ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4933.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4933/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Ing. K. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalovanému SYNTHOS Kralupy a. s., IČO: 28214790, se sídlem v Kralupech nad Vltavou – Lobeček, O. Wichterleho 810, zastoupenému JUDr. Pavlem Weikertem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 2561/47, o náhradu škody uvedením do předešlého stavu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 115/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2015, č. j. 31 Co 132/2015-570, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Mělníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2015, č. j. 8 C 115/2005-528, výrokem I. připustil změnu žaloby navrženou žalobcem v podání ze 7. 5. 2012 doplněném podáním z 16. 7. 2012. Výrokem II. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému z pozemku parc. č. 220/5 díl b) o výměře 252 m 2 , dle geometrického plánu č. 257-166/2004, vyhotoveného 13. 8. 2004 Ing. Zbyňkem Dlaskem, odstranit porost, odstranit veškerou navážku, jež je tvořena vrstvou ornice, podorniční vrstvou a popílkem, odstranit těsnící folie a geotextilie z původního povrchu zemského, a to mechanickým rozebráním a odvezením a uvést tento pozemek do původního stavu tak, aby půda splňovala kulturu a zařazení do bonitovaných půdně ekologických jednotek, a to navezením štěrkopísku, následným navezením souvislé spodní podorniční vrstvy o mocnosti alespoň 70 cm a navezením souvislé horní vrstvy ornice o mocnosti alespoň 30 cm, a takto vyklizené a upravené pozemky žalobci předat do 12 měsíců od právní moci rozsudku, dále z pozemků parc. č. 304/10 o výměře 35085 m 2 (lesní pozemek), parc. č. 304/12 o výměře 1675 m 2 (lesní pozemek), parc. č. 208/92 o výměře 72028 m 2 (lesní pozemek), parc. č. 208/91 o výměře 6305 m 2 (lesní pozemek), zapsaných na LV č. 311 pro k. ú. V., odstranit porost, zarovnat terénní prohlubně a nerovnosti na těchto pozemcích, a to doplněním souvislé spodní podorniční vrstvy na mocnost minimálně 70 cm a doplněním souvislé horní vrstvy ornice na mocnost minimálně 30 cm, a takto vyklizené a upravené pozemky předat žalobci do 12 měsíců od právní moci rozsudku a dále uvést tento pozemek do původního stavu tak, aby půda splňovala kulturu a zařazení do bonitovaných půdně ekologických jednotek, a to provedením biologické rekultivace sestávající z pěstování zúrodňujících plodin (např. jeteloviny), jejich hnojení a zaorávání po dobu pěti let od předání zarovnaných pozemků žalobci, dále z pozemku parc. č. 232/5 o výměře 706 m 2 (lesní pozemek), zapsaného na LV č. 311 pro k. ú. V., odstranit porost, odstranit veškerou navážku, jež je tvořena vrstvou ornice, podorniční vrstvou a popílkem, odstranit těsnící folie a geotextilie a uvést tento pozemek do původního stavu mechanickým rozebráním a odvezením výše zmíněných movitých věcí tak, že bude odstraněn všechen materiál, který byl po ukončení těžby štěrkopísku na tento pozemek navezen. Výroky pod body III. a IV. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. června 2015, č. j. 31 Co 132/2015-570, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. – IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to především v tom směru, že nárok žalobce posuzoval výhradně podle §442 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tedy podle ustanovení o náhradě škody uvedením v předešlý stav, a nikoliv podle §126 obč. zák., podle kterého měla žaloba být především posouzena, neboť žalobce se nedomáhal náhrady škody, ale ochrany svého vlastnického práva, které bylo dotčeno provedením neoprávněné rekultivace, a to buď odstranění stavby rekultivace nebo vyklizením pozemků. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 25 Cdo 1058/2009, popřípadě s usnesením téhož soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 22 Cdo 12/2000.
Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1058/2009 se uvádí: „Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud nerozlišil dvojaký charakter nároku uplatněného žalobou. I když ve skutkovém vylíčení žaloby je opakovaně argumentováno vznikem škody z důvodu znemožnění zemědělského využití zasaženého pozemku, má charakter žaloby na náhradu škody pouze ta její část, v níž se žalobce domáhá odstranění škodlivých následků (dopadů) činnosti žalovaného na pozemek, tj. povinnosti vysekat olše, vrby, rákos, odstranit pařezy, keře malin a plevel, snížit terén na této části pozemku o 80 cm a terén upravit a osít jej semeny lučních trav. Požaduje-li však žalobce zároveň i to, aby z jeho pozemku, resp. k jeho hranicím, byly odstraněny části hrází víceúčelových nádrží žalovaného, jde o žalobu směřující k ochraně vlastnického práva (§126 obč. zák.) či žalobu na odstranění stavby (§135c obč. zák.), která byla na cizím pozemku zřízena bez občanskoprávního oprávnění. Podmínkou úspěchu takové žaloby však není porušení právní povinnosti ze strany žalovaného ani vznik škody na straně žalobce, nýbrž pouze trvající stav porušení jeho vlastnického práva buď neoprávněnou stavbou či jiným zásahem žalovaného“. Toto rozhodnutí odkazuje na §126 obč. zák., ve kterém se výslovně uvádí: „Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje“. Stejně tak podle §1042 nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který je třeba v dané věci aplikovat, platí: „Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje“. Negatorní žalobě lze vyhovět jen, brání-li se vlastník proti neoprávněnému zásahu; v dané věci však soudy zamítly žalobu proto, že zásah považovaly za oprávněný (spor byl o to, zda se územní rozhodnutí o rekultivaci vztahovalo na pozemky žalobce – viz níže). Za této situace žalobě nemohly vyhovět bez ohledu na její kvalifikaci jako žaloby negatorní či žaloby na náhradu škody (zásah nebyl podle jejich zjištění učiněn neprávem či neoprávněně ). Rozpor s uvedeným rozhodnutím tak není dán.
Není zřejmé, v čem má spočívat rozpor s rozsudkem sp. zn. sp. zn. 22 Cdo 12/2000. Dovolatel patrně považuje provedenou rekultivaci za stavbu; jde však jen o úpravy, jejichž výsledkem je změna pozemku a to, co k němu bylo přidáno, se stalo jeho součástí. To, že se snad veřejnoprávní předpisy v souvislosti s rekultivací zmiňují o stavbě, není podle občanského práva rozhodné. Ustálená judikatura rozlišuje stavby jako předmět občanskoprávních vztahů (o takovou stavbu v dané věci nejde) a stavby ve smyslu veřejného práva. „V případě, že občanskoprávní předpisy používají pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy jako činnost, směřující k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Pro účely občanského práva je pojem ‚stavba‘ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu. Stavba, která není věcí podle §119 obč. zák., je součástí pozemku“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1305/96). „Musí tedy jít o takovou stavbu, s níž by mohlo být samostatně nakládáno, aniž by muselo být současně nakládáno s pozemkem, na něm je stavba umístěna. V oblasti občanskoprávních vztahů proto nelze pojem stavby vykládat podle správních – zpravidla stavebních – předpisů“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1121/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2009, se uvádí: „Občanský zákoník v §120 odst. 2 stanoví, že stavba není součástí pozemku; nevymezuje však, co to stavba je… Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že pokud občanskoprávní předpisy (např. §120 odst. 2 obč. zák.) používají pojem ‚stavba‘, nelze obsah tohoto pojmu vykládat jen podle stavebních předpisů. Stavební předpisy chápou pojem ‚stavba‘ dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naopak pro účely občanského práva je pojem ‚stavba’ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96, publikovaný v Právních rozhledech, 1997, č. 6). Stavba, která není věcí podle §119 obč. zák., je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem. Stavba jako výsledek stavební činnosti je zpravidla též stavbou podle občanského práva a je samostatnou věcí. V některých případech však stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc (např. lom, meliorační zařízení, některé ploty a zídky apod.). V některých mezních případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc a kdy o součást pozemku. Bude vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.), a také k jejímu stavebnímu provedení. Významným hlediskem je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku“.
V dané věci soudy neučinily zjištění, že by „konstrukce“ výsledku rekultivace byla takové povahy, že by mohlo jít o samostatný předmět občanskoprávních vztahů, a není tu nic, co by umožňovalo v dovolacím řízení tento závěr zpochybnit; za této situace nebyla aplikace judikatury týkající se odstranění stavby z cizího pozemku namístě.
Dovolací soud odkazuje na konstantní judikaturu, podle které platí: „Vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, nelze vlastnickou žalobou požadovat uvedení věci do předešlého stavu, popřípadě odstranění následku neoprávněného zásahu spočívající v uvedení do předešlého stavu“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 292/02). Právní kvalifikací žaloby, provedenou žalobcem, není soud vázán (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 2443/08, a řadu dalších rozhodnutí).
Další důvod přípustnosti dovolání žalobce shledává v tom, že odvolací soud posoudil otázku hmotného práva v rozporu se zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a především s §10 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, pokud zaujal názor, že územní rozhodnutí nemusí označit parcelními čísly dle katastru nemovitostí území, na které se vztahuje. O to opírá tvrzení o neoprávněnosti zásahu do jeho vlastnického práva; jiné důvody dovolání neuplatňuje.
Ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit. O obsahu zmíněné vyhlášky není sporu; nicméně odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč nemá pochybnost o tom, že se územní rozhodnutí vztahovalo na sporné pozemky (str. 11 rozsudku). I kdyby snad formulace výroku nebyla zcela přesná, pak platí, že „ačkoli soudy v občanskoprávním řízení vychází z rozhodnutí správního orgánu, musí - má-li být jejich rozhodnutí na něm založeno - zjistit jeho obsah, který se ve výjimečných případech zjevných nesprávností nemusí krýt s textem rozhodnutí“ ( rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2461/2007). Ostatně ani v případě pochybení by nešlo o rozhodnutí nicotné, a soud by z něj – po výkladu obsahu výroku – musel vycházet. Tak např. v rozsudku z 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/977, uveřejněném pod č. 9/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a opět v rozsudku ze 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000, a v řadě dalších rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda se jedná o akty nicotné (nulitní), tedy o akty, jejichž vady jsou tak závažné, že se neuplatňuje presumpce jejich správnosti (takové vady totiž nevyžadují zvláštní proces k odstranění vad nebo aktů samotných, nikdo jich nemusí dbát a od počátku se na ně pohlíží jako na neexistující. K takovým paaktům lze přiřadit správní rozhodnutí vydaná mimo rámec vymezené pravomoci správního orgánu, popřípadě vydaná tzv. absolutně nepříslušným (nekompetentním) správním orgánem. U kategorie aktů, jež jsou pouze věcně vadné nebo nezákonné, naopak platí presumpce jejich správnosti (dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu