. 8 C 1387/95-296, b) přípustnosti nových tvrzení ve smyslu §119a o. s. ř. (poučení poskytnuté účastníkům soudem prvního stupně u jednání konaného dne 17. června 2008), c) konstantních závěrů judikatury, podle kterých soud může vypořádat pouze ty hodnoty tvořící součást zákonného majetkového společenství, které účastníci učiní předmětem řízení, a učiní tak ve lhůtě tří let od zániku tohoto majetkového společenství.
Důvodnost této dovolací námitky je však dána tím, že v části týkající se vypořádání této investice je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí výslovně uvedl, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že na úvěr bylo žalovaným a jeho bratrem zaplaceno za trvání manželství celkem 1 410 000,- Kč a vzhledem k tomu, že úvěr byl splácen rovnodílnými dlužníky, je nutno za investici ze společných prostředků považovat částku 520 000,- Kč. V další části odůvodnění rozsudku však uvádí, že částka 520 000,- Kč představuje jednu polovinu zaplacené částky na úvěr, a to částky 1 040 000,- Kč. Je zřejmé, že odvolací soud uvažuje pro účely vypořádání investice ze společného do výlučného s polovinou částky zaplacené na úhradu poskytnutého úvěru, činí však dvě odlišná zjištění, že výše úhrady na úvěr činila 1 040 000,- Kč, resp. 1 410 000,- Kč; potud je pak rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost a zakládá vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ke které dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Dovolatelka soudům dále vytýká závěr, že autojeřáb AD 20 na podvozku Tatra 815 nespadá do bezpodílového spoluvlastnictví manželů z toho důvodu, že měl sloužit k výkonu podnikání žalovaného, přičemž tento závěr není ničím podložen, neboť „není zřejmé, zda v rozsudcích uváděný autojeřáb byl skutečně tím, který by měl být osobním vlastnictvím žalovaného“.
Tato námitka je nedůvodná ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť ten spoluvlastnický podíl na jeřábu v rozsahu jedné poloviny součástí bezpodílového spoluvlastnictví učinil; námitka je však důvodná ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle §143 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Soud prvního stupně, vycházeje z výpovědi žalovaného, svědka F. P., smlouvy o zřízení zástavního práva, úvěrové smlouvy č. 78/800122-1 a faktury č. 2780, uzavřel, že v době zakoupení jeřábu Tatra 815 BVA 52-89 v roce 1990 nebyli ani žalovaný ani jeho bratr F. P. podnikateli, neboť oprávnění k výkonu podnikatelské činnosti jim vzniklo až v roce 1991.
Odvolací soud ve vztahu k uvedenému jeřábu toliko bez dalšího a bez odkazu na jakékoliv skutkové zjištění konstatoval, že „je nesporné, že předmětný autojeřáb slouží k výkonu povolání žalovaného v autodopravě“.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že v době zakoupení jeřábu jeho kupující nevykonávali samostatnou výdělečnou činnost, protože ještě nedisponovali veřejnoprávním oprávněním k výkonu podnikatelské činnosti, na základě čehož dospěl k závěru, že uvedený jeřáb tvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví.
Odvolací soud žádným způsobem nevysvětlil, jakým způsobem mělo dojít – ve vztahu k právnímu názoru soudu prvního stupně - ke změně vlastnického režimu na výlučný majetek žalovaného v rozsahu spoluvlastnického podílu jedné poloviny a své rozhodnutí neopřel o žádná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, případně v režimu §213 o. s. ř. Právní posouzení věci odvolacím soudem je v této části neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod byl proto uplatněn právem.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká nesprávný způsob vypořádání automobilu LIAZ potud, že odvolací soud, měl-li za to, že automobil je součástí bezpodílového spoluvlastnictví, měl jeho hodnotu určit znaleckým posudkem.
I tato námitka je ve svém důsledku důvodná.
Uvedený nákladní automobil soud prvního stupně v rámci vypořádání přikázal do vlastnictví žalovaného a vypořádal jej jako součást bezpodílového spoluvlastnictví. Odvolací soud vyšel z toho, že „tuto věc nelze vypořádat fyzicky a přikázat ji do vlastnictví některého z účastníků“, protože vozidlo bylo po rozvodu manželství převedeno na jiného provozovatele. Podle názoru odvolacího soudu je proto nutno při vypořádání zohlednit hodnotu této věci, kterou nabyl za trvání manželství žalovaný a poté ji zrealizoval převodem vozidla.
Dovolací soud se shoduje s odvolacím soudem potud, že podmínkou vypořádání věcí tvořících zákonné majetkové společenství, v podobě jejich přikázání některému z manželů, je to, že v době rozhodnutí soudu existují (jednak objektivně a jednak jsou v majetkovém společenství manželů) a v době zániku majetkového společenství tvoří jeho součást. Věc, která tyto předpoklady nesplňuje, nemůže být přikázána do vlastnictví žádného z účastníků. Pokud některý z manželů nakládal s věcí tvořící zákonné majetkové společenství v rozporu se zákonem, nelze k jeho protiprávnímu úkonu přihlížet (je-li absolutně neplatný nebo byla řádně uplatněna námitka relativní neplatnosti) a věc je třeba zahrnout do vypořádání a přikázat ji zpravidla tomuto účastníkovi (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Pokud dojde k platnému převodu věci tvořící součást zákonného majetkového společenství (tj. v případech, kdy je věc převedena oběma manžely nebo jedním z manželů bez souhlasu druhého a tento manžel se nedovolá relativní neplatnosti takového právního úkonu), je předmětem vypořádání částka získaná za převod vlastnického práva k takové věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009, uveřejněný v časopise Právní fórum, 2011, č. 4, str. 184; v něm vyslovené závěry vážící se k převodu obchodního podílu se uplatní i při převodu vlastnického práva k movitým věcem). Tento princip platí i v případech, kdy došlo k převodu věci po zániku zákonného majetkového společenství do jeho vypořádání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ; v něm vyslovené závěry vážící se k převodu obchodního podílu se uplatní i při převodu vlastnického práva k movitým věcem).
V poměrech souzené věci se tyto závěry prosadí potud, že pokud odvolací soud uzavřel, že automobil nelze jako součást zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví přikázat některému z účastníků do výlučného vlastnictví proto, že po zániku bezpodílového spoluvlastnictví došlo k převodu vlastnického práva k tomuto automobilu, není správný jeho závěr, že do vypořádání zahrnul částku 80 000,- Kč představující hodnotu vozidla v době, kdy se stalo součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj. v roce 1994. I v této části tak rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, byť není v daném směru důvodná dovolací námitka žalobkyně, podle které spočívalo pochybení odvolacího soudu v tom, že neprovedl ocenění automobilu znaleckým posudkem. Takový postup by byl namístě pouze tehdy, pokud by ke dni rozhodování odvolacího soudu předmětný automobil byl stále součástí zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví. Tak by tomu mohlo být v případě, kdy by nedošlo k platnému převodu vlastnického právu k tomuto automobilu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2012
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu