ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.1873.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 1873/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Mistrat s.r.o. , se sídlem v Kroměříži, Velehradská 4249/24B, identifikační číslo osoby 25594087, zastoupené JUDr. Stanislavem Kaliňákem , advokátem se sídlem v Kroměříži, Kovářská 127/23, proti žalované Slévárna Pilana Hulín, spol. s r.o., se sídlem v Hulíně, Nádražní 804, identifikační číslo osoby 18189440, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, o zaplacení 9.663.635 Kč, ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 35/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2014, č. j. 7 Cmo 372/2012-657, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 57.208,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2012, č. j. 17 Cm 35/2012-537, zamítl žalobu o zaplacení částky 9.663.635 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé (první bod výroku), změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení (druhý bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí bod výroku).
Proti prvnímu bodu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné, popřípadě navrhuje jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci spatřuje žalobkyně v závěru odvolacího soudu o neplatnosti podnájemní smlouvy č. 1/2000 ze dne 31. 7. 2000, o kterou opírá základ předmětu žaloby /neuhrazené podnájemné a smluvní pokuta/. Platnost této konkrétní smlouvy ve vazbě na výrok o vině pravomocného trestního rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 113/2006, však již opakovaně byla předmětem přezkumu před dovolacím soudem. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 146/2014, se dovolací soud vyslovil tak, že v projednávané věci (stejně jako v této) byl předmětem sporu nárok na neuhrazené podnájemné a smluvní pokutu vyplývající z podnájemní smlouvy č. 1/2000, tedy dvoustranné smlouvy, že uzavření této smlouvy je součástí skutkové části výroku o vině pravomocného trestního rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 113/2006, kterým byly odsouzeny osoby jednající za smluvní strany, jež smlouvu uzavřely, vztahují se proto na posouzení této smlouvy závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž bylo-li úmyslem (záměrem) obou smluvních stran při uzavření smlouvy dosáhnout výsledku, jenž odporuje zákonu nebo jej obchází, je taková smlouva absolutně neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 obč. zák., a to pro rozpor se zákonem, popř. pro jeho obcházení (srov. rozsudek uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1002/2006, rozsudek ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, a rozsudek ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3796/2009), a soud rozhodující v občanském soudním řízení je podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal. (shodně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4211/2009, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ). Od uvedeného závěru není důvod se odchýlit ani v této věci.
Polemizuje-li žalobkyně dále o otázce platnosti (trojstranné) dohody o převodu práv a povinností ze dne 14. 7. 2000, zejména s ohledem na dobrou víru společnosti Pilana a. s., dovolací soud podotýká, že nejde o právní otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Předmětem řízení jsou (tvrzené) nároky žalobkyně z neplatné podnájemní smlouvy č. 1/2000 ze dne 31. 7. 2000 a společnost Plana a. s. není účastníkem řízení. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).
Skutkovými námitkami žalobkyně se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalobkyně k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu