ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3088.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3088/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně A BONITAS s.r.o. , se sídlem ve Vratimově, Školní 224/14, identifikační číslo osoby 27804364, zastoupené JUDr. Milanem Čichoněm, advokátem, se sídlem v Ostravě, Hlavní třída 1196/27, proti žalované PRUNI Park, a.s. , se sídlem v Ostravě, Výstavní 3201, identifikační číslo osoby 25853309, zastoupené JUDr. Pavlem Kortou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, o 141.919 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 30/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2015, č. j. 7 Cmo 285/2014-432, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2015, č. j. 7 Cmo 285/2014-432, se ve výrocích I a III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem, v pořadí třetím, ze dne 14. dubna 2014, č. j. 7 Cm 30/2004-406, zamítl žalobu o zaplacení částky 141.919 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 63.208 Kč (výrok II) a dále zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 1.610 Kč (výrok III). Výrok o nákladech řízení mezi účastníky odůvodnil tím, že původně byla žalována částka 199.500 Kč, co do částky 57.581 Kč byla žaloba pravomocně zamítnuta. Do zbývající částky 141.919 Kč (s úrokem z prodlení) byla žaloba sice také zamítnuta, ale stalo se tak proto, že na plnění, kterého se mělo dostat úspěšné žalobkyni, bylo zaúčtováno plnění poskytnuté jí podle vykonatelného rozsudku, jenž byl posléze zrušen dovolacím soudem. Usoudil, že žalobkyni tak náleží náhrada nákladů řízení v poměrné výši 42,30 %.
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 3.268 Kč (výrok I), ve výroku III je změnil tak, že uložil žalobkyni i žalované povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení každé částku 805 Kč (výrok II). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud posuzoval úspěch toho kterého z účastníků v každém stupni soudního řízení a podle toho přiznával náklady řízení zvlášť za každý z těchto stupňů. Na závěr provedl součty nákladů každého z účastníků a jejich porovnání, při kterém účelně vynaložené náklady v řízeních před soudy všech stupňů činily na straně žalobkyně 61.164 Kč a na straně žalované 64.432 Kč. Rozdíl ve výši 3.268 Kč ve prospěch žalované byl uložen žalobkyni k zaplacení. Při rozhodování o nákladech státu rozděloval odvolací soud náklady placené státem spočívající ve znalečném ve výši 11.610 Kč. Tyto náklady rozdělil mezi účastníky rovným dílem, přičemž zohlednil zaplacenou zálohu.
Rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně vyslovila tezi, že v řízení měla procesní úspěch a náležela jí náhrada nákladů řízení. K tomuto závěru dospěla, ač v třetím řízení před soudem prvního stupně byla její žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně totiž shledal, že uplatněný nárok je opodstatněný, ovšem bylo zúčtováno plnění, jež žalovaná poskytla na základě předchozího pravomocného rozhodnutí ve věci, jež však bylo zrušeno dovolacím soudem. Odvolací soud, který změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, tak postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 28 Cdo 661/2013). Žalobkyně dále namítala, že v rozhodnutí odvolacího soudu nebyla zohledněna platba 37.255 Kč, kterou zaplatila na nákladech řízení ze zrušených rozhodnutí před rozhodnutím odvolacího soudu.
Dle obsahu spisu se žalovaná k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), a to na základě čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv dovolatelka výslovně uvádí, že svým dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, dle jeho obsahu je zřejmé, že směřuje toliko proti výroku I napadeného rozhodnutí. Ve vztahu k výroku II usnesení odvolacího soudu dovolatelka přípustnost a důvody dovolání nijak nevymezuje (srov. §241a odst. 2, §241b odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Ve výroku I rozhodl odvolací soud o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3.268 Kč. O náhradě nákladů řízení rozhoduje soud z úřední povinnosti, z čehož mimo jiné vyplývá, že jeho rozhodnutí neobsahuje zamítavý výrok, přestože účastník požaduje na náhradě nákladů řízení více (popř. sám více vynaložil). Proto je pro posouzení, zda dovoláním napadeným výrokem o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli podle dovolání odepřel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013). Protože žalobkyně brojí proti uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení ve výši 3.268 Kč a namítá, že naopak jí mělo být přiznáno 63.208 Kč (výpočet této částky vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), je zřejmé, hranice omezující přípustnost dovolání byla překročena.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustné pro řešení právní otázky, zda pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení se jedná o plný úspěch ve věci i v případě, že uplatněný nárok byl shledán opodstatněným, avšak žaloba byla zamítnuta z důvodu, že bylo zúčtováno plnění poskytnuté podle vykonatelného rozsudku, jenž byl posléze zrušen. Odvolací soud posoudil tuto otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. přizná soud účastníku, který měl ve věci plný úspěch, náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodný procesní úspěch ve věci. Povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Jestliže byla žaloba žalobkyně pravomocně zamítnuta, byla v řízení procesně úspěšná žalovaná a v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. jí náleží náhrada nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3360/2014).
Úspěch ve věci je možné posoudit až podle rozhodnutí o věci samé. Úspěšný účastník má proto právo na náhradu nákladů spojených s jeho účastí (účastí jeho zástupce) u jednání bez ohledu na jejich celkový počet a bez ohledu na to, že by se některá z nich nemusela uskutečnit, kdyby nedošlo k vadám řízení, pro které byl zrušen předchozí rozsudek soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014).
Dochází tedy k porovnání toho, co bylo v řízení požadováno, vůči tomu, co bylo rozhodnutím ve věci přiznáno. Je proto nerozhodné, jak se vyhlídky daného účastníka na úspěch ve věci vyvíjely v průběhu řízení a zda v jeho prospěch zněly výroky soudů všech stupňů (v průběhu řízení lze rozhodovat pouze o tzv. separaci nákladů řízení podle ustanovení §147 o. s. ř., což však není posuzovaný případ).
Dovolací soud dále připomíná, že odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, byla rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování plnění poskytnutého podle pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, posléze v dovolacím řízení zrušeného, sjednocena rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, podle něhož dluh tímto plněním zanikl; jestliže by byl tím plněn neexistující dluh, vzniká žalobci bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, bylo zrušeno.
Protože usnesení odvolacího soudu není v napadené části správné, dovolací soud je podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně závisejícího výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení podle ustanovení §243e odst. 2 věta první o. s. ř.
V dalším průběhu řízení se odvolací soud neopomene zabývat aplikací ustanovení §150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Zhodnotí přitom, zda důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by v posuzovaném případě nemusela být náhrada nákladů řízení přiznána úspěšné žalované, nespočívají v tom, že žalovaná poté, co poskytla plnění na základě rozsudku odvolacího soudu, se i v další fázi řízení po zrušení tohoto rozsudku bránila proti důvodnosti uplatněné pohledávky, dokonce i námitkou promlčení, a zánik dluhu splněním poprvé namítala až při jednání dne 7. dubna 2014. Přihlédne pochopitelně i k tvrzení účastníků, jimž dá možnost vyjádřit se k zamýšlené aplikaci §150 o. s. ř.. V novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu