ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.3298.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 3298/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně ALFA SYSTEM s. r. o. , se sídlem v Jinočanech, Dobříč 2, identifikační číslo osoby 62581678, zastoupené Mgr. Filipem Smějou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 37, proti žalované GEOSAN STAVEBNÍ a. s. , se sídlem v Praze 7, U průhonu 1516/32, identifikační číslo osoby 25671464, zastoupené Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze 7, U průhonu 32, o zaplacení částky 171.841.127 Kč s příslušenstvím a 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 Cm 52/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2014, č. j. 1 Cmo 47/2014-677, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Krajský soud v Ostravě mezitímním rozsudkem ze dne 25. října 2013, č. j. 5 Cm 52/2004-628, rozhodl tak, že základ žalobního nároku na náhradu škody a zaplacení smluvní pokuty je opodstatněný (bod I. výroku), s tím, že o výši nároku na náhradu škody, o výši nároku na zaplacení smluvní pokuty a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, případně nedůvodné.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání předně v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky přechodu určité části závazků při prodeji části podniku, která dle jejího názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena. V této souvislosti přitom dovolatelka zdůrazňuje odlišnost od závěrů vyslovených v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (konkrétně cituje rozsudek ze dne 5. října 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004) týkající se smlouvy o prodeji podniku jako celku. Nejvyšší soud však již v rozsudku ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2004, pod číslem 77, konstatoval, že pro smlouvu o prodeji části podniku platí bez jakékoliv výjimky stejný právní režim jako pro smlouvu o prodeji podniku. S tímto závěrem pak korespondují další rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 1668/2009, či ze dne 23. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4335/2009). Uvedenou argumentací tak dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá, když předkládaná otázka není otázkou, která by doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena. Dovolací soud neshledává důvody pro odchýlení se od těchto závěru ani v nyní projednávané věci.
Přípustným dovolání nečiní ani námitka, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí posoudil otázku absolutní neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí v rozporu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Při formulaci této otázky však dovolatelka vychází z jiných zjištění, než učinil odvolací soud. Podle dovolatelky smlouva o smlouvě budoucí je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění, a to z toho důvodu, že dílo nebylo ze strany žalobkyně možno realizovat technologií termické desorpce. Odvolací soud přitom (na rozdíl od mínění dovolatelky) však vyšel z odlišných než dovolatelkou konstruovaných skutkových zjištění. Podle odvolacího soudu ve smlouvě o smlouvě budoucí není uvedeno, že by dílo mělo být provedeno metodou termické desorpce, ale způsobem, který vyplývá z hlavní smlouvy uzavřené mezi předchůdcem žalované a Fondem národního majetku jako investorem. Tudíž se ani nezabýval tím, zda by bylo možno tuto absolutní neplatnost smlouvy o smlouvě budoucí následně zhojit (konvalidovat). Odkaz dovolatelky na judikaturu Nejvyššího soudu řešící zhojení vad právních úkonů absolutně neplatných není proto přiléhavý. Poukazuje-li proto v této souvislosti dovolatelka na to, že „změna způsobu provádění díla sjednaného v Realizační smlouvě nemohla přivodit zhojení absolutně neplatné Smlouvy o smlouvě budoucí“ vychází jednak z jiných právních závěrů než těch, které pro rozhodnutí odvolacího soudu byly určující a jednak nepředkládá svou polemikou žádnou konkrétní otázku hmotného práva, při jejímž řešení by ve smyslu §237 o. s. ř. se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která by již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. srpna 2016
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu