ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4067.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 4067/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MORAVSKOSLEZSKÉ VÝTAHY spol. s r.o., se sídlem v Dolním Benešově, Hájecká 630, PSČ 747 22, IČO 25821415, zastoupené JUDr. Pavlem Zajícem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Nad Porubkou 2355, PSČ 708 00, proti žalované OFFICE SERVICE OSTRAVA s.r.o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Senovážné náměstí 992/8, PSČ 110 00, IČO 28521684, o zaplacení částky 590 460 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 Cm 16/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2016, č. j. 5 Cmo 18/2016-155, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu)
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), postupoval v dovolacím řízení a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2016, č. j. 5 Cmo 18/2016-155, není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř.
Žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž otázka má být posouzena jinak“.
Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje.“ Totéž samozřejmě platí u otázky hmotného práva.
Pouze z tohoto hlediska bylo tedy možno posuzovat přípustnost dovolání.
Odvolací soud rozhodl o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení ceny díla, které podle uzavřené smlouvy o dílo pro žalovanou zhotovila. Žalobkyně pro účely posouzení přípustnosti dovolání odkázala na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž právních závěrů se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit. Jedná se o rozsudek ze dne 18. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002, a rozsudek ze dne 26. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 1099/2010.
V prvém citovaném rozsudku ze dne 18. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002, dovolací soud posuzoval nároky vyplývající ze smlouvy o dílo, která byla uzavřena podle občanského zákoníku, je tedy zřejmé, že pro nyní posuzovanou věc, v níž se jedná o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, tedy o obchodněprávní vztah ve smyslu §261 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jsou závěry přijaté v tomto rozhodnutí nerozhodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s druhým rozhodnutím dovolacího soudu, na které dovolatelka odkázala – rozsudkem ze dne 26. října 2011, sp. zn. 23 Cdo 1099/2010. V tomto případě se sice jednalo o smlouvu o dílo uzavřenou podle obchodního zákoníku, avšak na rozdíl od nyní posuzované věci soudy vycházely ze skutečnosti, že objednatelem a zhotovitelem byl podepsán zápis o předání a převzetí díla a posuzovaly, zda bylo dílo provedeno řádně, tj. bez vad atd. Odvolací soud se tak v nyní posuzované věci nemohl dostat do rozporu s tímto rozsudkem, naopak – v obou případech je shodně zkoumáno, zda zhotovené dílo bylo zhotovitelem předáno objednateli protokolem o předání a převzetí a zda dílo bylo provedeno řádně, tj. bez vad.
Podle skutkového zjištění odvolacího soudu byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo odstranění neshod výtahu žalované s příslušnou ČSN. Žalobkyně sice sepsala podle zjištění odvolacího soudu protokol o předání a převzetí díla dne 2. srpna 2010, jak bylo sjednáno ve smlouvě o dílo, žalovaná jej však nikdy nepodepsala. Žalobkyně dál pokračovala v odstraňování vad díla, jak o tom svědčí montážní list ze dne 7. října 2010, který sice zástupce žalované podepsal, tím však pouze potvrdil ukončení prací dle tohoto montážního listu, nikoliv předání a převzetí bezvadného díla. To vyplynulo z následné inspekční zprávy, když inspekce byla provedena 8. října 2010 a bylo shledáno 12 neshod s příslušnou ČSN. Odvolací soud uzavřel, že dílo nebylo dokončeno řádně, to je bez vad, už vůbec ne ve sjednaném termínu a protokolárně předáno žalovanému a tímto převzato. Žalobkyni tedy nárok na zaplacení sjednané ceny díla nevznikl. V posuzovaném případě byla smlouva o dílo mezi účastníky uzavřena podle §536 a násl. obch. zák.
Podle §548 odst. 1 obch. zák. je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu díla v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo obchodního zákoníku nevyplývá něco jiného (jako to bylo v posuzovaném případě), vzniká nárok na cenu provedením díla.
Ustanovení §554 odst. 1 obch. zák. stanoví, že zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem.
Ze skutkových závěrů odvolacího soudu vyplývá, že žalobkyně v souladu s předmětnou smlouvou odstranila neshody mezi výtahem žalované a příslušnou ČSN podle předmětné smlouvy, neodstranila však všechny a dílo tak zůstalo vadné. Za tohoto skutkového stavu není možno dospět k závěru, že žalobkyně, jako zhotovitelka, splnila svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák. a že by jí tak vznikl podle §548 odst. 1 obch. zák. nárok na zaplacení ceny díla. Závěr odvolacího soudu je tak v souladu i s dosavadní judikaturou, v níž je zastáván právní názor, že pokud má předané dílo vady, zhotovitel nesplnil svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním. Dílo, které je vadné, nelze ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák. považovat za dílo provedené, a to ani tehdy, když je objednatel převezme (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2002, sp. zn. 29 Odo 11/2001, a rozsudek ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 1119/2003, uveřejněné na webových stránkách Nejvyšššího soudu www.nsoud.cz ). Nebylo-li dílo řádně dokončeno, a tedy ve smyslu smlouvy o dílo nebylo hotovo, nemůže zhotoviteli (žalobkyni) vzniknout právo na zaplacení ceny díla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Odo 724/2006, rovněž publikovaný na www.nsoud.cz ).
Jak je patrné ze shora uvedené argumentace, odvolací soud v této věci při aplikaci §554 odst. 1 a §548 odst. 1 obch. zák. posuzoval pouze otázky již řešené judikaturou dovolacího soudu, a to v souladu s ní.
Žalobkyně v dovolání také podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž vycházely nalézací soudy při svém rozhodování. Jestliže dovolatelka v dovolání tvrdí, že dílo, které provedla, bylo předáno a převzato oboustranně podepsaným protokolem žalované, a že neshody výtahu s příslušnou ČSN nebyly předmětem smlouvy o dílo, pak vychází z vlastního skutkového stavu odlišného od skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Dovolacímu soudu však nepřísluší přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Dovolací soud k tomu poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Konečně přípustnost dovolání neotvírá ani výhrada dovolatelky, že nebyl připuštěn důkaz znaleckým posudkem, jehož vypracování navrhla, čímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces. Je tomu tak proto, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání.
Žalobkyně napadla dovoláním celý výrok rozsudku odvolacího soudu, tedy včetně výroků pod body II a III, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatelka v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo rozsudku odvolacího soudu ve výrocích pod body II a III, nevyhověla, přičemž v tomto rozsahu nelze v dovolacím řízení pro uvedenou vadu pokračovat.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu