ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2183.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2183/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně METALTEC - CZ, s.r.o., se sídlem v Příbrami V, Slunná 299, PSČ 261 05, IČO 25687956, zastoupené JUDr. Janem Fričem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, PSČ 150 00, proti žalované GSPP spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Újezd 450/40, PSČ 118 00, IČO 26443856, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II. 1718/8, o ochranu práv vlastníka ochranné známky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 140/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 3 Cmo 228/2014-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Friče, advokáta, se sídlem v Praze 5, Štefánikova 1/65, PSČ 150 00.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2008, č. j. 48 Cm 140/2007-27, uložil žalované povinnost zdržet se při prodeji výrobku označeného „MILITEC-1“ používání prodejního obalu vytvořeného žalobkyní z papírové krabičky potištěné základní modrou barvou s pruhy v červené a bílé barvě, s nadpisem „MILITEC-1“ ve žluté barvě umístěným na podkladovém pruhu v červené barvě, se dvěma ozubenými koly a profilem motoru v bílé barvě, přes které je veden šikmý pruh v červené barvě, a používání prodejního obalu z papírové krabičky potištěné základní černou barvou s pruhy ve žluté barvě, s nadpisem „MILITEC-1“ v červené barvě umístěným na podkladovém pruhu ve žluté barvě a dvěma profily motoru ve žluté barvě, ke kterým je veden šikmý pruh ve žluté barvě, pod profilem motoru je umístěn čtverec v červené barvě (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o vrácení přeplatku soudního poplatku žalobkyni (výrok pod bodem III).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. února 2010, č. j. 3 Cmo 348/2008-114, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se při prodeji výrobku označeného „MILITEC-1“ používání prodejních obalů označených v tomto rozsudku zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) rozsudkem ze dne 27. listopadu 2012, č. j. 23 Cdo 2542/2010-152, k dovolání žalobkyně zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 8. října 2013, č. j. 3 Cmo 11/2013-166, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 12. března 2014, č. j. 48 Cm 140/2007-195, žalované opětovně uložil stejnou povinnost jako v rozsudku ze dne 24. června 2008, č. j. 48 Cm 140/2007-27 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 3 Cmo 228/2014-236, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil, změnil jej ve výroku pod bodem II a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř.
Podle §241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, příp. usnesení ze dne 29. října 2015, sen. zn. 29 NSCR 104/2015).
Žalovaná však v dovolání neuvedla žádnou otázku, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pouze odkázala na ustanovení §237 o. s. ř. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že dovolání je přípustné, jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uvedla důvody dovolání – nesprávné právní posouzení věci, které má spočívat v chybném výkladu §2 a §3 zákona č. 35/1965 Sb., o literárních, vědeckých a uměleckých dílech (autorský zákon), a dále v chybném výkladu, resp. nesprávné aplikaci §132 a §157 o. s. ř.
Jak již v Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, nebo od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje“.
Dovolatelka ohledně námitky, že odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §2 a §3 autorského zákona, rovněž neuvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil.
To, že má dovolatelka jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu §238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu §237 o. s. ř.
Dovolatelka současně namítla, že soud prvního stupně neprovedl důkaz výslechem svědka P. Š., přestože to žalovaná opakovaně navrhovala. Soud prvního stupně tak zkrátil žalovanou na jejích procesních právech.
Dovolatelka rovněž namítla, že předložila několik důkazů skutečném autorovi autorského díla, ale soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nevysvětlil, proč je považuje za neprůkazné.
Nejvyšší soud však musí zdůraznit, že ani v režimu občanského soudního řádu účinného od 1. ledna 2013 nelze skutková zjištění soudů nižších stupňů ani jimi provedené hodnocení důkazů úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 5179/2014, a ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 419/2015).
Rovněž vady řízení již podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 nemohou založit přípustnost dovolání a nepředstavují samostatný dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4215/2014). Není-li námitka jejich existence v dovolání provázána s náležitě vymezenou otázkou výkladu procesního práva, nemůže založit přípustnost tohoto opravného prostředku v souladu s §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1950/2014, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2617/14, bod 8). Námitky dovolatelky vznesené vůči postupu soudu prvního stupně při jednání dne 10. března 2014 nebo o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu taktéž nemohou založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu