ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.4994.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 4994/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalovanému J. S., zastoupenému JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 77/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2015, č. j. 18 Co 508/2014-307, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Karlových Varech (dále ,,soud prvního stupně“) v této věci již třetím rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 15 C 77/2011-273, žalovanému uložil, aby se zdržel zásahů do vlastnického práva žalobce ke stavbě bez čp/če na pozemkové parcele parc. č. 368/2 zapsané pro katastrální území D., obec K. V., a to tak, že je povinen zdržet se vstupování do střešního prostoru této stavby či jiného užívání střešního prostoru této stavby a zdržet se bránění v přístupu do střešního prostoru této stavby, do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 4. 2015, č. j. 18 Co 508/2014-307, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil, aby se zdržel zásahů do vlastnického práva žalobce ke stavbě bez čp/če garáže, která stojí na pozemku par. č. 368/2, jehož je součástí, nemovitost zapsaná na LV č. 98 pro obec K. V., katastrální území D., u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary, a to tak, že je povinen zdržet se vstupování do půdního prostoru této stavby či jiného užívání půdního prostoru této stavby a zdržet se bránění v přístupu do půdního prostoru této stavby, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále má být otázka, řešená odvolacím soudem posouzena jinak.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění 31. 12. 2013 – dále jen „ o. s. ř.“ (Čl. II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). Tak je tomu i v této věci.
Žalobcovo vlastnictví dostatečně vyplynulo ze samotného zjištění, že sporný půdní prostor je součástí jeho nemovitosti – garáže. Tuto skutečnost měly soudy za prokázanou a z ní bez dalšího plynulo žalobcovo vlastnické právo k půdnímu prostoru. Platné právo totiž nezná tzv. patrové vlastnictví – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3938/2013; stavby lze dělit jen vertikálně, vlastnictví budovy nemůže být děleno horizontálně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1130; jde o závěr konstantně judikaturou zastávaný – viz např. rozhodnutí publikované pod č. 285/1947 Sbírky rozhodnutí československých soudů). Nebylo-li v řízení zpochybněno, že sporné prostory tvoří půdu nad garáží, která je ve vlastnictví žalobce (a žalobcovo vlastnictví garáže dovolatel nepopírá), pak je pojmově zcela vyloučeno, aby tyto prostory tvořily součást sousedního domu. Otázky předkládané žalovaným k posouzení na tomto základním závěru nemohou nic změnit. Tak např., i kdyby půda byla doposud užívána spolu se sousedním domem a sloužila jen jeho vlastníkovi, nemohla by se stát součástí tohoto domu.
Námitky proti znaleckému posudku i proti jeho hodnocení mají skutkový charakter, a nelze o ně opírat přípustnost dovolání (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2517/2011). Rozsudek není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99; tam se totiž uvádí, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení). O nic takového v dané věci nešlo, na půdě nikdo nebydlí a žalobce ji může jako půdu používat.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Jiří Spáčil,CSc.
předseda senátu