ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.5232.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 5232/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) R. H., b) T. H. a c) MUDr. S. K., všech zastoupených JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí 3290, proti žalovaným: 1) J. K. a 2) A. K. a zastoupeným JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o zdržení se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 6 C 16/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2014, č. j. 24 Co 100/2014-204, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2014, č. j. 24 Co 100/2014-204, a rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 6. prosince 2013, č. j. 6 C 16/2012-173, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2013, č. j. 6 C 16/2012-177, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č. j. 6 C 16/2012-173, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2013, č. j. 6 C 16/2012-177, uložil žalovaným povinnost zdržet se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců, spočívajícího v upevnění 11 kusů krokví o průměru 12 x 12 až 14 cm na pozednici nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců postavených na pozemku st. parc. č. 9, zapsaných na LV č. 702, vedeného Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod, pro katastrální území H. u V., obec H. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. st. 9, zapsaného na LV č. 702, a žalovaní mají ve společném jmění manželů pozemek parc. č. st. 10, zapsaný na LV č. 12, oba vedené Katastrálním úřadem pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Havlíčkův Brod, pro katastrální území H. u V. Žalovaní v prosinci 2009 v době nepřítomnosti žalobců zasáhli stavebními úpravami do střešní konstrukce hospodářské budovy a garáže ve vlastnictví žalobců, které se nachází na pozemku parc. č. st. 9, a to tak, že z ní odstranili a rozebrali tři řady pálených tašek a provedli i demontáž latí. Následně upevnili obvodovou zeď a pozednici hospodářské budovy 11 ks krokví, na tyto položili latě a betonovou krytinu, a to na dřevník a chlévky žalovaných, když tímto zasáhli do střešní konstrukce stavby žalobců. Střešní krytinu žalobců následně usadili zpět, včetně původních latí. Neoprávněný zásah stále trvá. Soud se nezabýval otázkou způsobené škody, ale otázkou, zda došlo provedením stavebních prací žalovanými k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva žalobců. To, zda provedení těchto prací podléhá nebo nepodléhá stavebnímu povolení, nespadá do kompetence soudu. Žalovaní neprokázali, že jsou vlastníky zdi hospodářské budovy a garáže žalobců a ani nevydrželi právo odpovídající věcnému břemeni, opravňující je k tomu, aby opětovně zatížili zeď žalobců. Nedoložili, že by toto věcné břemeno vykonávali v dobré víře, když svou držbu nepodložili žádným právním důvodem.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 24 Co 100/2014-204, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, jakož i s jeho právními závěry. Rozsudek soudu prvního stupně je přezkoumatelný, neboť soud prvního stupně uvedl, čeho se žalobci domáhají a z jakých důvodů. Vysvětlil, které skutečnosti má za prokázané a z jakých právních norem vycházel. Žalobci mají právo na ochranu svého vlastnického práva proti žalovaným, kteří ostatně ani nepopírají, že se rušení z jejich strany uskutečnilo a stále trvá. Negatorní žalobou se lze domáhat i toho, aby žalovaný odstranil následky již vykonaných rušivých zásahů. Není podstatné, že se zatížení zdi žalobců oproti době před zásahem snížilo. Negatorní žalobou se lze domáhat zákazu zásahů, které již byly vykonány. Odvolací soud vyšel z toho, že §127 odst. 1 obč. zák., na který soud prvního stupně odkázal, poskytuje ochranu represivní, nikoliv preventivní. Preventivní ochrana je poskytnuta ohroženému podle §417 obč. zák. Ze znaleckého posudku vypracovaného v řízení vyplynulo, že zatížení zdi trámy a střechou žalovaných nevedlo zatím ke vzniku škody. Zásah, kterého se dopustili žalovaní, proto spadá pod §126 odst. 1 obč. zák. Žalovaní neprokázali, že by jim právo opřít o zeď žalobců svou střechu vzniklo na základě nějakého právního důvodu. Nemohli ho ani nabýt vydržením, protože nemohli být vzhledem ke všem okolnostem přesvědčeni, že jim takové právo náleží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že do vlastnického práva žalobců bylo zasaženo. Popřeli, že by došlo k umístění krokví – střechy, pouze provedli rekonstrukci té stávající. Střecha je pak součástí jejich stavby. Otázkou neřešenou má být posouzení, že neoprávněnost zásahu je nutné posuzovat ve vztahu ke stavu před rekonstrukcí. Poukázali na to, že se tímto zásahem snížilo zatížení střechy. Je třeba přihlédnout k tomu, že stavební předpisy ukládají vlastníku stavby povinnost zabezpečovat dobrý stavební stav, aby nedocházelo ke znehodnocení stavby a co nejvíce se prodloužila její uživatelnost. Pokud byl špatný stav střechy prokázán, je otázkou, zda měli možnost rekonstrukci neprovést. Žalobci v žalobě tvrdili, že žalovaní neoprávněně zasáhli do jejich vlastnického práva provedenou rekonstrukcí. Domáhají se tedy odstranění zásahu, uvedení do předešlého stavu, o což lze žádat pouze v režimu §442 odst. 2 obč. zák. Jde o právo o náhradu škody, jehož promlčení bylo v řízení žalovanými namítnuto. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že v řešené věci není toto ustanovení aplikovatelné, odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 735/2001. Rovněž nesprávně posoudil odvolací soud námitku vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, ačkoliv vše potřebné v této souvislosti bylo v řízení prokázáno, včetně oprávněnosti držby. Tím se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3209/2009. Za situace, kdy se zásahem žalovaných zatížení zdi snížilo a zeď z tohoto důvodu nevykazuje vady, by bylo navíc vyhovění požadavku žalobců podle §126 odst. 1 obč. zák. v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák. a §1 o. s. ř., jakož i s judikaturou Ústavního soudu. Navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá.
Žalobci dovolání nepovažují za přípustné. V řešené věci jde o žalobu podle §126 odst. 1 obč. zák. Žalovaní ohrožují práva žalobců nad míru přiměřenou poměrům. Neoprávněný zásah ze strany žalovaných byl žalobci jednoznačně prokázán. Dvěma znaleckými posudky bylo dále v řízení prokázáno, že k zatížení jejich pozednice došlo protiprávním záměrným jednáním žalovaných v době nepřítomnosti žalobců. Současná situace nevyhovuje bezpečnostním ani požárním předpisům. Svou žalobou neuplatňovali žalobci právo na náhradu škody, ale jednoznačně se domáhali ochrany svého vlastnického práva. Ztotožnili se tedy se závěry odvolacího soudu, včetně posouzení námitky vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni ze strany žalovaných. Navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva žalobců zakládajícímu nárok na uvedení v předešlý stav došlo před 1. 1. 2014.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle které bylo třeba žalobní požadavek žalobců posoudit v souladu s §442 odst. 2 obč. zák. jako nárok na náhradu škody, nikoliv jako ochranu vlastnického práva žalobců.
Dovolání je pro řešení této otázky přípustné a zároveň důvodné, protože se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že negatorní žalobou „se žádá, aby soud zakázal žalovanému neoprávněné rušení vlastníka ve výkonu jeho vlastnického práva, což je totéž jako uložení povinnosti žalovanému, aby se zdržel neoprávněného rušení. V širším smyslu je třeba za zápůrčí žalobu považovat i žalobu, kterou se žalobce domáhá i toho, aby žalovaný odstranil následky už vykonaných rušivých zásahů. I taková žaloba se opírá o ustanovení §126 obč. zák.“ [stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, Cpj 59/71 (publikované pod č. 65/72 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, sešit 9, strana 496)].
V rozsudku ze dne 4. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001 (uveřejněném pod C 1076 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“) dovolací soud uvedl, že „vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení ObčZ o náhradě škody, nelze požadovat uvedení do předešlého stavu podle §126 odst. 1 ObčZ, případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu. Tento závěr vychází z úvahy, že o možnosti domáhat se odstranění následků neoprávněných zásahů není v §126 ObčZ, ze kterého vlastnické žaloby vycházejí, nic uvedeno. Původně sloužila negatorní žaloba jen k popření tvrzeného práva služebnosti; tak také byla koncipována v §523 OZO z roku 1811, ve kterém nebylo zmínky o povinnosti žalovaného odstranit následky neoprávněného zásahu. Právní věda i judikatura chápaly žalobu negatorní šířeji, jako prostředek ochrany proti jakémukoliv neoprávněnému zásahu, tedy i proti takovému, který nespočíval v osobování si služebnosti nebo výkonu jeho obsahu. Povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu nebyla opírána o §523 OZO, ale o ustanovení o náhradě škody, někdy též o possesorní žalobu z rušené držby podle §346 OZO. I dnes je třeba postupovat tam, kde jiné normy umožňují uvedení věci v předešlý stav, resp. odčinění újmy, podle těchto speciálních norem a jen tam, kde by takového předpisu nebylo a vzniklou újmu by nebylo možno odčinit jinak, by bylo možno za pomoci extenzivního výkladu §126 ObčZ přiznat vlastníkovi právo domáhat se odčinění následku zásahu. Možnost uvedení poškozené věci do předešlého stavu právo upravuje, a proto není důvod v tomto ohledu extenzívním výkladem připouštět tuto možnost i u vlastnické žaloby… Domáhá-li se vlastník proti bývalému držiteli (případně i proti jiné osobě) uvedení věci do stavu, v jakém byla před neoprávněným zásahem této osoby do věci, lze jeho nárok posoudit jen podle ustanovení ObčZ o náhradě škody, pokud odstranění následků neoprávněného zásahu je obsahově shodné s uvedením do předešlého stavu podle§442 odst. 2 ObčZ. Vzhledem k tomu, že žalobcům vznikla škoda, jejíž náhradu mohli požadovat, nelze jimi uplatněný nárok, směřující k odčinění následků zásahu, o §126 odst. 1 ObčZ opřít“ [obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3202/2008 (uveřejněný pod č. C 6539 v Souboru); k této rozhodovací praxi se dovolací soud následně opakovaně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 870/2014, nebo v usnesení ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 634/2013 (dostupných na www.nsoud.cz )].
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 735/2001 byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 292/02 (dostupným na http://nalus.usoud.cz ), odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí pak poukázal na skutečnost, že pokud Nejvyšší soud dospěl – mimo jiné – k závěru, že vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva stěžovatele taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, a nelze proto požadovat uvedení nemovitosti do předešlého stavu (§126 odst. 1 obč. zák.), případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu, jde o závěr, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
S výslovným odkazem na závěry podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 735/2001 pak následně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013 (dostupném na www.nsoud.cz ), formuloval závěr, že skutečnou škodou v této souvislosti je třeba rozumět majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení do předešlého stavu.
Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že z ustanovení §442 odst. 2 obč. zák. vyplývá priorita náhrady škody v penězích; pouze tehdy, požádá-li o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do původního stavu. Tomuto postupu však v poměrech souzené věci brání již samotné opakované tvrzení žalobců (opakovaně obsažené také ve vyjádření k dovolání), že se náhrady škody nedomáhají, jakož i priorita peněžité náhrady vyloučené pouze žádostí poškozeného o náhradu škodu uvedením do původního stavu, o které žalobci neusilují a naopak ji kategoricky vylučují.
Na východiska formulovaná v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 735/2001 dovolání výslovně odkazuje, když se vymezuje vůči negatorní žalobě a podmínkám jejího uplatnění.
V dané věci žalobci požadovali „zdržení se neoprávněného zásahu do vlastnického práva žalobců spočívajícího v upevnění 11 ks krokví o průměru 12 x 12 až 14 cm na pozednici obvodové nosné zdi hospodářské budovy a garáže žalobců“. Tento nárok je obsahově shodný s uvedením nemovitosti žalobců do původního stavu, a proto nelze na skutková tvrzení uplatněná v žalobě použít negatorní žalobu podle §126 obč. zák., ale je třeba aplikovat ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody ve smyslu §420 a násl. obč. zák. Je přitom nerozhodné, že žalobci pojem „škoda“ ve svém žalobním požadavku výslovně neuvedli. Ostatně i sám odvolací soud výslovně v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že „povinností žalovaných (narušitelů) je upustit od neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobců a odstranit jeho následky“.
Ze skutkových tvrzení je zřejmé, že uplatněný nárok je obsahově nárokem na náhradu škody uvedením do původního stavu (naturální restituce) a lze jej podřadit jen pod §420 a násl. obč. zák. Je totiž zjevné, že žalovaní měli neoprávněně zasáhnout do vlastnického práva žalobců tak, že se jejich věc v důsledku tohoto zásahu zhoršila, což potvrzují opakovanou námitkou o tom, že došlo k „zatížení jejich pozednice“. Ostatně již v rámci žalobních tvrzení zdůraznili, že nepovolenou činností žalovaní „přetížili nosnou zeď jejich stavby. Nosná zeď je z kamene a cihel a může nastat její sesutí. Na pozednici a zeď tak působí váha dvou staveb, což ohrožuje stabilitu“. Nalézací soudy pak vyšly ze skutkových zjištění, že činnost žalovaných ohrozila stabilitu zdi žalobců a stavebním zásahem byla snížena nosnost střechy na domě žalobců.
Nárok na zdržení se v žalobě konkrétně specifikovaného, již vykonaného jednání, jehož následky trvají, směřuje k naturální restituci, a nelze jej tak opřít v dané věci o žádné jiné ustanovení občanského zákoníku.
Dovolací soud doplňuje, že v dalším řízení se nalézací soudy budou věcí zabývat z pohledu naznačeného ve výše citované judikatuře dovolacího soudu, od které se odchýlily, včetně otázky možného promlčení žalobci uplatněného nároku. Jestliže žalobci budou trvat za této situace (jak naznačovali ve svých podáních) na tom, že neuplatňují nárok na náhradu škody a že jejich požadavku má být vyhověno výlučně postupem podle §126 odst. 1 obč. zák. (nyní §1042 o. z., který by byl po 1. 1. 2014 aplikovatelný), bylo na místě jejich žalobu zamítnout, protože k nápravě měli speciální postup podle ustanovení o náhradě škody ([srovnej názor vyjádřený v rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1950, sp. zn. 1 Ob 271/49, a na něj navazující judikatuře, ke kterému se rakouský Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Ob 87/12p (obě rozhodnutí uveřejněná na www.ris.bka.gv.at) ].
Další námitky uplatněné v dovolání již přípustnost dovolání nezakládají.
Jestliže dovolatelé namítli, že do vlastnického práva žalobců nebylo jejich jednáním zasaženo a že neumístili krokve, nýbrž provedli pouze rekonstrukci stávající střechy, přehlíží, že tímto rozporují nalézacími soudy zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán a nemůže jej přezkoumávat [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (uveřejněné na www.nsoud.cz) ].
Pokud dovolatelé dovolacímu soudu jako neřešenou otázku předkládají „posouzení, že neoprávněnost zásahu je nutné posuzovat ve vztahu ke stavu před rekonstrukcí“, není dovolacímu soudu pro obecnost této námitky zřejmé, jak by se měla promítnout do poměrů řešené věci. Mají-li snad na mysli, že se jejich (byť protiprávním) jednáním stav nemovitosti ve vlastnictví žalobců zlepšil, když zatížení zdi pokleslo, dovolací soud podotýká, že na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Nad rámec dovolací soud uvádí, že v soukromém právu obecně platí, že ten, kdo se vmísí do záležitostí jiného, nese v zásadě následky z toho vzniklé, a je nerozhodné, zda tak učinil zaviněně, případně na prospěch dotčeného (výjimku v tomto směru tvoří zejména institut nepřikázaného jednatelství, jehož podmínky však v řešené věci zjevně naplněny nebyly a žalovaní se o ně ani ve své argumentaci neopírají).
Jestliže dovolatelé uvádí, že neměli možnost stavební zásahy neprovést, protože by tím porušili stavební předpisy, lze poznamenat, že stavební povolení neopravňuje k provedení prací z hlediska občanského práva, a v tomto směru jím soud není vázán tak, že by nutně musel považovat provedení stavby za souladné se soukromoprávními vztahy účastníků jen proto, že je oprávněné z hlediska stavebního práva [srovnej obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3929/2010 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2012, č. 2, str. 72)]. Tento závěr ostatně vyplývá i v poměrech nové občanskoprávní úpravy z výslovného odděleného uplatňování soukromého a veřejného práva obsaženého §1 odst. 1 větě druhé o. z.
Jestliže konečně dovolatelé dovozují své oprávnění zasáhnout do vlastnického práva žalobců z existence práva odpovídajícího věcnému břemeni s odkazem na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 3209/2009, dovolací soud v této souvislosti odkazuje na správné a podrobně rozvedené závěry odvolacího soudu opírající se o neexistenci (byť i jej putativního) právního titulu, na kterém by se mohla zakládat oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni vedoucí k vydržení, přičemž dovolatelé s tímto určujícím závěrem nepolemizují. V řízení ostatně existenci takového právního titulu ani netvrdili. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomto ohledu nikoliv v rozporu, nýbrž naopak v souladu s dovolateli citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S ohledem na shora uvedené spočívá rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci, a proto dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v další fázi řízení soudem prvního stupně (§243d odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu